Mezinárodní den Romů

Před 44 lety se v Orpingtonu nedaleko Londýna uskutečnil první kongres Světové romské unie, na kterém se oficiálně zpečetila mezinárodní spolupráce Romů a romské hnutí dostalo mezinárodní
a politicko-společenský rozměr. Konkrétně bylo ujednáno, že Romové budou používat společné označení „Rom“ a oficiálně bylo přijato používání romské hymny a romské vlajky. Po tomto prvním mezinárodním kongresu si Romové začali v mnohem větší míře uvědomovat, kdo jsou a jakou ve světě mohou hrát roli. Svátek byl ustaven na 4. sjezdu Mezinárodní romské unie ve Varšavě v roce 1990.

Romové byli napříč historií často nazýváni různými pejorativními exo-etnonymy (název, jakým jsou příslušníci určitého etnika nazýváni etnikem jinýmí) a požadavek na pojmenování „Romové“ respektován nebyl a bohužel mnohdy není ani dnes. V minulosti se Romové dokonce mohli setkat i s označením „občan cikánského původu“, který naznačoval, že jsou předurčeni k programové asimilaci. Označení Romové bylo jakožto symbol etnoemancipačního procesu komunistickým režimem zakázáno používat.

V bývalé ČSSR se Romové poprvé oficiálně prezentovali názvem „Romové“ na půdě Svazu Cikánů-Romů, který vznikl v důsledku politického a společenského uvolnění během Pražského jara. Trval od srpna 1969 do března 1973. K jeho zrušení přispělo také Memorandum, v němž Romové požadovali politický statut a včlenění jazykových a etnických práv do ústavy. Endo-etnonymum (název, jakým příslušníci určitého etnika označují sami sebe) „Romové“ bylo opět vystřídáno „občanem cikánského původu“ a teprve v období přestavby se nepozorovaně začalo vracet, zejména na stránky odborného tisku.

Dne 21. listopadu 1989 se ustavila Romská občanská iniciativa a jako jedna z prvních organizací se připojila k Občanskému fóru. Název „Romové“ deklarovali jeho představitelé jako oficiální označení příslušníků romského etnika v tehdejším Československu. Romská reprezentace však po roce 1990 prošla obrovským, možná však nepřehledným vývojem, který odpovídá stavu romské menšiny. Původní revoluční vůdce postupně nahrazují ti vytrvalejší nebo mladší. Především však dochází ke krystalizaci lokálních romských reprezentací i ke vzniku různých iniciativ. A to je velmi povzbuzující.

Romové mají dnes již svá práva zakotvená v mezinárodních úmluvách i v právních předpisech České republiky, přesto mnozí zápasí s nepřízní osudu. Mým osobním přáním je, abychom my, Romové, i přesto v tomto neutěšeném klimatu neztratili sílu v boji za svá práva a víru ve smysluplnost tohoto boje. Což je také důvodem, proč si každoročně připomínáme tento den: abychom si uvědomili, že je možné mít sen a jít za ním, stejně jako Martin Luther King.

Zlepšení postavení afroamerických obyvatel Spojených států značně napomohlo přijetí několika klíčových zákonů, které zakázaly jakoukoliv diskriminaci a přispěly ke zvýšení životní úrovně Afroameričanů. Při prosazování těchto zákonů se vlády angažovaly někdy více, někdy méně. Avšak, jak poznamenal Martin Luther King ve svém dopise z vězeňské cely, jediní, kdo mohli vymanit Afroameričany z jejich postavení, byli oni sami. Oni sami museli dokázat bílé Americe, ale hlavně sami sobě, že jsou schopni vzít svůj osud do vlastních rukou.

Jsem přesvědčena o tom, že i my, Romové, máme své osobnosti, které svým životem a odkazem inspirují řadu dalších. Mohu jmenovat např. MUDr. Jána Cibulu, Elenu Lackovou, Rozu Taikon, Emila Cína, Tonyho Gatlifa, Julia Lakatoše, Ceiju Stojku a mohla bych pokračovat dále.

Otázkou, která zůstává stále otevřena, je úloha etnické identity v procesu integrace Romů. Plný respekt k takovým dimenzím identity, jakými jsou jazyk, vlastní kulturní tradice a zvyklosti, vlastní historie a geneze, psaná literatura a odborné texty
a v neposlední řadě komunitní život etnických či národnostních společenství, jsou neoddiskutovatelnou základní bází pro začlenění. Předpokládá se - a tomu také odpovídají příslušná opatření ve Strategii romské integrace do roku 2020 - že součástí cesty k reálně úspěšnému začlenění je posílení či dokonce obnova vědomého uchopení vlastní identity, vlastního původu, tradic či jazyka, tedy projev zájmu skupiny samotné.

Nutno však konstatovat, že stejně jako není přijatelné bránit Romům v národnostním rozvoji, tak není přijatelné tyto postupy menšině s buditelským nadšením vnucovat. I to je násilím. Národnostní rozvoj je právem, ne povinností.

Upre Roma! Aven opre, Romale!

za kancelář Rady vlády pro záležitosti romské menšiny připravila Mgr. Margita Wagner