Bratinkova zpráva

                VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ

VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY
ze dne 29. října 1997 č. 686

ke Zprávě o situaci romské komunity v České republice
a k současné situaci v romské komunitě

V l á d a

I. bere na vědomí

Zprávu o situaci romské komunity v České republice obsaženou v předloženém materiálu;

II. schvaluje

prohlášení k současné situaci v romské komunitě uvedené v příloze tohoto usnesení;

III. ukládá

·      ministru školství, mládeže a tělovýchovy

a.   rozšiřovat síť přípravných tříd v systému základního vzdělávání pro žáky z jazykově a sociokulturně znevýhodněného prostředí,

b.   zajistit posílení informačních toků do všech stupňů škol ohledně dostupné odborné literatury k otázkám multikulturní společnosti a výchovy k toleranci,

c.   postupovat při udělování výjimek pro minimální počet žáků ve třídě i v případech tříd s dětmi z romských rodin stejně jako v případě národnostních tříd,

d.   dát k dispozici školám projekt "Modifikace vzdělávacího programu pro specifické potřeby romských dětí" spolu s metodickým pokynem a průběžně hodnotit jeho realizaci,

e.   připravit nové podklady pro testování dětí při zařazování dětí do zvláštních škol a zohlednit v nich více specifičnost předpokladů romských dětí a tím zamezit dosavadní praxi příliš častého zařazování romských dětí do zvláštních škol bez podložených důvodů dokládajících jejich intelektové a vzdělávací předpoklady,

f.     zajistit podmínky (včetně finančních) pro realizaci experimentálního projektu stupňovitého vzdělávání romských poradců a po jeho vyhodnocení společně s ministrem práce a sociálních věcí, ministrem vnitra, Výzkumným ústavem odborného školství v Praze a s řešitelem projektu vypracovat koncepci tohoto typu vzdělávání,

g.   stanovit kvalifikační předpoklady pro funkci "romský pedagogický asistent", ve spolupráci s ministrem práce a sociálních věcí,

h.   zajistit v kapitole "školství" státního rozpočtu na rok 1998 finanční prostředky na mzdové náklady pro minimálně 20 romských pedagogických asistentů, a to v celkové výši 2268 tis. Kč,

i.     zajistit nabídku dalšího vzdělávání v problematice národnostních a etnických menšin, a to v rámci systému dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků,

j.     určit koordinátora resortu, pověřeného problematikou národnostního školství,

k.   ve spolupráci s představiteli romské komunity zajistit, aby hudebně, pohybově i jinak umělecky talentované romské děti byly zařazovány do základních uměleckých škol a měly tak možnost rozvíjet svůj talent a předpoklady pro přijetí ke studiu na konzervatořích,
termín plnění: bod h) - ihned, body d, e, f, g, j) - do 31.12. 1997, ostatní průběžně

·      ministru práce a sociálních věcí

a.   spolupracovat při stanovení kvalifikačních předpokladů pro pracovní funkci "romský pedagogický asistent" s ministrem školství, mládeže a tělovýchovy,

b.   kodifikovat práci romského asistenta a romského poradce v katalogu činností a katalogu povolání,

c.   spolupracovat průběžně s ministrem školství, mládeže a tělovýchovy a ministrem vnitra na projektu stupňovitého vzdělávání romských poradců,

d.   dlouhodobě finančně zajišťovat rekvalifikační kurs sociálně právní akademie pro pracovní funkce romský asistent a romský poradce podle projektu řešitele,

e.   vypracovat systém motivace zaměstnavatelů k zaměstnávání a obtížně zaměstnávatelných osob a osob romského původu,

f.     vytvářet podmínky na úrovni působnosti okresních úřadů v regionech s vyšší koncentrací nezaměstnaných osob romského původu pro přijímání pracovníků do funkce sociálních asistentů z řad romské komunity, který by pomáhal řešit danou problematiku,
termín plnění: body a, b, e) do 31.12.1997, ostatní průběžně

·      ministru vnitra

a.   vypracovat metodický pokyn úřadům státní správy v jeho kompetenci k pracovní náplni funkce romský asistent a romský poradce,

b.   vytvářet podmínky ve spolupráci s ministrem školství, mládeže a tělovýchovy a s ministrem práce a sociálních věcí pro realizaci projektu stupňovitého vzdělávání romských poradců,

c.   při okresních úřadech vytvořit pracovní místa pro funkci romský asistent a romský poradce,

d.   v přijímacím řízení uchazečů o práci v Policii České republiky důsledně zjišťovat sklony k předsudkům, zejména rasovým a uchazeče s náklonností k rasistickým projevům odmítat,

e.   zajistit maximální přístup romským uchazečům ke studiu na středních policejních školách, při splnění podmínek přijímacího řízení k Policii České republiky; pro tyto uchazeče zajistit kurs ke studiu na těchto školách,

f.     provádět kontrolu, zda občanská sdružení nevyvíjejí činnost propagující rasovou nesnášenlivost, fašismus a národnostní nesnášenlivost, v kladném případě je vyzvat, aby od takovéto činnosti upustila; jestliže sdružení v takovéto činnosti pokračují, rozpustit je,

g.   uvolnit z Komplexního součinnostního programu prevence kriminality a prevence drogových závislostí na místní úrovni podle aktuálních potřeb finanční prostředky na doplňkové programy pro romskou komunitu,
termín plnění: body a, c) do 31.12.1997, ostatní průběžně

·      ministru kultury

a.   zohledňovat průběžně v rámci dotační politiky resortu vůči občanským sdružením příslušníků národnostních menšin specifické potřeby romských aktivit v oblasti osvětové, kulturní a kulturně vzdělávací, periodických i neperiodických publikací, přijímání a šíření informací ve veřejnoprávních médiích,

b.   zajistit odbornou spolupráci při budování Muzea romské kultury v Brně a dle rozpočtových možností se průběžně podílet na finančním zajištění jeho činnosti,

c.   zapracovat do návrhu státního rozpočtu kapitoly Ministerstva kultury na rok 1999 finanční prostředky ve výši 15 000 tis. Kč na realizaci druhé etapy rekonstrukce objektu určeného pro umístění Muzea romské kultury v Brně,
termín plnění: bod d) do 31.12.1997, ostatní průběžně

·      ministru průmyslu a obchodu

a.   ve spolupráci s Českou obchodní inspekcí důsledně dbát na dodržování zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v platném znění, zejména § 6 s využitím možnosti ukládání pokut pro ty podnikatele, kteří odmítají obsluhovat občany jen kvůli jejich příslušnosti k romské menšině,

b.   rozšířit podporu projektů zaměřených na zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných osob v rámci Podpory malého a středního podnikání z dosavadní formy omezené na doplňkový program Speciál,
termín plnění: průběžně

·      místopředsedům vlády a ministrům zemědělství a životního prostředí
ve spolupráci s ministrem práce a sociálních věcí, s představiteli romských organizací nacházet možnosti pro využití firem zaměstnávajících romské občany při zadávání zakázek v rámci působnosti jejich resortů (týkajících se např. údržby vodních toků v rámci Státní meliorační správy a Lesů České republiky),
termín plnění: průběžně

·      ministru obrany

a.   vypracovat analýzu o výkonu základní prezenční služby příslušníků romské komunity z hlediska jejich vztahu k této službě, z hlediska vzájemných vztahů s příslušníky majoritní společnosti a z hlediska jejich možného uplatnění ve službách Armády České republiky,

b.   v rámci základní prezenční služby přispívat ke získání/zvýšení profesní kvalifikace příslušníků romské komunity,
termín plnění: bod a) do 31.12.1997, bod b) průběžně

·      ministryni spravedlnosti
sledovat stav trestné činnosti s rasovým kontextem a pravidelně informovat vládu o vývoji této trestné činnosti,
termín plnění: průběžně

·      ministru pro místní rozvoj

a.   analyzovat dosavadní zkušenosti z různých forem uskutečněné bytové výstavby pro romskou komunitu z hlediska vhodnosti pro život romských občanů, pocitu sounáležitosti s prostředím a následné péče o jeho stav; vyhodnotit zkušenosti ze sociálního, technického i finančního hlediska a s ohledem na předpoklady a potřeby romské komunity předložit vyhodnocení Meziresortní komisi pro záležitosti romské komunity,

b.   podporovat projekty programů bydlení; na uskutečňování těchto projektů a na rozhodování o přidělení postavených bytů se mají podílet místní romské organizace a firmy,

c.   vypracovat metodický pokyn k územnímu plánování na úrovni obcí s ohledem na sociokulturní podmínky jejich obyvatel,
termín plnění: bod a, c) do 31. 12. 1997, bod b) průběžně,

·      ministru zdravotnictví
zmapovat potřebnost specifické zdravotní péče romské populace v České republice včetně návrhu opatření na organizační a preventivní opatření,
termín plnění: do 30. 6. 1998

·      ministru bez portfeje

a.   sledovat realizaci úkolů tohoto usnesení a v souladu s tím řídit činnost Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity,

b.   předložit vládě zprávu o plnění úkolů tohoto usnesení,
termín plnění: bod a) průběžně, bod b) do 30. 6. 1998,

·      přednostům okresních úřadů

a.   při řešení aktuálních problémů romské komunity na místní úrovni jednat s představiteli romských aktivit a společně hledat východiska,

b.   vytvořit podmínky pro zahájení stáží účastníků programu stupňovitého vzdělávání romských poradců na příslušných úřadech státní správy v prosinci 1997,

c.   stanovit ve své působnosti funkční místo romského poradce,

d.   provést analýzu postavení dětí a nezletilých v náhradní rodinné péči (v dětských domovech, dětských diagnostických ústavech, dětských výchovných ústavech, kojeneckých ústavech) z hlediska legálnosti jejich pobytu na území České republiky a zajistit, aby osoby opouštějící tyto ústavy měly řádný doklad o občanství nebo trvalém pobytu na území České republiky,

e.   přednostovi OkÚ Písek, aby vydal podnět Obecnímu úřadu Lety k vyhlášení pietního území v prostoru hřbitova bývalého cikánského tábora s pomníkem v obci Lety (okres Písek) vyhláškou obce podle zmocnění v § 14 odst. 1 písm. i) zákona č. 410/1992 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů
termín plnění: bod a, e) ihned, ostatní do 31.12.1997;

IV. doporučuje

primátorovi hlavního města Prahy a primátorům měst Brna, Ostravy a Plzně v rámci svých kompetencí vytvořit podmínky pro zahájení stáží účastníků programu stupňovitého vzdělávání romských poradců na příslušných úřadech státní správy v prosinci 1997 a vytvořit funkční místo romského poradce.

Provedou:

ministři školství, mládeže a tělovýchovy, práce a sociálních věcí, vnitra, kultury, průmyslu a obchodu, obrany, pro místní rozvoj, zdravotnictví, ministr bez portfeje, ministryně spravedlnosti, místopředsedové vlády a ministři zemědělství a životního prostředí, přednostové okresních úřadů a primátoři měst Brna, Ostravy a Plzně, primátor hlavního města Prahy

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

Příloha k usnesení vlády
ze dne 29. října 1997 č. 686

Prohlášení vlády k současné situaci v romské komunitě

1. Vláda prohlašuje, že je znepokojena odchodem některých našich spoluobčanů a jejich žádostmi o politický azyl v zahraničí a je pevně rozhodnuta čelit příčinám, které k tomu vedou.

2. Vláda považuje romskou komunitu za přirozenou součást naší společnosti, uvědomuje si a plně respektuje romskou kulturu a její přínos pro celou naši zemi.

3. Vláda udělá všechno, co je v její moci, aby u nás nikdo neměl strach z důvodů své příslušnosti k té či oné menšinové komunitě. Ekonomické důvody jsou řešitelné u nás doma a nejsou ospravedlněním žádosti o politický azyl.

4. Vláda vyzývá Romy a vlivné představitele romských organizací

·      aby neodcházeli,

·      aby začali s vládou konstruktivně spolupracovat,

·      aby neprodleně navrhli své zástupce do Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity,

·      aby se zapojili do prosazování již existujících opatření vlády i do opatření, které dnes vláda schválila a která se týkají většiny členů vlády a všech přednostů okresních úřadů.

5. Vláda zároveň vyzývá všechny občany České republiky, aby i oni udělali maximum pro lepší pocit našich romských spoluobčanů, a tak přispěli k tomu, aby z naší země vymizel pocit vzájemné nedůvěry, podceňování, obviňování či diskriminace z rasových důvodů.

6. Vláda ukládá svým jednotlivým členům

·      aby začali rychle plnit dnes přijatá opatření,

·      aby v následujících dnech začali jednat s romskými organizacemi, aby došlo k postupnému jednání na všech jednotlivých relevantních ministerstvech a aby se "na místě" seznamovali s existující nepříznivou situací.

7. Vláda si je vědoma toho, že se jedná o problém mnoha desetiletí či dokonce staletí a proto také ví, že nemůže být vyřešen ze dne na den.

Věří, že dnes přijatá opatření urychlí potřebná pozitivní řešení.

 II

Předkládací zpráva

Usnesením vlády České republiky ze dne 8. ledna 1997 č. 8 o plánu práce vlády na 1. pololetí a o výhledu na 2. pololetí 1997 byl ministr vlády a předseda Rady pro národnosti vlády České republiky pověřen předložit na schůzi vlády

Zprávu o situaci romské komunity v České republice, dále jen "Zpráva". Aktuálnost tohoto úkolu vyplývá především ze skutečnosti, že v procesu transformace společnosti po listopadu 1989 se v postavení příslušníků romské komunity v České republice objevila řada nových problémů. Situace romského etnika se také zkomplikovala po rozdělení ČSFR v roce 1993 a stala se předmětem zvýšené pozornosti a kritiky politiky České republiky ve vztahu k Romům ze strany mezinárodních institucí. Zpráva má sloužit jako podklad pro další kroky směřující ke zlepšení podmínek života romské komunity, k zapojení jejich příslušníků do vzdělávacích a pracovních procesů. Výsledná koncepce by zároveň měla z aktuálního hlediska i s dlouhodobým výhledem napomáhat objektivnějšímu a tolerantnějšímu přístupu majoritní společnosti, což předpokládá systémovou a systematickou práci všech resortů, představitelů veřejné správy, nevládních organizací, romských iniciativ a v neposlední řadě také sdělovacích prostředků.

Vzájemné vztahy romské komunity a majoritní společnosti jsou v rostoucí míře poznamenány interetnickým napětím, které se negativně projevuje ve všech oblastech života společnosti. Řešení romské problematiky (spolu s prevencí interetnických konfliktů na straně majoritní populace) je jednou z cest ke snižování tohoto napětí. Cílem předkládaného materiálu o situaci romské komunity pro schůzi vlády je na jedné straně analýza současných problémů Romů, na druhé straně snaha najít konkrétní opatření, jimiž lze ze strany státu pozitivně ovlivnit další vývoj romské komunity jako organické součásti naší společnosti.

Zpráva se opírá o rozsáhlé pramenné podklady, kterých seznam je uveden v její příloze č. 7, a dále o zkušenosti pracovníků státní správy, samosprávy a nevládních organizací, které vyplynuly z řešení konkrétních problémů Romů, lokálních romských komunit a romských iniciativ na území České republiky. Na přípravě předloženého materiálu se podílela pod garancí pracovníků kanceláře ministra vlády a předsedy Rady pro národnosti vlády ČR skupina složená ze zástupců nevládních organizací a odpovědných pracovníků těch resortů, v jejichž kompetenci je řešení dílčích aspektů romské problematiky.

Předloženou Zprávu o situaci romské komunity projednala Rada pro národnosti vlády ČR na svém zasedání dne 14. srpna 1997 a doporučila k předložení pro schůzi vlády ČR.

Dne 14. srpna 1997 se rovněž setkal předseda vlády ČR s romskou delegací ve věci aktuální situace romské komunity. Jedním z výsledků tohoto jednání byl příslib zřízení orgánu, který by se zabýval záležitostmi romské komunity v rámci Úřadu vlády ČR. V této souvislosti vláda svým usnesením č. 581 ze dne 17. září 1997 rozhodla o zřízení Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity a následně svým usnesením č. 640 ze dne 15. října 1997 rozhodla o schválení Statutu tohoto poradního orgánu vlády ČR.

Připomínky jednotlivých resortů byly vypořádány na jednání, které se uskutečnilo dne 28. srpna 1997 za účasti zástupců Ministerstva financí, Ministerstva vnitra, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva práce a sociálních věcí, Ministerstva pro místní rozvoj, Ministerstva kultury, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva životního prostředí ze strany státní správy, romská komunita byla reprezentována zástupci romské národnostní menšiny v Radě pro národnosti vlády ČR a dalšími dvěma pozvanými aktivisty.

V souvislosti s doposud vznášenou kritikou zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR, v platném znění, je nutné připomenout, že v nedávné době Ministerstvo vnitra České republiky rozhodlo administrovat ustanovení § 11, odst. b) tohoto zákona tak, že bude příslušnou podmínku stanovenou v § 7, odst. 1 písm. c) promíjet bez dalšího zkoumání závažnosti trestného činu. Tím je vyvrácena jedna z přetrvávajících kritik platného zákona o občanství ČR, která byla doposud vznášena mezinárodními organizacemi.

Zpráva o situaci romské komunity v ČR byla předložena pro schůzi vlády dne 10. září 1997. Vláda v diskusi posoudila předloženou Zprávu, neschválila ji a uložila ministru bez portfeje a předsedovi Rady pro národnosti vlády ČR, aby materiál přepracoval, zejména s ohledem na vyhodnocení účinnosti vládou dříve přijatých opatření a formuloval základní problémy a navrhl zřetelná opatření v této oblasti. Na základě jednání s příslušnými resortními ministry byla Zpráva v tomto smyslu dopracována.

III.

Důvodová zpráva

A. OBECNÁ ČÁST

1. Vymezení problému

V celém textu je použit pojem "romská komunita" a nikoliv pojem "romská národ­nostní menšina". Podle našeho ústavního systému je každému občanu garantováno právo hlásit se k nějaké národnosti podle vlastního uvážení. Při posledním sčítání lidu v r. 1991 se k romské národnostní menšině přihlásilo v České republice necelých 33 000 osob. Ostatní občané rom­ského původu se přihlásili k jiným národnostem. Tuto volbu je nutno respektovat, a z tohoto důvodu nelze pojem "romská (národnostní) menšina" používat na označení pro většinu občanů romského etnika. Druhým zásadním důvodem pro nepoužívání termínu "romská národnostní menšina" je skutečnost, že máme co do činění nikoliv s problémy národnostní politiky (udržení jazyka, školství v rodném jazyce, apod.), nýbrž s problémy sociálními (nízká životní úroveň, vysoká míra nezaměstnanosti, apod.). Také nejaktuálnější potřeby a požadavky Romů nejsou politickými požadavky, jaké jsou charakteristické pro ostatní národnostní menšiny v České republice, ale spíše požadavky na specifickou formu společenské, včetně sociální pomoci. Dal­ším podstatným aspektem je tendence mnohých představitelů této skupiny se od ní distancovat - používání termínu národnostní menšina by automaticky znamenalo, že by se popis všech problémů i návrhy opatření automaticky vztahovaly i na ty občany romského původu, kteří je nepotřebují a odmítají, a tudíž by takový přístup oprávněně mohli považovat za diskriminační.

Konec konců nelze přehlížet ani skutečnost, že Romové v mnoha ohledech nesplňují ani ta kritéria a atributy, podle kterých bývá národnostní menšina vymezována. Podle pramenů romských iniciativ významný podíl jejích příslušníků neumí romštinu.

Je třeba připustit, že ani termín "romská komunita" není ze sociologického hlediska zcela odpovídající vzhledem ke struktuře a vztahům uvnitř této skupiny. Přesto předkladatelé tento termín zvolili v zájmu formální návaznosti vládní politiky, neboť pod tímto názvem se vláda zabývala již několika materiály.

1.2 Usnesení vlády jako souhrn opatření směřující ke zlepšení postavení romské komunity ve společnosti.

Předkládaná opatření směřují k vytvoření základů systémového přístupu k problémům spojených s romskou komunitou a jejím soužitím s majoritní společností. Česká vláda přijala v uplynulých letech řadu vstřícných opatření směřujících k nápravě, přesto většina problémů nejenže přetrvává, ale nadále se prohlubuje. Pokud by se nepodařilo tento trend zvrátit, potom by morální, politické a hospodářské škody a náklady strmě narůstaly, nemluvě o poškozování pověsti České republiky v zahraničí.

Prvotní příčinou problémů v soužití mezi majoritní společností a romskou komunitou je nedostatečná adaptace podstatné části této komunity na pravidla a hodnoty, které ostatní část  společnosti považuje za samozřejmé. Převratné změny v posledních letech, které podstatně zvětšily váhu vzdělání a kvalifikace, tento deficit v oblasti adaptace dramaticky podtrhly.

Na tento deficit reaguje majoritní společnost četnými projevy nedůvěry, nepřátelství a zjednodušujícími předsudky, které jsou často otevřeně podporovány i některými představi­teli parlamentních stran. Převládající společenská atmosféra pak povzbuzuje rasistické živly k násilným trestným činům proti občanům romského původu. Tyto jevy pak vposledku prohlu­bují u romské komunity pocit odcizení vůči společnosti a dále oslabuje její vůli k integraci.

Úspěšné rozbití tohoto uzavřeného kruhu předpokládá tudíž nejen kroky směřující vůči romské komunitě, nýbrž i opatření směřující k majoritní části společnosti.

2. Obecné zdůvodnění požadavku vytvářet programy určené jmenovitě příslušníkům romské komunity

Jak vyplývá z jednotlivých kapitol přiložené Zprávy o situaci romské komunity, lze u značné části jejích příslušníků nalézt nízkou úroveň vzdělání a kvalifikace a málo odpovědný přístup k obecnému majetku, které ve svém důsledku vedou k nízké sociální úrovni a vysoké

míře kriminality. Stejné nedostatky lze samozřejmě nalézt i u mnoha příslušníků majority. Nicméně, chceme-li nalézt cestu k jejich odstranění u romské komunity, nemůžeme ignorovat fakt, že výše uvedené nedostatky mají u romské komunity specifické příčiny, a vyžadují tudíž i specifické metody k jejich odstranění - metody, které by v případě příslušníků majority nebyly často nutné.

U značné části romské komunity jsou výše uvedené nedostatky způsobeny silným vlivem historicky vzniklých handicapů:

- slabý zájem o vzdělání a kvalifikaci,

- nízká úroveň znalosti češtiny,

- slabé vědomí nutnosti starat se o budoucnost,

- slabá schopnost jednat samostatně jako jednotlivci.

Již tato skutečnost by byla dostatečným důvodem pro specifická opatření cílená na romskou komunitu.

Druhým podstatným důvodem je zcela zřejmé rozlišování, kterému jsou občané rom­ského původu podrobeni v každodenním styku s ostatními občany, přičemž toto rozlišování často ústí v diskriminaci, tj. v nerespektování občanského principu.

Záměrem vlády proto musí být nalézt a provádět taková opatření, která by alespoň v dlouhodobé perspektivě vytvořila stav, kdy romský původ by pro žádného občana nepředsta­voval znevýhodnění vůči ostatním občanům, tj. zajištění plné platnosti občanského principu pro všechny.

Takto deklarovaný cíl opatření bude zároveň jednoznačným signálem pro všechny or­gány státu, že shromažďování potřebných údajů o romské komunitě za účelem realizace přija­tých opatření a jejich dalšího rozvíjení není ani v nejmenším popřením občanského principu a že naopak nečinnost v tomto směru by vedla u jedné významné skupiny občanů k tom_ že jejich etnický původ by je stále větší měrou vyřazoval z ostatní občanské společnosti, tj. vedla by ke stále většímu popírání občanského principu.

3. Zásady navrhovaných opatření a jejich uplatňování

            Zapojení do konkrétních programů a projektů musí být vždy dobrovolné a je třeba se vyvarovat jakéhokoliv postupu, který by vytvářel dojem, že etnická příslušnost u konkrétního jedince jej zavazuje přijmout na daném programu účast. Na druhé straně by samozřejmou sou­částí jejich realizace měl být aktivní a motivující přístup orgánů veřejné správy ve smyslu ade­kvátní formy nabídky těm, jimž jsou určeny, včetně řádného a přiměřeného vysvětleni.

            Je nesporné, že výkonná, korigující a motivační role státu v realizaci navrhovaných opatření je nezastupitelná. Současně však platí, že vlastní realizace jednotlivých opatření a do­ poručení musí v zájmu účinnosti být uzpůsobena konkrétnímu prostředí a vazbám. Z toho plyne velká role i pro regiony a obce a vposledku i nevládní organizace. Bude věcí praxe zjistit, jaký objem zásahů a pomoci státu bude zapotřebí k dosažení maximálního synergického účin­ku.

Jakkoli návrh usnesení i Zpráva klade vzhledem ke konkrétnímu zadání úkolu důraz na specifika spojená s romskou komunitou, jedná se o součást podstatně obecnějšího problému, který zasahuje celou moderní společnost ve smyslu sociologickém, politickém i ekonomickém. Jedná se o existenci skupin, které stabilně obsazují nejspodnější úroveň společenského žebříčku, neboť neměly možností, sílu, podmínky či chuť soutěžit s ostatními a trvale se ocitly mimo ekonomické, politické i širší sociální struktury. Jak dokládají sociologické průzkumy, tito lidé se nejčastěji rekrutují z etnických menšin, ale jedná se i o příslušníky majority - zejména ty, kteří propadli alkoholu či drogám, nevzdělaní, lidé, kteří se dostali do konfliktu se zákonem, ale také opuštění staří lidé, děti z rozvrácených rodin apod. Například úroveň jejich bydlení, stravy a lékařské péče je hlub oko pod standardem středních i nižších společenských vrstev. Rovněž se ukazuje, že s růstem bohatství dané společnosti jejich počet neklesá, ale naopak vzrůstá a záro­veň se prohlubuje nezájem celé společnosti o tyto skupiny, přičemž ani systematická sociální podpora nestačí k jejich integraci Proto jsou moderní demokratické společnosti bez ohledu na aktuální politické poměry vystaveny objektivnímu požadavku vytvářet dlouhodobé, především motivační programy a soustavně hledat nové cesty, aniž by mohly slibovat či doufat v jejich okamžitý efekt. Je zřejmé, že reálným cílem nemůže být absolutní integrace a vyřešení celého problému. Spíše jde o postupné zlepšování úrovně těchto skupin a zároveň je v duchu liberální­ho myšlení kladen důraz na ty jednotlivce, kteří dokážou nabízené pomoci nejvíce využít a vymanit se z diskutované izolace. Z tohoto hlediska je navrhovaná opatření jen dílčí součástí širšího úsilí vlády čelit spoleČenskému problému, jaký představují marginalizované skupiny.

Schopnost pochopit závažnost sociální, ekonomické i politické dimenze této otázky a projevit snahu zapojení do jejího řešení představuje jednu z vyšších úrovní sounáležitosti s vývojem a problémy vyspělé liberální společností, kterou by ani Česká republika ve svém vlastním zájmu neměla opomíjet.

B. NÁVRH OPATŘENÍ VLÁDY

Předložený návrh usnesení představuje soubor opatření směřujících k rovnocenné ochraně všech občanů České republiky a k odstranění všech forem diskriminace. Ve vztahu k romské komunitě jde dále o zvýšení úrovně vzdělání, profesní kvalifikace ap. Cílem předlo­ženého materiálu není řešení aktuálních problémů v souvislosti s exodem Romů do zahraničí, ale vytvoření takových podmínek ve společnosti, které by podobným excesům předcházely.

Vláda České republiky je připravena řešit problémy Romů, nechce, aby tyto byly přenášeny na země Evropské unie či další státy.

K bodu II. návrhu usnesení vlády

Tato část návrhu usnesení je svým deklarativním charakterem poněkud neobvyklá ve srovnání s podobou ostatních materiálů, předkládaných vládě k projednání. Předkladatelé zvo­lili tuto formu s ohledem na aktuální vyhrocení některých problémů spojených se soužitím romské komunity a majoritní společnosti v ČR Tato situace vyžaduje jasný signál vůči oběma skupinám, že si je vláda vědoma hloubky těchto problémů a je odhodlána nejen realizovat ně­které konkrétní dílčí kroky ale i obecně a dlouhodobě jim věnovat pozornost. Konkrétnější argumenty týkající se jednotlivých odstavců bodu II. vyplývají z obecné části této Důvodové zprávy.

K bodům týkajícím se oblasti vzdělávání romských dětí (III.1.a), c) - i), k)

Oblast vzdělávání z hlediska dlouhodobé perspektivy formování společnosti je nejen obecně, ale konkrétně i pro sociální a kulturní emancipaci romské populace, považována za klíčovou. Vedle zmapování současné situace je proto nezbytné soustředit se na hledání kroků, které by vedly k potřebným pozitivním změnám v této sféře.

Součástí nezbytných opatření je mimo jiné i kvalitní nabídka odborné přípravy a dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků. V resortu školství byla do současnosti učiněna některá jednotlivá opatření (např. pokusné ověřování přípravných tříd), pro další vývoj je však nyní vysoce aktuální vytvořit celistvý a koncepční rámec, který by byl použitelný ve všech institu­cích základního školství, a to zejména v regionech s větším počtem danýcf1 dětí. Součástí kon­cepce musí být i ekonomické zajištění programu přípravných ročníků.

Mimo to všechny dosud realizované vzdělávací projekty v této oblasti i ty, které budou uváděny do praxe v budoucnosti, je zapotřebí průběžně odborně hodnotit, neboť jen tak se lze vyhÍ1out neefektivnímu využívání finančních zdrojů státního rozpočtu. I zde platí, že veškerá hodnocení mají být dána k dispozici a posouzení odborné, popř. i laické veřejnosti. Dosavadní úsilí resortu školství v této i výše uvedených věcech rozhodně nepřesvědčilo o koncepčním přístupu.

V národnostním školství je uplatňován poněkud odlišný (možno říci podpůrný) přístup státní administrativy. Výjimku o minimálním počtu dětí ve třídě, praktikovanou podle školské­ ho zákona (zákon č. 29/1984 Sb., o soustavě zádních a středních škol, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně novely č. 138/1995 Sb.), např. v případě žáků - příslušníků polské národ­nostní menšiny, je možno použít i zde a postupovat při vzdělávání romských dětí stejným způ­sobem, jako v případě jiných národnostních menšin žijících v České republice.

Významný podíl (více než polovina) žáků ve speciálním školství tvoří romské děti. Je nesporné, že žáci navštěvující zvláštní školy mají v perspektivě případného dalšího postupu ve vzdělávání i získání odborné kvalifikace velmi omezené možnosti. Bez ohledu na to, že tato skutečnost již tradičně není většinou romských rodičů vnímána jako omezující., je nutné, aby objektivita postupu při přeřazování do zvláštních škol byla vždy podložena přesvědčivým a fundovaným odborným posouzením, mj. i proto, že způsob přeřazování romských dětí do zvláštních škol byl již několikrát předmětem kritiky ze zahraničí.

Problém odborné způsobilosti učitelů a dosavadní odtrženost romské komunity od , vzdělávání je jedním z mnoha faktorů limitujících kvalitu nabídky vzdělání romských dětí. Si­tuaci zde může zčásti napravit projekt vzdělávání romských pedagogických asistentů, pro něž bude ovšem nutno vytvořit administrativní zakotvení, spolu s nově se formujícím programem stupňovitého vzdělávání romských poradců. Obojí je výsledkem spolupráce nevládních rom­ských a proromských aktivit s vysokoškolskými institucemi a umožní získat středoškolsky vzdělané Romy pro veřejnou práci v oblasti státní správy, poradenství, mediace a sociální prá­ce. Vedle odborné garance by se měla státní správa podílet i na garanci organizační a finanční.

Otázka vzdělávacích postupů vůči romské komunitě není do současnosti v rámci Mi­nisterstva školství, mládeže a tělovýchovy řešena s dostatečným koncepčním předstihem. Ur­čení pracovníka jako koordinátora by mělo zodpovědnost resortu v uvedené problematice po­sílit

Podrobně jsou důvody pro realizaci opatření v oblasti vzdělávání romských dětí rozve­deny v kapitole 4 Zprávy o situaci romské komunity v České republice, která je přílohou toho­to materiálu (dále jen Zprávy).

K bodům týkajícím se osvěty a výchovy majoritnÍ společnosti, omezování rasových předsudků a potírání rasově motivovaných trestných činů (III.1.b) a i); III.3.d); III.5.)

Vysoká míra rasistických projevů, intolerance a xenofobie v české společnosti tvoří neodlučitelný aspekt většiny problémů spojených s romskou komunitou, a je proto nutné zabý­vat se danou problematikou z obou stran. Diskriminační projevy, jimž jsou Romové vystavo­váni, má za následek prohlubování jejich nedůvěry v mechanismy majoritní společnosti, ztěžují možnosti bezkonfliktního soužití a v konečné fázi jsou i příčinou emigrace, která se pak nega­tivně odráží i v mezinárodním hodnocení České republiky. Konkrétní opatření by měla zasaho­vat především do oblasti školství, ale zároveň je nutné působit i na všechny ostatní složky spo­lečnosti, zejména na veřejnou správu, policii apod.

Nelze pochybovat o tom, jak významnou roli v této oblasti hraje zprostředkování informací, v první řade ve vzdělávání, a to nejen žáků všech stupňů škol, ale i pedagogů.

K bodům týkajícím se zvyšování zaměstnanosti v romské komunitě (III.2.e) a 1); III.5.b); III.6; III.7.a) a b)

            Problém nezaměstnanosti patří ke klíčovým otázkám, neboť kromě finanční zátěže pro celý stát působí jako zdroj dalších negativních jevů včetně kriminality, sociálního propadu, drogové závislosti, prostituce, narušování rodinných vazeb apod. Proto by mělo být zcela přirozené, že stát věnuje zvýšenou pozornost skupině obyvatelstva, jejíž příslušníci jsou v některých okresech nezaměstnaní téměř z 80%. K příčinám vysoké romské nezaměstnanosti patří nízká nebo žádná kvalifikace. Proto by bylo žádoucí koncepčně využívat a podporovat programy v těch oblastech, v nichž se tyto osoby mohou uplatnit. Proto návrh usnesení předpokládá kromě ministerstva práce a sociálních věcí a ministerstva průmyslu i spolupráci ministerstva zeměděl­ství a životního prostředí, neboť právě některé zemědělské práce či revitalizace vodních toků nevyžadují zaměstnance s odbornou kvalifikací a i z jiných hledisek by mohly příslušníkům romské komunity vyhovovat více, než například průmyslová výroba apod.

V souvislosti s příčinami romské nezaměstnanosti nelze zastírat ani špatnou pracovní morálku mnohých příslušníků romské komunity. Alespoň částečně lze tuto skutečnost kom­penzovat nabídkou dočasných a sezónních prací.

Rovnocennou součástí systémového zvyšování romské zaměstnanosti je vedle vyhledá­vání pracovních příležitosti pro osoby s obtížným uplatněním na trhu práce také důsledná snaha podporovat všechny možnosti získávání kvalifikace, případně možnosti rekvalifikací. Z tohoto důvodu návrh usnesení počítá mimo jiné například i s aktivní pomocí ministerstva obrany, ne­boť v rámci základní prezenční služby lze realizovat některé programy s uvedeným zaměřením.

Podrobně jsou důvody pro realizaci opatření v oblasti zaměstnanosti rozvedeny v kapitole 7 Zprávy.

K bodu III. l0. týkajícího se zdravotní péče

Z hlediska mapování potřebnosti zdravotní péče romské populace Ministerstvo zdra­votnictví zahájí ve třech až pěti okresech České republiky pilotní sledování spektra zdravotní péče čerpané tzv. rizikovými skupinami populace. V rámci tohoto sledování se při ošetřování příslušníků rizikových skupin (Romové, drogově závislí, bezdomovci) bude kódovat příslušnost pacientů k těmto skupinám. výstupy budou vyhodnocovány zdravotnickými referáty OkÚ čtvrtletně a výstupy budou předány Ministerstvu zdravotnictví České republiky, které na zákla­dě těchto dat bude formulovat návrh nutných opatření v péči o romskou populaci Současně Ministerstvo zdravotnictví vypíše mimořádný grant na téma "Sledování nutričního stavu rom­ské dětské populace v České republice". Cílem tohoto grantu by bylo zmapování výživového stavu romských dětí v závislosti na jejich jídelníčku a návrh případné nutriční intervence.

K bodům týkajícím se zřízení funkce romských poradců a romských asistentů (III.1.f)­g),; III.2.a)-d); m.3. a)-b); III.12.a)-b) a IV.)

V minulosti již byly učiněny oficiální pokusy zřídit obdobné funkce, efektivita tohoto kroku však ztroskotala na chybném či nedostatečném vymezení náplně práce, neochotě veřej­ných institucí danou funkci obsadit apod., takže z celorepublikového hlediska chybí v rámci systému veřejné správy jednotně vymezená funkce pracovníka, který by se zabýval romskou komunitou, ačkoli je zjevné, že síť sociálních pracovníků je pro tento účel nepostačující. Po­třebnost této funkce a jejího zařazení do katalogu prací vyplývá i ze zkušenosti některých obcí podle nichž zapojení představitele romské komunity do systému veřejné správy může význam­ně napomoci vzájemné komunikaci a řešení dílčích problémů. Nezbytnou podmínkou tohoto kroku je na jedné straně vstřícnost a spolupráce ze strany ostatních představitelů veřejné správy, na druhé straně kvalifikační a jiné předpoklady ze strany uchazečů o diskutované funkce.

Podrobně jsou důvody pro realizaci opatření týkajících se romských poradců, asistentů a romského policejního koordinátora rozvedeny v kapitole 13 Zprávy.

K bodu llI.5.a), který se týká důsledného dodržování zákona o ochraně spotřebitele (diskriminace romských občanů v restauračních zařízeních)

Případy zákazu vstupu Romům do restaurací je třeba považovat za jasný a ilustrativní příklad rasové diskriminace a jeho tolerování za závažný nedostatek společensko-právního sy­stému. Přesto je tento jev v české republice nepřijatelně rozšířený a orgány samosprávy, státní správy i policie v konkrétních případech vesměs konstatují nemožnost jakéhokoli zásahu s odvoláním na Českou obchodní inspekci, jejíž postup je však zdlouhavý a mnohdy bezvýsledný. Alarmující a nepřijatelná je zejména skutečnost, že se s touto formou diskriminace setkávají lidé, kteří k ní nijak nezavdali příčinu a pro které je taková ponižující zkušenost podnětem k nedůvěře a odvracení se od majoritní společnosti obecně.

Podrobně jsou důvody pro realizaci opatření v této oblasti rozvedeny v kapitole 11 Zprávy.

K bodům týkajícím se podpory romské kultury a respektování historie Romů (ID.4.a)­c)

I když uvedený úkol spadá do současných povinností ministerstva kultury, je v návrhu usnesení uveden jako apel na význam rozvíjení romské kultury jak v zájmu posilování vlastní identity této skupiny tak v zájmu zvyšování její prestiže v očích majority. Zvláštní důraz je tře­ba klást na prohlubování poznatků o romské historii jak mezi samotnými Romy tak u ostatní populace. Součástí tohoto trendu musí být i úcta k místům a symbolům, připomínajícím rom­skou minulost včetně utrpení a obětí.

Konkrétní úkol (II. 12 e) pro přednostu okresního úřadu v Písku, týkající se vyhlášení Pomníku romským obětem z tábora v Letech na místě bývalého hřbitova pietním místem, vy­plývá ze zákonných postupů ministerstva kultury. Původní záměr vyhlásit Pomník kulturní památkou nelze realizovat, neboť nesplňuje zákonná kritéria. Alternativním řešením je proto vyhlášení pietním místem. Tento statut poskytne Památníku potřebnou důstojnost a vážnost a zároveň mu zajistí ochranu při potenciálním rozhodování o jiném využití místa, na němž se nachází (např. při stavebním řízení). Návrh na vyhlášení Pomníku v Letech pietním místem však musí podat ministerstvu kultury přednosta příslušného okresního úřadu.

C. DOPAD NAVRHOVANÝCH OPATŘENÍ NA STÁTNÍ ROZPOČET

Z hlediska finančních nároků nepředpokládá návrh usnesení zvláštní dopad na státní rozpočet v roce 1998. Pro doplňkové programy pro romskou komunitu se doporučuje po do­hodě s ministrem vnitra použít finanční prostředky z Komplexního souč1nnostnÍho programu prevence kriminality a prevence drogových závislostí na místní úrovni, které by neměly pře­výšit 5 mil. Kč.

Další náklady týkající se například realizace konkrétních vzdělávacích programů či pro­gramů na podporu romské zaměstnanosti i dalších kroků, uložených jednotlivým mimstrům, nelze z pozice předkladatele vyčíslit. Proto doporučujeme, aby jednotliví ministři tuto částku vyčíslili a zahrnuli do rozpočtů svých kapitol.

Pro úplnost uvádíme, že vláda již svými usneseními

• ze dne 27. srpna 1997 č. 518 schválila poskytnutí finančních prostředků na rekonstrukci objektu, určeného pro umístění Muzea romské kultury v Brně v celkové výši 34 905 tis. Kč v letech 1998 a 1999,
• ze dne 15. října 1997 Č. 640 uložila ministru financí převést z rozpočtové kapitoly Všeobec­ná pokladní zpráva (položka vládní rozpočtová rezerva) částku 2 mil. Kč do rozpočtové kapitoly Úřadu vlády České republiky, která bude využita na práci Meziresortní komise pro záležitosti romské komunity.

VI.

PŘÍLOHY

ZPRÁVA O SITUACI ROMSKÉ KOMUNITY V ČESKÉ REPUBLICE
Úvod

i. Podklady a zdroje pro přípravu Zprávy

S cílem získat co nejobjektivnější a nejpřesnější údaje o současné situaci romské komunity jsme se snažili využít maximálního množství zdrojů, a to jak oficiálních podkladů jednotlivých resortů, tak i zkušeností zainteresovaných nevládních organizací, romských iniciativ, představitelů státní správy i samosprávy, poznatků členů Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti vlády ČR pro záležitosti občanů romské národnosti apod. Souhrnný přehled použitých podkladů, včetně seznamu konzultantů, je uveden v příloze č. 7 Zprávy. Část I Zprávy charakterizuje situaci romské komunity a popisuje faktory, které ji ovlivňují.

Konkrétní zkušenost ze soužití s romskou komunitou se vytváří na úrovni obcí, event. okresů. V této souvislosti zastávají významnou úlohu představitelé státní správy a samosprávy, jejichž postoje, názory a schopnost komunikovat s příslušníky romské komunity podstatně ovlivňují jak vlastní situaci romských občanů, tak vzájemné vztahy s majoritní společností. Z tohoto důvodu a na základě zadání Kanceláře ministra vlády ČR, Ing. Pavla Bratinky, proběhlo sociologické šetření, jehož cílem bylo ve všech okresech a vybraných obcích (městech) zmapovat postoje k romské problematice i praktické zkušenosti představitelů státní správy, samosprávy, pracovníků policie, romských a proromských iniciativ. Výsledky výzkumu obsahuje část II Zprávy.

ii. Vymezení a charakteristika problému

Závažnost problémů souvisejících s romskou komunitou je způsobena především tím, že značná část romské menšiny v České republice patří do skupiny na nejnižší sociální úrovni s vysokou nezaměstnaností, nízkou úrovní vzdělání a vzhledem k celkovému počtu obyvatel má neúměrně velký podíl na trestné činnosti. Kromě toho se na jedné straně zvyšuje podíl romské populace na celkovém počtu obyvatel, na druhé straně se tato obtížně zapojuje do procesů, které jsou vlastní majoritní části společnosti.

Příčinou této skutečnosti jsou nejen specifické projevy příslušníků romské komunity, vycházející částečně z jejich historických zkušeností, ale v nemenší míře i přístup majoritní společnosti. Nedostatky tohoto přístupu se projevují či projevovaly ve dvou oblastech.

Za prvé je to oblast státního aparátu a jeho postupů. Současná exekutiva vycházela ze snahy neopakovat chyby předcházejícího režimu a umožnit Romům podílet se na životě rovnoprávné občanské společnosti. V tomto směru učinila i řadu konkrétních kroků. Jak se ale ukazuje, dosud se mnoho problémů nepodařilo vyřešit, některé se dokonce - mimo jiné v důsledku nízké adaptability podstatné části romské komunity na transformační procesy - prohlubují. Tento fakt pak nepřímo posiluje nedůvěru Romů vůči majoritní společnosti a jejím institucím a dále přispívá k napětí mezi oběma skupinami obyvatelstva ČR.

Druhou oblastí, ve které ze strany majoritní společnosti dochází ke zhoršování vzájemných vztahů mezi romskou menšinou a majoritní společností, je jednání občanů v každodenním životě, založené na paušalizujících předsudcích, více či méně skryté projevy diskriminace, na nichž se podílejí i podniky a instituce, a zejména znepokojující nárůst rasismu a xenofobie v celé české společnosti, projevující se do velké míry i u nejmladší generace.

Nedůvěru Romů vůči státním orgánům a zároveň potvrzení jejich pocitu, že nejsou přirozenou součástí české společnosti, ale spíše nežádoucím prvkem, posílily problémy kolem zákona o českém občanství. I když původní verze této normy byla novelizována a státní orgány ve spolupráci s nevládními organizacemi vyvinuly úsilí k nápravě situace, podle poznatků z praxe je stále počet lidí bez legalizovaného pobytu vyšší, než oficiální údaje státní správy či samosprávy.

Prosazování některých konkrétních programů zaměřených na zlepšení situace příslušníků romské komunity leckdy vázne na argumentu, podle něhož jakýkoli specifický přístup k etnicky a národnostně vymezené skupině odporuje občanskému principu. Tato interpretace v některých případech může sloužit jako alibistická obrana před požadavky na řešení reálných problémů. Názory na tuto otázku jsou uvedeny v části II této zprávy, v kapitole 2.4.

Je nepochybné, že občanský princip nedovoluje např. úřední evidenci romských obyvatel, nejsou proto k dispozici přesné oficiální údaje o jejich celkovém počtu a struktuře. Přesto existují odhady a praktické zkušenosti, podle nichž některé problémy romské komunity jsou odlišné od problémů jiných skupin obyvatelstva, a tudíž vyžadují odpovídající přístup.

Z praxe jsou také známy případy, kdy úřady je vedena neoficiální evidence romského obyvatelstva (což potvrzují i výsledky šetření - viz část II Zprávy).

Koncepce této Zprávy i doporučená opatření vycházejí z názoru, že občanský princip je nástrojem k uplatňování rovnosti všech občanů. Nijak nebrání tomu, aby stát - právě v zájmu nastolení této rovnosti i pro znevýhodněné skupiny obyvatel - realizoval taková opatření, která by pomohla těmto skupinám zapojovat se do společenských procesů, využívat vymožeností občanské společnosti a splňovat výchozí předpoklady, které jsou ostatním skupinám do značné míry dány jejich historickým, sociálním a kulturním zázemím. Tento přístup lze chápat spíše jako kompenzaci jejího původního znevýhodnění, které je navíc ve svých důsledcích zátěží pro celou společnost. Obdobně - a zcela přirozeně - uplatňuje stát takový přístup zejména vůči zdravotně postiženým. Považujeme za užitečné vycházet z toho, že v rámci státní pomoci sociálně slabé skupině obyvatelstva by bylo v souvislosti s romskou částí této skupiny efektivní zohlednit některé její další handicapy a předpoklady.

Předmětem kritiky zahraničních a mezinárodních institucí se stávají nejen dopady zmíněného zákona o státním občanství na romskou komunitu, ale i skutečnost, že podstatná část příslušníků romské komunity zůstává stranou pozitivních společenských změn české společnosti, jejich životní a vzdělanostní úroveň je vesměs hluboce podprůměrná, stávají se obětí rasově motivovaných útoků atd. K těmto námitkám pak přistupuje často argument, že česká vláda nevěnuje dostatek pozornosti nápravě těchto jevů a programům, směřujícím ke zlepšení postavení romské komunity a jejímu začlenění do společnosti. Některé dílčí kritiky nejsou zcela podložené a mnohá tvrzení jsou nepřesná.

Na základě poznatků z praxe a reálné situace je však třeba připustit, že celkově vycházejí z opodstatněných argumentů. Proto je třeba chápat tato stanoviska jako jeden z podnětů ke konkrétním krokům. Mimo jiné proto, že úroveň dodržování lidských práv a boj proti rasismu, xenofobii a diskriminaci patří ke kritériím mezinárodního hodnocení České republiky a její připravenosti pro vstup do mezinárodních struktur.

V této souvislosti je třeba zmínit, že zainteresované zahraniční a mezinárodní instituce se nezaměřují pouze na kritiku, ale nabízejí i pomoc při realizaci dílčích projektů včetně pomoci finanční. Přehled některých projektů financovaných ze zahraničí a realizovaných nevládními organizacemi uvádíme v příloze č. 1 této Zprávy.

Jak bylo výše uvedeno, navzdory úsilí budovat demokratickou občanskou společnost a odpovídajícím zákonným předpokladům se dosud nedaří integrovat romskou komunitu a zároveň naučit českou společnost přijímat a respektovat romskou menšinu jako její - byť do značné míry odlišnou - součást. Z tohoto konstatování vychází i koncepce předkládané Zprávy, která v následujících kapitolách rozvádí naznačené aspekty problému jak ve vztahu k romské komunitě, tak majoritní společnosti s tím, že na vyhrocení dílčích problémů se v praktickém životě podílejí obě strany. Za nejpodstatnější problémy považujeme oblast vzdělávání romských dětí, otázku romské zaměstnanosti a ovlivňování majoritní společnosti na všech úrovních směrem k toleranci a respektování romské menšiny.

Hodnocení dosavadních aktivit vlády vůči romské komunitě (viz kap. 2) vychází z předpokladu, že právě vláda má nejvíce možností k systematickému zlepšování postavení romské menšiny a k ovlivňování majoritní společnosti a že sebekritický pohled na dosavadní využívání těchto možností otevírá cestu k věcnému zvážení efektivnějších postupů.

ČÁST I

Jednotlivé aspekty a úrovně problémů vyplývajících ze soužití s romskou komunitou

1. Charakteristika základních problémů ve vztazích mezi romskou komunitou a majoritní společností

1.1. Jak dokládají praktické zkušenosti i výsledky průzkumů veřejného mínění, značná část české veřejnosti vnímá romskou komunitu paušálně jako skupinu osob se zvýšeným sklonem ke kriminální činnosti, s nezájmem o legální práci, neschopných běžného stylu bydlení a soužití. Nelze přehlédnout, že významné procento romské menšiny tvoří nezaměstnaní, jejichž rodiny jsou odkázány na sociální dávky, podílejí se neúměrným dílem na trestné činnosti, neplatí nájemné apod. Nicméně zmíněné paušalizující hodnocení romské komunity zjevně postrádá zohlednění některých následujících významných aspektů.

1.2. Za prvé je to již výše zmíněná paušalizace, jejíž obětí se stává ta část příslušníků romské komunity, která k uvedenému negativnímu hodnocení nezavdává žádnou příčinu. Z hlediska fungování demokratického státu je třeba razantně vystoupit proti všem případům, kdy se příslušníci romské menšiny setkávají s projevy diskriminace pouze na základě příslušnosti k této menšině. Na obdobné zkušenosti, včetně rasově motivovaných útoků, narážejí Romové často například ze strany úředníků, majitelů restaurací, zaměstnavatelů i v běžném životě. Mnozí Romové se setkávají s tím, že přes veškerou snahu a úsilí zapojit se do společnosti, tato společnost není ochotna přijmout je. Dopad takovéto zkušenosti a nedůvěra vůči všeobecně deklarovaným společenským principům jsou zcela pochopitelné, jejich důsledkem bývá často emigrace Romů (zejména do Kanady, Austrálie, Nizozemska, Belgie atd.). Jako důvod emigrace se uvádí rasová diskriminace.

Tato skutečnost se pak podílí i na tom, že Romové, kteří dosáhnou vyšší životní úrovně a mohli by být motivujícím příkladem a prostředníkem ve vzájemných vztazích, mají často spíše tendenci se od romské komunity distancovat.

1.3. Dalším faktem je absence poznatků majoritní společnosti o nedávné historii Romů a často i nepřiznaná míra zavinění, kterou se na současném stavu romské komunity sama podílela.

Téměř veškeré původní romské obyvatelstvo na území Čech a Moravy bylo vyvražděno v období druhé světové války. Většina Romů, kteří zde v současné době žijí, pochází z tradičních osad na Slovensku. Do Čech přicházeli po válce, částečně dobrovolně, částečně v rámci organizovaných přesunů. Komunistický režim těmito přesuny získával mj. levnou pracovní sílu v řídce osídlené oblasti pohraničí, aniž věnoval odpovídající pozornost potřebě napomáhat adaptaci slovenských Romů na nové podmínky. Ti se ocitali ve zcela neznámém industriálním prostředí velkých měst, které kladlo nové nároky na styl bydlení, soužití atd. Stát přitom nevěnoval žádnou péči osvětě a výchově a nahrazoval ji zcela nekoncepčními postupy: jednak přehlížením projevů nepřizpůsobivosti - například tolerováním devastace bytů a přidělováním nových, což je přetrvávajícím zdrojem negativních postojů vůči Romům ve většinové populaci, částečně pak restriktivními opatřeními. Například školský systém nijak nezohledňoval přítomnost dětí z odlišného sociokulturního prostředí, místo cílené osvěty a pozitivní motivace se zdůrazňovala hrozba odebrání dětí z rodičovské péče za zanedbávání školní docházky i za cenu rozpadu rodinných vazeb.

V souvislosti se vztahem Romů k hodnotám vzdělání a pracovní kvalifikace je třeba říci, že v původní romské komunitě - byť v jiné podobě než která je vlastní současné majoritní společnosti - byly na své úrovni uznávány a respektovány. O tom, že romská zaměstnanost rapidně klesala až v důsledku poválečných zásahů do tradiční romské komunity a postupujících ekonomických procesů, svědčí například výsledky Šetření o snímku cikánského obyvatelstva, které v roce 1972 provedla na území Prahy tehdejší Správa sociálních služeb. Projekt zjišťoval aktuální romskou zaměstnanost a kvalifikaci a zároveň kvalifikaci děda a otce dospělých respondentů. Ukázalo se, že v generaci prarodičů vykonávalo tradiční romské řemeslo 90% mužů. V rodičovské generaci se již jednalo o zanedbatelné procento a v generaci samotných respondentů se blížilo nule.

Násilné zásahy státu, které narušily přirozené vazby v romské komunitě a které se projevují i v její současné - často kritizované - nejednotnosti, pokračovaly až do nedávné doby. Například vyhláška 502 z roku 1965 stanovila, že v žádné obci nesmí Romové tvořit více než pět procent z celkového počtu obyvatel. Jejich "nadpočetní" skupina proto byla tzv. organizovaným rozptylem přestěhována do jiných míst, kde byla nevraživě přijímána jak majoritní společností, tak tamními usedlými Romy.

1.4. Shrnutí

Je nepochybné, že se příslušníci romské komunity podílejí na negativních společenských jevech ve větší míře, než odpovídá jejich podílu na celkovém množství obyvatel. Nicméně nelze tolerovat vyvozování důsledků této skutečnosti v podobě diskriminačních postupů vůči celé komunitě i jednotlivcům, a to pouze na základě příslušnosti ke stejné národnostní a etnické skupině. Zároveň je třeba si uvědomit, že do jisté míry jsou současné negativní projevy romské menšiny reakcí na nejen historické, ale i poměrně nedávné postupy majoritní společnosti. Proto je třeba velmi razantně vystupovat proti rasisticky motivovaným a nepřijatelně generalizujícím tvrzením, že negativní projevy romské komunity jsou jí vlastní a jakékoli snahy o změnu či pomoc jen zbytečným mrháním sil a penězi.

Do listopadu 1989 byly státem uplatňovány vesměs formy nepřiměřeně restriktivních či naopak nekoncepčně paternalistických opatření. Takovéto postupy násilně zasahovaly do života Romů, nebo kompenzovaly faktickou nerovnoprávnost jednotlivých skupin obyvatelstva. Obojí ve svých důsledcích tlumilo potřebu skutečné integrace a podporovalo vzájemnou nedůvěru mezi romskou komunitou a zbytkem společnosti.

2. Obecné hodnocení aktivit vlády, týkajících se romské komunity

2.1. I když vedení státu po roce 1989 i současná česká vláda měly obecnou snahu vytvořit demokratický systém založený na rovnoprávnosti všech občanů, uplatňované přístupy podcenily skutečnost, že velká část romské komunity nedisponuje v důsledku svého postavení v minulosti předpoklady přizpůsobit se transformovaným ekonomickým a společenským podmínkám. Tento fakt, nebude-li provázen systematickým úsilím vlády totiž postupně vede k vyloučení početné skupiny obyvatelstva na okraj společnosti, kde se pro ni stává trvalým "břemenem". Přehled kroků vlády vztahujících se k romské komunitě je zpracován v samostatné části předloženého materiálu - V. Rekapitulace plnění usnesení vlády ČR, vztahujících se k romské komunitě.

2.2. Zároveň je třeba konstatovat, že vláda zatím dostatečně nevyužila svých možností k pozitivnímu ovlivňování společenské atmosféry a postupné tabuizaci rasistických projevů a předsudků. Četnost těchto projevů je znepokojivá nejen ve vztahu k romské komunitě, ale i s ohledem na skutečnost, že česká společnost by měla být připravena a schopna přijímat různé odlišné socio-kulturní skupiny, které na území ČR přicházejí a přicházet budou.

2.3. S určitou razancí se česká vláda postavila proti těmto projevům až v roce 1993 po vyostřených rasových konfliktech s tragickými důsledky, kam patří zejména smrt romského chlapce Tibora Danihela. Podstatným krokem bylo především zpřísnění postihů za rasově motivované trestné činy. Jak vyplývá z podkladů ministerstva spravedlnosti a státního zastupitelství, tento krok přinesl řadu výsledků. Problémem zůstává nedostatečné využívání principu právní kvalifikace trestných činů při jejich vyšetřování a posuzování především ze strany policie a policejních vyšetřovatelů, rovněž nelze ignorovat kritické hlasy na adresu soudců. Tyto skutečnosti - spolu s rozmachem aktivit zejména hnutí skinheads či obtížně postižitelné diskriminační postupy, jako jsou tolerované případy zákazu vstupu Romů do restaurací a veřejných prostor - posilují na straně Romů vnímání majoritní společnosti jakožto nepřátelské a do značné míry dokonce sympatizující s extremistickými rasistickými skupinami. Vláda, ačkoli ve svém usnesení č. 67 z roku 1993 deklarovala odhodlání "čelit veškerým projevům nesnášenlivosti, jež vzbuzují pocity ohrožení u kterékoli menšiny", se k takovým jevům v dostatečné míře nevyjadřuje, čímž pocit nedůvěry prohlubuje.

Významným pozitivním pokusem v současné době v tomto směru byl vznik Pracovní skupiny ad hoc Rady pro národnosti vlády ČR pro záležitosti občanů romské národnosti, jejíž členové se zabývají konkrétními případy rasově motivovaného násilí a diskriminace romských občanů. Během svého působení Pracovní skupina upozornila na řadu nedostatků a pochybení v postupech představitelů některých institucí i v legislativě a obrátila se s žádostí o stanovisko či interpretaci na příslušná resortní ministerstva. V této souvislosti je proto třeba zdůraznit, že praktický přínos činnosti uvedené skupiny do značné míry závisí na spolupráci a vstřícnosti ze strany různých institucí včetně ministerstev.

2.4. Výše uvedené náměty úzce souvisejí s potřebou osvěty a pozitivního ovlivňování majoritní společnosti v rámci výchovy, výuky na všech úrovních škol i v rámci dalšího vzdělávání pracovníků rozmanitých profesí včetně působení na pracovníky veřejné správy. V tomto směru bylo dosud učiněno ze strany státu méně, než by bylo zapotřebí. Tyto požadavky se samozřejmě vztahují v první řadě na Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Nicméně vláda jako celek by měla obecně tuto potřebu formulovat, deklarovat podporu všem prostředkům k jejímu naplňování a z tohoto hlediska projevovat zvýšený zájem zejména o profesní přípravu představitelů státní správy, policistů, strážníků, státních zástupců a učitelů. Kromě těchto oblastí, v nichž může vláda přímo využívat svých kompetencí, mají významný vliv na veřejné mínění a společenské dění i další instituce a složky společnosti, což se týká zejména sdělovacích prostředků, ale například i neziskové sféry či orgánů samosprávy. I když tyto instituce působí nezávisle na vládní moci, i pro ně mají postoje vlády a jejích členů nepochybný význam, přinejmenším jakožto signál významnosti konkrétních problémů.

Porovnání finanční dotace ze státního rozpočtu a neziskové sféry dokládá zatím neadekvátní zájem státu a ponechávání mnoha aktuálních úkolů na aktivitě neziskové sféry (viz. příl. č. 1, 4 a 5 Zprávy).

3. České státní občanství a legalizace pobytu v České republice

3.1. Úvod

3.1.1. Zákon č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky vyvolal bezprostředně po schválení v České národní radě v prosinci 1992 kritiku ze strany nevládních organizací, které sledují dodržování lidských práv, ale také oficiálních zahraničních organizací jako je Rada Evropy, Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě apod. Významně k tomu přispěly debaty, které předcházely přijetí zákona. Ve všech sdělovacích prostředcích probíhaly živé diskuse o tzv. "cikánské otázce", významně živené zvyšující se kriminalitou v České republice a řadou kroků představitelů státu a veřejné správy. Připomeňme alespoň vydání tzv. jirkovské vyhlášky (posléze zrušené), kterou následovala řada obcí v severních Čechách, neúspěšný návrh zákona o mimořádných prostředcích, předložený tehdejším generálním prokurátorem České republiky Jiřím Šetinou atd.

3.1.2. Ustanovení § 7 zákona č. 40/1993 Sb., které stanovilo jako podmínku udělení státního občanství požadavek "pětileté beztrestnosti", tj. že žadatel nebyl v posledních 5 letech pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, bylo chápáno jako účelově namířené proti Romům. Tato podmínka byla interpretována jako ukládání nového trestu ex post facto a jako porušení čl. 15 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, ve smyslu ukládání trestu vyššího, než byl trest stanovený zákonem v době spáchání trestného činu. Kromě toho požadavek pětileté bezúhonnosti nezohledňoval závažnost trestného činu a porušoval tím obecně uznávaný princip proporcionality. Tvrdost těchto podmínek zákona zmírnilo až jeho novelizované znění č. 139/1996 Sb.

3.1.3. Nutno přiznat, že přes určitou snahu exekutivy i Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky o nápravu nejmarkantněji se důsledky rozdělení státu dotkly právě romské komunity. Podle odhadů nevládních organizací se jedná o cca 1 500 osob. Příčinu lze spatřovat v celé řadě faktorů:

·      občanství jednotlivých republik nemělo po dobu trvání federace žádný praktický význam,

·      značně komplikovaný problém při určování konkrétního občanství,

·      neporozumění problému ze strany těch, kteří se České republice narodili nebo zde žili desítky let,

·      nedostatečná poradenská pomoc a zprostředkování potřebných informací ze strany státu, případně podávání nepřesných nebo dokonce mylných informací,

·      nesplnění původně bezvýjimečné podmínky bezúhonnosti v posledních pěti letech, včetně mylného zaměňování podmínky beztrestnosti za podmínku, že žadatel nebyl v posledních pěti letech ve výkonu trestu,

·      problémy s prokazováním trvalého pobytu v České republice,

·      finanční problémy žadatelů s hrazením příslušných poplatků,

·      chybnou administrací, v důsledku které bylo odebráno některým občanům již přiznané státní občanství,

·      nezájem některých občanů uvést svůj pobyt na území České republiky do legálního stavu.

Tyto skutečnosti i přes četné výklady Ministerstva vnitra poznamenaly situaci vyvolanou rozpadem federace.

3.1.4. Občané, kteří nemají legalizovaný pobyt na území České republiky, tj. nebylo jim uděleno státní občanství ani povolení k trvalému pobytu, jsou ze společnosti de iure i de facto vyloučeni:

·      nemohou být legálně zaměstnáni, nemohou podnikat,

·      nemohou být evidováni úřady práce, ani pobírat peněžitou podporu v nezaměstnanosti,

·      nejsou sociálně ani zdravotně pojištěni,

·      nemají nárok na dávky státní sociální podpory,

·      často jsou jim odebírány děti do dětských domovů jako důsledek zanedbávání péče, čímž dochází k řetězení sociálních problémů,

·      jejich děti by správně neměly chodit do škol bez přímé finanční úhrady rodičů,

·      hrozí jim zákaz pobytu na území České republiky nebo vyhoštění,

·      z důvodů chudoby páchají zejména majetkovou trestnou činnost, což vede k nevoli u majoritní společnosti a je živnou půdou pro aktivity extremistických skupin,

·      Romové se cítí ponižováni, což vyvolává jejich nedůvěru a nepřátelství vůči majoritní společnosti a projevy rasismu vůči ní, apod.

3.2. Zákon o občanství a jeho uplatňování

3.2.1. Před vznikem České republiky bylo možné získat státní občanství České republiky podle zákona ČNR č. 39/1969 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky. V prosinci 1992 zažádalo o udělení státního občanství České republiky podle tohoto zákona asi 65 000 tisíc slovenských občanů. Všechny žádosti byly kladně vyřízeny v roce 1993.

3.2.2. Zákon č. 40/1993 Sb. v platném znění stanovuje v § 1, že fyzické osoby, které ke dni 31. prosince 1992 byly státními občany České republiky a zároveň státními občany České a Slovenské Federativní Republiky, jsou od 1. 1. 1993 státními občany České republiky. Dále obsahuje zvláštní ustanovení o nabývání státního občanství České republiky občany Slovenské republiky. Ti mohli nabýt státní občanství České republiky do 30. 6. 1994:

a.   volbou, tímto způsobem nabylo státní občanství České republiky 292 000 slovenských občanů,

b.   udělením (jednalo se o žadatele, jejichž manžel nebo manželka byli státními občany České republiky nebo šlo-li o nezletilé dítě starší 15 let, jehož alespoň jeden z rodičů byl státním občanem České republiky), takto nabylo státní občanství České republiky do 30. června 1994 asi 1500 slovenských občanů.

Udělením státního občanství České republiky podle zákona č. 40/1993 Sb. dosud nabylo české občanství asi 24 000 slovenských občanů (nezahrnuje udělení občanství do 30. 6. 1994 jak je uvedeno pod bodem b).

Celkem tak dosud nabylo státní občanství České republiky cca 382 500 slovenských občanů.

3.2.3. Vzhledem k nerovnoměrnému osídlení České republiky slovenskými občany zvládaly problematiku některé okresní úřady velmi obtížně. V rámci řešení této problematiky u romského etnika doporučila vláda usnesením č. 67 ze dne 10. února 1993 okresním úřadům zřídit poradenskou službu pro účinnou pomoc při vyřizování státního občanství České republiky těmto osobám. Tuto službu zavedlo 28 okresních úřadů. Romové této nabízené speciální možnosti nevyužívali dostatečně. Dosavadní praxe i přesto jasně ukazuje, že pro komunikaci s příslušníky romského etnika je nejvhodnější využít služeb jejich vlastních členů.

3.2.4. Při vyřizování žádostí o státní občanství České republiky slovenským občanům byla a je považována za splněnou podmínka trvalého pobytu na území České republiky, pokud byli přihlášeni k trvalému pobytu jako státní občané České a Slovenské Federativní Republiky nejpozději ke dni 31. 12. 1992. Tito žadatelé nemusí prokazovat trvalý pobyt na území České republiky povolením k trvalému pobytu vydaným oddělením cizinecké policie. Nezbytné však je, že se v mezidobí z trvalého pobytu v České republice neodhlásili.

Zjednodušený postup, bez prokazování příbuzenského poměru s osobou žijící trvale na území České republiky, bez předkládání dokladů týkajících se hmotného zabezpečení pobytu nebo rejstříků trestu, byl uplatňován také vůči slovenským občanům, kteří měli trvalý pobyt na území České republiky k 31. 12. 1992 a požádali o povolení trvalého pobytu v České republice. Jedná se především o žadatele, kteří nesplňovali podmínky pro volbu nebo udělení občanství České republiky, nebo se nechtěli stát občany České republiky.

Od skupiny slovenských občanů, kteří v okamžiku rozpadu federace nejsou schopni prokázat k 31. 12. 1992 a po dobu následující trvalý pobyt (byli přihlášeni k přechodnému pobytu nebo nebyli vůbec hlášeni - sem spadá značná část osob romského původu), jsou požadovány všechny náležitosti vyžadované od cizinců obecně. Doložené skutečnosti se posuzují v rámci správního řízení, v průběhu kterého, zejména v jeho 2. stupni, jsou v rámci "správního uvážení" zohledňovány faktické vztahy k České republice a přikládána jim důležitější role, než ostatním podmínkám, např. bezúhonnosti. Postupuje se takto u občanů, kteří jsou schopni doložit faktický pobyt v okamžiku rozpadu federace nebo v daném okamžiku byli v ČR ve výkonu trestu odnětí svobody a po propuštění žádají o povolení trvalého pobytu.

Od občanů Slovenské republiky není správní poplatek k řízení o povolení trvalého pobytu vybírán.

Na dokreslení situace je uveden statistický přehled o počtu povolených trvalých pobytů občanům Slovenské republiky od roku 1992 ve srovnání s celkovým počtem cizinců, kterým byl povolen v uvedeném období v České republice trvalý pobyt.

Tabulka 3.1 Počet povolených trvalých pobytů občanům Slovenské republiky

3.2.5. V průběhu roku 1995 a 1996 se významně prohloubila spolupráce Ministerstva vnitra s nevládními organizacemi zabývajícími se problematikou lidských práv. Především se jedná o Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a o Český helsinský výbor. Výsledkem spolupráce jsou novely některých zákonů, které mají zmírnit dopad rozdělení federace a tvrdost některých zákonů jak v oblasti udělování státního občanství České republiky, tak v oblasti sociálních dopadů:

·      Zákon č. 139/1996 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 40/1993 Sb., umožňuje Ministerstvu vnitra prominout podmínku stanovenou v § 7 odst. 1 písm. c) o beztrestnosti. Tato možnost se týká pouze těch osob, které mají na území České republiky trvalý nepřetržitý pobyt nejpozději od 31. 12. 1992. Dosud bylo prominuto splnění této podmínky v 1 698 případech a nevyhověno bylo ve 34 případech závažné trestné činnosti, zejména trestné činy vraždy, loupeže a úmyslného ublížení na zdraví.

·      Zákon č. 150/1996 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky, stanoví v § 7a, že děti umístěné do ústavní nebo přijaté do náhradní rodinné péče, pokud nejsou státními občany České republiky a nebylo jim uděleno povolení k trvalému pobytu v České republice, jsou oprávněny trvale pobývat na území České republiky.

·      Zákon č. 137/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 117/1995 Sb., umožnil v § 74 odstavec 5 Ministerstvu práce a sociálních věcí v odůvodněných případech prominout podmínku trvalého pobytu, což otevírá cestu pro přiznání státní sociální podpory řadě občanů, kteří nesplňují podmínku trvalého pobytu sami nebo jedna ze společně posuzovaných osob.

·      Usnesením č. 338 ze dne 12. června 1997 vláda schválila a do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky postoupila návrh novely trestního zákona, která v § 57 ukládá soudům zkoumat dopady trestu vyhoštění na rodinné vazby souzeného.

Kromě toho Ministerstvo vnitra zpracovalo pro okresní úřady pokyny, jak postupovat při vyřizování žádostí o udělení občanství České republiky těchto osob. Pracovníci okresních matrik v některých případech těmto žadatelům účinně napomáhají při obstarávání matričních dokladů, obstarávání potvrzení trvalého pobytu v České republice a zjišťování dalších skutečností, které jsou rozhodující při vyřízení žádostí. Těmto osobám rovněž aktivně napomáhá Vězeňská služba České republiky, která umožňuje podávání žádostí a zprostředkovává styk s okresními úřady. Uvedená spolupráce je výsledkem řady jednání na úrovni ministerstev vnitra a spravedlnosti za účasti zástupců Českého helsinského výboru (podle něhož u cca 2 000 vězňů, tj. cca 10%, není určeno státní občanství).

3.2.6. Spolupráce Ministerstva vnitra České republiky s protějškem ve Slovenské republice a se zastupitelským úřadem Slovenské republiky v Praze vedla ke snížení správního poplatku za propuštění ze státního svazku Slovenské republiky, jde-li o občany žádající o udělení občanství České republiky. Pro občany Slovenské republiky, kteří mají trvalé bydliště v České republice nejpozději od 31. 12. 1992, byl poplatek snížen na 200 Sk a jde-li o osobu mladší 18 let na 100 Sk. Jinak je tento poplatek 10 000 Sk a 500 Sk pro nezletilce. Poplatek za udělení státního občanství České republiky občanovi Slovenské republiky byl snížen z 5 000 Kč na 500 Kč s tím, že v případě tíživé sociální situace může Ministerstvo vnitra tento poplatek snížit nebo prominout.

3.3. Přetrvávající problémy

3.3.1. V České republice žije dosud poměrně velké množství bývalých československých občanů, kteří nezískali státní občanství České republiky, ačkoliv státní občanství ČR získat chtějí a splňují podmínky. Poradna Českého helsinského výboru eviduje v současné době více než 2 800 klientů. V okresech, v nichž není zastoupení romského etnika příliš veliké, pohybují se číselné údaje o osobách, které nemají legalizovaný pobyt na území České republiky, v hodnotách mezi 60 až 70 (např. okresy Zlín a Písek). K těmto číslům bylo možné dojít pouze tam, kde okresní úřad zaměstnal pro tuto práci romského aktivistu, který získal patřičné údaje přímo mezi romskou komunitou. Spolupráce zástupců Romů a státní nebo veřejné správy je takto základním předpokladem k účinné pomoci romským spoluobčanům.

3.3.2. Zvláštním problém představují ústavy náhradní rodinné péče. Poradna Českého helsinského výboru registruje přibližně 545 případů dětí, které nemají státní občanství ČR. Uvedené číslo se týká asi 60 ústavů náhradní rodinné péče. Vzhledem k tomu, že těchto ústavů je v ČR asi 250, bude počet dětí bez státního občanství ČR pravděpodobně zhruba čtyřikrát vyšší. V naprosté většině to přitom jsou děti, které se narodily v České republice a mají slovenské občanství. Do těžkých problémů se tyto děti dostávají v momentu dovršení osmnácti let a opuštění ústavu. V bodě 5.2.5. zmíněná novela zákona č. 123/1992 Sb. jim totiž garantuje trvalý pobyt na území ČR pouze po dobu náhradní rodinné péče a děti opouštějí zařízení bez jakéhokoli dokladu totožnosti nebo průkazu povolení k trvalému pobytu.

3.3.3. Přes vstřícný postup Vězeňské služby setrvává problém legalizace pobytu také u osob umístěných ve vazebních věznicích nebo ve výkonu trestu. Podle vězeňské ročenky se k 31. 12. 1995 nacházelo ve věznicích v České republice 2 315 osob se slovenským občanstvím a 1 914 lidí s dosud neurčeným občanstvím. K listopadu 1996 evidovala Poradna Českého helsinského výboru přibližně 1400 vězňů, kteří žádají o občanství České republiky. Faktem ovšem je, že každý slovenský občan, který měl na území ČR trvalý pobyt před 31.12.1992 a tento dosud trvá (tzn. je evidován ohlašovnou v ČR), je posuzován jako osoba splňující podmínky trvalého pobytu v České republice.

3.3.4. Nezanedbatelné jsou také případy lidí, kteří z nejrůznějších důvodů nezískali státní občanství. V řadě případů je překážkou ekonomická situace těchto lidí (v současnosti správní poplatky za udělení státního občanství ČR jsou pro tyto případy sníženy z 5 000,- Kč na 500,- Kč, jde-li o žadatele s malým příjmem, jsou i zcela promíjeny). Přestože poplatky za vyvázání ze svazku Slovenské republiky byly výrazně sníženy (viz bod 5.2.6), nevztahuje se toto snížení na ty občany, kteří si podali žádost o vyvázání před srpnem 1995, kdy k jejich snížení došlo. Správní poplatky jednou vyměřené zůstávají v platnosti v původní výši.

Řada dalších občanů ze sociálně slabších vrstev obyvatelstva není přitom často schopna zaplatit ani snížené poplatky.

3.4. Doporučení pro postup orgánů státní a veřejné správy Z výše uvedeného textu plynou problémy, jejichž řešení vyžaduje plnější angažovanost vlády, orgánů veřejné a státní správy. Úkol týkající se legalizace pobytu a vypořádání státního občanství pro ty osoby, které z nejrůznějších důvodů zůstávají "cizinci" v zemi, kde se narodily a ke které mají úzké vazby, je v konečném čase řešitelný. Vyžaduje to však další konkrétní pomoc, i když zvláštní problémy mají osoby, které často mění místo pobytu a na výzvy nereagují. Jde především o:

·      asistence při vyhledání osob, které nemají legalizovaný pobyt a pomoc při legalizaci jejich pobytu; nejlépe prostřednictvím trvale nebo dočasně zřízené funkce poradce pro tyto záležitosti na okresních a obecních úřadech,

·      nalezení právní cesty pro účelovou státní finanční výpomoc sociálně slabším občanům, dětem v ústavech náhradní rodinné péče nebo osobám ve výkonu trestu na úhradu nákladů spojených s legalizací jejich pobytu nebo získání státního občanství České republiky,

·      asistence při zajišťování sociální pomoci potřebným rodinám do doby legalizace jejich pobytu.

Zásadní řešení by však znamenalo přijetí novely zákona č. 40/1993 Sb., která by automaticky umožnila osobám se slovenským státním občanstvím, majícím trvalý pobyt na území České republiky k 31.12.1992, nezměněným do současnosti, nabýt státního občanství ČR.

4. Vzdělávání

4.1. Současný stav

Oblast vzdělávání je klíčem pro jakékoliv další úsilí změnit společenskou pozici romské komunity, vedle toho může znamenat významný zásah do formování postojů celé mladé generace. Za nezbytnou a aktuální rovněž považujeme nutnost patřičně profesně vybavit učitelskou veřejnost včetně pregraduální přípravy studentů učitelských směrů. Důležité je, že oblast vzdělávání je považována (viz část II, kapitola 2) za nejvíce perspektivní jak z hlediska množství a účelnosti vynaložených finančních prostředků i sil, tak z hlediska přesvědčení o možnosti dosažení předpokládaných změn situace Romů.

V následujícím textu budou stručně charakterizovány některé momenty ze současné vzdělávací praxe, které se negativně dotýkají romských dětí:

4.1.1. Předškolní vzdělávání

Podle dostupných údajů, potvrdili to pracovníci státní správy a školství v šetření v březnu tohoto roku (viz část II Zprávy) pouze malé procento romských dětí navštěvuje mateřské školy. Rozhodnutí rodičů nepřihlásit dítě do mateřské školy pramení především z důvodů ekonomických, vedle toho necítí potřebu toto učinit. Vzhledem k tomu, že předškolní zařízení je vstupní bránou ke vzdělávání, kde se dítě často poprvé seznamuje s určitým typem organizování a strukturace života, bylo by zapotřebí všemožně působit na romskou rodičovskou veřejnost a seznamovat ji s významem mateřských škol.

Za další důležitý moment v předškolním vzdělávání považujeme přítomnost romských pedagogických asistentů v mateřských školách, kteří zásadním způsobem mohou pomoci romským dětem překlenout jazykovou a sociální bariéru. O jejich potřebnosti byla přesvědčena téměř pětina a za přínosné by jejich působení považovaly další dvě pětiny dotazovaných ve výzkumu (část II, kapitola 3.6).

Určitou roli zde může sehrát i některými Romy navrhovaná možnost finanční podpory mateřským školám s romskými dětmi (např. formou úhrady části nákladů včetně stravného, které jinak musí platit rodiče; toto lze zahrnout do systému sociální podpory pro rodiče s průměrným výdělkem do 1.25 životního minima).

4.1.2. Vstup do základní školy

Od samého počátku je většina romských dětí v roli outsiderů již předem považovaných jak ve vlastní komunitě, tak i školou za neúspěšné a je pouze otázkou času, kdy takovýto žák bude přeřazen do zvláštní školy. Velká část učitelů - elementaristů (ne-li většina) postupuje v pedagogických metodách podle schématu "natírání romských dětí nabílo", přičemž neuvažují o tom, že romský žák je stejně hodnotným klientem jako každý jiný, a to se všemi specifickými vstupními vlastnostmi. Pro romské dítě bývá vstup do standardní základní školy spíše šokem, který pouze potvrzuje nemožnost jeho důstojné integrace do společnosti.

Poněkud ambivalentně jsou posuzovány tzv. přípravné ročníky existující v ČR v podobě experimentu od roku 1993. I když je nesporné, že teoreticky by měly být vhodným podpůrným nástrojem pro úspěšný vstup romských dětí do procesu vzdělávání, výsledky jednotlivých zkušeností ukazují, že tomu tak vždy není. Příčiny lze spatřovat jednak na straně romských rodičů, kteří nejeví přílišný zájem o tuto nabídku, ale odpovědnost leží rovněž na školách, které nejsou schopny najít vhodné a přesvědčivé argumenty, které by mohly změnit tradičně nedůvěřivý a laxní přístup rodičů. Odůvodnění neúspěšnosti přípravného ročníku slovy "přípravné třídy již existovaly a pro nezájem ze strany rodin nebyly znovu otevřeny", nelze přijmout, protože vedle neschopnosti na úrovni profesionální veřejně působit může být typickým příkladem neochoty v této oblasti učinit cokoliv navíc. Ostatně takto působí i přístup MŠMT, které až v polovině roku 1997 vypracovalo "Statut pokusného ověřování přípravných tříd", a příklady obtíží při zřizování některých nových přípravných ročníků z poslední doby svědčí o nedostatečné iniciativě úředníků státní správy ve školství. Otevřeným problémem ale zůstává financování tohoto projektu. Konkrétní požadavek Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na navýšení kapitoly regionální školství pro rok 1997 (ve výši téměř 7 mil. Kč) nebyl Ministerstvem financí akceptován.

Přes všechny výhrady k existenci přípravných ročníků je nutno tento experiment považovat za úhelný kámen ve změnách systému vzdělávání.

4.1.3. Jazyková bariéra

Jak potvrzují i výsledky sociologického šetření, drtivá většina majoritní společnosti považuje jazykovou bariéru za podřadný, až naprosto bezvýznamný faktor pro integraci Romů. Není pochopitelně pravda, že významné procento mladé romské generace hovoří stejnou - lexikální romštinou, naopak zdá se být jasné, že řeč, která je v rodinách nejčastěji používána, není "čistým" jazykem, ale kombinací "makaronizované romštiny a češtiny"(tzv. romský etnolekt češtiny), přičemž oba původní jazyky jsou natolik syntakticky, morfologicky i sémanticky odlišné, že blokáda způsobená jazykem je sama o sobě zdrojem mnoha neúspěchů romských dětí již na samotném počátku vzdělávacího procesu (včetně schopnosti abstrakce, komunikability apod.). S postupující náročností výuky se jazykový nedostatek razantně prohlubuje a jeho projevy bývají často mylně posuzovány jako handicap opravňující převedení dítěte do zvláštní školy. O to více je důležité, aby ve škole byl v tomto smyslu profesionálně dostatečně připravený učitel, který pomůže překlenout tuto zásadní bariéru a pomůže zabránit dalším neúspěchům romských žáků ve vzdělávání.

4.1.4. Učitelé

Je symptomatické, že mezi dospělými Romy není nikdy zmiňována osoba učitele, mluví-li se o vzorech, které ovlivňovaly formování jejich osobnosti. I když je zapotřebí uvědomit si rozdíl mezi současným vzděláváním a školstvím v dobách totality. Přesto však při vědomí důležitosti osoby pedagoga, který stojí na samotném prahu v procesu integrace romské mladé generace, je nutno otevřeně přiznat, že v drtivé většině nejsou pedagogičtí pracovníci na romskou komunitu profesně vybaveni, a jak již bylo zmíněno: místo aktivní snahy o navázání trvalejší citové vazby mezi žákem a učitelem převládá tendence "natírání romských dětí nabílo" (srv. výsledky sociologického šetření týkající se této problematiky v části II této Zprávy). Dosavadní projekty pregraduální přípravy studentů pedagogických oborů a dalšího vzdělávání učitelů jsou vzhledem k převažující, v uvedeném smyslu dosud "nedotčené" většině učitelů naprosto nedostatečné. Je ovšem nutno přiznat, že velká tíha odpovědnosti zde neleží přímo na státní administrativě, ale na samotných vzdělávacích institucích.

Do standardní profesní výbavy pedagoga by měly patřit nejen znalosti romské kultury, tradic, psychiky atd. (souhrnně označovaných jako romistika či romská studia), ale především schopnosti tyto poznatky umět efektivně používat. Dále pak v regionech s početnější mladou romskou populací i znalost romského jazyka jako komunikačního nástroje.

K nápravě nedostatečné profesionální přípravy učitelů bude zapotřebí nezbytný čas. O to více je aktuální potřeba získat mezi Romy ochotné spolupracovníky (ideální je v tomto případě některý z rodičů žáků), kteří by působili ve školách jako pedagogičtí pracovníci, a to především na I. stupni základní školy. V existujících případech se osvědčuje práce "v tandemu", kdy učitel v podstatě reprezentuje před romskými dětmi určitý vzor "z druhé strany", jeho asistent pak vzor romský, kromě toho může zprostředkovat vazbu školy a rodiny. Prvním pokusem o vyplnění administrativní mezery v otázce romských pedagogických asistentů je již výše zmíněný Statut pokusného ověřování přípravných tříd ze dne 25. června 1997.

4.1.5. Kontakt školy s rodinou

Mezi školou a romskou rodinou tradičně panuje nedůvěra až nepřátelství. Romové na jedné straně vnímají školu často jako nástroj represe - nutné zlo, jemuž se vyhýbají, škola na straně druhé má o spolupráci s rodinou své představy, z nichž podle jejích názorů není možno ustoupit. V této složité situaci je to ale škola, odkud musí vzejít iniciativa a pozitivní kroky, přičemž je třeba si uvědomit, že proces vzájemného sbližování bude dlouhodobý a velice pracný.

Pomoci zde může výrazně zřízení již výše zmíněné funkce pedagogických asistentů, kteří mj. přiblíží všem pedagogům pojem "rodina" v romském chápání.

Zkušenosti z programu nadace Open Society Fund Praha "Začít spolu" ukazují, že spolupráce školy s romskou rodinou je významným "katalyzátorem" úspěšnosti dětí ve škole. V rámci tohoto programu byla zřízena i funkce tzv. rodinného koordinátora, který působí ve škole a stará se o komunikaci mezi školou a rodinami a o pomoc dětem v širší komunitě. Jeho hlavním úkolem je budovat důvěru rodin vůči škole a zainteresovat je na procesu výuky, jímž jejich děti procházejí. Význam jeho funkce je zřejmý - bez této spolupráce se výchovný vliv školy na děti stírá vždy s návratem do rodin, mají-li vůči škole negativní postoj.

4.1.6. Formy vzdělávání, učebnice

V první řadě je nutné počítat s tím, že start většiny romských dětí v základním školství je (s přihlédnutím na jazykovou blokádou počínající a dále se prohlubující sociální handicap) pomalejší, že schopnost koordinace motoriky a soustředění je zpravidla nižší. Jak se však ukazuje z prvních zkušeností, na vývoj romských dětí v procesu vzdělávání má příznivý vliv, je-li v triviu např. zpočátku kladen důraz v první řadě na čtení, až potom na psaní a počty. Případné úpravy curricula pro potřeby vzdělávání romských dětí jsou však věcí školy a jako základ plně stačí stávající program Obecné školy. Prospěšnou se zdá rovněž být zvýšená dotace výtvarné a hudební výchovy, a to prakticky již od první třídy.

Velmi podstatným faktorem podepisujícím se na úrovni poskytovaného vzdělávání je počet dětí ve třídě. Považujeme za vhodné, aby v případě výraznějšího početního zastoupení romských dětí ve škole bylo automaticky počítáno s udělením výjimky minimálního počtu 12 dětí ve třídě, adekvátně jiným případům národnostního školství. Pro efektivnější postupy lze doporučit dělení třídy na pracovní skupiny. Je zřejmé, že navrhované změny přinesou i větší finanční nároky na školu, obec i státní správu. Jsme však přesvědčeni, že oblast vzdělávání je jednoznačně nejvíce perspektivní ze všech uvažovaných, tento názor potvrzují i výsledky šetření v dotazníku uvedené v části II Zprávy.

Určitým problémem jsou modifikace standardních učebnic, jejichž první příklady vyvolaly u většiny Romů jednoznačně negativní reakce. Je nezbytné, aby jakékoliv publikace tohoto typu byly předem pečlivě konzultovány s romskou reprezentací, i když je zřejmé, že dosáhnout všeobecného souhlasu nebude jednoduché.

Jako poslední je nutno zmínit absenci zmínek o etnických skupinách ve všech učebnicích základního i středního školství. Nejde pouze o připomenutí existujících pozitivních vzorů, ale i o nenásilnou možnost upozornit na jejich existenci v ilustracích i textech.

4.1.7. Problém zvláštních škol

Vstup do základní školy bývá pro romské děti spíše šokem, a od první chvíle prožité ve standardní škole je často přes veškerou snahu odsouzeno k neúspěchu. Tradičně využívaným řešením situace, kdy rozdíl mezi učebními výsledky romských a ostatních dětí je neúnosně velký - a bývá to oběma stranami chápáno jako vysvobození - je přeřazení do zvláštní školy. Romské děti sem jsou přeřazovány na základě standardního postupu, tj. po psychologickém vyšetření. Romští rodiče v drtivé většině nechápou přeřazení dítěte jako diskvalifikaci z dalšího vzdělávání, neboť jsou i ze své zkušenosti na zvláštní školu zvyklí. Je třeba poznamenat, že způsob psychologického testování bývá některými odborníky odmítán pro neadekvátnost (resp. rozdílnost průběhu intelektuálního vývoje), mimoto jsou i ze zahraničí známy široké a nekončící diskuse o validitě IQ-testů pro různé skupiny populace (zdrojem těchto odborných i laických diskusí se stala např. kniha Bell Curve vydaná v r. 1994 v USA).

V záležitosti psychologického vyšetřování je zapotřebí jednoznačně odmítnout účelovou záměnu jazykového handicapu za blíže nespecifikovaný (a bohužel někdy i "specifikovaný") druh mentálního postižení. O jednotlivých případech se zmiňuje ve své zprávě Laury Conway, i když její zjištění publikovaná v r. 1996 nejsou často podložená, nelze je rozhodně podceňovat či bagatelizovat (ostatně reakce Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy na uvedenou zprávu, pokud byla nějaká, nebyla nikde publikována).

4.1.8. Střední školství

Zatímco platí tvrzení, že nabídka vzdělávacích možností v ČR po r. 1989 prudce stoupla a přístup MŠMT vůči nově vzniklým středním školám lze v této věci považovat za velkorysý až benevolentní, existuje doposud velmi málo funkčních příkladů, které by ukazovaly mladé romské generaci určitou perspektivu v této oblasti. Podíl středoškolsky vzdělaných Romů zůstává velmi nízký.

Hlavní příčinou je zcela jednoznačně neúspěšnost romských žáků v základním školství (včetně tradičního podceňování hodnoty vzdělání v hierarchii životních hodnot). Přes jistou skepsi lze ale najít některé formy středoškolského vzdělávání, jak bude ostatně uvedeno dále v oddíle o nevládních aktivitách.

4.1.9. Celoživotní vzdělávání

Vzhledem k tomu, že dosavadní profesní kvalifikace Romů je naprosto nedostatečná, počítáme s tím, že ve snaze o její zlepšení bude zapotřebí určité velkorysosti. Ostatně dosavadní "pokusy" byly pouhou improvizací bez jakékoliv návaznosti:

V rámci celoživotního vzdělávání Romů byly po r. 1989 zřízeny dva sociálně právní kursy, první v r. 1991 organizovaný Romskou občanskou iniciativou (23 absolventů) a druhý pod hlavičkou Demokratického svazu Romů v r. 1992 (13 absolventů). Oba kursy byly dotovány ze státního rozpočtu (v rámci kapitoly Ministerstva práce a sociálních věcí).

V současné době jsou připravovány další dva kursy, z nichž první je organizován společně Nadací dr. Rajka Djuriče a Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jde o roční rekvalifikační kurs pro uchazeče o zaměstnání, přičemž výběr studujících probíhá prostřednictvím Úřadů práce. Začátek uvedeného kursu, jehož se účastní 21 již vybraných romských posluchačů, je připraven na září 1997. Absolvent by měl být vybaven pro oblast sociálně právní asistence v jednotlivých okresech. Kurs bude financován z rekvalifikačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí (vedle samotného vzdělávání se počítá s placením cestovních a dalších nákladů studujících). O druhém kursu je pojednáno níže.

4.1.10. Výchova k toleranci

Protože zpráva pojednává o situaci romské komunity v ČR, je na místě zdůraznit nepostradatelný význam výchovy k toleranci v rámci celé mladé generace. Jde o velmi složitou a komplexní problematiku, která je dlouhodobá a svým způsobem těžko měřitelná. Jediným sledovatelným krokem, který byl v této věci podniknut, je pokyn náměstka ministra školství, mládeže a tělovýchovy pro základní a střední školství k působení škol a školských zařízení proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie z října 1995 a následné šetření České školní inspekce "Působení školy proti projevům rasismu, netolerance a xenofobie". Ze zprávy vyplývá poznatek, že vedení škol je z cca 60 - 70 % málo iniciativní a odvážné (dožaduje se např. jednotného vybavení metodickými materiály) a v převážné většině užívá tradičních prostředků racionálního přesvědčování, zatímco chybí zapojování emocionálního prožitku do výchovy. Zároveň je ale všeobecně odmítána forma vedení kampaní, což vcelku věrně odráží obecnou bezradnost, jak s tímto aktuálním a zároveň relativně velmi křehkým tématem v současné době naložit. Pozitivně však hodnotíme zjištění uvedená v dotazníkové akci o tom, že výchova ke vzájemné toleranci je velmi často zmiňována jako nedostačující (viz část II Zprávy), současně je chápána jako jediný prostředek zlepšování komunikace a tím i vzájemných vztahů.

4.2. Aktivity resortu školství

Problematika vzdělávání příslušníků romské národnostní menšiny je ministerstvem řešena v rámci národnostního školství pod gescí odboru základního školství a mimoškolní výchovy. Za tím účelem byl ustanoven poradní sbor MŠMT ČR, v němž jsou zastoupeni členové 9 národnostních skupin žijících v ČR. V dubnu 1997 předložilo ministerstvo Radě pro národnosti vlády ČR Zprávu o aktivitách resortu školství směřujících ke zlepšení podmínek pro vzdělávání romských spoluobčanů. Z tohoto materiálu jsou ve zkrácené podobě níže uvedeny následující aktuální záležitosti:

4.2.1. Přípravné ročníky

Školská legislativa neupravuje jejich existenci, jsou zřizovány podle školského zákona jako experimentální ověřování. Hlavní rozhodovací odpovědnost leží v odpovědnosti školských úřadů, pouze ve výjimečných případech lokalit s výraznějším početním zastoupením romské komunity ministerstvo zvažuje přímou podporu. Na tomto místě je nutno zmínit, že přípravné ročníky jsou zřizovány pro všechny děti ze sociálně znevýhodněných rodin a jsou založeny na principu dobrovolnosti.

Ve školním roce 1996/1997 v České republice navštěvovalo 31 takovýchto tříd celkem 381 dětí. Symptomatické (a pozitivní) je, že nejvíce tříd bylo zřízeno v oblastech s výraznějším početním zastoupením romské populace, v severočeském (11) a severomoravském (10) regionu. Počty přípravných ročníků od jejich vzniku ukazuje následující tabulka:

4.2.2. Obsah učiva, vzdělávací programy

V roce 1997 byla Výzkumným ústavem pedagogickým zpracována modelová pedagogická dokumentace pro přípravné ročníky. Materiál má být k 1. září 1997 k dispozici školám. Od této doby bude ministerstvo na pěti vybraných základních školách ověřovat projekt, jehož cílem je vytvořit romským dětem lepší podmínky pro úspěšné absolvování povinné školní docházky.

V březnu t.r. byl předložen návrh projektu "Modifikace vzdělávacího programu pro specifické potřeby romských dětí". Po zapracování připomínek by definitivní podoba projektu měla sloužit jako podklad pro alternativní postupy v základním školství, v současné době se předpokládá jeho ověřování na pěti školách.

4.2.3. Osvěta mezi dospělými

Podle ministerstva je připravena "Informační brožura", která by měla romským organizacím a rodičům pomoci v orientaci ve školství a v možnostech spolupráce se školou.

4.2.4. Učebnice

Pro rok 1997 připravovalo ministerstvo vydání romského slabikáře (s předpokládanými náklady ve výši 750 tis. Kč, původně rezervovanými v rozpočtu MŠMT) a publikace Romové - dějiny - kultura, která měla být během letních prázdnin distribuována do škol. Obě publikace budou z ekonomických důvodů vydány až v r. 1998.

4.2.5. Vzdělávání romských pedagogických asistentů a učitelů

Začlenění romských asistentů do škol je z hlediska odborné kvalifikace problematické, většina romských asistentů není na pedagogickou práci připravena. Ministerstvo z tohoto důvodu akceptuje (jako experiment) absolvování vzdělávacích kursů nadace Nová škola "Kurs pedagogického minima pro romské asistenty základních škol" a "Kurs romštiny pro učitele základních škol" jako provizorní formu odborné přípravy těchto pedagogických pracovníků.

Za těžiště vzdělávání učitelů pro práci s romskými dětmi je ministerstvem považováno další vzdělávání. Regionální pedagogická centra v Praze, Plzni, Hradci Králové, Českých Budějovicích a Brně zahrnula do své nabídky vzdělávacích kursů semináře zaměřené na historii a specifika romské etnické skupiny a dalších národnostních menšin, výcvik komunikačních technik, prevenci konfliktů a vyjednávání. V této oblasti jsou využívány kontakty s některými v této věci angažovanými občanskými sdruženími (Hnutí R, nadace Nová škola, Know How Fund, Nadace rozvoje občanské společnosti atd.). V pregraduální přípravě budoucích učitelů je romská problematika přednášena na Filozofické fakultě a Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí n.L., Filozofické fakultě a Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci společného grantového programu Rady vysokých škol a MŠMT "Fond rozvoje vysokých škol v ČR" je již po 5 let vyhlašován tematický okruh orientovaný na vzdělávání menšin.

Pro potřeby zprávy byly vyžádány informace z vysokých škol o vzdělávacích projektech týkajících se dané problematiky. Kromě tří výše uvedených příkladů vysokých škol, kde je téma do pregraduální přípravy budoucích učitelů zahrnuto, lze uvést dále Filozoficko-přírodovědnou fakultu Slezské univerzity v Opavě (bakalářské studium oboru Veřejná správa a regionální politika), Pedagogickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni (rozšiřující studium speciální pedagogiky, bakalářské studium oboru Sociální práce, výzkumná činnost katedry psychologie), Fakultu pedagogickou Technické univerzity v Liberci (povinné přednášky učitelských oborů, diplomové práce, bakalářské studium oboru Sociální pracovník/pedagog, další vzdělávání učitelů, konference), Filozofickou fakultu Ostravské univerzity (bakalářské studium oboru Profesní poradenství a rekvalifikace) a zčásti rovněž Pedagogickou fakultu Vysoké školy pedagogické (výzkumná činnost, závěrečná bakalářská práce). Podrobnější informace jsou uvedeny v příloze č. 3 Zprávy.

4.2.6. Dotační programy MŠMT

Ministerstvem jsou administrativně řízeny 3 finanční zdroje účelových dotací, a to v první řadě Program podpory a ochrany dětí a mládeže (od r. 1993 do letošního roku bylo romským a proromským občanským sdružením poskytnuto 5273,5 tis. Kč), Společné úkoly skupiny MŠMT pro základní a střední školství (v letech 1995 - 1996 poskytnuto školám a školským zařízením celkem 949 tis. Kč; pro letošní rok je plánována účelová finanční dotace 1360 tis. Kč) a již zmíněný Fond rozvoje vysokých škol (v letech 1992 - 1996 činila dotace projektů zaměřených na vzdělávání romských dětí, výchovu k toleranci a sociální práci 11648 tis. Kč, v letošním roce jde o příspěvek ve výši 1 191 tis. Kč). Podrobnější přehled dotací uvádí příloha č. 4 Zprávy.

4.3. Nejvýznamnější příklady nevládních aktivit

4.3.1. Základní škola Přemysla Pittera Ostrava

Byla zřízena v r. 1993 (a do státní sítě škol zařazena) jako soukromá základní škola, zřizovatelem je Charita v Ostravě. Škola slouží ke vzdělávání dětí ze sociálně i jinak problematického prostředí, většinu žáků tvoří romské děti. Základním programem je projekt Obecná škola, který má výraznější sociální rozměr. Základními principy vzdělávací koncepce jsou "integrace, společenství, pomalejší postup výuky, vertikální diferenciace (pracovní skupiny napříč různými třídami), multikulturní prostředí. Ve škole je vedle toho zřízen přípravný ročník, školní družina, azylové středisko pro žáky v tísni a informační a vzdělávací centrum pro dospělé. ZŠ Přemysla Pittera se přes krátkou dobu své existence stala prakticky nejuznávanější vzdělávací institucí v práci s romskými dětmi, kde se mj. plně osvědčila pomoc romských asistentů ve vyučování.

4.3.2. Projekt stupňovitého vzdělávání romských poradců

Jde o dosud unikátní projekt určený jako "druhá šance" na vzdělání pro dospělé Romy, s možností dosáhnout středoškolského vzdělání. Iniciativu nadace dr. Rajka Djuriče zpracoval tým složený ze zástupců katedry sociální práce Filozofické fakulty UK Praha, Evangelické akademie Praha 4 a nevládních organizací - Open Society Fund a Českého centra pro vyjednávání a řešení konfliktů. Stupňovité vzdělávání umožňuje dosažení základní kvalifikace pro práci romského asistenta již po ukončení prvního ročníku, s případnou možností zaměstnat se v této funkci a pokračovat v dálkovém studiu až k dosažení úplného středního vzdělání (romský poradce) nebo i středoškolského vzdělání s maturitou v oboru sociální péče. Plánuje se uplatnění absolventů ve státní správě a samosprávě při zprostředkování spolupráce, koordinaci, poradenských službách a posílení společenské emancipace romské komunity. Výuka (pro 30 studentů) bude zahájena v září t.r. z prostředků nadace Open Society Fund. V dalším období se očekává, že vzdělávání bude financováno z prostředků státního rozpočtu (prozatím jako experiment MŠMT).

4.3.3. Programy nadace Open Society Fund Praha

"Začít spolu" (od r. 1994) - jde o alternativní vzdělávací program pro děti v mateřských a základních školách s důrazem na spolupráci školy, rodiny a obce. Je využíván v dalším vzdělávání učitelů a v deseti modelových školách.

"Romský program" (od r. 1993) - představuje podporu nejrůznějších specifických aktivit v oblasti kultury (např. dokumentární snímek Ó, tu kalo čiriklóro, divadlo pro národnostní a etnickou kulturu, centrum romské kultury v Praze 5), vzdělávání (Vzdělávací program pro romské komunitní a sociální pracovníky - 25 aktivistů z Rokycan, Mostu, Berouna, Kladna a Pardubic; společný projekt s Fondem porozumění a naděje Rokycany, Českým centrem pro vyjednávání a řešení konfliktů a katedrou sociální práce FF UK Praha), sociální pomoci (získávání českého státního občanství) a poradenství (informační středisko pro činnost romských organizací).

V rámci "Stipendijního programu" (od r. 1995) podporuje nadace v letošním roce 43 nadaných romských žáků vyšších ročníků základní školy a středních škol a vysokoškolských romských studentů.

V roce 1997 vyhlásila nadace (spolu s nadací King Baudoin Foundation) grantový program zaměřený na zlepšování mezietnických vztahů. Jedním z okruhů programu je rovněž vzdělávání (podpořena např. výuka výtvarně řemeslných činností ve skupině romských a neromských, školou povinných dětí).

4.3.4. Nadace Nová Škola

Krátkodobé vzdělávací programy "Kurs pedagogického minima pro romské asistenty základních škol" (duben 1997) a "Kurs romštiny pro učitele základních škol" (pravidelně od r. 1996) slouží k získání základních kvalifikačních předpokladů pro práci ve školách. Vedle toho nadace organizuje projekty podpory kulturní činnosti romských dětí (literární soutěž "Romano suno", publikace Zpěvník romských lidových písní, pracovní sešit Historie Romů pro I. stupeň základní školy, Vzpomínky Romů na školu) a sama vydává odborné publikace pro učitele.

4.3.5. Občanské sdružení R-Mosty, České centrum pro vyjednávání a řešení konfliktů

V rámci programu "Výchova k toleranci a proti rasismu v pražských školách" navštívili na jaře letošního roku lektoři občanského sdružení celkem 24 škol (17 základních, 7 středních), kde uskutečnili 73 přednášek a diskusních setkání (kdy jeden z přítomných lektorů byl vždy jiné než české národnosti). Součástí projektu byly písemné práce žáků na téma s ním související. Vznikl tak soubor více než 2 tis. esejí, které budou obsahově zpracovány. Z předběžných výsledků obsahové analýzy vyplývá, že nejvíce intolerance projevují žáci k Romům, Ukrajincům, Vietnamcům (obecně vůči Asiatům), naprosto neznají obsah termínu "xenofobie", pozitivně se projevuje skutečnost, že mladá generace má možnost cestovat. Diskuse se studenty ukazují na to, že podstatně více rasistické názory projevuje starší generace, tj. rodiče, učitelé, úředníci, novináři aj. Potvrzuje se, že klima školy a názory pedagogů hrají podstatnou roli při vytváření postojů žáků.

V rámci projektu se připravuje k vydání v příštím školním roce alternativní text pro učitele základních a středních škol k tématu "Výchova k toleranci a proti rasismu".

4.3.6. Hnutí R

Vzniklo v roce 1995 jako občanské sdružení organizující další vzdělávání učitelů v regionech s vyšším počtem romských žáků. Jsou pořádány tematické odborné semináře věnované problematice vzdělávání romských dětí. V současnosti na hnutí participuje ke stovce členů, z toho většina jsou vzdělávací instituce základního a středního školství. Ministerstvo školství se finančně podílí na aktivitách tohoto občanského sdružení (v roce 1996 částkou 40 tis. Kč).

5. Kulturní aktivity

Programy uchování a rozvoje národnostní kultury jsou v České republice autonomně rozvíjeny organizacemi příslušníků národnostních menšin. S tímto cílem vznikla po listopadu 1989 také řada romských občanských sdružení. V jejich případě spočívá však problém v tom, že Romové nemohli navázat na zkušenosti z činnosti vlastních institucí v minulosti (kromě krátkého období v letech 1969 - 1973, kdy působil Svaz Cikánů-Romů, vlastní formální organizace neměli), a proto nově vzniklé organizace vykazují nejenom nepevnou organizační strukturu, ale hlavně obtížně realizují projekty dlouhodobějších programů. Jedinou výjimkou je snaha o vybudování vlastního muzea v Brně.

Kulturu národnostních menšin s jejími specifiky a potřebami pojímá Ministerstvo kultury komplexně, včetně romského etnika. Romskou národnostní menšinu neupřednostňuje ani nepotlačuje. V rámci programu rozvoje a uchování kultury národnostních menšiny jsou Romové postaveni rovnoprávně vedle ostatních národnostních menšin, žijících na území České republiky.

Základním principem přístupu Ministerstva kultury k romskému etniku je vytvořit prostor, v němž by romští občané, prostřednictvím svých občanských sdružení, sami uplatnili své kulturní zájmy a potřeby. Tento přístup je od počátku vyžadován také ze strany Romů. Zástupci romské menšiny jsou proto vždy účastni na projednávání romských projektů jak v konkursních komisích, tak při individuálních jednáních o konkrétních akcích. Přehled dotací ze státního rozpočtu prostřednictvím ministerstva na níže uvedené oblasti je upřesněn v příloze č. 5 Zprávy.

V zájmu spolupráce s romskými aktivitami nabídlo Ministerstvo kultury různé formy pomoci, a to odborné, organizační i metodické, včetně výkladu a aplikací právních předpisů v oblasti hospodaření. Tyto nabídky však nebyly ze strany romských iniciativ využity.

Spolupráce Ministerstva kultury se zástupci romských aktivit probíhá od roku 1991. Týká se těchto stěžejních tematických oblastí:

·      konkursů k uchování a rozvoji národnostních menšin obecně,

·      romského divadla,

·      Muzea romské kultury v Brně,

·      podpory romských folklórních aktivit,

·      vybudování památníku obětem cikánského koncentračního tábora v Letech,

·      romského národnostního tisku.

5.1. Konkursy na projekty zaměřené na rozvoj a uchování kultury národnostních menšin

Konkursy na podporu kultury národnostních menšin vyhlašuje Ministerstvo kultury od roku 1993 každoročně. Program je určen pro občanská sdružení a zaměřen na umělecké a mimoumělecké aktivity, vzdělávání v kulturních oborech, kulturní aktivity dětí a mládeže, výzkum, dokumentaci a informace (publikování poznatků o historii a kultuře jednotlivých národnostních menšin).

V rámci konkursu podporuje Ministerstvo kultury projekty předkládané a realizované romskými občanskými sdruženími a rovněž neromskými organizacemi, které se zaměřují na práci s Romy (např. Centrum pro volný čas mládeže v Jihlavě, Dům dětí a mládeže v Ústí nad Labem, různá občanská sdružení při některých školských a kulturních zařízeních). Problémem vlastních romských projektů je v převážné většině jejich kvalita, věcnost a reálnost záměrů a nepřiměřenost finančních nároků.

V uplynulých letech bylo úspěšně realizováno v rámci předkládaných projektů vydání několika publikací s romskou tematikou. Například v roce 1996 poskytlo Ministerstvo kultury dotace na dva romské tituly, a to na zrcadlové vydání sbírky poezie V. Oláha Khamori luluďi - Slunečnice (Praha 1996) a na knihy vyprávění E. Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou (Praha 1996). Dále byly vydány povídky T. Fabiánové Čavargoš - Tulák (Praha 1991), kniha Rudolf Dzurko (Praha 1996), Soupis díla R. Dzurka (plánováno vydání Praha 1997), kniha autorů D. Holého a C. Nečase Žalující píseň (Brno 1993), povídky I. Ferkové Čorde čhave - Ukradené děti (S.l. 1996) či výběr biblických textů Bůh mluví ke svým dětem - biblické vyprávění. O del vakherel ke peskere čhave - Vakherina pal e Biblia (Praha 1992).

Je nutno zvláště vyzvednout, že v uplynulých letech zásluhou dotační politiky Ministerstva kultury se v potřebné míře rozvíjí romistická knižní produkce, která výrazně podporuje sebevědomí Romů a jejich kulturní povědomí. Například kniha poezie V. Oláha byla jako mimočítanková četba zařazena do vybraných škol, které navštěvují romské děti. Jde o konkrétní příspěvek ke kulturní a mravní výchově romských dětí, zvláště v prostředí, kde jsou rozvíjeny programy multikulturní výchovy.

5.2. Romské divadlo

V letech 1991 až 1993 se prosazoval záměr založit v Praze romské divadlo. Za tímto účelem vzniklo také Sdružení pro založení romského divadla VUDUD (1992), avšak navzdory finanční podpoře Ministerstva kultury, spoluúčasti Magistrátu hl. města Prahy a tehdejších romských poslanců České národní rady, veškeré pokusy skončily nezdarem pro neshody vedení romského sdružení s provozovatelem objektu (domovská scéna romského divadla měla vzniknout v rámci Kulturně sociálního centra v Kafkově ul., Praha 6). Několik romských představení se uskutečnilo zprvu v Divadle na Starém Městě a následně v Divadle ABC. Realizace záměru provozování romského divadla ztroskotala kromě jiného na problému nedodržování finanční disciplíny a účelném nakládání s finančními prostředky ze státního rozpočtu. Od roku 1993 přes výzvy Ministerstva kultury na pokračování v této nosné myšlence se již nenašla skupina Romů, která by projekt dále realizovala. Na realizaci projektu romského divadla poskytlo Ministerstvo kultury v souhrnu dotaci ze státního rozpočtu v celkové výši 2 750 tis. Kč.

5.3. Muzeum romské kultury v Brně

Ministerstvo kultury stálo v roce 1991 u zrodu myšlenky vybudovat romské muzeum a od této doby pokládá tento projekt za nosný. Představitelé Romů k tomuto účelu založili občanské sdružení Společnost odborníků a přátel Muzea romské kultury v Brně, jež je doposud také zřizovatelem této instituce. Zásluhou dotační politiky Ministerstva kultury se doposud podařilo muzeu i na spolkové bázi shromáždit obsáhlý sbírkový fond. Muzeum se do povědomí veřejnosti zapsalo již v roce 1992 rozsáhlou výstavou Romové v Československu, pořádanou v prostorách Moravského zemského muzea v Brně.

I přes nevyhovující, nouzové prostorové umístění Muzea romské kultury v Brně, vykazuje tato instituce celou řadu společensky vysoce prospěšných aktivit - pravidelně pořádá přednáškovou a osvětovou činnost, mj. hojně navštěvovanou žáky brněnských škol, vydává informační bulletin a publikace s romskou tematikou. Z celé řady akcí muzea dlužno vyzvednout organizační zajištění mezinárodní konference Neznámý holocaust, která se uskutečnila v roce 1995 při příležitosti odhalení památníku romským obětem druhé světové války v Letech u Písku.

Doposud je činnost Muzea romské kultury v Brně téměř plně závislá na finanční podpoře Ministerstva kultury. V rámci dotací Ministerstva kultury na realizací předložených projektů souhrn poskytnutých finančních prostředků tomuto muzeu představuje doposud celkovou sumu téměř 8 mil. Kč.

Muzeum romské kultury v Brně, jako jediné pracoviště svého druhu ve střední Evropě, spolupracuje s různými zahraničními institucemi, včetně Muzea holocaustu ve Washingtonu. Jeho působení je také z dlouhodobého hlediska zatím jediným nosným projektem v oblasti kulturních aktivit romských organizací. Proto je v současnosti vysoce aktuální otázka: vyřešit možnosti definitivního umístění tohoto muzea v Brně, a to v samostatném objektu, v němž by byla stálá expozice a muzeum mohlo plnohodnotně rozvinout také svou osvětovou činnost. Jednou z alternativ řešení je nabídka města Brno, které pro tento účel vyčlenilo objekt v Bratislavské ul. 67, v lokalitě s výraznou koncentrací romské populace. Vytipovaný objekt je však v havarijním stavu, vyžaduje rozsáhlou rekonstrukci a adaptaci pro muzejní účely. Je zjevné, že vybudování Muzea romské kultury v Brně překračuje lokální rámec, jeho působnost je celostátní s významným zahraničně politickým dosahem. Z tohoto důvodu je žádoucí, aby finanční prostředky na rekonstrukci objektu pro umístění muzea byly poskytnuty ze státního rozpočtu. Proto byl v návaznosti na přerušený bod jednání vlády ČR ze dne 16. října 1996 o romském muzeu (s navrhovaným řešením tehdy Ministerstvo financí nesouhlasilo) dne 27. srpna t.r. předložen samostatný návrh materiálu pro schůzi vlády Poskytnutí finančních prostředků na rekonstrukci objektu, určeného pro umístění Muzea romské kultury v Brně s cílem zahrnout potřebnou finanční částku na první etapu rekonstrukčních prací do návrhu státního rozpočtu pro rok 1998, podobně druhá etapa by pak byla realizována v roce 1999. Materiál byl vládou jednomyslně schválen (pro rok 1998 bude vyčleněno 20 000 tis. Kč, v roce 1999 pak 15 000 tis. Kč).

5.4. Podpora romských folklórních aktivit

Romský folklór patří k specifickým projevům romské kultury. Prezentace romského folklóru před listopadem 1989 se však v rámci oficiálních kulturních akcí důsledně potlačovala. Jedinou výjimkou byl samostatný pořad Nane oda lavutari - romská píseň, hudba, tanec, uvedený na Mezinárodním folkloristickém festivalu ve Strážnici 1988.

Od roku 1990 se uskutečnilo pět ročníků celostátní přehlídky romského folklóru (v roce 1990 v Brně - Líšni, v letech 1991 - 1996 ve Strážnici, v roce 1997 v Rožnově pod Radhoštěm). Ministerstvo kultury poskytlo na tyto akce kromě finanční podpory i odborné zázemí ústavu lidové kultury ve Strážnici. Souhrn těchto dotací ze státního rozpočtu činí přes 2 mil. Kč.

V souvislosti s pořádáním celostátních přehlídek romského folklóru vystupuje řada problémů mezi jednotlivými romskými aktivitami. Především je veden spor mezi občanskými sdruženími o pořadatelství přehlídky s morálním nárokem na státní dotaci. Tyto spory negativně zasahují i do vztahu jednotlivých sdružení se státními orgány, u nichž občanská sdružení usilují o státní dotaci.

Vedle celostátních přehlídek romské folklórní soubory vystoupily s vlastním pořadem v samostatném programu národnostních menšin Domovina v rámci Mezinárodního folklórního festivalu ve Strážnici (1994, 1996).

5.5. Památník obětem cikánského koncentračního tábora v Letech

Ve vztahu k romské národnosti významným počinem Ministerstva kultury bylo v uplynulém období zabezpečení finančních prostředků na vybudování památníku obětem holocaustu Romů v Letech u Písku. Z iniciativy představitelů romských občanských sdružení a za účasti zástupců ústředních orgánů státní správy (Rady pro národnosti vlády ČR, Ministerstva kultury, Ministerstva vnitra) a Okresního úřadu Písek byl v roce 1995 vybudován a odhalen památník obětem cikánského koncentračního tábora na místě bývalého hřbitova v Letech u Písku. Na financování akce se podílelo Ministerstvo kultury (400 000,- Kč) a Okresní úřad v Písku (200 000,- Kč). Účast Ministerstva kultury na realizaci tohoto úkolu byla však jednorázová a výjimečná (akce proběhla v rámci oslav 50. výročí ukončení druhé světové války).

5.6. Romský národnostní tisk

V rámci ekonomického zajištění vydávání národnostního tisku Ministerstvo kultury administruje poskytování dotací ze státního rozpočtu jednotlivým vydavatelům. V případě romské národnosti jde o dvě periodika: čtrnáctideník Romano kurko a měsíčník Gendalos (nově pod titulem Amaro Gendalos). Vydávání romského periodického tisku však naráží na řadu problémů (zajištění distribuce a prodejnosti titulů, dodržování finanční disciplíny, dodržování poměru na režijní a výrobní náklady ap.). Z důvodu závažnějšího porušování finanční kázně a smluvních závazků bylo proto v roce 1996 přerušeno vydávání měsíčníku Gendalos. Po změně vydavatele bylo jeho vydávání obnoveno v roce 1997.

6. Oblast sociální péče

6.1. Romové se podílejí zásadním způsobem na všech opatřeních sociální politiky státu, přičemž oblast sociální péče ve vztahu k romské populaci není orgány sociální péče pojímána z hlediska příslušnosti klientely k národnostní či etnické menšině. Důvodem je skutečnost, že po listopadu 1989 je akcentován princip občanské rovnosti a ten vede k tomu, že v žádné právní normě týkající se sociální politiky není použit pojem "Rom" nebo "romský", a provádět jakékoliv selektivní sociální analýzy by bylo mimo zákon. Kromě toho byla zrušena evidence romských občanů, kterou před listopadem 1989 prováděly národní výbory, takže se můžeme opírat pouze o orientační demografický údaj ze sčítání lidu v roce 1991 (k romské národnosti se přihlásilo necelých 33 tis. osob) a o neoficiální kvalifikované odhady, které hovoří, že v současné době žije v České republice okolo 200 tis. Romů.

6.2. V minulém období plnila sociální politika vedle určité koncepční role především roli sociální ochrany - roli záchranné sociální sítě, roli ochrany nízkopříjmových či jinak sociálně ohrožených skupin obyvatel. Opatření směřovala k pokrytí základních životních potřeb. Analýza údajů ze sčítání lidu však ukazuje, že romská populace doznala po druhé světové válce nejdynamičtější sociální vzestup ze všech sociálních skupin obyvatel - pravda z nízkého výchozího stavu. Přesto je její obecná sociální úroveň výrazně nižší než u ostatních obyvatel. Jde o příjmy, vzdělání a kvalifikaci, kvalitu bydlení, charakter a rozsah spotřeby ap. Tedy i úroveň minimálního krytí potřeb je nižší. A protože dnešní ukazatele životního minima byly koncipovány jako minimum pro sociálně vyšší úroveň, poskytuje části romských občanů peněžně garantované životní minimum relativně vyšší standard zabezpečení, než předpokládal zákonodárce.

6.3. Skutečnost, že stát poskytováním sociálních dávek zajišťuje životní podmínky občanům, má ale pro řadu příslušníků romské populace zásadní důsledky. Pobírání dávky, na kterou je nárok, je skutečně jedním z možných legitimních způsob obživy. Motivace získat obživu cestou sociální dávky je značná a zcela pochopitelná. Pokud například životní minimum se třemi dětmi činí od 1. července t.r. zhruba 11 600,- Kč a průměrný příjem se pohybuje okolo 10 000,- Kč, což na trhu práce pro Romy - obvykle nekvalifikovanou pracovní sílu - není dosažitelné, často je dávána přednost být příjemcem sociálních dávek. Sociální opatření státu jsou v tomto případě zjevně demotivující a jsou takto chápána nejen státními úředníky, ale často i reprezentanty Romů (část II Zprávy, kapitola 2.2). Proto jedním z navrhovaných opatření státu je nutnost novelizovat stávající systém poskytování sociálních dávek směrem k výraznější motivaci v uplatňování na trhu práce.

6.4. Vzhledem k tomu, že ze strany státu sociální péče k Romům není cílený program, případ od případu objevujeme, že v prostředí romské komunity je motivace k získání zaměstnání minimální. Výrazná část romské populace tak reaguje na svou znevýhodněnou pozici na trhu práce bez profesní, odborné kvalifikace (viz kapitola 3.7 části II).

7. Zaměstnanost

7.1. Vysoká míra romské nezaměstnanosti představuje jeden z nejpodstatnějších problémů týkajících se romské komunity a jejího postavení v rámci celé společnosti. Extrémní nezaměstnanost romských obyvatel vede k jejich dalšímu sociálnímu propadu, posiluje sklony ke kriminální činnosti, zhoršuje podmínky pro výchovu mladší generace a jejího vzdělávání a v důsledku může být jednou z příčin negativního přístupu k Romům u majoritní společnosti. Proto považujeme systémové a koordinované postupy směřující ke zvýšení zaměstnanosti Romů za klíčovou otázku.

7.2. Základní údaje

Zatímco v rámci celé České republiky míra nezaměstnanosti dosahuje nejvýše 5 %, romská nezaměstnanost se odhaduje zhruba na 70 %, přičemž v některých lokalitách je dokonce kolem 90 %.

Ze zaměstnaných Romů podle údajů, které shromáždila Nadace Dženo, 90 % mužů pracuje v dělnických profesích, především ve stavebnictví. Často se jedná o sezónní a dočasné práce. Ženy jsou nejčastěji uklízečky. K podobným závěrům vedlo i šetření z jara t.r. (kapitola 3.7 části II). Z těchto podkladů dále vyplývá, že muži dosahují průměrného výdělku 6 000,- Kč čistého příjmu měsíčně, ženy 2 500 korun.

Některé údaje o profesním zaměření romských občanů vyplynuly z dotazníkového šetření (viz. část II Zprávy) s tím, že se jedná o pouhé odhady pracovníků úřadů práce a živnostenských odborů. Podle souhrnného odhadu úřadů práce by mělo působit v ČR přes 9 000 fyzických osob romské národnosti se živnostenským listem. Základními rysy romských podnikatelů jsou minimální požadavky na vzdělání a kvalifikaci pracovní síly. Převažují kopáčské a jiné zemní práce, dále práce stavební a pomocné práce všeho druhu jak ve stavebnictví, tak i v zemědělství a lesnictví.

Přestože veřejně prospěšné práce nespadají přímo do kompetence živnostenských odborů okresních či městských úřadů, na otázku, zda jsou Romové při nich zaměstnáváni, odpověděla v dotazníkovém šetření kladně více než polovina respondentů z těchto odborů.

Podle odhadu, který poskytlo Ministerstvo pro místní rozvoj, 20 - 30% ekonomicky aktivní romské populace v některých lokalitách získává prostředky k obživě nelegálně - prostitucí, překupnictvím a jinou majetkovou trestnou činností. Získané prostředky se pak přenášejí na celé rodiny.

7.3. Hlavní příčiny vysoké romské nezaměstnanosti jsou následující (pro zajímavost v závorce uvádíme procentuální podíl pracovníků úřadů práce, kteří v dotazníkovém šetření popsaném v části II Zprávy označili danou příčinu za nejdůležitější):

·      menší schopnost příslušníků romské komunity přizpůsobit se transformaci ekonomiky a požadavkům trhu práce,

·      nízká nebo žádná kvalifikace a nedostatek příležitostí pro tento typ uchazečů (58%),

·      nedostatečná pracovní morálka (39%),

·      demotivující systém sociálních dávek (68%),

·      neochota zaměstnavatelů vyplývající částečně z jejich předsudků a zčásti z reálných zkušeností (49%).

7.4. Zhodnocení dosavadních aktivit směřujících ke zvýšení romské zaměstnanosti

Vláda, zejména Ministerstvo práce a sociálních věcí, se může vykázat řadou aktivit, zaměřených na zvýšení zaměstnanosti Romů. Jejich výčet, vycházející z podkladů tohoto ministerstva je uveden v odstavci 9.6.

Přesto je třeba konstatovat, že celkově se situace v této oblasti nezlepšuje. Tato skutečnost je do značné míry dána neochotou Romů využívat nabídky a jejich tendence spoléhat na systém sociálních dávek, která je částečně posilována samotnou konstrukcí sociálního systému - pro početné romské rodiny je finančně výhodnější než nekvalifikovaná práce za nízké mzdy. Proto zaznívá především od úřadů práce podnět podmínit poskytování alespoň některých dávek na splnění určitých požadavků, například na provozování veřejně prospěšných prací apod. Na druhé straně je třeba vyzdvihnout snahu některých romských organizací či jednotlivců iniciovat vhodné projekty. Žádosti o jejich podporu a pomoc při realizaci však mnohdy narážejí na nezájem a neochotu představitelů veřejné správy. V části 7.6. jsou uvedeny některé příklady spolupráce romských organizací s Ministerstvem práce a sociálních věcí. Jak se ale ukazuje, i zde zůstává problémem nalezení vhodné formy s ohledem na zavedené předpisy a mechanismy.

Je zřejmé, že ačkoli vysoká romská nezaměstnanost je celospolečenským problémem a potenciálním zdrojem dalších negativních jevů, vláda postrádá systémový přístup k jeho řešení včetně koordinované spolupráce mezi jednotlivými resorty. Mnohé potenciálně přínosné projekty na zvýšení romské zaměstnanosti totiž spadají například do kompetencí Ministerstva zemědělství, Ministerstva pro životní prostředí, Ministerstva průmyslu či Ministerstva pro místní rozvoj. Představitelé těchto resortů však nemají prostor problematiku romské zaměstnanosti zohledňovat. Kromě toho jednotlivé iniciativy postrádají jakoukoli koordinaci.

Příkladem takovýchto možností jsou romské snahy usilující o systémové zapojení Romů do nekvalifikovaných zemědělských prací, o spolupráci se Státní meliorační správou, o získání stavebních zakázek či výkopových prací apod. Vesměs se jedná o sezónní a dočasné nekvalifikované práce, které nejlépe odpovídají předpokladům nezaměstnané části romské komunity. Často návrhy těchto projektů vznikají ve spolupráci a na základě potřeby například konkrétní pobočky Státní meliorační správy či obecních úřadů, které na základě dosavadních zkušeností získaly důvěru v konkrétní romskou firmu.

Dílčí pokus představuje program SPECIAL, který vypisuje Ministerstvo průmyslu v rámci programů podpory malého a středního podnikání a který umožňuje získání finančního příspěvku za zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných skupin obyvatelstva. Tento program však má charakter pouze programu doplňkového, takže je vázán na získání podpory v rámci některého z programů základních, což omezuje možnosti jeho využití.

Další nevyužité cesty ke zvýšení romské zaměstnanosti se týkají oblasti rekvalifikace. Rekvalifikační kursy, které by zohledňovaly předpoklady romské komunity, jsou realizovány zcela ojediněle, pro zapojení do standardního rekvalifikačního procesu nejsou Romové dostatečně motivováni, často ani není zájem do nich Romy zařazovat. V oblastech s nízkou nezaměstnaností není věnována dostatečná pozornost rekvalifikaci, ačkoliv i zde je významná část romské komunity nezaměstnaná.

I argument, upozorňující na nezájem Romů o práci jako hlavní příčinu vysoké romské nezaměstnanosti, má svůj protipól, týkající se postojů majoritní společnosti: někteří představitelé Ministerstva práce a sociálních věcí stejně jako pracovníci úřadů práce ústně potvrzují informace samotných Romů, že diskriminace v oblasti zaměstnanosti je frekventovaným jevem (např. oficiální seznamy volných pracovních míst mívají protiromskou doložku, tj. označení, že Romy konkrétní zaměstnavatel nepřijímá).

Specifickým problémem je např. skutečnost, že podle zákona o zaměstnanosti (č. 450/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) musí uchazeč o práci - aby mu mohlo být poskytnuto hmotné zabezpečení - být v posledních 3 letech alespoň 12 měsíců zaměstnán. Za zaměstnání se přitom nepovažuje práce ve výkonu trestu, i když ve výkonu trestu je odsouzený zařazován do práce. Znamená to, že po výkonu trestu uvedené osoby nemají nárok na hmotné zabezpečení, což může vést k jejich kriminalizaci.

7.5. Shrnutí

Vysoká míra romské nezaměstnanosti představuje celospolečenský problém, na němž se podílí jak způsob života některých příslušníků romské komunity, tak nedostatečná aktivita státní správy i samosprávy. Tento fakt vyžaduje systémová opatření všech uvedených stran, přičemž jedním z možných řešení by mohlo být určité "zvýhodnění" podnikatelů při zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných osob (v tomto případě Romů).

Zvláštní pozornost si zaslouží zejména iniciativy ze strany samotných Romů včetně podpory romských firem, neboť jejich představitelé mohou pozitivně ovlivňovat celou místní romskou komunity a podílet se na zlepšení vzájemných vztahů s úřady.

7.6. Aktivity Ministerstva práce a sociálních věcí na podporu romské zaměstnanosti (z podkladů poskytnutých tímto ministerstvem)

V rámci služeb zaměstnanosti se zabezpečují aktivity zaměřené do zapojení romské populace do pracovních a společenských procesů:

a) krátkodobé

o     nástroje aktivní politiky zaměstnanosti (veřejně prospěšné práce, společensky účelná pracovní místa, sezónní zaměstnání, krátkodobé pracovní poměry apod.)

b) dlouhodobé (resocializační a vzdělávací)

o     specializované poradenské služby, zejména v JOB klubech a dalších resocializačních aktivitách

o     zvýšení vzdělanostní struktury v projektech Romstart pro mladistvé, Most pro mladistvé (jedná se o společenskointegrační kursy pro obtížně zaměstnávatelné skupiny, nejen Romy)

Od října 1996 Správa služeb zaměstnanosti (SSZ) projednává a řeší několik významných projektů v oblasti rekvalifikačních programů a politiky zaměstnanosti občanů obtížně umístitelných na trhu práce:

·      jde například o hledání vhodné formy podpory a pomoci k získání pracovních příležitostí pro romské občany severomoravského regionu dle právních předpisů MPSV. Dosavadní jednání se týkala především možností podpory podnikatelským subjektům, které v této oblasti vytvářejí pracovní místa pro romské občany;

·      ve spolupráci s magistrátem hl. města Prahy a představitelem olašských Romů z Prahy 4 se SSZ pokouší nalézt pracovní příležitosti pro tyto občany žijící v Praze 4 a Praze 5;

·      dalším rozpracovaným projektem se SSZ zabývá v regionu Přerov společně s místním úřadem práce a romským podnikatelem L. Polhošem, jehož firma se podílí na pracích ekologického charakteru a zaměstnává asi 45 Romů. V zájmu dalšího úspěšného působení této firmy navázala SSZ kontakt s Ministerstvem životního prostředí.

MPSV dále:

·      hledá vhodnou formu podpory skupiny chomutovských Romů, kteří mají zájem se aktivně podílet na hledání pracovního uplatnění místních dlouhodobě nezaměstnaných romských uchazečů o práci s nízkou nebo žádnou kvalifikací, a požádali spolupráci Úřad práce Chomutov a SSZ MPSV;

·      projednává projekt vzdělávání romské mládeže v SOU obchodu a řemesel v Plzni, jehož ředitel nabízí možnost vyučit se řemeslu v oboru truhlář - čalouník asi pro 30 uchazečů;

·      spolupracuje s "romskou" firmou ve Vysokém Mýtě, která se v koordinaci s úřadem práce podílí na řešení problému romské nezaměstnanosti v této oblasti;

·      je v kontaktu také s romskými firmami v okresech Zlín, Hodonín a Valašské Meziříčí, které by měly spolupracovat s příslušnými úřady práce na řešení nezaměstnanosti Romů v daném regionu;

·      snaží se nalézt vhodné zakázky pro romské firmy na Kladensku, zejména ve stavebnictví a na ekologických pracích;

·      podílí se na realizaci projektu, který předložila Nadace Rajka Djuriče a který umožní asi 60 adeptům získat kvalifikaci potřebnou pro výkon komunikativního pracovníka mezi úřady a romskou komunitou s tím, že by v budoucnu mohl být tento projekt realizován jako Státní rekvalifikační program.

8. Bydlení

8.1. Vzhledem k přetrvávajícímu relativnímu nedostatku bytů a jejich finančně náročné dostupnosti se problém bydlení dotýká nejvíce sociálně slabších skupin, kam spadá většina romské komunity. Sociální postavení těchto lidí jim neumožňuje zajistit si bydlení z vlastních prostředků a jsou v tomto směru zcela odkázáni na systém přidělování obecních bytů.

8.2. Jak vyplývá například ze Zprávy o stavu romské komunity za rok 1996 zpracované nadací Dženo i z poznatků v jednotlivých lokalitách, žijí Romové vesměs v obecních bytech nižší kategorie, často s nevyhovujícími hygienickými podmínkami. Tyto byty často obývá nepřiměřeně vysoký počet osob. Z toho do značné míry vyplývá vysoký počet žádostí romských občanů o přidělení nových bytů, což však část většinové populace chápe pouze jako důsledek devastování bytů a jeho tolerování na úkor ostatních občanů.

8.3. K těmto faktům přistupuje ze strany romské komunity několik dalších aspektů:

·      vysoké procento neplatičů z řad Romů;

·      neschopnost určité jejich části adaptovat se na styl bydlení samozřejmý pro většinovou společnost a v důsledku toho případy devastace bytů;

·      zvýšená citlivost majoritní společnosti vůči těmto případům a paušální přenášení takových zkušeností na celou romskou komunitu, z čehož plynou obavy nebo i odpor majoritní společnosti žít v sousedství Romů, doložené průzkumy veřejného mínění;

·      tendence nejen soukromých majitelů domů, ale i obecních zastupitelstev vystěhovávat romské rodiny z restituovaných i obecních domů.

8.4. Obavy a odpor majoritní společnosti k těsnému soužití s Romy se promítají do postupů majitelů domů včetně obecních zastupitelstev mnoha způsoby. Některé z nich jsou sice legální, ale mohou mít jednak celospolečensky negativní dopady (vystěhovávání vedoucí k izolaci sociálně nejslabších a problémových skupin obyvatelstva na okrajích měst), jednak demoralizují romskou komunitu a posilují vnímání majoritní společnosti jako nepřátelské a rasistické.

Některé obce se obávají dalšího přílivu Romů, a proto odmítají koncepčněji se zabývat problémy místní romské komunity, včetně bydlení, aby se příslušná lokalita nestala cílem Romů z jiných míst. V důsledku takového postoje se někteří Romové podle vlastních výpovědí setkali s tím, že se jim nepodařilo přihlásit se k trvalému pobytu, někde dokonce úřady odmítly vyřídit jim žádost o občanství, jehož podmínkou je právě trvalý pobyt, ačkoli daný jedinec žije v ČR od narození.

Vzhledem k výše zmíněným tendencím vystěhovávat zejména neplatiče, ale i obecně občany z nižších sociálních vrstev z center měst, lukrativnějších čtvrtí a domů, se městská zastupitelstva musejí potýkat s nutností zajistit těmto lidem náhradní bydlení. V poslední době sílí tendence výstavby tzv. holobytů, soustředěných na okrajích měst. Podle části II Zprávy (kapitola 2.1 a 3.2) je tento způsob řešení soužití majority s romskou menšinou přijatelný pro 16 % dotazovaných, avšak mezi pracovníky bytových odborů je zastánců koncentrace Romů téměř třetina.

Důsledkem je vytváření jakýchsi novodobých ghett, v nichž lidé žijí často ve špatných sociálních a hygienických podmínkách, vzdalují se pracovním a vzdělávacím příležitostem, ztrácejí kontakt s ostatní společností, což vede k dalšímu sociálnímu propadu, nárůstu kriminality a dalším problémům, jejichž řešení se stává o to obtížnějším.

V této souvislosti lze rovněž zmínit výsledky šetření o snímku cikánského obyvatelstva, který v roce 1972 uskutečnila na území Prahy tehdejší Správa sociálních služeb. Podle tohoto průzkumu se jakékoli integrační snahy, včetně adaptace na požadovaný styl bydlení, uskutečňují podstatně hůře, pokud si daní jedinci konkrétní místo bydliště nevybrali dobrovolně z vlastní motivace, ale na základě nátlaku či násilného přesídlení. Integraci pak naopak posiluje tolerantní sousedství s členy majoritní společnosti.

Probíhající budování holobytů a násilné vystěhovávání navíc v současné době vzbuzuje v celé romské komunitě obavy, že se jedná o určitou formu "etnického čištění", navíc neoficiálně ve společnosti podporovanou.

Nezřídka dochází také k tomu, že majitelé domů zneužívají neschopnost části romské komunity orientovat se v úředních postupech a tendenci přistoupit na nabídku, která se jim zdá situačně přínosná, nicméně z dlouhodobější perspektivy zcela nevýhodná a navíc někdy dokonce na pomezí legálního postupu. V některých případech jde spíše o podlehnutí nátlaku ze strany majitelů.

8.5. Možnosti řešení

8.5.1. Z hlediska současné situace považujeme za mimořádně důležité hledat alternativy, které by neznamenaly pro městská zastupitelstva výraznou finanční zátěž, poskytovaly v rámci reálných možností přijatelně důstojné životní podmínky a byly akceptovatelné ostatními občany. Vzhledem k převládajícím negativním postojům vůči Romům se totiž musejí zastupitelstva, ochotná odpovědně se bytovými problémy Romů zabývat, potýkat s úkolem přesvědčit o této nutnosti ostatní občany, kteří rovněž mají problémy s bydlením a vynakládání prostředků pro Romy vnímají jako jejich upřednostňování.

8.5.2. Konkrétní pokusy o alternativní řešení v některých lokalitách

a) S úspěchem se setkalo úsilí městského zastupitelstva Valašské Meziříčí, které řešilo společně bytové požadavky romských i neromských žadatelů o byt ve spolupráci s místní romskou organizací. Společně byla vytipována vhodná lokalita a objekt, který s využitím městských prostředků a státní dotace poskytované Ministerstvem pro místní rozvoj byl opraven. Na úpravách se podílela i romská stavební firma. Tímto způsobem město získalo dvanáct bytů, z nichž šest přidělilo podle "pořadníku" neromským žadatelům, o přidělení druhých šesti bytů rozhodli podle naléhavosti představitelé místní romské organizace.

Členové zastupitelstva museli překonat řadu překážek, včetně počátečních obav neromských nájemníků z těsného sousedství s romskými rodinami. Jak shodně potvrdili představitelé úřadů i romské organizace, v současné době je toto soužití bezkonfliktní, všichni nájemníci své byty pečlivě udržují včetně těch romských rodin, jejichž chování bylo v dřívějším bydlišti předmětem kritiky.

Právě výsledné soužití příslušníků romské a majoritní společnosti a systematickou snahu o jeho bezkonfliktní podobu je třeba považovat za podstatný klad tohoto přístupu. Kromě vyřešení aktuální bytové situace totiž přispívá ke vzájemnému poznávání a toleranci. Ve svém důsledku pak snižuje rasové předsudky u příslušníků majoritní společnosti a romským rodinám usnadňuje začlenění do společnosti.

b) Ve spolupráci Okresního úřadu Ústí nad Orlicí, Městského úřadu Vysokého Mýta a katedry architektury ČVUT byl vypracován projekt "Vzorového domu pro romskou komunitu". Konkrétní podoba projektu vychází ze semináře, kterého se zúčastnili nejen čeští i zahraniční architekti, ale také sociologové, politologové a další odborníci.

Výběr lokality jakožto součást celé koncepce vzorového domu odpovídá snaze nezbavit romské rodiny dosavadních vazeb, způsobů obživy apod. Architektonické řešení je pak v souladu s tradiční stylem bydlení Romů - nízkopodlažní dům, velká místnost, kde se mohou členové početných rodin setkávat, kromě toho jsou zde vyčleněné místnosti pro komunikaci se sociálními pracovníky a dalších institucí. V rámci koncepce "vzorového domu" se předpokládá aktivní účast romských rodin na stavebních či vedlejších pracích při realizaci celého záměru. Autoři projektu, uzpůsobeného místním podmínkách lokality ve Vysokém Mýtě, předpokládají finanční náklady na vzorový dům ve výši 66% ceny standardního bydlení.

8.6. Shrnutí

I když část příslušníků romské komunity patří ke kategorii neplatičů nájemného (viz část II, kapitola 3.2.), navíc se dopouští devastace přidělených bytů, nelze podle této skutečnosti hodnotit generalizovaně celou romskou komunitu. Není možné zastírat, že uvedené případy jsou v některých lokalitách rozšířené a obce jsou nuceny hledat řešení. V této souvislosti je třeba však vystupovat proti nelegálním postupům a zneužívání relativní bezmoci některých Romů bránit se úřednímu nátlaku, jednak se bránit tendenci soustřeďovat problémové občany na periferie do tzv. holobytů, což může být do budoucna potenciálním zdrojem dalších problémů.

Naopak lze doporučit hledat možnosti řešení společně s místní romskou komunitou, zapojit ji do povinností a prací, které z případné pomoci vyplývají.

9. Péče o zdraví a problematika drogových závislostí u skupiny olašských Romů

Romská populace není vyčleněna při statistickém zjišťování poskytované zdravotní péče. Ministerstvo zdravotnictví při zajišťování zdravotní péče nerozlišuje žádné etnické skupiny a o tzv. rizikové skupiny obyvatelstva je pečováno souhrnně. Pouze ve výkazech kojeneckých ústavů a dětských domovů pro děti do 3 let jsou z počtu přijatých vykazovány děti romské národnosti. Pouze empiricky lze uvést, že romská populace má odlišnou incidenci a prevalenci řady nemocí, což je dáno především jejich životním stylem. Jejich porodnost je ve srovnání s neromskou populací vyšší, vyšší je u Romů i úroveň kojenecké a dětské nemocnosti. Střední délka života romské populace - zejména s ohledem na životní styl včetně stravovacích zvykolostí - je kratší.

Poměrně novým a silně negativním jevem, který vede až k destrukci tradičních hodnot a vazeb v komunitě, je zneužívání tvrdých drog (v tomto případě heroinu) mládeží olašských Romů v některých velkých městech. Je všeobecně známo, že tato skupina bývá zapojena do sítě nejrůznějších překupníků, a proto v podstatě pouhou otázkou času bylo, kdy děti a mladiství z olašských Romů při jejich využívání jako dealerů pokušení drogu okusit podlehnou. Jak ukazují konkrétní příklady z Prahy a Ostravy, nakonec dochází k situaci, kdy mladá generace se naprosto vymkne jakékoliv kontrole starších tradičních rodových autorit (bližší charakteristika situace - viz níže, odd. 15).

Je nezbytné, aby veškeré orgány státní správy (ať již na centrální nebo na lokální úrovni) a samospráva podnikly kroky, které - kromě intervence u samotných dětí - pomohou na jedné straně znovu nabýt autority těm členům olašské komunity, kteří mohli vykonávat funkci prostředníka mezi komunitou a úřady, na druhé straně povedou k ochraně společnosti před známými důsledky zneužívání drog.

10. Kriminalita

10.1. Vysoká míra kriminality romských občanů představuje jednak závažný problém sám o sobě, jednak vede k paušalizaci na celou romskou komunitu a posiluje v majoritní společnosti vnímání Romů jako kriminálních živlů.

10.2. Ministerstvo pro místní rozvoj uvádí v podkladu pro tuto Zprávu jako příklad závažnosti romské kriminality okres Teplice. Romská komunita zde tvoří zhruba 7% celkového počtu obyvatel, její podíl na trestné činnosti však odhaduje teplická kriminální služba na 60%, u pachatelů přepadení dokonce na 80%. V této souvislosti je třeba připomenout, že zmíněné údaje a odhady nelze vztahovat na celou romskou menšinu, neboť podle policejních statistik se na celkové míře romské kriminality podílí především vysoká recidiva romských pachatelů. Nejčastější je majetková trestná činnost, překupnictví, prostituce. Nebezpečným faktorem v této souvislosti je zapojování dětí školního věku do trestné činnosti.

10.3. Z hlediska majoritní společnosti je v této souvislosti nebezpečná tendence vysvětlovat vysokou romskou kriminalitu jako projev vrozených tendencí a předpokladů, někdy dokonce genetických dispozic. Takový postoj vychází z otevřeně rasistické interpretace a brání snahám hledat reálné příčiny této situace a cesty k nápravě (část II, kapitola 3.8.).

10.4. Významnou roli v boji proti kriminalitě včetně romské má vládou schválený Program sociální prevence a prevence kriminality (usnesením č. 341/1994) a Program strategie prevence kriminality do roku 2000 (viz příloha č. 8 Zprávy), vypisované a financované ministerstvem vnitra, do nichž se zapojila řada měst.

10.5. Obecně je třeba chápat prevenci kriminality, zejména v souvislosti s její mírou u romské komunity, co nejšířeji a s ohledem na všechny příčiny. K těm patří zejména nízká sociální úroveň, nízký stupeň vzdělanosti a vysoká nezaměstnanost. Nejefektivnější, byť nikoli bezprostřední prevencí v tomto smyslu, je proto věnovat romské komunitě pozornost v těchto uvedených oblastech.

11. Problematika rasově motivovaných trestných činů a jejich postihování

11.1. Množství rasově motivovaných trestných činů, jejich nedostatečné stíhání a nízké tresty jsou jedním z nejčastějších předmětů kritiky v souvislosti s dodržováním lidských práv v ČR. Jak dokládá ve své Zprávě o stavu romské komunity v ČR nadace Dženo, stíhání rasových útoků považují za nedostatečné zejména sami Romové, což mnohdy chápou dokonce jako schvalování a pasivní podporu těchto útoků, proto je také často ani nehlásí. Tento fakt potvrzují rovněž zástupci policie a dalších orgánů.

11.2. Například podle údajů vyplývajících ze zpráv Human Rights Watch/Helsinki Watch či Hnutí za občanskou svobodu a toleranci (HOST) zemřelo v ČR od roku 1989 v důsledku rasově motivovaných útoků až 27 Romů. Podle zprávy HOST bylo například za rok 1995 zaznamenáno 181 případů útoků proti Romům a cizincům.

11.3. Jak vyplývá ze Zvláštní zprávy o projevech rasové a národnostní nesnášenlivosti za rok 1996 ( 1 Spr. 347/96, 1 Spr. 60/97), pro pachatele rasově motivovaných trestných činů je příznačný nízký věk, převažují mladiství a osoby do 20 let (jsou však mezi nimi i osoby pod věkovou hranicí trestnosti, tj. mladší 15 let). Pachatelé mají většinou pouze základní vzdělání nebo jsou vyučeni, nicméně jsou mezi nimi občas i středoškoláci. Většinou pocházejí z neproblémových rodin a jsou zpravidla poprvé stíháni. Jedná se o nevyzrálé osoby, inklinující k okamžitým zjednodušujícím řešením s vysokou mírou agresivity. Trestná činnost je většinou páchána ve skupinách a zaměřuje se na fyzické napadání romského etnika, napadání jejich domů a bytů, verbální útoky na Romy a verbální i fyzické útoky na zahraniční studenty odlišné pleti.

Jak dále v uvedené Zvláštní zprávě stojí, nejčastěji dochází k vzájemnému napadání mladých skinheadů, Romů a anarchistů. Často se jedná o verbální delikty, například provolávání fašistických pozdravů, hesel a urážlivých výroků. Velká část těchto deliktů není předem plánována, nepředcházejí jim výrazné přípravné aktivity. Pachatelé vykazují obdiv či dokonce ztotožnění s určitými vnějšími projevy fašistické ideologie, jejíž podstatu však mnohdy nejsou schopni vysvětlit.

Mimo jiné ze Zvláštní zprávy vyplývá nerovnoměrnost výskytu těchto deliktů na území ČR. Ta je způsobena především rozdílem v koncentraci komunit (hlavně Romů), jejichž příslušníci jsou stejně tak objektem sledované trestné činnosti, jakož i jejími pachateli. To se projevuje v nejvyšším počtu stíhaných osob v obvodech KSZ v Brně, v Ústí nad Labem a MSZ v Praze. Lokální koncentrace těchto deliktů ovšem neplatí obecně, v některých okresech sledované trestné činy dlouhodobě absentují.

11.4. V uplynulém období vláda přistoupila k řadě kroků, napomáhajících efektivnějšímu postihování rasově motivované trestné činnosti, které uvádíme v oddílu 11. této kapitoly. Nicméně i Zvláštní zpráva uvádí tyto přetrvávající problémy:

a.U skupinových trestních věcí je - vzhledem k neochotě svědků přítomných na místě trestné činnosti svědčit - velmi obtížné určit všechny pachatele či spolupachatele;

b.Identifikace pachatelů je obtížná vzhledem k obdobnému způsobu oblékání;

c.Existují závažné problémy při prokazování naplnění subjektivní stránky trestného činu (např. sympatizování s určitým extremistickým hnutím);

d.Stále dochází k nesprávné právní kvalifikaci ze strany policejních orgánů, k nevyužívání speciálních skutkových podstat;

e.Praxe pociťuje nedostatek výkladových sjednocujících stanovisek při postupu orgánů činných v trestním řízení při řešení konkrétních problémů.

11.5. V praxi se podle zkušeností občanských sdružení, představitelů státních i samosprávných orgánů aj. tyto a další nedostatky projevují zejména následujícími formami:

·   rasově motivované útoky jsou dosud často posuzovány jako prostá rvačka či osobní rozepře. Za zcela absurdní jev lze označit případy, kdy ani soudce neposuzuje evidentní napadení Romů skinheady za rasově motivované pouze s odkazem na to, že při uskutečňování vlastního fyzického násilí neprovolávali rasistická hesla;

·   existují případy, kdy policie efektivně zasáhne a státní zástupce dá na základě zjištěných skutečností vyšetřovateli pokyn prošetřit podezření z rasově motivovaného trestného činu, vyšetřovatel ho však zhodnotí jako trestný čin bez rasové motivace či dokonce jako přestupek; je rozšířen názor, že řadu těchto činů vyprovokují svých chováním a jednáním sami Romové (viz 3.8 části II);

·   i mezi policisty se vyskytuje řada sympatizantů, někdy dokonce členů hnutí skinheads; podle neoficiálních informací je tento jev výraznější u příslušníků městské policie;

·   nedostatečné zásahy proti aktivitám hnutí skinheads. Příslušníci tohoto hnutí se netají svými fašistickými a rasistickými názory, v tomto duchu se otevřeně projevují na veřejnosti. Vydávají tiskoviny s evidentně rasistickým zaměřením, například v Brně jsou tyto tiskoviny spolu s obdobně laděnými nášivkami, letáky apod. nepokrytě na pultech dvou "army-shopů", které vlastní jedni z nejaktivnějších příslušníků skinheads. Proti těmto jevům vystupují státní instituce či obecní samosprávy jen zřídka a i tyto pokusy končí bezvýsledně;

·   tyto problémy mají za následek, že Romové ztrácejí důvěru v činnost policie a státních orgánů a často případy napadení nehlásí, někdy se dokonce ujmou aktivity sami a pořádají odvetné akce. V lokalitách s větší koncentrací romského obyvatelstva a příslušníků skinheads se pak zvyšuje četnost vzájemných útoků, jejichž oběťmi se postupně stávají na obou stranách i nezúčastnění občané. Romové napadají při vhodné příležitosti jakéhokoli občana bílé pleti a skinheadi naopak jakéhokoliv Roma nebo cizince odlišného vzezření.

11.6. Kromě rasově motivované trestné činnosti se objevuje řada diskriminačních přístupů vůči romské komunitě, k jejichž zjišťování a postihu chybí jak potřebná legislativní východiska, tak odvaha a vůle příslušných orgánů se takovými případy zabývat, ať už se to týká státních institucí, České obchodní inspekce, místních zastupitelstev, policie či dalších složek činných v trestním řízení. Je proto nezbytně nutné, aby vláda takové jevy jednoznačně odsoudila a stanovila proti nim jasné postupy.

11.7. Případy zákazu vstupu Romů do restaurací a na jiná veřejná místa je třeba považovat za jasný a ilustrativní příklad rasové diskriminace a jeho tolerování za závažný nedostatek společensko-právního systému. Iniciátoři uvedených "zákazů" se vesměs oprávněně odvolávají na nepřístojné chování příslušníků romské menšiny, které odrazuje ostatní občany a poškozuje pověst daného podniku. Takové případy opravňují k radikálním zásahům proti konkrétním viníkům, k čemuž právní systém poskytuje možnosti - např. ustanovení trestního zákona o výtržnictví apod. Vyvození důsledků z tohoto typu incidentů pro celou etnickou či národnostní menšinu je typickým projevem rasismu a diskriminace, tedy naopak porušením zákonných principů.

11.8. Pokud je případ zákazu vstupu do restaurace nahlášen, policisté konstatují, že žádný zákon, s nímž mají co do činění, nebyl porušen. Lze se odkazovat na zákon na ochranu spotřebitele. K vyřízení příslušné stížnosti je však zapotřebí posouzení České obchodní inspekce, přičemž kritéria pro její rozhodování jsou velmi vágní. Městská zastupitelstva se odvolávají na to, že vůči soukromým majitelům žádné nástroje nemají.

11.9. Alarmující je skutečnost, že se s touto formou diskriminace setkávají lidé, kteří k ní nijak nezavdali příčinu včetně "neromů" tmavší pleti, Romů, kteří spolupracují s veřejnými institucemi ve snaze řešit vzájemné konflikty, vysokoškolsky vzdělaných jedinců apod. Navíc tento přístup a zejména jeho tolerování posiluje a dává jisté ospravedlnění obdobné tendenci Romů paušálně hodnotit příslušníky majoritní společnosti například podle zkušeností se skinheady.

11.10. Pozitivním příkladem je zastupitelstvo města Pardubice, které veřejně případy zákazu vstupu Romům svým usnesením odsoudilo a alespoň deklarovalo snahu "klást mu překážky".

Považujeme však za alibistické, ponechávat řešení tak významného problému na iniciativě a vůli jednotlivých institucí či dokonce na rozhodnutí jediného odpovědného úředníka.

11.11. Kroky ministerstva vnitra a ministerstva spravedlnosti týkající se prevence kriminality a postihování rasově motivovaných trestných činů, které vyplývají z podkladů poskytnutých těmito ministerstvy

·   Novela trestního zákona č.152/1995 Sb., která umožňuje přísnější postihy za rasově motivované trestné činy.

·   Závazný pokyn policejního prezidenta z 19.5. 1995, který stanovil postup Policie ČR při zabezpečování ochrany veřejného pořádku v případech jeho hromadného narušení (shromáždění skinheads) a při páchání trestné činnosti s rasovým motivem.

·   Pokyn ředitele Úřadu vyšetřování pro ČR z 23. 5. 1995 k organizaci vyšetřování trestné činnosti s rasovým motivem.

·   Policisté, kteří zanedbali svoje povinnosti s ohledem na rasové násilí, začali být kázeňsky postihováni (např. 13. září 1995 byl odvolán ředitel Okresního ředitelství Policie v Novém Jičíně, protože orgány policie nezadržely příslušníky hnutí skinheads, kteří napadli romské občany).

·   Zřízení dvou zvláštních pořádkových jednotek městské policie pro boj s extremismem k 1. červnu 1995 v Brně a Ostravě.

·   Program sociální prevence a prevence kriminality a program strategie prevence kriminality do roku 2000.

·   Vydání výkladového stanoviska č.8/1996 Sb., výkladových stanovisek Nejvyššího státního zastupitelství a seminář k aktuálním výkladovým a aplikačním problémům trestního práva hmotného a procesního pro státní zástupce ve dnech 29.10.-1.11.1996.

12. Role médií v přístupu k problematice romské komunity a jejich současný přístup

12.1. Vzhledem k významné roli, kterou mají v oblasti ovlivňování veřejného mínění sdělovací prostředky, jsme považovali za důležité zahrnout do Zprávy i otázku prezentace romské komunity a jejích vztahů s majoritní společností v českých médiích. Pro tento účel Kancelář ministra vlády ČR rovněž zadala vypracování odborné analytické studie, jejíž přesné znění a výsledky jsou obsahem přílohy č. 6 Zprávy.

Obecně platí, že pozitivní ovlivňování veřejnosti ve smyslu posilování tolerance a respektu vůči minoritám a prohlubování poznatků o příčinách i projevech jejich odlišnosti, realizují v převážné míře veřejnoprávní média - Český rozhlas a Česká televize (v současnosti v rámci národnostního vysílání Českého rozhlasu pracuje samostatná romská redakce - pořad "O Roma vakheren", vedle toho v České televizi zajišťuje pravidelné romské vysílání - pořad "Romale" - podobná redakce). Tyto aktivity jsou dány tím, že veřejnoprávním médiím povinnosti tohoto druhu ukládá zákon. Přístup ostatních sdělovacích prostředků - jak tisku, tak soukromých rozhlasových a televizních stanic - spíše odráží spíše povrchní a paušalizujcíí názory veřejnosti vůči zejména romské menšině, než snahu tyto názory pozitivně ovlivňovat. Uvedený trend je zřejmě dán i tím, že otázce soužití majoritní společnosti s Romy včetně projevů rasismu věnují relativně malou pozornost i političtí představitelé bez ohledu na stranickou příslušnost.

Velkou roli hraje i to, zda současná politická reprezentace pociťuje problémy spojené s romskou menšinou a jejím soužitím s majoritní společností za aktuální problém a považuje za užitečné ovlivňovat veřejné mínění takovým směrem, který by problémy nevyhrocoval, ale spíše objasňoval a minimalizoval. Pro takové úsilí mluví jednak vysoká míra rasismu a netolerance české společnosti, doložená četnými průzkumy veřejného mínění, jednak řada kritických zahraničních a mezinárodních hodnocení této oblasti. Není třeba připomínat, že pokud by se k této variantě česká vláda přiklonila, má ve vztahu k nezávislým sdělovacím prostředkům k dispozici jen omezené nástroje. Přesto existují praktické možnosti, jak motivovat média k větší pozornosti a hlubšímu pohledu na problémy spojené s romskou komunitou.

Prvním předpokladem je veřejně projevovaný zájem politických představitelů a stran o danou problematiku, a to nikoli pouze ve formě obecných proklamací, ale například i reakcemi na některé konkrétní aktuální události. Tato vyjádření a zájem by ovšem musely vycházet z přesvědčivých argumentů, proč je zlepšování situace romské menšiny důležité nejen pro její příslušníky, ale pro celou společnost, a to z hlediska ekonomického, morálního i zahraničního.

Kromě toho lze sdělovací prostředky upozorňovat a motivovat k tomu, aby ve své práci zohlednily například speciální doporučení Rady Evropy, týkající se právě činnosti médií ve vztahu národnostním menšinám. V kapitole 14 blíže popisujeme model uplatňovaný v Nizozemsku, podle něhož sdělovací prostředky, které splňují některá doporučení týkající se menšin, mají nárok na finanční příspěvek od nadace, založené pro tento účel a financované plně státem. Převzetí takového modelu není zřejmě v současných českých podmínkách reálné, nicméně lze zvážit alespoň symbolickou či morální podporu diskutovanému přístupu médií, například formou udílení výročních cen apod.

12.2. Výsledky studie Romové a média (obraz romské menšiny prezentovaný českými médii) vypracované PR Penguin, s.r.o.

12.2.1. Studie, objednaná pro tento účel, byla zaměřena na analýzu tiskových médií, a to jednak všech českých deníků za období jednoho měsíce, jednak dvou romských periodik (čtrnáctideník Romano kurko a měsíčník Gendalos) za období od 1.1.1996 do 31.3.1997. Na tomto místě zmíníme pouze některé podstatné poznatky a závěry, přesné znění celé studie obsahuje příloha č.6 Zprávy.

12.2.2. Obraz Romů v neromských médiích

Za obzvlášť alarmující skutečnost autoři analýzy označují minimální pozornost, která je v tiskových médiích věnována rasovému násilí páchanému na Romech. Nepřiměřeně malá pozornost je věnována sociálním problémům romské komunity, což zároveň dokládá povrchní přístup médií k Romům, neboť právě jejich sociální postavení je jednou z hlavních příčin mnoha negativních důsledků a jevů.

Právě nezájem odhalit hlubší příčiny problémů vyplývajících ze soužití s romskou menšinou považují autoři analýzy za výrazně obecný prvek prezentace této otázky v médiích. Jak ve studii stojí, "čtenář novin je např. informován o romské kriminalitě, nemá však žádné informace o vysoké romské nezaměstnanosti, která je bezpochyby jedním z důvodů vysoké míry romské kriminality. Obraz Romů v médiích je tak do určité míry zkreslován zdůrazňováním problematických aspektů soužití s Romy a malou pozorností k některým příčinám těchto problémů". Za sledované období byly v novinách otištěny pouze čtyři články věnující se problematice Romů hlouběji, přičemž všechny byly otištěny pouze v regionálních denících.

Za sledované období nebyl zaznamenán žádný článek, který by informoval o iniciativách jiných romských organizací včetně politických, než jsou organizace kulturní.

Ke zmíněnému malému zájmu novinářů o sociální problémy romské komunity je třeba dodat, že výjimkou byl počet článků zabývajících se otázkou bydlení, v nichž jsou však Romové prezentováni téměř výlučně v souvislosti s neplacením nájemného a vystěhováváním jakožto důsledkem tohoto přístupu.

Podle výsledků zadané práce je obraz Romů v českých médiích spíše negativní. Bráno pouze podle aritmetického poměru sice ve sledovaném období nepřevyšoval počet zpráv, v nichž bylo o Romech informováno v negativních souvislostech, počet těch, které byly neutrální nebo pozitivní. Autoři však v této souvislosti připomínají, že zprávy s negativním obsahem mají na čtenáře podstatně větší vliv.

Rovněž vyslovují hypotézu, zda k latentní rasové nesnášenlivosti nevede také systematické zdůrazňování, že jde o romského pachatele v případě trestných činů páchaných příslušníky romského etnika.

Část zadané práce zkoumala v médiích zveřejněné projevy zájmu politiků či veřejných činitelů o romskou problematiku s tím, že za sledované období zaznamenali autoři pouze tři vyjádření na toto téma. "Vzhledem k tomu, že lze očekávat snahu politických stran prezentovat své názory a návrhy veřejně, tedy prostřednictvím médií, lze z výsledků výzkumu usuzovat, že politické strany věnují romské problematice pouze minimální pozornost", konstatuje zpráva.

12.2.3. Analýza vybraných komentářů týkajících se romské problematiky

Součástí studie je analýza vybraných komentářů k romské problematice, jejichž autory jsou přední čeští žurnalisté publikující v denících s mnohatisícovými náklady a celostátní působností.

K analyzovaným komentářům patří například komentář otištěný v Mladé frontě Dnes, nejprodávanějšího deníku v ČR, který odráží ve společnosti rozšířený, paušalizovaný postoj vůči Romům jakožto zlodějům a lidem, žijícím na úkor ostatních. Martin Schmarz ve svém komentáři "V patách pseudohumanismu kráčí Sládek" dokonce v podstatě obhajuje postup kladenského starosty, který z důvodů šíření žloutenky zakázal všem Romům vstup na koupaliště. I když kladenští Romové v té době představovali drtivou většinu nakažených, odporuje rozšíření jakkoli opodstatněného postupu na celou etnickou skupinu principům právního demokratického státu. M. Schmarz však ve svém komentáři tvrdí, že označování takového postupu za rasistický je projevem pseudohumanismu.

Autoři studie k tomuto komentáři ve svém shrnutí uvádějí: "Přestože průzkumy veřejného mínění ukazují, že postoj české veřejnosti vůči Romům je ovlivněn mnoha předsudky, ... s velmi netolerantními a částečně i rasistickými názory je možno se setkat i na stránkách nejčtenějšího deníku v ČR, kterým je Mladá fronta Dnes, a dokonce, že tyto názory..... napsal vedoucí komentátor listu".

Zbývající analyzované komentáře představují ve srovnání s výše uvedeným více či méně tolerantní přístup k romské komunitě. Jednoznačnou výzvu k vytváření tolerantní, multikulturní společnosti a požadavky na "vyrovnání některých nerovností" obsahuje pouze komentář Petra Uhla (Právo), který není typickým představitelem novinářské obce, ale významným propagátorem ochrany lidských práv již od dob komunistického režimu.

Ve shrnutí kapitoly zaměřené na komentáře autoři studie konstatují: "Roztříštěnost témat jednotlivých komentářů a jejich malý počet dokazují skutečnost, že média nevnímají romskou otázku jako obzvlášť aktuální a hledání příčin konfliktů vznikajících ze soužití většinového národa s romskou menšinou není z jejich hlediska zajímavé. Čtenář se tak v zpravodajské části novin dozví pouze o některých problematických aspektech vznikajících ze soužití s romskou menšinou, o příčinách těchto aspektů však média vůbec neinformují".

12.2.4. Obraz Romů v romských médiích

Z této pasáže vyplývá, že Romové posuzují svoji situaci v České republice velmi negativně a majoritní společnost, zejména její instituce, vnímají jako nepřátelské, ohrožující, a vzájemné soužití spíše jako konfliktní. Podle výsledků analýzy považují romská média za hlavní problémy především rasovou diskriminaci Romů, nezaměstnanost, bydlení (zejména existenci romských ghett, problém vystěhovávání romských neplatičů do holobytů, atd.), nedostatečné sociální zabezpečení a podprůměrnou vzdělanost Romů). Za hlavního viníka tohoto neutěšeného stavu pak označují stát jakožto představitele výlučně majoritní neromské společnosti. Jeho orgánům je vytýkána neschopnost a nechuť řešit romskou problematiku. Státní orgány jsou obviňovány z nerespektování platných zákonů a z uplatňování rasové diskriminace. Vztah českého národa k romské menšině je posuzován velmi negativně. Autoři z romských médií frekventovaně vyjadřují požadavky na budování multikulturní společnosti.

Tuto pasáž studie shrnují její autoři následovně: "Uvedené texty názorně dokumentují, že pohled Romů (včetně jejich intelektuální vrstvy) na majoritní společnost je silně poznamenán pocitem diskriminace. Tento kolektivní pocit ohrožení je reálným politickým problémem. Fakt, že současní političtí představitelé tento problém nepovažují za příliš důležitý, je v očích přispěvatelů romských časopisů jen dalším dokladem toho, že se jedná o představitele právě jen majoritní společnosti. Dovedeno do důsledku: příslušníci romské etnické menšiny se neidentifikují s politickým systémem, nemají pocit participace na demokratickém politickém životě společnosti, a tudíž prožívají roli občanů druhé kategorie".

13. Regionální aspekt otázek vyplývajících ze soužití s romskou komunitou

13.1. Usnesením č. 210/1993 vláda uložila ministrovi hospodářství ve spolupráci s ministrem vnitra zabezpečit, aby programové dokumenty regionálního rozvoje, zpracovávané na úrovni okresů a měst i obcí s výraznějším soustředěním romského obyvatelstva zahrnovaly konkrétní opatření směřující k postupnému zlepšování životních a pracovních podmínek romských občanů. Tento úkol dosud až na výjimky nebyl plněn, ačkoli je zjevné, že situace romské komunity a její problémy stejně jako možnosti řešení se promítají zejména na místní a regionální úrovni.

13.2. Pokusem o spolupráci a koordinaci postupů týkajících se soužití mezi romskou menšinou a majoritní společností je mezinárodní "Síť měst a obcí, zabývajících se řešením problematiky Romů". V České republice se však do této Sítě zapojilo jen několik měst (Pardubice, Jablonec nad Nisou, Ústí nad Labem, Ústí nad Orlicí, Brno) a její akceschopnost je zatím dosti proměnlivá.

13.3. Otevřený a efektivní přístup představitelů samosprávy i okresních úřadů k romským záležitostem naráží nejčastěji na následující překážky:

a.okresní úřady ani obecní zastupitelstva se většinou romskou komunitou nezabývají až do okamžiku vyhrocení některých problémů,

b.k řešení těchto problémů jim často chybí schopnost a někdy i ochota komunikovat s představiteli Romů,

c.jsou známy rasové předsudky, mnohdy i špatné zkušenosti s Romy mezi představiteli státní správy i samosprávy,

d.existuje nejednotnost romské komunity, která mnohdy blokuje vstřícné pokusy ze strany úřadů,

e.je nedostatečná informovanost o způsobech řešení obdobných problémů v jiných lokalitách, o možnostech spolupráce s nevládními organizacemi i konkrétních formách podpory ze strany vládních resortů.

13.4. V důsledku těchto překážek se často na regionální úrovni nerealizují ani doporučení a možnosti vycházející od vlády nebo jednotlivých ministerstev. Například využití možnosti zřizování přípravných nultých ročníků pro romské žáky závisí na rozhodnutí jednotlivých školských úřadů, které leckdy význam této instituce pro zvýšení vzdělanosti Romů zjevně nedoceňují. Dalším příkladem je nedostatečná informovanost o možnosti státního příspěvku při zaměstnávání obtížně zaměstnávatelných osob či při vytvoření pracovního místa poradce pro národnostní menšiny.

13.5. Důkazem, že vstřícná komunikace mezi úřady a romskou komunitou a systematická podpora pozitivních iniciativ může přinést významný posun v romské zaměstnanosti, vzdělávání i vzájemných vztazích, jsou lokality, kde úřady toto úsilí vyvinuly. Jedná se například o Český Krumlov, ale postupně i o další obce, kde se podařilo navázat spolupráci s romsku komunitou a společně realizovat vhodné projekty. Nicméně si představitelé těchto lokalit stěžují, že některé jejich snahy narážejí na nedostatečnou oporu v zákonech. Konkrétně to je především zákon o zadávání veřejných zakázek: Podle zkušenosti některých zastupitelstev je nejen v zájmu zaměstnanosti místních Romů ale zároveň ku prospěchu celkové situace v dané obci, zadávají-li se určité zakázky právě romským firmám, což však uvedený zákon neumožňuje.

13.6. Přes několik pokusů vlády, resp. Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva vnitra stále z celorepublikového hlediska chybí v rámci systému veřejné správy na okresní či obecní úrovni jednotně vymezená funkce pracovníka, který by se zabýval romskou menšinou. Potřebnost této funkce a jejího zařazení do katalogu prací vyplývá ze dvou hledisek: jednak zkušenosti mnoha obcí ukazují, že jedním z předpokladů úspěšného řešení problémů spojených s romskou komunitou na lokální úrovni je právě nalezení osoby, která by byla důvěryhodná a vážená pro místní romskou komunitu a zároveň byla schopna a ochotna konstruktivně jednat jako prostředník při styku s úřady a institucemi. Za druhé je to fakt, že značné části Romů činí styk s úřady potíže stejně jako například komunikace prostřednictvím oficiálních písemných sdělení. I z dalších důvodů se příslušníci romské komunity chovají ve vztahu k úřadům nedůvěřivě a zároveň mnozí úředníci jen obtížně překonávají vlastní předsudky a neochotu se romskou problematikou zabývat (viz také kapitoly 2.1.2, 3.5 a 5 části II Zprávy).

Dosavadní zkušenosti ukázaly, že síť sociálních kurátorů je pro tento účel nevyhovující a nepostačuje. Ne každý sociální kurátor má potřebné znalosti o romské komunitě a dostatečně vstřícný komunikativní postoj, aby získal její důvěru a získal ji pro spolupráci. Navíc mají tito pracovníci vlastní náplň práce, která se zcela nekryje s úkoly, na nichž by pracoval zmíněný "prostředník". Alternativním pokusem se proto stalo zřizování míst poradců pro národnostní menšiny na okresních úřadech. Tento institut byl dobře koncipován v tom, že poradce byl přímo odpovědný přednostovi okresního úřadu, takže měl přinejmenším teoreticky poměrně rozsáhlé možnosti vlivu. Jeho pravomoci však byly vymezeny velmi neurčitě a převážně negativně jako předcházení konfliktům a jejich řešení. Vzhledem ke spojení této funkce s konflikty a vágní definici pracovní náplně přistupovali představitelé obcí často k jejímu zřízení váhavě a měli problém s jejím personálním obsazením, takže i v mnoha okresech s velkou koncentrací romského obyvatelstva nebyla zřízena vůbec, někde je spojována s funkcí sociálního kurátora nebo protidrogového koordinátora apod.

Z hlediska důvěryhodnosti pro místní romsku komunitu a její znalosti je nejvhodnější, aby tuto roli plnil jeden z jejích členů. To však naráží na řadu překážek: zejména je to nejednotnost romské komunity, která často není schopna se shodnout a respektovat konkrétního kandidáta, kromě toho takový kandidát nemusí splňovat kvalifikační předpoklady pro výkon funkce v rámci veřejné správy (beztrestnost, pracovní disciplína). Proto nelze obecně požadovat, aby tuto funkci zastávali výhradně Romové. Na druhé straně je v případě "neromů" nezbytně nutné, aby tito pracovníci splňovali specifické předpoklady ohledně přístupu a schopnosti komunikace s romsku komunitou.

Jak již bylo zmíněno v části 6.3., v souvislosti s nutností zapojovat do systému veřejné správy příslušníky romské komunity plní záslužný úkol některé nevládní organizace, které realizují programy na přípravu Romů pro práci v této sféře. Významným krokem je pak rozhodnutí ministerstva práce a sociálních věcí podílet se ve spolupráci s Open Society Fund na financování a realizaci projektu Nadace Rajka Djuriče. Tento projekt umožní zhruba 60 adeptům získat kvalifikaci potřebnou pro výkon komunikativního pracovníka mezi úřady a romskou komunitou s tím, že v budoucnu bude realizován jako Státní rekvalifikační program v rámci MPSV a státem kontrolovaný a dotovaný program středoškolského vzdělávání v rámci resortu školství.

Obdobným programem, na který by bylo užitečné navázat, je "Vzdělávací program pro romské komunitní a sociální pracovníky". V loňském roce probíhal formou devíti dvoudenních seminářů ve spolupráci mezi nadací Foundation For a Civil Society, Českým centrem pro vyjednávání a řešení konfliktů, Sdružením pro podporu katedry sociální práce FF UK a Fondem porozumění a naděje v Rokycanech. Cílem programu je poskytnout romským aktivistům odborné vzdělání a psychosociální výcvik, který by jim umožnil zastávat roli komunitních pracovníků nebo laických poradců pro oblast sociální a právní pomoci a pro zastupování romských občanů při jednání s úřady a institucemi. Program zahrnuje komunikativní dovednosti, vyjednávání a řešení konfliktů, komunitní práci, seznámení s působením státní správy a legislativou týkající se menšin. Po absolvování zkoušek by účastníci programu měli pracovat v centrech pro komunitní, kulturní a informační aktivity. Jak dokládají výsledky programu, ve většině případů se podařilo absolventům projektu navázat kontakt s obcemi a zapojit se do konkrétní práce na problémech dané lokality.

K aktivitám, které výrazně přispívají k řešení problémů v lokalitách, jsou také tzv. Smírčí rady čili kolektivní vyjednávací orgán, který formou kulatého stolu pomáhá řešit zejména složité případy (ať už zástupců národnostních menšin či majoritní společnosti), vyžadující součinnost několika zainteresovaných stran a institucí v dané lokalitě.

Z dosavadních pokusů a zkušeností například s prací poradců pro národnostní menšiny lze odvodit některé principy, z nichž by mělo vycházet postavení a náplň práce diskutovaných pracovníků. Stejně tak je možné využít zvyšující se šance nalézt osoby s potřebnou profesní přípravou přímo v rámci romské komunity. Příslušná doporučení jsou součástí návrhu usnesení k předkládané Zprávě.

K porovnání rozdílného přístupu lokálních úřadů může posloužit příklad zneužívání drog olašskými dětmi v Ostravě a Praze 4. V dubnu loňského roku byl tento problém odkryt samotnými příslušníky etnika při poradě zástupců romské komunity s pracovníky MŠMT ČR. Zatímco v Ostravě zareagovalo město na zneužívání heroinu promptně a lze se domnívat i efektivně zřízením K-centra speciálně připraveného přijmout mladistvé olašské Romy do své péče, v Praze 4, kde tento tíživý problém v podstatě paralyzuje chod zvláštní školy, se do současné doby nebyly úřady místní správy a samosprávy (přes četná upozorňování školy i terénních pracovníků sociální péče) schopny dohodnout na jakémkoliv postupu, až do doby intervence ze strany sekretariátu Rady pro národnosti. Ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, které by mělo hrát významnou roli v oblasti drogové prevence, neprojevilo ochotu iniciativně hledat řešení této situace.

14. Zahraničně politické aspekty přístupu k řešení romské problematiky v ČR

14.1. V posledních letech stoupá zájem mezinárodních institucí o úroveň ochrany práv národnostních menšin v jednotlivých státech. Zároveň řada aktivit zejména Rady Evropy reflektuje některé specifické aspekty související se situací a postavením romské komunity, což se odráží v řadě dokumentů a akcí, zaměřených výlučně na romskou problematiku. Stejně tak na druhé straně mnohá zahraniční a mezinárodní hodnocení oblasti dodržování lidských práv a práv menšin v ČR kriticky upozorňují právě na nedostatky týkající se postavení Romů a přístupu majoritní společnosti k této skupině obyvatelstva. Z tohoto hlediska považujeme za důležité zahrnout do předkládané Zprávy jednak alespoň rámcový přehled mezinárodních institucí, které se zabývají romskou problematikou a jejich konkrétních aktivit a doporučení, jednak připomenout některá kritická hodnocení a jejich stěžejní body. Kromě toho jsme se pokusili v rámci této kapitoly stručně charakterizovat některé koncepční přístupy k romské problematice či jiným "problémovým" menšinám uplatňované v zahraničí.

14.2. Romská otázka v kontextu současné Evropy

Problematika lidských práv a přístupu jednotlivých států k národnostním menšinám hraje důležitou politickou roli v činnosti významných institucí jako je Rada Evropy a Evropská Unie.

V rámci Rady Evropy působí pracovní skupina "Opatření pro Romy v municipalitách" jako poradní, připomínkový, návrhový i pracovní orgán Kongresu místních a regionálních úřadů Evropy Rady Evropy pro otázky vztahu Romů a evropských obcí. Na návrh této skupiny přijal Kongres na svém 28. zasedání v březnu 1993 Rezoluci č. 249, vyzývající evropská města k založení sítě obcí, které by v jejím rámci spolupracovaly. Cílem je celková strategie k usnadnění integrace Romů do místní komunity, povzbuzení Romů ke spolupráci a vlastní účasti na projektech k posílení integrace a v neposlední řadě usnadnění komunikace mezi romskými a neromskými komunitami, a tím odstranění vzájemných předsudků.

Nástroji jsou především zmapování situace v Evropě a výměna informací a zkušeností, realizace malých projektů zaměřených na rozvoj společnosti a rozbor získaných údajů pro nalezení rozhodovacích a realizačních mechanismů. Na základě zmíněné Rezoluce založila svou sít měst i Česká republika. Koordinačním centrem je město Pardubice.

14.2.1. Přehled aktivit Rady Evropy v otázce společenského postavení Romů v Evropě

Doporučení č. 1203

V obecném textu se konstatuje, že Romové jsou neteritoriální evropskou etnickou skupinou, jejíž počet je nejvyšší v zemích střední a východní Evropy a jejíž odlišný životní styl vede k intoleranci projevované většinovým obyvatelstvem. Úkolem je proto podporovat respekt k základním individuálním lidským právům a vedle toho též respektování menšinových práv této skupiny. To znamená v první řadě garance stejných práv, stejných šancí, stejného zacházení, ze skupinových práv především podpora revitalizace romského jazyka a kultury. Podklady k Doporučení byly mj. i starší dokumenty Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Text Doporučení je rozdělen na oblast kultury, vzdělávání, komunikace/informace, rovnocenných lidských práv, každodenního života a obecných ustanovení.

14.2.2. Orgány Rady Evropy zainteresované na dané problematice (přímo nebo nepřímo)

·   Eropský výbor pro otázky migrace (European Committee on migration, CDMG)

·   Direktorát lidských práv RE, společný program s EU v rámci PHARE "Menšiny v zemích střední Evropy" (Joint Programme "Minorities in Central European Countries", Council of Europe, European Commission, Programme PHARE)

·   Rada pro kulturní spolupráci (Council for Cultural Co-operation)

·   Stálá konference pro spolupráci a koordinaci romských organizací v Evropě (Standing Conference for Co-operation and Coordination of Romani Associations in Europe)

·   Kongres lokálních a regionálních samospráv v Evropě (Congress of Local and Regional Authorities of Europe)

·   Evropská komise proti rasismu a nesnášenlivosti (European Commission against Racism and Intolerance - ECRI)

·   Ad hoc Výbor expertů pro otázku identifikačních dokumentů a pohybu osob (Ad hoc Committee of Experts for identity documents and movement of persons)

·   Výkonný výbor pro sociální politiku (Steering Committee on Social Policy)

·   Výkonný výbor pro lidská práva (Steering Committee on Human Rights)

·   Výkonný výbor pro rovnost mezi ženami a muži (Steering Committee for Equality between Women and Men)

·   Ad hoc Výbor expertů pro právní aspekty teritoriálního asylu, uprchlíky a osoby bez státní příslušnosti (Ad Hoc Committee of Experts on Legal Aspects of Territorial Asylum, Refugees and Stateless Persons)

Je nutno zdůraznit, že v oblasti národnostní politiky obecně není v rámci Evropské unie jednotné pojetí a praxe. I když subsidiarita členských států EU v otázce národnostních menšin v poslední době sílí, ani v Bílé knize Komise evropského společenství není dosud zmíněna. Postavení a právní ochranu národnostních menšin zajišťují mezinárodní úmluvy a pakty OSN, i politické dokumenty OBSE.

14.3. Příklady některých kritických hodnocení přístupu českého státu k problematice romské komunity

14.3.1. Vyjádření velvyslankyně USA v České republice 20. května 1997 po mezinárodním semináři Zákaz diskriminace a zajištění rovné příležitosti:

Podle vyjádření velvyslankyně Jenonne Walkerové je romská komunita v České republice diskriminována a tvoří podstatnou výjimku v jinak dobré ochraně lidských práv v zemi. Diskriminace Romů se projevuje v postojích českých občanů, v útocích příslušníků hnutí skinheads, v oblasti zaměstnanosti. Z oblasti školství uvedla nedostatečné množství školek, které by Romům v předškolním věku zajistily stejné šance při vstupu na základní školu. J. Walkerová prohlásila, že ačkoli česká vláda podnikla některé důležité kroky k odstranění této diskriminace, je možné a nutné udělat více.

14.3.2. Výroční zpráva ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv v České republice za rok 1996

Zpráva konstatuje negativní naladění majoritní společnosti vůči romské menšině s odvoláním na průzkumy veřejného mínění, malý vliv snah nevládních organizací a zainteresovaných aktivistů prosadit některé konkrétní projekty na zlepšení situace romské komunity. S odvoláním na údaje mezinárodního helsinského výboru uvádí rovněž nedostatečné stíhání útoků skinheadů proti Romům a konkrétní případy rasového násilí. Autoři zprávy dále upozorňují na diskriminaci Romů v oblasti zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání i v každodenním životě. Ucelená pasáž je věnována dopadu zákona o českém státním občanství na romskou komunitu.

14.3.3. Zpráva Helsinského výboru pro lidská práva "Romové v české republice: cizinci ve vlastní zemi" z února 1997

Zpráva upozorňuje na rostoucí počet násilných činů vůči romským občanům a reakce právního systému a vlády, zabývá se případy zákazu vstupu Romům do veřejných prostor, diskriminací ve sféře bydlení, vzdělávání a zaměstnanosti a dopady zákona o státním občanství

14.3.4. Zpráva o stavu vzdělávání Romů v České republice, kterou v rámci mikroprojektu programu PHARE zpracovala pro Hnutí občanské iniciativy a tolerance L. Conway

Zpráva vychází z pozorování a výzkumu, které probíhaly v období od srpna do prosince v sedmi cílových oblastech. Výsledkem výzkumu bylo definování hlavních problémových oblastí, kterými se pak zpráva blíže zabývá:

·   segregace romských dětí de facto ve zvláštních školách,

·   rutina psychometrického testování romských dětí,

·   základní bezpečnost pro romské děti, násilné útoky proti romským školákům,

·   nereagování učitelů na rasové útoky proti romským žákům,

·   nedostatek přístupu ke středoškolskému a univerzitnímu vzdělávání pro Romy a mizivý počet romských učitelů a pomocných učitelů v českém školském systému,

·   řádné financování vzdělávání Romů,

·   nedostatek odhodlání k řešení nespravedlivých prvků v českém školském systému na vládní úrovni.

Zpráva rovněž upozorňuje na absenci spolehlivých celorepublikových statistik, které jsou nezbytné pro plánování a provádění efektivních demokratických změn. Vysvětlení tohoto faktu, s nímž se autoři zprávy setkávaly, znělo, že romská menšina neexistuje nebo že vedení statistik ohledně Romů by bylo rasistické. Autoři uvádějí i reakci některých učitelů a aktivistů na tato tvrzení, podle níž dovoluje některým státním úředníkům, aby ospravedlnili svou nečinnost a špatné financování projektů k řešení tohoto problému.

14.3.5. Zpráva Úřadu pro demokratické instituce a lidská práva (ODIHR) z roku 1996 o diskriminaci a násilí proti Romům v Evropě

Zpráva upozorňuje především na konkrétní případy útoků skinheadů proti Romům, na problémy při vyřizování státního občanství, na případy zákazu vstupu Romům na veřejná místa a zanedbávání diskriminačních projevů státními orgány.

14.4. Příklady některých koncepcí vůči menšinám, uplatňovaných v zahraničí

Dlouhodobější zkušenosti s problematikou menšin, vyznačujících se odlišnou národní historií, sociálním postavením, mentalitou či náboženstvím, mají jednak státy, jejichž obyvatelstvo v podstatě vzniklo a nadále se rozšiřuje na základě vln přistěhovalectví, kam patří zejména Spojené státy americké a Izrael. Další kategorií jsou země, do nichž průběžně přicházejí obyvatelé jejich původních kolonií, jako je například Francie a Velká Británie. Kromě toho se s přítomností menšinových skupin pocházejících z odlišného prostředí musí v důsledku pokračující mezinárodní migrace vypořádávat i řada dalších zemí včetně například sousedního Německa, kde se z tureckých "gastairbeitrů" a jejich rodin postupně stává součást německého obyvatelstva, spojená s mnoha specifickými problémy. Další aspekt pak do problematiky menšin vnesl rozpad komunistického bloku, kde byla sama existence menšin několik desetiletí pojímána pouze na formální úrovni, a o to více se v novém politickém zřízení vyhrotila.

Návrhy a doporučení západních států a mezinárodních institucí v oblasti menšin není třeba chápat - a ani nejsou takto předkládány - jako jednoznačně osvědčené vzory. Vzorem může být spíše samotný zájem o tuto oblast a snaha hledat vhodné formy řešení. Konkrétní mezinárodní aktivity směřují spíše k navázání spolupráce při řešení problému, který se v různých podobách objevuje ve většině států bez ohledu na jejich nedávnou minulost a politickou situaci. Mnohé středoevropské a východoevropské státy však zatím mají tendenci své problémy s národnostními menšinami a migranty bagatelizovat, případně se na mezinárodním fóru vykazovat demokratickým právním systémem bez ohledu na nedostatky, které existují v praktickém životě. Tuto tendenci bohužel projevují vůči některým otázkám a na některých mezinárodních setkáních i představitelé České republiky. V této souvislosti považujeme za důležité otevřeně komunikovat s mezinárodními institucemi i jednotlivými státy a zvažovat vhodnost konkrétních principů pro podmínky v ČR. Ve vztahu k české romské komunitě mohou být podnětné zahraniční přístupy nejen k Romům, ale i příslušníkům dalších skupin, které pocházejí z odlišného historicko-kulturního prostředí, pohybují se v nižších sociálních vrstvách, případně byly vystaveny diskriminačním praktikám a často dostatečně neovládají úřední jazyk země, v níž žijí.

Obecně lze říci, že země, které byly a jsou nuceny se tímto typem problémů zabývat, dříve či později kladou hlavní důraz na otázku vzdělávání dané menšiny, neboť úroveň vzdělání potenciálně zvyšuje i zaměstnanost a úroveň sociální. Tyto faktory pak usnadňují proces integrace minorit do většinové společnosti. Podstatným rysem uvedeného důrazu na vzdělávání je jednak předškolní výchova, jednak hledání takových prostředků výuky, které by byly pro děti z odlišného prostředí a častým jazykovým handicapem přijatelné a zároveň efektivní. Významnou roli zde hrají i učitelé či asistenti pocházející ze stejného prostředí či stejné minoritní skupiny. Jejich přítomnost působí jako příklad, omezuje vnímání celkového prostředí jako cizího a nepřátelského, napomáhá vyrovnání zmíněného jazykového handicapu apod.

Druhým podstatným aspektem přístupu států, dlouhodobě usilujících o integraci menšinových skupin, je snaha přijímat a získávat zástupce menšin pro práci ve státních orgánech a dalších vlivných institucích. Tento princip na jedné straně motivuje příslušníky menšin a podporuje jejich sebevědomí i pocit sounáležitosti s většinovou společností, jednak pozitivně ovlivňuje i přístup majoritní společnosti k odlišným skupinám obyvatelstva.

Třetí základní součástí systematické snahy o integraci menšin je nutnost různými prostředky a na různých úrovních působit na veřejné mínění směrem k větší toleranci a schopnosti akceptovat soužití s lidmi jiné barvy pleti, sociálně kulturního zázemí atd. K tomu patří především zájem čelních politických představitelů, nezanedbatelnou roli mají rovněž sdělovací prostředky.

14.4.1. Affirmativní akce

Jednu z nejsystematičtějších koncepcí, zaměřených na pozvednutí úrovně znevýhodněných skupin obyvatelstva, představuje tzv. Affirmativní akce, která probíhala v USA zhruba od 50. let do současnosti. Ve většině evropských zemí včetně České republiky je tento přístup hodnocen poměrně skepticky s odkazem na některé negativní důsledky, které navíc v současné době připouštějí i sami Američané, proto budoucnost tohoto programu je otevřena.

Nicméně je třeba si v této souvislosti uvědomit několik skutečností:

Za prvé opodstatněnost Affirmativní akce vzhledem k tehdejšímu postavení početných skupin amerického obyvatelstva, které nebyly schopny samy bez radikální pomoci federace zlepšovat vlastní životní úroveň, začlenit se do společnosti a naopak se pro ni stávaly čím dál větším břemenem.

Druhým, podstatnějším argumentem je, že díky Affirmativní akci se Spojeným státům, zatíženým poměrně nedávným historickým dědictvím otrokářství, skutečně podařilo v relativně krátké době pozvednout sociální úroveň i společenskou prestiž značné části příslušníků menšin, stojících původně na okraji společnosti. Kromě toho se podle všech průzkumů stal rasismus pro naprostou většinu Američanů nepřijatelný a zařazují ho mezi psychické úchylky. Na tomto faktu nic nemění ani aktuální důsledky, kdy majoritní americká společnost vnímá téměř všechny formy podpory minoritních skupin jako pozitivní diskriminaci, která navíc naopak snižuje sebevědomí příslušníků menšin i jejich hodnocení u zbytku společnosti. Proto považujeme za přínosné uvést některá východiska, principy a konkrétní formy Affirmativní akce.

Východiskem Affirmativní akce byla v 50. letech série rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jasně označovala upřednostňování "bílých" ve veřejných institucích jako protiústavní chování. Uvedená soudní rozhodnutí významně ovlivnila i společenské klima, k čemuž vzápětí přispěly i některé zákony. Affirmativní akce pak byla charakterizována jako systémové opatření poskytující výhody nejrůznějším skupinám obyvatelstva s cílem napravit křivdy a nespravedlnost vyplývající z historického vývoje. Mimo jiné to znamenalo zajistit občanskou rovnost zejména v oblasti zaměstnávání bez ohledu na etnický či rasový původ, která byla sice zakotvená v právním řádu, v praxi však často nedodržovaná.

Základem Affirmativní akce bylo vládní usnesení z roku 1965, v němž figuruje heslo: "Hledáme nejenom svobodu, ale i prostor pro příležitost. Rovnost nejen jako právo a teorii, ale rovnost jako skutečnost a výsledek". Toto usnesení zakotvilo preference při udělování státních zakázek konkrétním menšinovým skupinám a ženám. O tři roky později bylo rozšířeno nařízením, že všechny firmy, které se ucházejí o zakázku nad hodnotu 50 tisíc dolarů, musí předkládat podklady k plánovanému zaměstnávání žen a příslušníků menšin. Tato opatření se týkají zhruba 90 tisíc společností, zaměstnávajících celkem kolem 25 milionů osob. Od roku 1988 byl prezident USA povinen přidělovat z vládní zprostředkovatelské podpory nejméně 5% podíl tzv. sociálně znevýhodněným podnikům, tedy těm, které vlastní a řídí příslušníci menšin. Další opatření, vydávaná v průběhu 90. let postupně ukládala v podstatě všem resortům finančně podporovat uvedený typ podniků včetně těch, které zaměstnávají vysoké procento žen a příslušníků menšin. Nedílnou součástí Affirmativní akce byly programy zaměřené na výchovu a vzdělání dětí od tří let. Všechny tyto programy (s výjimkou povrchních multikulturálních programů zabývajících se pouze vnější odlišností a tolerancí) jsou založeny na poznatcích vývojové psychologie a jsou zaměřeny jednak na eliminaci vyvolávání pocitů křivdy a diskriminace, jednak na rozvíjení schopností se s takovými jevy vypořádat.

V zájmu zachování objektivního pohledu na Affirmativní akci uvádíme některé současné argumenty amerických politiků a odborníků, z nichž vychází odklon od její zhruba třicetileté působnosti:

·   Affirmativní akce jakožto skupinová náhrada škod umožňuje, že v rámci odškodnění diskriminované skupiny jsou odškodněni i ti, kteří žádnou újmu neutrpěli. (Walter Dellinger - asistent hlavního legislativce ministerstva spravedlnosti);

·   federální vláda by neměla upřednostňovat jednu skupinu Američanů před druhou na základě rasy, etnika nebo sexu. Nápravy křivd z těchto hledisek by se měly poskytovat jen jedincům, kteří tuto křivdu utrpěli a mohou to dokázat. (ředitel pro vztahy s Kongresem nadace Herritage Foundation, Michael Franc);

·   Affirmativní akce odvádí pozornost od výkonu žen a příslušníků menšin, kteří nepotřebují preferenční zacházení k dosažení úspěchu. Jeden z nešťastných následků této politiky proto je, že podněcuje i ostatní k pochybnostem o kvalifikaci spolupracovníků z řad menšin. (profesor Carl Cohen - University of Michigan);

·   žádné skupiny nemají morální oprávnění. Bílí jako skupina nemají práva, černí jako skupina nemají práva, práva se vztahují k individuálním lidským bytostem. Pokud nějaké osoby mají nárok být chráněny kvůli dřívějšímu utrpení, povinnost se nedluží jednotlivcům jejich rasy, pohlaví, národnosti, ne jejich skupině, ale jim jako jednotlivcům. Snahy bránit preferenci jakožto hromadnou kompenzaci budou neúspěšné, protože špatně interpretují vztah mezi nespravedlnostmi a jejich nápravou. (profesor Carl Cohen - University of Michigan);

·   nemůže být pochybnosti o tom, že rasový paternalismus a jeho nechtěné důsledky mohou být stejně škodlivé jako jiný druh diskriminace. Tzv. benigní diskriminace vede mnohé k domnění, že vzhledem k chronickým handicapům menšiny její příslušníci nemohou konkurovat bez shovívavého přístupu většiny. Preferenční programy nevyhnutelně vyvolávají postoj nadřazenosti, nebo vzbuzení odporu u těch, kteří věří, že se jim uškodilo vládním využíváním rasy. Menšinám dávají tyto programy nálepku méněcennosti a mohou u nich vytvořit pocit závislosti nebo osvojení si postoje nároku na zvýhodňující zacházení. (afroamerický soudce Clarence Thomas);

·   nedávný průzkum Gallupova ústavu zveřejněný v pořadu CNN "USA Today" shledal, že 19% "černých" žen a 28% "černých" mužů věří, že jejich kolegové soukromě vyslovili pochybnosti o jejich kvalifikaci s odkazem na Affirmativní akci. Ze stejné studie plyne, že 32% "bílé" populace se skutečně domnívá, že příslušníci menšin získali na základě Affirmativní akce nezaslouženě lepší profesní postavení;

·   mnozí američtí vědci a politici poukazují na to, že rozdílné postavení některých skupin současné americké společnosti nevyplývá z rasových a etnických rozdílů, ale z takových faktorů jako je struktura rodiny a ekonomické mechanismy.

Uvedená hodnocení Affirmativní akce jsou nepochybně zcela logická a oprávněná. Ve své podstatě však reagují až na situaci, kdy se právě díky této akci podařilo vyřešit řadu problémů, takže se původně potřebné formy zvýhodňování již ukazují jako přežitek.

14.4.2. Model maďarských menšinových samospráv

Z postkomunistických států zaujala k otázce menšin důsledný a systémový přístup především Maďarská republika, která přijala poměrně obsáhlý a propracovaný zákon o podpoře národnostních menšin. Na základě tohoto zákona začal od roku 1994 vznikat systém menšinových samospráv, jehož působení sleduje a podporuje Rada Evropy. Tento systém umožňuje příslušníkům nejen romské komunity ale i dalších menšin žijících na území Maďarské republiky volit své lokální samosprávné orgány. Vzhledem k tomu, že v Maďarsku stejně jako u nás si občané mohou sami volit národnost, k níž se hlásí, účast v "menšinových volbách je dobrovolná a mohou se jich účastnit všichni občané, kteří chtějí ovlivnit složení orgánů podílejících se na správě veřejných záležitostí v dané oblasti. V současné době působí téměř 480 lokálních romských samospráv, které se zabývají problémy místní romské komunita na jejich řešení spolupracují s místními obecními zastupitelstvy. Na centrální úrovni tuto strukturu zastřešuje romský prezident, prezidentská rada a presidium, které spolupracují s jednotlivými resorty.

Hodnocení maďarského systému menšinových samospráv se mohou různit. Jedním z přínosů je, že se i příslušníci romské komunity postupně učí zvládat své vlastní problémy, spolupracovat s dalšími úřady a nést odpovědnost za konkrétní postupy a rozhodnutí. Na druhé straně lze namítnout, že do jisté míry maďarská vláda přenáší část svých úkolů a odpovědnosti na menšinové samosprávy, které mají minimum kompetencí a mají charakter spíše poradních orgánů.

V každém případě maďarská vláda prostřednictvím navazujících nařízení zajišťuje i rozsáhlou podporu romské komunitě na úrovni téměř všech resortů. Tato nařízení zahrnují například podporu romských podnikatelů, zadávání veřejně prospěšných prací, z nichž až 50% provádějí příslušníci romské menšiny, na některých formách podpory romské zaměstnanosti se podílí i ministerstvo zemědělství. Řada projektů je realizována v oblasti vzdělávání a školství. Romské vzdělávací programy jsou zaměřeny na romské děti předškolního i školního věku s cílem zvyšovat jejich úspěšnost na základních školách a podporovat jejich další studium včetně systému stipendií, kterého využilo v období posledních let zhruba 3000 romských dětí a studentů. Zvláštní péče a pozornost má být podle zmíněných vládních opatření věnována nadaným romským dětem.

ČÁST II

ROMSKÁ KOMUNITA
a její situace podle názorů představitelů státní správy, policie, romských a proromských iniciativ na úrovni okresů České republiky, okresních a dalších vybraných měst

Kancelář ministra vlády ČR, ing. P. Bratinky, iniciovala počátkem roku 1997 provedení sociologického průzkumu věnovaného romské problematice: situaci romských komunit v jednotlivých regionech České republiky a vzájemným vztahů mezi Romy a představiteli státní správy. Šlo o první systematický pokus zmapovat postoje zaměstnanců státní správy k Romům a jejich komunitě, názory na příčiny a možnosti řešení problémů provázejících soužití Romů s majoritní populací. Výsledky výzkumu se staly součástí Zprávy o situaci romské komunity, která byla předložena vládě ČR v září roku 1997.

Hlavní důvody, které vedly k rozhodnutí realizovat zmíněný výzkum, byly následovné:

·      státní správa je prodlouženou rukou vlády, na úrovni okresů a měst uvádí v život záměry a konkrétní opatření vlády také při řešení romských záležitostí;

·      realizace jakéhokoli opatření je závislá na obecně lidských a odborných kvalitách zaměstnanců státní správy, jejich schopnostech a ochotě spolupracovat na řešení problémů;

·      přístup pracovníků státní správy významným způsobem ovlivňuje úroveň vzájemných vztahů romských komunit a majority v lokalitě;

·      státní správa, resp. její zaměstnanci netvoří názorově homogenní skupinu lidí - v jejich postojích se odráží náplň a zaměření činnosti, typ klientů, lokální atmosféra aj.. Je třeba rozlišit jakou roli hrají jednotlivé faktory při práci s romskou komunitou.

1. Průběh šetření

Šetření v terénu proběhlo mezi 25. březnem a 16. dubnem 1997. Uskutečnilo se formou rozhovoru tazatele s respondentem na základě standardizovaného dotazníku. Osloveni byli pracovníci sociálních, bytových, živnostenských a kulturních odborů a romští poradci (byla-li tato funkce zřízena) všech okresních úřadů, všech městských úřadů okresních měst a také několika dalších vybraných měst, v nichž žije početnější romská komunita (celkem 112 měst). Dále byli dotazováni reprezentanti všech školských úřadů a úřadů práce, zástupci policie (státní i městské) a představitelé romských či proromských iniciativ a organizací. Šetření realizovala agentura AMASIA, s. r. o.

V rozhodující míře se tazatelé setkávali na úřadech s pochopením - většina (cca 80 %) institucí a jejich zaměstnanců reagovala na výzkum pozitivně. Spolupráci odmítlo zhruba 7 % oslovených. Nejčastěji byly uváděny následující důvody odmítnutí:

·      nesmí nebo nejsou oprávněni podávat informace (nejvíce u Policie ČR, méně často u městské policie); nebo jen prostřednictvím mluvčího či po schválení vyšší úrovně velení (policie);

·      romskou problematiku v rámci daného regionu nepovažují za naléhavou;

·      zásadně nerozlišují Romy a neromy, výzkum v tomto smyslu považují za neseriózní, případně protiprávní;

·      podobné výzkumy považují za zbytečné, dostatek informací lze získat z jiných oficiálních zdrojů (obvykle u nadřízených orgánů);

·      nechuť, nezájem, pocit, že jsou obtěžováni, (často údajná) časová zaneprázdněnost;

·      nedůvěra, obava, že poskytnuté informace budou zneužity proti jim (např. nadřízenými), nebo nedůvěra k tazateli. V těchto případech někdy respondenti neodmítli spolupráci úplně, ale vyplněný dotazník poslali osobně do kanceláře ministra vlády nebo přímo agentuře zajišťující šetření.

Celkově bylo podle předpokladů a požadavků tazatelů z regionů distribuováno 1530 dotazníků. V 225 případech nebyly v okresech a městech příslušné odbory či instituce zřízeny nebo nebyly zjištěny. 83 oslovených osob (či představitelů institucí) odmítlo podávat informace nebo nebylo v průběhu konání šetření zastiženo. Celkový rozsah výzkumu tedy pokrývá zhruba 93 % z předpokládaného rozsahu základního souboru. Tazatelé odevzdali ke zpracování 1222 dotazníků, 3 další byly doručeny po uzavření šetření a po pořízení dat. Po kontrole úplnosti vyplnění bylo do zpracování zařazeno 1210 dotazníků.

2. Základní výsledky

Prvních 18 otázek dotazníku bylo společných pro všechny respondenty bez ohledu na pracoviště nebo instituci. Druhá kapitola přináší zevrubné zpracování reakcí celého souboru dotazovaných na tento blok otázek. Při interpretaci výsledků je třeba mít stále na paměti, že většina postojů reprezentuje názory pracovníků státní správy, tedy "bílých límečků" jak ve smyslu typu zaměstnání, tak ve smyslu barvy pleti. Přestože s Romy přicházejí v rámci své pracovní náplně často do styku nebo se alespoň setkávají s jejich problémy při řešení nejrůznějších situací, které jsou svou podstatou v kompetenci toho kterého úřadu, mají všechny atributy příslušníků majoritní společnosti. Pouze necelých 6 % respondentů tvořili zástupci romských a proromských organizací, tj. obvykle sami Romové. Tento podíl není podhodnocen vzhledem k faktickému počtu takových organizací a jejich pracovníků i vzhledem k počtu institucí státní správy, které s romskou problematikou přicházejí pravidelně do kontaktu. Nicméně v souboru všech dotazovaných osob je vliv jejich postojů na celkovou variabilitu nízký, resp. úměrný nízkému zastoupení Romů mezi respondenty.

Na druhé straně jsou to právě úředníci státní správy, jejichž pohled na romskou problematiku by měl být zatížen předsudky v menší míře, než je tomu v běžné populaci. Nejen proto, že jim to velí profesionální etika (na niž nelze vždy spoléhat), ale také proto, že stejné problémy - věcně vzato - řeší se svými klienty bez ohledu na jejich etnickou či národnostní příslušnost a měli by být schopni posoudit, zda někteří klienti např. nevytvářejí specifické skupiny charakteristické určitými společnými znaky. Jejich zkušenost by měla v tomto směru být obsáhlejší a různorodější, než osobní zkušenost běžných obyvatel.

Formulace otázek v dotazníku nezastíraly, resp. otevřeně přiznávaly předem přijatou hypotézu, že romské etnikum vytváří specifickou sociální skupinu, která se projevuje odlišně od majoritní společnosti - bez ohledu na možnost uvedení řady konkrétních příkladů, kdy tomu tak u jednotlivců nebo ně-kterých romských komunit není. Tento částečně zjednodušující přístup, nerespektující vnitřní heterogennost romské komunity (tzn. zejména rozdíly mezi jednotlivými skupinami Romů) žijící u nás, byl mnoha respondenty kritizován jako projev diskriminace. Současně však v rozhovoru uznávali, že postavení Romů ve společnosti má své zvláštnosti a že řešením negativních důsledků, souvisejících se spolužitím různých národů a etnik v jedné zemi, není fundamentalistickým voláním po zachovávání rovnosti a striktním dodržování občanského principu v okamžiku, kdy do hry vstupují jiné kulturní a hodnotové vzorce, odlišná sociální i historická zkušenost atp. Důkladná snaha poznat a pochopit vzájemné rozdíly, pojmenovat základní bariéry komunikace a vůle k nekonfliktním vztahům zmíněný přístup dostatečně ospravedlňují. Určité formy diskriminace mohou ostatně mít přívlastek "pozitivní", ačkoli i její prospěšnost a efektivnost z celospolečenského hlediska jsou jablkem sváru.

Respondenti tvoří několik specifických skupin, jejichž základní odlišnost spočívá v obsahu činnosti a náplni práce. Z toho přirozeně plynou další zásadní rozdíly. Jedním z nich je cílová skupina klietnů a jejich struktura. Se zcela jinými lidmi se setkávají pracovníci jednotlivých odborů okresních či městských úřadů, zaměstnanci policie nebo reprezentanti Romů. Jejich pohled na romskou populaci bývá z pochopitelných důvodů částečně "profesionálně" zkreslen, úzká a málo diferencovaná zkušenost se promítá i do jejich postojů. Styk s problémovou populací do jisté míry ospravedlňuje názorový pesimismus (např. pracovníci bytových odborů, policisté), naopak zasvěcenost a vhled do problémů Romů v celé jejich škále jsou dobrým předpokladem pro pochopení a toleranci (např. romští poradci). Postavení a funkce respondenta současně ovlivňuje stupeň paternalismu nebo liberalismu v přístupech k romskému etniku a řešení problémů soužití s majoritní společností. Poznání profesionální determinace postojů je inspirující v okamžiku, kdy je třeba hledat další postupy při odstraňování konfliktních momentů vzájemných vztahů Romů a majority na straně státní správy.

2.1 Problémy vzájemných vztahů

2.1.1 Příčiny

V úvodním bloku společných otázek se respondenti pokoušeli pojmenovat nejzávažnější příčiny problémů vznikajících mezi Romy a majoritní společností. Podle míry důležitosti (max. Ţ min.) se ocitly jednotlivé faktory v tomto pořadí: rozdíly v mentalitě, systému hodnot a kulturní rozdíly; rozdílný způsob života, rozdílné zvyky a tradice; přístup Romů k dodržování zákonů; (ne)zájem o práci či (ne)ochota pracovat; nedůvěra Romů k úřadům a neochota spolupracovat s nimi; rozdílné postavení Romů ve společnosti; uzavřenost majoritní společnosti vůči Romům; uzavřenost romských komunit; nezájem a neochota úřadů řešit specifické problémy Romů; jazyková bariéra.

Role rozdílů v mentalitě, kultuře, způsobu života, zvycích a tradicích byla hodnocena velmi vysoko všemi respondenty bez ohledu na instituci. Důležitost ostatních faktorů byla naopak posuzována odlišně, v závislosti na odboru či instituci. Nejčastěji se od ostatních liší podle očekávání postoje pracovníků poraden pro národnostní menšiny (či také romských koordinátorů nebo poradců), a to asi v polovině případů, a zástupců romských a proromských iniciativ, a to ve všech případech vyjma těch, které byly citovány v úvodu tohoto odstavce. Jako výrazně problémový faktor je oběma posledně zmíněnými skupinami respondentů pociťována sociální a vzdělanostní degradace romské menšiny, jejímž následkem je mimo jiné i rozdílné postavení ve společnosti. Ostatní respondenti důležitost tohoto faktoru sice nepodceňují, ale nestaví ho na první místo a na škále ho označují jako "spíše důležitý", zatímco Romové ho považují v 90 % za "velmi důležitý". Zcela opačné postoje zaujímají skupiny "bílých" a "Romů" při hodnocení přístupu romské menšiny k dodržování zákonů.

Zhruba 80 % zástupců státní správy si myslí, že poněkud laxní přístup Romů k "jednání v mezích zákona" působí velké komplikace, polovina je o tom dokonce pevně přesvědčena. Zástupci romských organizací se kloní k názoru, že ve vztazích s majoritou tento faktor hraje spíše důležitou roli v jedné třetině, velmi důležitou v jedné čtvrtině a zhruba třetina z nich tento faktor za důležitý nepokládá. Ve výčtu významných rozdílů hodnocení lze pokračovat. Úředníci státní správy se domnívají, že příslovečný "pes" vzájemného soužití není zakopán ani tak v jejich nezájmu nebo neochotě řešit problémy Romů, ale naopak spíše v nezájmu Romů o spolupráci, v jejich nedůvěře v úřady, neschopnosti domluvit se a posléze přijmout a dodržovat pravidla hry. Romové si myslí opak, ačkoli ani oni nepopírají jistou míru odpovědnosti. Problém vidí v uzavřenosti majoritní společnosti vůči Romům, která se přenáší i do jednání úředníků. V tom se s nimi shodují pracovníci poraden a koordinátoři. Jediní Romové, ve smyslu romských a proromských iniciativ, však (v nadpolovičním počtu případů) považují za problém také jazykovou bariéru. Naopak na uzavřenost romské komunity si stěžovala více než polovina dotazovaných pracovníků školských úřadů, úřadů práce a policie.

2.1.2 Řešení

Nedostatky ve vzájemné komunikaci si uvědomují obě strany - úředníci státní správy i zástupci Romů. Neschopnost, neochota, nemožnost z jakýchkoli příčin se domluvit, rozdílnost komunikačních kódů a prostředků vedou v lepším případě k nedorozuměním, v horším ke konfliktům, které nejsou primárně vnímány jako důsledek chybné interpretace výroků, postojů a činů partnera - protivníka a jejich příčin, ale jako nedostatek vůle vnímat a respektovat individuální či skupinové zájmy. Téměř 80 % respondentů proto vidí řešení - mimo jiné - problémů Romů i s Romy ve zlepšování vzájemné komunikace mezi představiteli státní správy i místních samospráv a samotnými Romy, resp. jejich představiteli. Nejsilněji pociťují potřebu této nápravy poradci pro národnostní menšiny, zástupci romských iniciativ, spolu s nimi pracovníci školských úřadů, ani tyto skupiny se však od průměru významně neliší. K tomuto názoru bude dobré přihlédnout při hledání optimálních cest a způsobů (zejména v rámci různých proromských programů a aktivit) řešení zatím spíše problematického soužití romské menšiny a "bílé" majority.

Zde je třeba znovu připomenout rozdíly v názorech jednotlivých skupin respondentů na příčiny těžkostí v soužití Romů a majoritní společnosti, neboť zlepšování vzájemné komunikace se může ubírat různými cestami v závislosti na významu kladeném příslušným aspektům problémovosti. Jako příklad lze uvést, že pro zástupce romských a proromských organizací a romské koordinátory je důležitým prostředkem "oteplování" vztahů zejména odstraňování vzdělanostního a jazykového handicapu, ostatní skupiny spíše očekávají více iniciativy od Romů - aktivnější přístup ke spolupráci, více důvěry k úřadům a důslednější dodržování "obecných" pravidel hry, větší míru přizpůsobivosti. Dalším významným zdrojem variability názorů tentokrát nikoli skupin, ale jednotlivých respondentů jak na příčiny potíží, tak i na způsoby jejich řešení, je regionální a lokální diferenciace početnosti romských komunit i jejich problémovosti. Zmíněný fakt bude základem analýzy postojů respondentů v poslední kapitole této zprávy.

Nadpoloviční podíl respondentů (57 %) tvrdí, že problémy Romů nejsou natolik odlišné, aby k jejich řešení musely být používány jiné metody, než jsou běžné v případě jiných národnostních menšin. Používání nestandardních řešení, vycházejících ze specifických rysů romské menšiny připouští zhruba 48 % dotazovaných. Zdánlivý nesoulad mezi těmito hodnotami (součet je vyšší než 100) je dán tím, že respondentům byly položeny dvě rozdílné otázky a pravděpodobně několik z nich se nejprve přiklonilo k názoru, že je potřeba uplatňovat pouze standardní způsoby. Byl-li posléze ve formulaci druhé otázky použit výraz "specifické rysy", uvědomili si jejich faktickou existenci a tím i možnost využití ne-běžné, ve smyslu ne-obvyklé škály metod řešení. V souladu s mírou akceptování nestandardních způsobů přístupu k řešení je i výše podílu lidí, kteří se domnívají, že je potřeba proromské programy přednostně podporovat, a to zejména programy vzdělávací a kvalifikační (49 %).

Nemalý, ač ne většinový, je podíl těch, kteří spatřují možnost vyřešení vzájemných vztahů Romů a majority v přísnějším postihu nejen romské kriminality, ale i nedodržování obecně přijímaných společenských norem - 28 % dotazovaných. Od této průměrné hodnoty se výrazněji odlišují, tj. jsou přísnější ve svých názorech úředníci bytových odborů (38 %), zaměstnanci školských úřadů (36 %) a policie (35 %) na straně jedné, na straně druhé stojí zástupci romských a proromských iniciativ, ale i ti s tímto způsobem řešení v 15 % případů souhlasí.

Podle pětiny všech dotazovaných jsou jakékoli snahy o řešení problémů zbytečné, protože nelze změnit jejich původ a podstatu - zcela odlišnou mentalitu Romů. Jedinou skupinou respondentů, která je takto skeptická pouze v jedné desetině případů, tvoří pracovníci poraden pro národnostní menšiny, neboť nejen že hájí smysl své práce a existence, ale jsou také možná více než ostatní ocenit její efekty - byť sebemenší. Více než třetina respondentů pak tvrdila, že v jejich regionu nejsou problémy s Romy tak závažné, aby bylo vůbec nutné se zabývat otázkou jejich řešení.

Zvláštní "kapitolu" v šetření tvořily tři poněkud kontroverzní výroky, mezi nimiž měli respondenti zvolit ten, který nejvíce odpovídá jejich názoru na optimální způsob soužití Romů a majoritní společnosti ve smyslu lokalizace obou komunit. 16 % tázaných si myslí, že Romové by měli bydlet pokud možno pohromadě ve vybraných částech města (obce), kde by jim mohla být věnována větší pozornost, soustředěná a lepší péče. Nejvíce zástupců tohoto názoru je mezi zaměstnanci bytových odborů (29 %) a policie (27 %), nejméně mezi romskými koordinátory, zástupci romských iniciativ a překvapivě také mezi pracovníky úřadů práce (ve všech těchto skupinách okolo 3 %). Příznivců dalšího názoru: "Romové by měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, aby se mohli lépe přizpůsobit obvyklému způsobu života", bylo zhruba 32 %. Necelých 52 % tázaných podpořilo poslední ze tří tezí, která pravila, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Dva první výroky, ať už jakkoli rozdílné v předpokládaném výsledku (soustředění na jedno místo versus rozptýlenost), mají jedno společné - předpokládají a apriori, že romská menšina potřebuje v lepším případě pomoc či alespoň dobrý vzor, v horším dohled. Jde tedy o postoje na jedné straně zdánlivě vstřícné (to je implicitně dáno pozitivní formulací jednotlivých výroků), na druhé straně odkrývají paternalistický přístup "staršího a vyspělejšího" sourozence k "mladšímu a zaostalejšímu", který občas otravuje. V krajnosti by oba výroky společně mohly být chápány jako jediný: "Buď se přizpůsobíte (a splynete), nebo žijte odděleně (my Vám s lecčíms pomůžeme, ale jinak nerušte)." Je samozřejmě možná i jiná interpretace - oba postoje jsou ovlivněny upřímnou snahou řešit problémy soužití romské menšiny s majoritou co nejrychleji a současně co nejefektivněji. Právě z tohoto úhlu pohledu lze poslední ze tří výroků, který je důsledně založen na uplatňování občanského principu, v tomto smyslu maximálně liberální a vůči Romům velmi otevřený, vnímat někdy také jako projev určitého alibismu (ať si žijí, jak je libo - jako všichni ostatní; vzniknou-li problémy, budou řešeny jako v případě jakéhokoli jiného občana či skupiny, standardně). Není náhodou, že zatímco první dva postoje byly charakteristické zejména pro respondenty, kteří se přimlouvali na jedné straně za specifické metody řešení problémů vzniklých na základě odlišných rysů určité skupiny populace a na druhé straně také za přísnější postih odchylek od obecných norem, třetí názor podpořili valnou většinou ti, kteří se buď stavěli za používání pouze běžných metod řešení problémů soužití minorit(y) s majoritou, nebo rezignovali na pokusy o řešení neřešitelného.

2.1.3 Perspektivy

Necelé dvě třetiny respondentů (62 %) se domnívá, že romské populace vzhledem k jejímu specifickému reprodukčnímu chování stále přibývá, budou tedy přibývat i problémy ve vzájemném soužití, a to bez ohledu na úsilí věnované jejich prevenci i řešení. Jinými slovy romská populace roste rychleji, než integrační schopnosti této skupiny. Stoupenci tohoto názoru pocházeli především z řad pracovníků sociálních (71 % z nich) a bytových odborů (81 %) a policie (71 %). Na druhé straně se s tímto postojem v menší než průměrné míře ztotožnili poradci pro národnostní menšiny a zaměstnanci školských úřadů (zhruba v 45 % případů). Tradičně se odlišují od všech ostatních, a to velmi výrazně, zástupci romských a proromských iniciativ - jen necelých 20 % z nich je stejného názoru, 41 % se domnívá, že postupně se podaří vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity (oproti 24 % průměru), necelých 40 % je přesvědčeno, že romské obyvatelstvo se stále více přizpůsobuje společenským normám majority a problémů bude postupně ubývat (oproti 12 % průměru). Optimismus vyjádřený vizí nekonfliktního soužití bez ztráty identity s nimi sdílejí pouze romští poradci.

Respondenti, kteří předpokládají i v budoucnosti permanentní existenci problémů, dokonce jejich růst, jsou pozoruhodně rozděleni na dvě zhruba stejně veliké skupiny se zcela opačným náhledem na způsoby řešení: jedna z nich se domnívá, že mentalita, zvyky a tradice Romů jsou natolik odlišné, že - pokud jejich jednání není v přímém rozporu se zákony - měli by si žít po svém; druhá si myslí, že Romové jsou národnostní menšinou, která by se měla co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti. Liberalismus jedněch je vyvážen paternalismem druhých, aniž by jedna z těchto dvou skupin měla výraznou převahu.

Lidé spoléhající na vzájemnou spolupráci jako základní podmínku postupného přerůstání soužití víceméně konfliktního ve víceméně bezproblémové, kladou nejčastěji důraz na to, že obě strany se musí snažit stejným dílem o zvyšování respektu jednoho ke druhému a zlepšování vzájemných vztahů, břemeno odpovědnosti za tyto vztahy nesou obě strany rovnou měrou. I mezi nimi je však více těch, pro něž je zlepšování situace spíše záležitostí ideální, než reálnou. Tyto respondenty lze nalézt ve všech skupinách. Lze předpokládat, že osobní vlastnosti dotazovaného - nejen bezprostřední a lokální zkušenost s Romy, ale také otevřenost, vzdělání a profesionalita jsou velmi důležitými kritérii při formování postojů k romské minoritě a míry ochoty zabývat se souvisejícími problémy, ovlivňují i stupeň vlastního nasazení při jejich řešení.

2.2 Programy pro Romy

Jedním ze standardních řešení konfliktního soužití rozdílných národnostních, etnických, kulturních či sociálních skupin obyvatel na území jednoho státu je rozvíjení speciálních programů, nejčastěji zaměřených na podporu integrace minority považované za problematickou (z jakýchkoli důvodů). Integrace v oblasti společenského, kulturního a hospodářského života v sobě implicitně nezahrnuje asimilaci, neznamená tedy ve svém důsledku zánik minority; její úspěšnost a rychlost je závislá na míře vstřícnosti obou stran. Obvykle jsou však na přizpůsobivost minority kladeny vyšší nároky, neboť míra obecné přijatelnosti jejích specifických rysů je málo pružná, navíc snáze ovlivnitelná "argumenty" emocionálními, než racionálními. Tím spíše, že sebelepší integrační programy nepřinášejí okamžitý a plošný pozitivní efekt.

Dvě třetiny respondentů se domnívají, že rozvíjení speciálních programů pro romskou menšinu u nás je potřebné, a to jak v zájmu Romů, tak v zájmu celé společnosti. Necelých 20 % si však myslí, že jde o neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel a více než 12 % tyto programy považuje za zbytečné mrhání silami a penězi. Tyto dvě skupiny dohromady jsou o více než 10 procentních bodů větší, než byl podíl respondentů, kteří se na jiném místě vyslovili pro názor, že jakékoli řešení je zbytečné vzhledem k podstatě problému. Pokud vyloučíme vliv názorů zástupců romských a proromských iniciativ a pracovníků poraden pro národnostní menšiny, celkový výsledek hodnocení užitečnosti programů pro Romy se posune ve prospěch podílu odpůrců, a to o 2 až 4 procentní body. Reprezentanti Romů hodnotí programy pro Romy jako prospěšné a účelné v 96 %, romští poradci v 87 % případů. Speciální programy jako neopodstatněné zvýhodňování vybrané skupiny obyvatel pociťovali nejčastěji pracovníci úřadů práce a živnostenských odborů okresních úřadů; k názoru, že jde o plýtvání silami a prostředky (ať už z jakýchkoli zdrojů), se nejvíce klonili úředníci bytových odborů a policisté.

Při posuzování efektivnosti byly nejlépe hodnoceny vzdělávací programy pro romské děti - více než polovina (59 %) respondentů si myslí, že jsou přínosné a měly by být dále rozvíjeny. Podobně kladného hodnocení již dosáhla pouze podpora romských kulturních a společenských aktivit (54 %). U všech ostatních nabízených variant (kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé; systém sociálních podpor a dávek; programy prevence kriminality) převládla v průměru skepse, nejvýrazněji v případě efektivity sociálních podpor a dávek, tedy v případě systému daného zákonem a uplatňovaného bez ohledu na národnost či etnickou příslušnost.

Opět existují výrazné rozdíly v hodnocení jednotlivých typů programů mezi zástupci různých institucí. Důraz na potřebnost a přesvědčení o pozitivním efektu vzdělávání romských dětí je charakteristický nejvíce pro reprezentanty Romů (91 %) a pracovníků poraden (73 %), zatímco ostatní je považují za efektivní asi v 60 % případů. Dvě zmíněné skupiny respondentů se společně domnívají, že programy podpory vzdělávání Romů je zapotřebí rozvíjet i pro dospělou populaci (kvalifikační a rekvalifi-kační programy), neboť i ony přinášejí nebo v budoucnosti nepochybně přinesou žádoucí výsledky. Neméně jsou přesvědčeny o kladném vlivu podpory romských kulturních aktivit. Tyto dvě skupiny respondentů hodnotí obecně účinnost většiny proromských programů daleko pozitivněji než ostatní, neznamená to však, že by nebyly kritické a docházely vždy ke stejně optimistickým závěrům.

Na posledním místě ve všech skupinách dotazovaných se ocitla efektivnost systémů sociálních dávek, v průměru tento systém za efektivní pokládalo pouze necelých 14 % a téměř 80 % soudilo, že je spíše či zcela neefektivní. Pracovníci poraden v tomto případě "hlasovali s většinou", na druhé straně 30 % zástupců romských a proromských iniciativ současný systém podpor považuje za efektivní (v tom 20 % dokonce za velmi efektivní) a "jen" 65 % o něm soudí, že je neefektivní. Druhým pólem, tedy tím nejkritičtějším a nejpesimističtějším při hodnocení dopadů speciálních programů pro Romy, je skupina představitelů státní a městské policie. Většinu programů považují daleko častěji než všichni ostatní za neefektivní. Výjimkou v jejich postojích zůstává pouze názor na vzdělávání romských dětí - i v tomto případě je však optimistů v jejich řadách pouze o 3 % více než pesimistů, ale ani optimisté nedosahují mezi policisty polovičního zastoupení. Ze všech skupin respondentů policisté také nejvíce pochybovali o faktickém přínosu programů zaměřených na prevenci romské kriminality.

O současném systému sociálních podpor a dávek, jeho náročnosti i účinnosti z celospolečenského hlediska jsou vedeny politické i odborné diskuse. Zvláštní kapitolu tvoří právě efekty tohoto systému na romskou populaci. Není jistě náhodou, že většina respondentů vyslovila přinejmenším pochybnosti o efektivnosti celého systému. Byla jim proto dána možnost vyjádřit se přesněji a zvolit jeden ze tří výroků, který nejvíce odpovídá jejich názoru na zmíněný systém ve vztahu k Romům. 68 % tázaných souhlasilo s výrokem, že současný systém sociálních dávek je pro Romy spíše demotivující, mimo jiné je zbavuje nutnosti pracovat i ucházet se o zaměstnání, zabezpečit vlastní budoucnost a umožňuje jim relativně pohodlný život. Jenom 17 % respondentů si myslí, že tento systém je vyhovující a odmítá dělat rozdíly mezi Romy a jinými sociálně slabými občany, pro něž je především konstruován. Navíc se domnívají, že změna systému by nepřinesla efekt (ve smyslu motivace a zvýšené odpovědnosti za sebe s svoji rodinu), neboť chování a postoje části obyvatelstva by drobnými změnami ovlivněny stejně nebyly (komu se nechce, pracovat a starat se nebude). K prvnímu z uvedených výroků se přiklonili zejména pracovníci sociálních a bytových odborů a zaměstnanci policie (zhruba ve třech čtvrtinách případů), velmi výrazně ho podpořili pracovníci úřadů práce (88 %). Nejméně zastánců našel v řadách představitelů romských a proromských organizací, ale i těch bylo 34 %, zatímco s druhým výrokem souhlasilo 45 % a velká část (zhruba pětina) se hodnocení vyhnula.

Ačkoli systém sociálních podpor a dávek nemá nic společného s proromskými programy a aktivitami, jeho nejtvrdšími kritiky jsou všichni ti, kteří považují existenci a rozvíjení speciálních programů buď za zvýhodňování jedné skupiny obyvatel či dokonce za plýtvání veřejnými prostředky. Nabízí se hypotéza, že tato skupina respondentů považuje tento systém za relativně snadno zneužitelný a romskými rodinami zneužívaný.

Na závěr je třeba připojit ještě jednu poznámku - názor na smysl a oprávněnost existence speciálních programů, ale zejména na jejich efektivnost, bývá ovlivněn dosavadní zkušeností s realizací takových programů. Případné selhání určitého programu z pohledu původního očekávání jeho přínosu může být také dáno tou skutečností, že pro konkrétního příjemce (zde pro Romy, resp. jejich komunitu) nebyl vybrán takový program, který by dostatečně a vhodným způsobem respektoval jeho specifické charakteristiky. Pochopitelně se pak veškerá snaha míjí účinkem, aniž by na první pohled bylo patrné, že vinu nenese nezájem, neschopnost spolupracovat apod. příjemce dobře míněné "pomoci", ale pouze špatná volba metod a prostředků k dosažení žádoucího efektu.

2.3 Proromské aktivity

Na otázku, zda v posledních dvou letech úřady místní správy či samospráva udělala něco pro Romy nad rámec svých oficiálních povinností, odpovědělo kladně 61 % tázaných, 39 % odpovědělo záporně, vysoký byl tentokrát podíl chybějících odpovědí - desetina všech respondentů nevěděla nebo se nedokázala jednoznačně vyjádřit. Podíly příslušných odpovědí v jednotlivých institucích však nedovolují jednoznačně říci, která z nich byla v tomto směru výrazně více či méně aktivní. V některých případech se totiž zdá, že respondenti popsali své "proromské" aktivity bez ohledu na to, zda spadají do plnění běžných povinností nebo byly vykonány navíc. Proto je k výsledkům nutné přistupovat s opatrností.

Na pomyslném prvním místě podílem kladných odpovědí (65 %) byli zaměstnanci bytových odborů. Tuto pozici zaujali i tím, že častěji než ostatní uváděli ve volné odpovědi vše, co udělali pro Romy ve svém regionu. Vzhledem k charakteru uvedených položek je však těžké rozhodnout, zda rozlišovacím znakem byla domnělá etnická příslušnost klienta nebo rámec povinností. Dotazovaní uváděli příklady typu: přidělování bytů, zajišťování bytů pro sociálně potřebné, zajišťování údržby bytů, resp. poskytování finančních prostředků na ni apod. Podobně sporné jsou příklady uváděné některými pracovníky sociálních odborů, kdy v rámci svých aktivit pro Romy "navíc" jmenovali např. poskytování sociálních dávek a podpor.

Odmyslíme-li si tyto poněkud diskutabilní příklady, můžeme seřadit jednotlivé druhy aktivit podle četnosti jejich výskytu (od nejvíce frekventovaných po výjimečné) následovně: podpora romské kultury, pomoc při zajišťování práce, výchovné a vzdělávací programy pro romské děti (včetně letních táborů a speciálních tříd), poskytování obecních prostor pro aktivity samotných Romů, podpora činnosti romského centra nebo romské organizace, speciální péče o problémové rodiny (včetně pomoci s vybavením bytu, nácvikem hygienických zvyklostí, přípravou stravy), podpora sportovní činnosti Romů, pomoc při kontaktu s úřady (zejména při vyřizování občanství a sociálních dávek), vzdělávací programy a besedy, programy prevence kriminality a drogová prevence, umožnění zástupcům Romů účastnit se rozhodování v rámci komisí, zdravotní osvěta a preventivní prohlídky.

Spektrum činností je relativně široké, nicméně téměř polovina respondentů neuvedla ani jeden příklad aktivit nad rámec úředních povinností. Částečně je to dáno tím, že respondenti z některých okresů a měst nepovažují romský problém v jejich regionu za aktuální a příslušný úřad tedy ani nemá důvod realizovat podobné speciální programy pro Romy. Částečně tím, že respondenti považují za dostatečné věnovat Romům stejnou pozornost jako kterýmkoli jiným občanům, obvykle pak v rámci svých pracovních povinností. Kde je minimální a maximální hranice těchto povinností ovšem do značné míry záleží na míře osobního zaujetí, schopnosti definovat vážnost problému a na profesionálních schopnostech jednotlivých respondentů.

Jednou z aktivit vybočujících z běžných činností okresních a městských úřadů je zřízení funkce poradce pro národnostní menšiny (s jasným zaměřením na romskou minoritu), romské poradny nebo romského koordinátora. Podle 13 % respondentů byla funkce poradce či koordinátora při jejich úřadu zřízena, 85 % tvrdilo opak (romský poradce u nich nepracuje). V 8 případech bylo zřízení tohoto místa jmenováno přímo mezi "nadstandardními" aktivitami úřadu. Podíl těch, kteří odpověděli záporně, je nadhodnocen - odpovídali tak totiž často i ti respondenti, kteří o existenci poradce pouze nevěděli, přestože na úřadě působí. Tento fakt se pak promítl do rozdílu mezi průměrným podílem jednotlivých odpovědí a podílem příslušných odpovědí (kladných a záporných) zástupců romských a proromských iniciativ (25 % uvedlo "ano"). 55 % poradců pro národnostní menšiny je orientováno výhradně na řešení romské problematiky. Podle jiných zdrojů pracují v současnosti v republice zhruba tři desítky poradců, často bývá tato funkce spojena s výkonem funkce jiné, obvykle jde o sociální pracovníky.

Následně byli respondenti vyzváni, aby se pokusili ohodnotit spolupráci romského koordinátora či poradce s "jeho" úřadem či institucí na straně jedné a romskou komunitou na straně druhé. V obou případech většina dotázaných na tuto otázku vůbec neodpověděla (i proto, že funkce koordinátora nebyla zřízena) nebo pro nedostatek zkušeností úroveň spolupráce nehodnotila (90 %). Zbývající hodnotili lépe spolupráci s úřadem než s romskou komunitou. V obou případech, resp. směrech kladné hodnocení (svojí četností) převažovalo nad záporným.

Poslední ze souboru otázek, zabývajících se proromskými aktivitami, nebyla svázána pouze s tím, co daný úřad či organizace sami organizují. Pokoušeli jsme se zjistit, zda a kolik vědí respondenti o speciálních programech zaměřených na romské obyvatelstvo a fungujících v jejich regionu bez ohledu na to, kdo je inicioval, uspořádal či průběžně realizuje. 74 % všech dotázaných na tuto (volnou) otázku vůbec neodpovědělo. Ze zbývajících zhruba polovina uvedla jen jeden program, třetina programy dva, 62 respondentů jmenovalo tři a 14 dokonce čtyři programy. Nejčastěji se ve výčtu objevovaly kulturní aktivity, hned za nimi následovala prevence drogové závislosti a prevence kriminality. Významnou pozici zaujaly programy vzdělávání, zejména romských dětí, spolu s organizováním jejich volného času. Ostatní jmenované aktivity již nebylo možné takto zjednodušeně kategorizovat a proto ve výčtu zaujaly marginální pozici. To samozřejmě neznamená jejich diskvalifikaci. Celkově však lze konstatovat, že drtivá většina uvedených programů je zaměřena výhradně na romskou populaci. Jen minimálně se objevily zmínky o existenci aktivit dotýkajících se jak minority, tak majority - boj proti rasové diskriminaci, účast romských a proromských iniciativ na řešení problémů obce, programy podporující toleranci a soužití různých etnik atp. Je to do jisté míry znamení paternalistického přístupu k řešení romské problematiky, který je sice jednodušší a pohodlnější, ale nerespektuje oboustrannou podmíněnost vztahů Romů a majoritní společnosti a neodstraňuje jednu z nejzávažnějších poruch soužití - nedostatky ve vzájemné komunikaci. Jeho součástí je nakonec i trpký povzdech některých dotázaných, že o proromské programy není z jejich strany zájem žádný nebo je velmi prchavý.

2.4 Evidence obyvatel romské národnosti

V rámci sčítání lidu v roce 1991 byl učiněn první pokus sečíst Romy na základě vlastního a svobodného rozhodnutí přihlásit se k romské národnosti. Pokus z různých důvodů selhal a výsledný údaj je využíván často spíše účelově vzhledem k jeho obecně známé nevěrohodnosti. Skutečný počet Romů žijících na území České republiky je odhadován na základě výsledků předchozích censů se započtením specifických reprodukčních měr, na základě starší evidence vedené bývalými národními výbory, evidence a odhadů romských organizací apod. Podle kvalifikovaných odhadů žije na území České republiky mezi 160 a 200 tisíci Romů. V praxi se tak sváří dva principy. Občanský, který zajišťuje relativně rovný a individuální přístup ke komukoli bez ohledu na národnost nebo etnickou příslušnost, ale zároveň není schopen vyřešit specifické problémy, vyplývající z příslušnosti jedince k určité sociální skupině obyvatel (ať už je vymezena jakkoliv). Druhý přístup respektuje zvláštnost příslušnosti na základě vymezených znaků a eviduje osoby splňující daná kritéria bez ohledu na to, zda ony samy svou příslušnost ke skupině pociťují a navíc dobrovolně deklarují. Oba dva přístupy lze využít i zneužít, oba mohou plnit dobře svůj účel v závislosti na konkrétním způsobu a konkrétní situaci, v níž jsou uplatněny.

Nejednoznačnosti důsledků využívání zmíněných přístupů k evidenci obyvatel odpovídá i rozložení četností názorů respondentů na současné oficiálně důsledné uplatňování občanského principu a ochrany osobních dat, díky němuž chybí evidence romských obyvatel, která by dokumentovala faktický početní stav této menšiny, její demografickou strukturu i perspektivy dalšího vývoje. Více než polovina dotazovaných (55 %) se domnívá, že vybrané orgány státní správy by měly mít právo evidovat romské občany, neboť je to v jejich zájmu, aby bylo například možné a efektivní prosazovat některé proromské programy. Naopak menší část respondentů (44 %) možnost takové evidence nepřipouští. Podle jejich názoru, pokud se Romové sami nehlásí ke své národnosti, je jakákoliv úřední evidence projevem diskriminace a porušení zákona. Není bez zajímavosti, jak byly dva protichůdné názory ovlivněny typem práce respondenta, tedy i tím, do jaké míry cítil potřebnost evidence Romů "pro dobro věci", či naopak - do jaké míry ji vnímal jako diskriminaci. Pracovníci sociálních odborů (v 57 % případů) a úřadů práce (v 61 % případů) nedobrovolnou evidenci občanů romské národnosti odmítají. Ve výrazné opozici stojí respondenti z bytových odborů (67 % z nich je pro evidenci) a policie (79 % schvaluje možnost evidence). Od průměrných hodnot se svými názory tentokrát významně neliší ani romští koordinátoři, ani zástupci iniciativ.

Skutečnost od představ je - alespoň podle výsledků - značně vzdálená. Na otázku, zda úřadem či institucí, v nichž je respondent zaměstnán, je evidence Romů vedena, odpovědělo kladně pouze 12 % tázaných, 86 % odpovědělo záporně. Tato evidence je vedena zejména pracovníky poraden pro národnostní menšiny (rom. koordinátory) - v 19 % případů, školských úřadů - v 28 % případů, úřadů práce - v 19 % případů, romskými a proromskými iniciativami - v 25 % případů. Nejméně často evidují Romy pracovníci živnostenských odborů a policisté (pouze 7 % z nich přiznalo, že evidenci Romů pro vlastní potřebu vedou). V případech, kdy respondenti přiznali, že pro pracovní potřebu rozlišují své romské a neromské klienty, byli si obvykle vědomi rizik tohoto počínání, a to nejen právních.

Problémy s určením počtu, struktury a rozmístění romské populace rostou úměrně počtu primárních zdrojů informací - např. pracovnice školského úřadu, chce-li získat představu o počtu romských žáků, musí se spolehnout na věrohodnost údajů poskytnutých řediteli jednotlivých škol na území celého okresu, ti na třídní učitele a jejich ochotu požadovaný údaj poskytnout apod. Každá instituce se stará především o Romy, kteří spadají do jejich kompetence - o školní mládež, o romské nezaměstnané, o problémové rodiny, o romské delikventy atd., řada Romů se však neobjeví v žádné z těchto kategorií. I kdyby se teoreticky všechny zúčastněné úřady v regionu domluvily a pokusily se evidenci Romů nejen vést, ale informace posléze spojit v jakýsi registr, kýženého výsledku by nedosáhly: množství duplicit na straně jedné a chybějících případy na straně druhé by podobný pokus znehodnotily.

Při analýze možných souvislostí názorů na evidenci občanů romské národnosti s jinými postoji se nepotvrdilo, že tento názor významně častěji (statisticky) zastávají lidé, jejichž přístup k řešení romské problematiky bychom mohli nazvat "pštrosím" a stručně shrnout řetězcem pojmů: neevidovat, nechat žít, nestarat se, neřešit. Neplatí tedy negativní hypotéza o alibismu v proklamacích občanského principu při evidenci obyvatel různých národností. Pouze v případě postojů k vzájemnému soužití Romů s majoritou existuje závislost mezi těmi, kteří by je rádi viděli žít koncentrovaně na jednom místě, a těmi, kteří by vyhradili úřadům právo Romy evidovat: 84 % stoupenců koncentrace je současně zastánci evidence. Opačná závislost je slabší: necelá čtvrtina respondentů podporujících evidenci romských obyvatel i bez jejich vědomí je toho názoru, že Romové by měli žít pohromadě ve vybraných částech města, resp. obce. Romové jako zvláštní skupina obyvatel jsou evidováni zejména tam, kde se očekává zvýšená iniciativa směřující k jejich integraci do majoritní společnosti, kde vzniká a je realizováno nejvíce proromských aktivit a současně jsou tyto aktivity hodnoceny jako potřebné, vzájemně výhodné a efektivní.

2.5 Konflikty

Na otázku, zda se respondent setkal ve svém okolí v posledních dvou letech s nějakými projevy nepřátelství mezi Romy a neromy, které zjevně vycházely z rasových předsudků a nesnášenlivosti, odpovědělo kladně 41 % tázaných. Nejvíce konfliktů s rasovým podtextem či projevů nepřátelství zaznamenali představitelé romských a proromských iniciativ (73 %), zaměstnanci policie (55 %) a romští poradci (53 %). Podíly kladných odpovědí pracovníků všech ostatních odborů a úřadů se pohybovaly pod průměrnou hodnotou (obvykle kolem jedné třetiny) s výjimkou sociálních odborů (41 %). Velké rozdíly v hodnocení jsou dány nejen mírou citlivosti a rozlišovacími kritérii (co je a co není projevem rasismu), ale také náplní a cílem práce jednotlivých respondentů.

Zkušenost lidí, kteří se Romy zabývají a pracují s nimi, často potvrzuje fakt, že jedna problémová romská rodina má na postoje lidí k celé menšině v dané lokalitě větší vliv, než deset rodin "normálních". Kumulace více problémových jedinců nebo rodin na jednom místě utvrzuje příslušníky majority v jejich názoru na celou komunitu bez ohledu na to, kolik podobných lidí je zastoupeno ve vlastních řadách. Vymezení "my" a "oni" je ostřejší, než v místech s málo četnou nebo bezproblémovou romskou komunitou, a podle zákona o akci a reakci v takových místech dochází k prohlubování negativního vymezení na obou stranách (neromů i Romů). Další rozměr vzájemné animozitě může být dodán působením extremistických skupin "bílých" v místě či okolí. Kombinace obou pólů, tj. problémových příslušníků jednoduše rozlišitelné etnické nebo i sociální skupiny na straně jedné a fašizujících skupin příslušníků majority na straně druhé, prohlubuje konfliktní atmosféru v místě a následně komplikuje možnost řešení. Konflikty pak mají teoreticky i prakticky častěji charakter sporu mezi příslušníky rozdílných skupin (etnických, rasových), než mezi jedinci opačných názorů, okolím jsou takto vnímány a posuzovány a jejich počet je úměrný míře napětí mezi oběma skupinami. Tato skutečnost, mimo jiné, pravděpodobně ovlivnila také odpovědi respondentů z některých okresů a měst na otázku, zda jsou jim známy nějaké projevy nepřátelství mezi Romy a neromy vycházející z rasových předsudků a nesnášenlivosti, které se v posledních dvou letech odehrály v jejich okolí (regionu).

Více lidé zaznamenali činy zaměřené proti Romům ze strany majoritní populace - 76 % respondentů zaregistrovalo projevy nepřátelství neromů vůči Romům. Nicméně 67 % respondentů vědělo o činech zaměřených naopak - ze strany Romů proti majoritní populaci - a přikládalo jim rasové pohnutky. Na nesnášenlivost neromů vůči Romům jsou z pochopitelných důvodů citliví zejména zástupci romských a proromských organizací - ti nějaký příklad tohoto typu uvedli všichni, o příkladu opačném z nich věděla jen necelá čtvrtina. Také téměř všichni pracovníci poraden (97 %) zaznamenali protiromské činy , ale v polovině případů věděli i o činech zaměřených proti majoritě. Zaměstnanci ostatních sledovaných institucí se nelišili významně ve svých odpovědích od průměrů - u činů proti Romům se podíly těch, kteří si nějaké pamatovali, pohybovaly obvykle pod ním, u činů proti neromům naopak nad průměrem.

Všichni ti, kteří odpověděli, že se v poslední době setkali v místě svojí působnosti s projevy nepřátelství mezi Romy a majoritou (diskriminace, otevřeného násilí aj.), specifikovali blíže tyto události podle místa, kde se odehrály. Obvykle to, co se odehrává neveřejně, za zdmi, bez přítomnosti svědků nebo medializovaných důsledků, zůstává často skryto. Proto nelze říci, že projevy vzájemné nesnášenlivosti jsou především záležitostí konfliktních situací vznikajících na veřejných prostranstvích a veřejně přístupných místech - tam jsou pouze více na očích. 54 % respondentů zaznamenalo projevy nepřátelství na veřejnosti a podle jejich odpovědí se tam odehrálo 86 % všech případů. Zarážející je vysoký počet registrovaných případů, které se týkaly dětí ve škole - 155 (32 %), uvedla je pětina dotázaných. Bez bližšího určení místa nebo obsahu zůstalo 29 % případů rasové nesnášenlivosti (18 % respondentů). Jen 8 % dotazovaných vědělo o nepřátelstvím motivovaném počínání lidí na pracovišti nebo v pracovních vztazích (60 případů). Zhruba polovina respondentů uvedla dvě i více míst, kde došlo událostem s rasovým podtextem.

2.6 Romské organizace

V mnoha okresech existují a aktivně působí romské organizace - politická seskupení, občanská sdružení a nadace, kulturní spolky aj. Na otázku, zda o těchto organizacích a jejich činnosti respondenti vědí, odpovědělo kladně přes 40 % osob, naopak téměř 60 % tázaných. Nejlépe informovaní byli pochopitelně reprezentanti romských a proromských iniciativ (79 % znalo nějakou romskou organizaci v regionu) a romští poradci (66 %). Nejméně o organizovaném působení Romů ve svém okolí věděli pracovníci živnostenských odborů - jen zhruba čtvrtina z nich.

Téměř 40 % z 502 respondentů (tj. z těch, kteří kladně reagovali na výše uvedenou otázku) uvedlo, že spolupráce úřadů a romských organizací je na dobré úrovni. Jejich pozitivní zkušenost byla vyvážena jednak 28 % těch, podle nichž je spolupráce na špatné úrovni, jednak 22 % dotázaných, kteří tvrdili, že o žádné spolupráci nelze hovořit, neboť o ni Romové nejeví zájem. Na nezájem úřadů o spolupráci si postěžovala jen necelá 4 % respondentů. Nadprůměrně dobré zkušenosti se vzájemnou spoluprací mají romští a proromští aktivisté, špatné zkušenosti uváděli nejvíce pracovníci bytových odborů okresních a městských úřadů, úřadů práce a policie. Na nezájem o spolupráci ze strany Romů si stěžovali především úředníci ze sociálních a bytových odborů, na nezájem druhé strany, to jest úřadů, si tradičně nejvíce stýskali představitelé romských iniciativ.

Volné odpovědi, týkající se konkrétních zkušeností ze spolupráce s romskými organizacemi, jsme shrnuli do několika obecnějších kategorií. Celkem se vyjádřilo 234 respondentů, častěji bohužel ti, kteří získali v průběhu posledních let negativní zkušenosti. Uvedené příklady (46 % všech případů) hodnocení vypovídaly o základních příčinách nefungujících vztahů: o nedůvěře a nevraživosti, na nichž pokusy o spolupráci váznou; o tom, že Romové se nejprve pro spolupráci nadchnou, ale jejich zájem brzy vyprchá; že romské organizace nemají velký vliv na "obyčejné" lidi a ti potom a společně pořádané akce nemají zájem; o nelibosti, protože Romové požadují pouze peníze a finanční dotace, domáhají se pomoci při uplatňování práv, ale povinnosti občanů neplní a jde jim jenom o osobní výhody. Jednoznačně kladné hodnocení bylo vysloveno pouze v 11 % případů.

Ostatní respondenti vymezovali především věcnou náplň vzájemné spolupráce, ale nehodnotili ji. Nejčastěji se spolupráce orientuje na oblast kultury (včetně společenských akcí), pomoc při podnikání a hledání zaměstnání, společné řešení rodinných, výchovných a bytových problémů, zmíněna byla i možnost Romů podílet se na samosprávě (včetně romských členů zastupitelstva či jeho komisí) - ta se navíc vždy pojila s kladným hodnocením úrovně. Zajímavé je také to, že respondenti z míst, kde byla zřízena funkce romského poradce (koordinátora) nebo tuto funkci v praxi vykonává jiná osoba (např. zaměstnanec sociálního odboru nebo reprezentant Romů) mají se spoluprací s Romy a jejich organizacemi častěji lepší zkušenosti než tam, kde romské organizace sice jsou, ale poradce nepůsobí. Výrazně méně si tito lidé stěžovali na nezájem o spolupráci, a to oboustranně. Více dobrých než špatných zkušeností nastřádali také zaměstnanci těch institucí, které - podle vlastního vyjádření - pro Romy dělají více, než je jejich povinností.

2.7 Romové a drogy

V souvislosti s romskou mládeží se často hovoří o rostoucích problémech s užíváním drog a drogovou závislostí, a to odděleně od obecně probírané problematiky drog. Připustíme-li, že romská populace, rodina a komunita vykazuje některé odlišné prvky od populace majoritní, promítnou se pravděpodobně tyto odlišnosti i v choulostivé oblasti zneužívání návykových látek. Problémy již dosáhly takových rozměrů, že jsme považovali za nutné zmínit se o něm i v realizovaném šetření - jak státní správa, tak romské a proromské iniciativy jsou institucemi, které by měly při jejich řešení sehrát významnou a pozitivní úlohu, uvědomí-li si je včas a s patřičnou naléhavostí.

V celém souboru dotazovaných jen necelá jedna třetina respondentů potvrdila, že v jejich okolí se vyskytují problémy se zneužíváním návykových látek romskými dětmi a mládeží. Nejčastěji se o nich zmiňovali romští poradci (48 %), reprezentanti romských a proromských iniciativ, pracovníci školských úřadů, policie a sociálních odborů. Zhruba 11 % dotazovaných se přitom domnívá, že romské děti a mládež zneužívají drogy častěji, než stejné věkové skupiny majoritní populace, 43 % tento názor nezastává a 46 % nedokázalo posoudit, zda-li u romské populace tento problém nabývá odlišných rozměrů či podob než u ostatních mladých lidí. Vyšší míru rizika drogové závislosti u Romů pociťovali romští poradci (17 %) a pracovníci školských úřadů (16 %), neboť se s problémem setkávají relativně nejvíce. S tím, že jsou romské děti a mládež v porovnání s majoritou více ohroženy, nesouhlasili pozoruhodně v nadpolovičním počtu zástupci romských a proromských iniciativ (67 %) a policisté (58 %). Lidé s nejmenším počtem zkušeností či vědomostí o tomto problému obvykle pracovali v bytových a živnostenských odborech okresních úřadů a jako zaměstnanci úřadů práce. Celkově se však zdá, že úředníci státní správy a policisté častěji a intenzivněji než zástupci romských a proromských iniciativ chápou růst počtu mladých Romů užívajících omamné návykové látky jako specifický problém v rámci řešení problematiky drogových závislostí v České republice.

Užívání drog dětmi a mládeží - bez ohledu na etnickou příslušnost - často vede k doprovodným komplikacím v jejich běžném životě. Přesto jen čtvrtina dotazovaných, kteří zaregistrovali ve svém okolí problémy romské mládeže s drogami, uváděla následně, který z typických doprovodných jevů drogové závislosti se v obci nebo regionu vyskytuje ve zvýšené míře. Tři čtvrtiny z nich na tuto doplňující otázku neodpověděly. Nejčastěji problémy souvisejí se školní docházkou a prospěchem romských dětí užívajících omamné látky a majetkovou kriminalitu mladých Romů. Následovalo šíření drog ve školách a učilištích romskými distributory, násilné činy a dětská prostituce.

Negativního vlivu užívání drog na školní docházku romských žáků a učňů a nebezpečí šíření drog ve školách si z pochopitelných důvodů nejvíce všímají ti, kteří se přímými i nepřímými důsledky tohoto počínání často setkávají: pracovníci odborů pro kulturu a školství při okresních a městských úřadech, zástupci Romů a romští poradci, zaměstnanci školských úřadů a vybraných škol a úřadů práce. Souvislost mezi kladnými reakcemi na tyto dva faktory a pracovní náplní respondenta je vysoká. Majetková i násilná kriminalita jako problém související s užíváním drog romskou mládeží i dětmi byla nadprůměrně registrována zaměstnanci sociálních odborů a policisty, naopak významně méně často ji ve srovnání s průměrem uváděli zástupci romských a proromských iniciativ.

3. Dílčí výsledky (podle profesních skupin respondentů)

Pracovníci každé ze sledovaných institucí nebo organizací odpovídali v druhé části dotazníku na několik otázek, které se bezprostředně dotýkaly nebo souvisely s náplní jejich práce. Pokoušeli jsme se mimo jiné zjistit, kolik romských klientů v současnosti mají nebo jaký podíl řešených případů se týká Romů. Výsledkem byly odhady (nikoli evidence), navíc odhady podílů, proto z nich nelze vyvozovat žádné dalekosáhlé závěry. Někteří respondenti uvedli, že jim nepřísluší rozlišovat romské klienty od neromských (obvykle od 15 do 25 %), a odmítli odpovědět, jiní si podíl netroufli odhadnout. Informace uložené v těchto výsledcích mají pouze orientační význam. Tam, kde se sféry zájmů a cílové skupiny několika odborů nebo institucí dotýkají, nebo dokonce prolínají, byly jejich představitelům položeny stejné otázky, aby bylo možné - tak jako v první části dotazníku - porovnat rozdíly postojů, názorů a přístupů příslušných skupin dotazovaných.

3.1 Sociální oblast

S Romy a jejich tradicemi je často spojována představa o vřelém vztahu k dětem, které jsou jimi považovány za jednu z největších životních hodnot a podle toho (avšak v rámci svých zvyklostí) chráněny a opatrovány. Pracovníci sociálních odborů však tuto představu sdílejí pouze v 6 % případů. Většina z nich (60 %) si naopak myslí, že děti již nemají v romských rodinách takovou hodnotu, jakou měly dříve, slouží často jenom jako jeden ze zdrojů snadných příjmů ze sociálních dávek a rodiče o ně dostatečně nepečují. Třetina sociálních pracovníků nevidí ve vztahů rodičů k dětem mezi romskou a majoritní populací v průměru žádný rozdíl, a to jak v dobrém, tak ve zlém.

Poměrně velká část pracovníků sociálních odborů, popř. odborů pro rodinu a dítě, péče o děti či sociálních dávek (22 %) neuvedla odhad podílu sledovaných romských rodin z celkového počtu řešených případů, a to z výše jmenovaných důvodů. 15 % respondentů odhadlo, že romské rodiny netvoří více než 10 % z celkového počtu, v intervalu od jedné desetiny do jedné čtvrtiny se pohybuje podíl sledovaných Romů v 18 % a mezi čtvrtinou a polovinou v 23 % sociálních odborů. Více než polovinu všech řešených případů od počátku roku 1996 do dne šetření tvořily podle odhadů sociálních pracovníků romské rodiny na zbývajících 44 % místech. Osm osob z poslední skupiny dokonce uvedlo, že jejich klienti jsou v naprosté většině Romové. V odhadech podílu sledovaných romských rodin (ale i ve skutečném stavu) hraje velkou roli území, které je příslušným úřadem spravováno, a koncentrace romského obyvatelstva v něm. Počty (a podíly) romských rodin zachycené v systému sociální péče jsou významně vyšší, než by odpovídalo údajům o počtu Romů podle censu či odborných odhadů, a to i s přihlédnutím k nerovnoměrnosti jejich rozmístění.

Nejméně populárním a nejtvrdším řešením problémů v rodině, resp. problémů s výchovou dětí, je odebrání dítěte rodině z důvodů zanedbávání povinné péče a jejich umístění do náhradní péče. Více než třetina respondentů podíl romských rodin ze všech případů návrhů na odebrání dítěte nechtěla nebo nedokázala odhadnout. Ze zbývajících dvou třetin polovina uvedla, že tento podíl je vyšší než 50 %. Opět platí to, co bylo řečeno v závěru předchozího odstavce.

Relativně více uspokojivá je situace v zastoupení Romů mezi příjemci sociálních dávek. Na druhé straně na otázku, jak velký je podíl romských rodin z celkového počtu rodin, jimž jsou vypláceny podpory, neodpověděly tři čtvrtiny dotázaných. Oproti majoritní populaci pobírají romské rodiny častěji zejména - a nikoli překvapivě - přídavky na děti. Následuje příspěvek na bydlení, mateřský příspěvek a další sociální dávky. Hodnota jejich podílů na celkovém počtu rodin majících nárok na sociální podporu odpovídá odlišným reprodukčním poměrům v romské populaci (včetně věkové struktury) a dalším faktorům, z nichž některé nesouvisejí přímo s etnickou příslušností (vzdělanostní struktura ap.).

Na otázku, do jaké míry se věnují právě romským rodinám, devět desetin všech sociálních pracovníků odpovědělo, že vždy postupují podle závažnosti řešeného problému, tedy nikoli podle národnosti klienta. Větší pozornost - ať už z jakýchkoli důvodů - věnují pracovníci sociálních odborů romským rodinám pouze v 6 % případů.

3.2 Bydlení

Pokusíme-li se stručně charakterizovat typický způsob bydlení Romů v České republice, můžeme říci, že většina romských rodin žije ve městech v obecních domech nebo (tam, kde ve větší míře byly domy navráceny při restitucích či obcí prodány) v činžovních domech soukromých majitelů. Vlastnické a družstevní bydlení se v jejich případě vyskytuje minimálně. Přeměna romské populace v populaci městskou proběhla zejména v poválečných letech, měla řadu příčin popsaných v odborné literatuře, měla však také řadu následků, které dodnes tvoří jeden z pilířů problémů soužití romské menšiny a majority.

Není náhodné, že ani jeden z tázaných pracovníků bytových odborů neuvedl, že jeho zkušenosti s romskými nájemníky obecních bytů jsou většinou dobré, protože se Romové dovedou dobře starat o byt, mají standardní sousedské vztahy, řádně platí nájemné a udržují pořádek i ve společných prostorách. Slovo "většinou" v tomto výroku má velkou váhu - nevylučuje, že Romové mohou být nájemníky jako kteříkoli jiní lidé. Jen čtvrtina respondentů souhlasila s výrokem, že jeho zkušenosti jsou stejně dobré či špatné jako s neromskými nájemníky. Tři čtvrtiny mají zkušenosti většinou špatné, neboť jsou s nimi (Romy) neustále problémy, chovají se špatně ke svěřenému bytu i domu a mají většinou špatné vztahy s ostatními nájemníky. Ačkoli tento výsledek může být ovlivněn tím, že pracovníci bytových odborů se s Romy setkávají obvykle v okamžiku, kdy vznikl a je třeba řešit nějaký problém, a do jejich povědomí se v menší míře dostávají romské rodiny, které nepatří mezi problémové nájemníky a uživatele bytového fondu, není povzbudivý.

Romové se - podle odhadů úředníků - vyskytují mezi žadateli o obecní byty více, než odpovídá jejich zastoupení v populaci, v lokalitách s vyšší koncentrací romských obyvatel tvoří třetinu až polovinu žadatelů a jejich podíl má tendenci růst. Na otázku, jak velký podíl obecních bytů obývají v současnosti romské domácnosti, třetina dotazovaných nechtěla nebo nedokázala kvalifikovaně odpovědět. Zbylí odhadovali, že výše tohoto podílu nepřesahuje 10 % obecního bytového fondu. V devíti případech uvedli tázaní asi čtvrtinový podíl, vyšší pouze 4 respondenti. Jiné proporce vykázaly odhady podílů Romů mezi neplatiči nájemného z obecních bytů. Ze sta úředníků 28 uvedlo, že romských neplatičů je do 10 %, 23 odhadlo výši podílu mezi 10 a 20 %, více než čtvrtina, ale méně než polovina neplatičů z řad Romů je v 28 případech. Více než poloviční podíl neplatičů nájemného ze všech evidovaných dlužníků uvedlo 24 respondentů. Podle těchto výsledků tvoří romské domácnosti významnou část neplatičů nájemného v určitých místech a regionech, část převyšující podíl Romů mezi nájemníky obecních bytů.

Obecná kritéria charakterizující sociální byt naše legislativa nezná, obce však v rámci svých možností mají k dispozici byty, které jsou v odůvodněných případech přidělovány na základě sociální potřebnosti uchazeče. Pouze 40 % respondentů potvrdilo, že v jejich okrese či městě takové byty jsou, a 34 % uvedlo, že v jejich regionu jsou také holobyty pro neplatiče nájemného. Ty však nejsou, podle jejich mínění, ve většině případů obsazeny romskými domácnostmi. Nadpoloviční počet Romů umístěných v holobytech se objevil ve vyjádření 17 respondentů ze 108.

Podle 60 % dotazovaných se v jejich městě nebo některých dalších obcích okresu připravuje výstavba bytů pro sociální účely, včetně malometrážních bytů, na něž se vztahuje možnost využití státního příspěvku. Výstavba tzv. holobytů pro neplatiče nájemného je plánována v regionu či městě podle 36 % respondentů, většinou však nedovedli nebo nechtěli odhadovat, jaký podíl z nich bude obsazen po dokončení romskými domácnostmi nebo jednotlivci. Zbývající (43 resp. ze 143) se v polovině případů domnívají, že Romové budou tvořit méně než 50 % všech nových obyvatel holobytů, v polovině případů předpokládají, že Romové budou tvořit většinu nových obyvatel. Z uvedeného vyplývá, že nebezpečí vytváření nových ghet je velmi aktuální.

3.3 Podnikání

Pracovníci živnostenských odborů okresních a městských úřadů patřili v souboru všech respondentů k těm, kteří se k romské problematice vyjadřovali, řekněme, nejvíce váhavě - častěji než ostatní se uchylovali k možnosti neutrálních odpovědí (nevím, nedovedu posoudit). Svými názory nebo postoji se obvykle významně nelišili od průměrných hodnot. Pokud ano, patřili spíše k "umírněným optimistům" v otázkách vzájemného soužití romské minority s majoritou.

Rozhodujícími informacemi poskytnutými pracovníky živnostenských odborů byla struktura oborů, resp. činností romských podnikatelů a firem a odhad počtu romských podnikatelů v regionu.

Základními rysy romských podnikatelských aktivit jsou minimální požadavky na vzdělání a kvalifikaci pracovní síly na straně jedné a na straně druhé orientace na povolání manuální a "typicky mužská". Z 366 provedených záznamů o druhu činnosti ve třetině případů byly zmíněny kopáčské a jiné zemní práce, připočteme-li uvedené příklady stavebních a zednických prací, dlaždiče a pomocné práce všeho druhu pro nekvalifikované (zejména ve stavebnictví, ale také zemědělství a lesnictví), jsou vyčerpány téměř dvě třetiny všech variant činností. Část romských podnikatelů se prosazuje ve sféře služeb - ubytovacích a restauračních (14 příkladů), úklidových (36 příkladů a 1 čistírna)), dopravních (taxi) aj. Relativně často byla zmiňována také obchodní a zprostředkovatelská činnost (64 příkladů a 1 sběrné suroviny). Případy romských řemeslníků se živnostenským listem (malíři a natěrači, brusiči, obuvníci, truhláři, kominíci) byly ve výčtu zastoupeny ojediněle. Možná i z toho důvodu, že tato řemesla nepatří mezi tradiční romská povolání.

S odhadem počtu romských podnikatelů v regionu měli pracovníci živnostenských odborů předpokládané potíže, a to nejen díky neexistující evidenci. Přesto se tři čtvrtiny dotazovaných z této skupiny pokusily na otázku odpovědět. Podle jejich odhadu působí na území naší republiky více než 9 tisíc fyzických osob se živnostenským listem romské národnosti. Regionální rozdíly v počtu romských živnostníků jsou dány především koncentrací příslušníků této minority v dané lokalitě. Romové se však podle pracovníků odboru často potýkají s problémy se získáním živnostenského listu, protože nemají potřebné vzdělání a kvalifikaci.

Přestože veřejně prospěšné práce nespadají přímo do kompetence živnostenských odborů okresních či městských úřadů, na otázku, zda jsou Romové při nich zaměstnáváni, odpověděla kladně více než polovina pracovníků těchto odborů.

3.4 Kultura

Kulturní, společenské a osvětové akce patřily mezi aktivity, které jsou velmi často podporovány úřady místních správ i samospráv, těší se relativní přízni majority a samotných Romů, jejich počet roste a jsou považovány za velmi přínosné. Prostředky z veřejných rozpočtů vynaložené v této oblasti jsou (narozdíl od podpory jiných romských nebo proromských aktivit) více než polovinou celého souboru respondentů hodnoceny jako efektivně použité.

Podpora kulturních aktivit může mít dvojí charakter - buď jde o jednorázovou pomoc (finanční nebo jinou) při organizování jednotlivých akcí, nebo o pravidelnou podporu práce kulturních souborů a spolků. Druhá ze jmenovaných forem mívá zpravidla dlouhodobější pozitivní efekt, je ale podstatně náročnější na schopnost vzájemné spolupráce.

Ze 182 pracovníků kulturních odborů (také odborů pro kulturu a školství) 78 odpovědělo, že v jejich okrese či městě existují romské kulturní soubory a spolky. Většinou se jejich počet (v polovině případů) rovnal jednomu, maximálně dvěma, v šesti případech však přesáhl počet pěti souborů. Od počátku roku 1996 do března 1997 se v okrese či městě, v němž působí respondentův úřad, konala nějaká akce spojená speciálně s romskou kulturou, ať už je pořádali sami Romové nebo na nich Romové vystupovali, podle vyjádření 63 dotázaných, 113 z nich o žádné takové akci nevědělo nebo se nekonala. Obvykle nešlo o více než pět jednotlivých akcí, 12 pracovníků odborů kultury vědělo o větším počtu romských akcí, z toho 4 uvedli, že v jejich regionu jich proběhlo více než 20.

Na otázku, zda úřad, v němž respondent pracuje, nějakým způsobem podpořil romské kulturní aktivity od počátku roku 1996, odpovědělo kladně 64 tázaných, to je více než třetina. Nejpoužívanější formou byla finanční podpora, poté poskytnutí či pronájem vhodných prostor, část úřadů pomáhala Romům také s organizací. Často docházelo ke kombinacím zmíněných způsobů podpory. Mnoho romských akcí, zejména v rámci pravidelné kulturní činnosti, se odehrává bez asistence úřadů - na otázku, zda s pracovníky kulturních odborů Romové a jejich skupiny spolupracují, jen 16 % respondentů odpovědělo kladně. Přes 80 % naopak spolupráci nepotvrdilo.

Je důležité připomenout, že právě kultura byla považována všemi respondenty (bez ohledu na to, koho nebo jakou instituci reprezentovali) za jeden z nejvýznamnějších faktorů svébytnosti romské menšiny a její odlišnosti od majority. Kultura spolu s jazykem je také často uváděna jako důležitý předpoklad existence skupinové, resp. národní identity a vytváří základ pro pozitivní sebehodnocení.

3.5 Romský koordinátor, poradce pro národnostní menšiny

Tato skupina respondentů nebyla početná, protože zřízení funkce romského poradce (sociálně poradenské služby pro romské občany) je věcí dobré vůle vedení příslušného úřadu. V některých oblastech není ani potřebné ji zřizovat, jinde se jejímu ustanovení brání, podle vyjádření jednoho z respondentů, odkazem na metodické pokyny MPSV, které "s touto funkcí nepočítají a adresnou práci s romským etnikem považují za diskriminační, byť by šlo o diskriminaci pozitivní" (viz OÚ Praha 9). Tato poznámka byla pozoruhodná zejména v souvislosti s podporou, které se okresním úřadům dostalo při zřizování funkce poradce vládním usnesením č. 67 z roku 1993, s doporučujícím dopisem od ministra práce a sociálních věcí. Často funkce koordinátora (poradce ap.) bývá sloučena s výkonem funkce jiné, například v případě sociálních kurátorů. Přesto právě příslušníci této skupiny dotazovaných velmi často figurovali (obvykle spolu s reprezentanty romských a proromských iniciativ) jako představitelé obecně pozitivních přístupů k romskému etniku, optimistických názorů na možnosti řešení problémů, propagátoři proromských programů, iniciátoři či organizátoři proromských aktivit. To vyplývá nejen z podstaty funkce samé. Krajní pozice, kterou romští poradci svými postoji a názory zaujímali (často v protikladu k názorům většiny svých kolegů ze státní správy), může potvrzovat tezi vyslovenou v úvodu: čím více je člověk v určité problematice vzdělán (zde v romské), tím bývá tolerantnější a otevřenější. V republice v současnosti pracuje na okresních úřadech 29 romských poradců, 6 až 8 z nich je romské národnosti.

Obsah práce poradců pro národnostní menšiny (včetně romských) spočívá především v prevenci interetnických a sociálních konfliktů v rámci minority samotné a ve vzájemném vztahu s majoritní společností a v aktivní pomoci při řešení již vzniklých a aktuálních problémů, např. zprostředkováním kontaktů mezi Romy a státní správou nebo samosprávou (funkce mediátora). To vyžaduje permanentní spolupráci s řadou institucí. Na otázku, jak hodnotí ochotu různých institucí spolupracovat, zhruba čtvrtina romských poradců neodpověděla vůbec nebo nevěděla, jak ji podle předložené škály hodnotit. V pomyslném žebříčku od ochoty velmi vysoké k velmi nízké se na předních místech umístily okresní a zejména městské úřady (lze se jen dohadovat, nakolik tento výsledek je ovlivněn tím, že romští poradci jsou sami jejich zaměstnanci) a starostové měst - okolo 85 % respondentů ochotu ke spolupráci hodnotilo pozitivně. Na dalších místech se sestupně řazeno umístily úřady práce a školské úřady (cca tři čtvrtiny pozitivních ohlasů), městská zastupitelstva a nevládní organizace (nadpoloviční podíl kladných hodnocení). Nejhůře byla hodnocena ochota spolupracovat v případě majoritního obyvatelstva (32 % kladně, 68 % záporně), jen o trochu lépe skončilo romské obyvatelstvo (36 % kladně, 64 % záporně). Pozoruhodně se většinou negativního hodnocení dočkaly romské iniciativy a organizace - ve 40 % případů byla jejich ochota spolupracovat hodnocena jako velmi a spíše vysoká, ale ve zbylých (necelých) 60 % případů byla hodnocena naopak jako spíše (30 %) či dokonce velmi nízká (28 %). Často citovanou příčinou posledně uvedeného výsledku byla údajná nefunkčnost romských organizací pro jejich vnitřní rozpory a dále nezájem o spolupráci či naopak nereálné požadavky ze strany Romů a jejich reprezentantů. Příčinou nefungující spolupráce s většinovou populací (ale i úřady a zastupitelstvy) byly zejména přetrvávající předsudky a zvýšená ostražitost vůči Romům a nechuť řešit jejich specifické problémy.

Koordinátoři (poradci) vnímají často svoji práci jako důležité poslání, zcela nezastupitelní se cítí právě v roli prostředníka a mediátora mezi dvěma odlišnými skupinami obyvatelstva, mezi Romy (a jejich reprezentací) a státními úředníky. Současně mají dojem, že ze strany Romů a romských organizací jsou podceňováni, na straně úřadů na nezájem a neochotu narážejí také, byť v podstatně menší míře. Vrátíme-li se zpět ke všeobecné části dotazníku, kde v jedné z otázek byla hodnocena práce koordinátorů jejich kolegy a zástupci dalších úřadů i samotných Romů, dojdeme k podobnému výsledku: ačkoli většina se nedokázala k úrovni spolupráce vyjádřit, zbylí kladně oceňovali spíše spolupráci poradců s úřady, než s romskou komunitou. Výjimkou byli pouze policisté (nikoli však zástupci Romů).

3.6 Vzdělání

Úroveň vzdělání romské populace a obtíže provázející proces jejího vzdělávání jsou citovány na předních místech mezi příčinami mnoha dalších problémů spojovaných s touto minoritou - kvalifikační strukturou a zaměstnaností, hodnotovými a kulturními vzorci, kriminalitou, životní úrovní aj. Na druhé straně - spolu s kulturními - speciální vzdělávací programy a další osvětové aktivity se těší podpoře většiny z celkového souboru respondentů. Zejména programy zaměřené na vzdělávání romských dětí považuje více než polovina celého souboru dotazovaných za efektivní a očekává od nich významný přínos při integraci Romů do společnosti, spojený s řešením navazujících problémů.

Necelá polovina respondentů z řad pracovníků školských úřadů a vybraných škol potvrdila, že v jejich okrese byly zavedeny na některých školách (včetně mateřských) speciální vzdělávací programy pro romské děti (nulté ročníky, speciální romské třídy, zapojení do Hnutí spolupracujících škol - R apod.). Za potřebné a užitečné především v zájmu samotných Romů a v zájmu zvyšování jejich vzdělanosti tyto programy považuje 23 % z nich. 66 % si myslí, že jsou tyto programy potřebné a přinášejí užitek celé společnosti, tedy nejen Romům. Nicméně nikoli bezvýznamných 11 % pracovníků školských úřadů považuje tyto programy za zbytečné plýtvání času a penězi, neboť - podle jejich názoru - většina Romů o vzdělání nestojí. Zde je však potřeba připomenout možnost selhání nejen Romů jako "příjemců", ale také špatně postaveného programu, který je z nějakého důvodu pro Romy špatně přijatelný, v důsledku tedy neefektivní.

Existence a další rozvíjení podobných programů je opodstatněno potížemi, s nimiž se romské děti potýkají často prakticky od samého počátku školní docházky a které jsou způsobeny řadou faktorů. Některé vyplývají z obecných charakteristik a odlišností romské populace (tak, jak byly pojmenovány v úvodních otázkách dotazníku), jiné se týkají pouze vzdělávání. Za nejvýznamnější příčinu problémů romských dětí během školní docházky považují pracovníci školských úřadů a vybraných škol odlišnou mentalitu a rodinnou výchovu - 67 % dotázaných uvedlo tento faktor jako velmi důležitý a dalších 29 % jako spíše důležitý. Na druhém místě v pořadí významnosti je příčina s první související - absence požadovaných sociálních a společenských návyků (93 % resp. jí přisuzuje důležitost). Vliv rodiny - hodnotové preference rodičů a jejich osobní příklad - na dítě a školní docházku se promítá také do třetího a čtvrtého faktoru, a tím je jednak nezájem romských rodičů o vzdělání jejich dětí - 92 % hodnotilo tuto skutečnost jako významnou, jednak neschopnost či neochota systematické práce, dodržování stanoveného a pravidelného režimu - pro 85 % respondentů je to důležitý faktor.

S velkým odstupem hodnotila tato skupina respondentů důležitost dalších možných příčin problémů romských dětí ve škole. Například jazykový handicap malých Romů za důležitý považovalo pouze 46 % dotazovaných a naopak 53 % jej za důležitý nepokládalo (v tom 18 % ho cítilo jako zcela nedůležitý). Velkou váhu nepřikládali respondenti ani profesionalitě a tolerantnímu přístupu učitelů ve třídách s romskými žáky - jen třetina z nich si myslela, že postoje učitele jsou významné, dvě třetiny v učitelích nevidí podstatnější příčinu problémů romských dětí ve školách (celá jedna třetina dokonce osobnost učitele vnímá jako zcela nedůležitý faktor!). Na samém konci příčin těžkostí Romů při vzdělávání se ocitly dvě, které lze shrnou do jediného faktoru - vzájemná nevraživost "bílých" a romských dětí, negativně ovlivňující atmosféru ve třídě nebo škole.

Problémy Romů ve škole nejsou zanedbatelné. Nemalá část romských žáků přechází v průběhu školní docházky na zvláštní školy, oproti majoritní populaci významný podíl základní školní docházku řádně nedokončí. Velmi malá část mladých Romů pokračuje a posléze ukončí střední stupeň vzdělávání, zejména středoškolského s maturitou.

Situace ve školní docházce (její pravidelnosti) romských žáků a ve spolupráci s jejich rodiči je podle přibližně dvou třetin na vzdělávání specializovaných respondentů stabilizovaná, nemění se v čase ani k lepšímu, ani k horšímu. Na zhoršující se docházku si stěžovalo 18 %, na zhoršující se spolupráci 15 % dotazovaných. Část tázaných zastává naopak názor, že se docházka romských žáků (15 %) a spolupráce s romskými rodiči (13 %) zlepšuje. Naprostá většina (89 %) respondentů však soudí, že romští žáci mají v průměru horší prospěch než děti majoritní populace. Hlavní příčinu menší úspěšnosti romských žáků ve škole vidí v jejich sociální nepřizpůsobivosti (49 %), méně v tom, že objektivně nezvládají učivo v důsledku nedostatečně rozvinutého intelektu a celkové zaostalosti (39 %) a jen 12 % tázaných připustilo, že důvodem neúspěšnosti může být především jazykový handicap. Uvedené odpovědi přesně kopírují formulaci otázek v dotazníku. Není v nich zahrnuta souvislost mezi sociální zaostalostí a tudíž zdánlivou mentální retardací romských dětí, ani problém měření intelektu pomocí IQ-testů konstruovaných pro kulturně a sociálně odlišnou populaci apod.

Všechny uvedené poznatky se zprostředkovaně promítají do odpovědí respondentů ze sféry školství na dvě otázky, navozující jedno z možných řešení problémů romských dětí ve školách. Jen 18 % z nich se domnívá, že by bylo užitečné a potřebné zřídit ve školách (zvláště mateřských a na prvním stupni základních) s vysokým podílem romských žáků zřídit funkci romských asistentů-asistentek. Ti by působili jako prostředníci mezi malými Romy a školou, napomáhali by integraci mezi ostatní žáky a pomáhali jim překonávat jazykové bariéry (včetně vysvětlení učiva v romštině). Za dobré, ale ne nezbytné toto opatření považuje 44 %, za zcela zbytečné 39 % respondentů. Relativně příznivější je poměr postojů na zavedení vyučování romských dětí podle upravených osnov (např. kladením důrazu na hudební a výtvarnou výchovu, češtinu, změnami v osnovách dějepisu či občanské nauky apod.). S podobnými úpravami by souhlasilo zhruba 40 % respondentů, 60 % by se postavilo proti takovým změnám.

3.7 Zaměstnanost

Otázky zabývající se (ne)zaměstnaností Romů zodpovídali pracovníci úřadů práce. Tyto otázky bylo možné podle charakteru rozdělit do dvou skupin - v první se pokoušeli dotazovaní odhadnout kvantitativní charakteristiky (ne)zaměstnanosti romské populace, ve druhé skupině vyjadřovali své názory na příčiny nezaměstnanosti, na přístup Romů k práci a k aktivitám úřadu. Interpretace výsledků první skupiny otázek je komplikovaná - většinou jde o odhady podílů - nicméně lze vyslovit některé obecnější závěry. Podíl Romů na celkovém počtu uchazečů o práci je vždy vyšší, než odpovídá jejich zastoupení v regionální populaci. Mezi uchazeči z řad Romů převažují muži nad ženami. Pokud jde o délku nezaměstnanosti, figurují Romové často jednak mezi uchazeči o zaměstnání, kteří jsou krátkodobě (až do 6 měsíců), ale opakovaně bez uplatnění na trhu práce, jednak se významně podílejí na počtu uchazečů dlouhodobě nezaměstnaných, a to i více než jeden rok. Podle zkušeností některých pracovníků úřadů práce mají Romové často zájem jen o krátkodobá příležitostná zaměstnání, případně práce sezónního typu.

Nejvyšší podíl nezaměstnaných romské národnosti má - podle pracovníků úřadů práce - ukončené pouze základní vzdělání, počet Romů-uchazečů o zaměstnání bez úplného základního vzdělání je vyšší, než počet Romů s výučním listem. Zcela zanedbatelný je podíl uchazečů o práci z řad Romů s maturitou. Vzdělanostní struktuře odpovídají obory a druhy činnosti, o něž mají romští uchazeči obvykle zájem. Jde o dělnické profese s minimálními požadavky na kvalifikaci - ve výčtu se nejvíce objevují kopáčské a zemní práce, stavební práce včetně pomocných, nekvalifikované práce všeho druhu, úklid, práce v lese. Málo jsou zastoupeny služby a řemesla.

Příčiny vysoké nezaměstnanosti Romů je možné uspořádat, resp. seřadit podle důležitosti na základě dvou kritérií. První bere v potaz pořadí dané pouze podílem respondentů, kteří zcela souhlasili s tím, že jmenovaný faktor hraje v nezaměstnanosti Romů významnou roli. Toto pořadí je následovné (v závorkách uvedeny podíly souhl. respondentů): současný systém poskytování sociálních dávek (68 %), nízká kvalifikace a nedostatek pracovních příležitostí, které úřad práce nabízí lidem s touto kvalifikací (58 %), neochota zaměstnavatelů přijímat Romy (49 %), nechuť pracovat (39 %), výše mzdy nabízené za práci, kterou mohou Romové při své kvalifikaci obvykle vykonávat (28 %), současný systém poskytování podpor v nezaměstnanosti (25 %). Druhou možností je řazení podle součtu souhlasících, to jest všech, kteří z významem daného faktoru zcela nebo spíše souhlasili. Na prvním místě se pak opět ocitá současný systém poskytování sociálních dávek (93 %), následuje neochota přijímat Romy do zaměstnání (92 %), nechuť Romů pracovat (89 %), nízká kvalifikace a nedostatek příslušných prací v nabídce úřadů práce (81 %), na posledních dvou místech je výše mezd (57 %) a podpora v nezaměstnanosti (49 %). Již jednou se v textu objevila kritika současného systému poskytování a výše sociálních dávek, jejich demotivující účinek na romskou populaci a pochybnosti o tom, zda nejsou romskými rodinami zneužívány. Samotná podpora v nezaměstnanosti podle soudu více než poloviny dotázaných nehraje v případě vstupování Romů na trh práce významnější roli, důležitosti nabývá až s působením dalších faktorů.

Necelá pětina respondentů uvedla, že v jejich regionu jsou podniky, které zaměstnávají větší počet Romů než jiné a podle 82 % dotazovaných působí v regionu romští podnikatelé. Tito podnikatelé ale jen v polovině případů zaměstnávají především Romy a jejich přínos pro zaměstnanost Romů v regionu je podle většiny pracovníků úřadů práce malý (58 %) nebo dokonce žádný (18 %). Pouze 3 % tázaných označilo roli romských firem a podnikatelů v řešení regionální zaměstnanosti příslušníků stejného etnika jako nezastupitelnou a 10 % jako důležitou. Hodnocení přínosu romských podnikatelů se odrazilo i v odpovědích na otázku, zda by bylo vhodné změnit zákon č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek, konkrétně pokud by šlo o zadávání veřejně prospěšných prací ve prospěch romských úklidových firem. Pouze 16 % respondentů by tuto změnu podpořilo a domnívá se, že by byla užitečná, 68 % nevidí žádný důvod, proč zákon měnit a podporovat právě romské firmy, zbylých 16 % na danou věc nemělo žádný názor a o námětu měnit příslušný zákon nevědělo.

Úřady práce nejsou jen místem evidence volných míst a uchazečů o práci, aktivní politika zaměstnanosti se projevuje také organizací či zprostředkováním účasti uchazečů v rekvalifikačních kursech, speciálních kursech přípravy na povolání aj. Na základě vlastní zkušenosti dvě třetiny respondentů tvrdily, že Romové o rekvalifikaci či získání kvalifikace nemají žádný zájem. 28 % uvedlo, že se sice na tyto kursy sami neptají, ale jsou-li jim konkrétně nabídnuty, účastní se jich, jen v 5 % případů se tázaní setkali s aktivním přístupem samotných Romů, kteří se na kursy ptají a posléze využívají nabídky k účasti. Úspěšnost Romů v kvalifikačních a rekvalifikačních kursech je úměrná míře jejich osobní iniciativy při hledání svého uplatnění na trhu práce. Častým problémem je, že rekvalifikační kursy jsou koncipovány pro "bílou populaci" obvyklou formou - teorie, psaní, nutná domácí příprava, ... S ohledem na strukturu romských uchazečů by tyto kursy měly být připravovány pro určitou cílovou skupinu (např. nekvalifikovaných) a zaměřeny jak na získání praktických dovedností (bez "zbytečné" teorie a papírů), tak na rozvíjení požadovaných pracovních návyků. Kursy vycházející z představ o optimálním způsobu vzdělávání pro majoritu se musí v případě Romů, z nichž mnozí měli problémy s ukončením běžné školní docházky z důvodů zmíněných v příslušné kapitole, nutně míjet požadovaným účinkem.

3.8 Kriminalita

Policisté se setkávají oproti ostatním skupinách respondentů s nejproblémovější částí populace obecně, tedy nejen romské. Jejich postavení, vztahy a zkušenosti jsou daleko více zatíženy nedůvěrou a nepřátelskými projevy, v případě vyšetřování přestupků či trestných činů páchaných příslušníky minorit vstupují do hry další negativní faktory. Z pochopitelných důvodů patří jejich postoje na jedné straně k radikálním (např. ve smyslu přísnějšího postihu trestné činnosti), na druhé straně k rezignujícím (ve smyslu možnosti nápravy pomocí speciálních programů apod.) a skeptickým při hodnocení přínosu jiných než represívních aktivit.

Teoreticky - na základě občanského principu - je těžké vykazovat podíl trestných činů páchaných Romy, pokud oni sami svoji etnickou příslušnost nedeklarují. Přesto třetina zástupců policie uvedla, že tento podíl jsou schopni uvést velmi přesně. Necelých 40 % by si troufla podíl jen přibližně odhadnout, 16 % policistů je schopno uvést pouze velmi hrubý odhad, ostatní buď na otázku neodpověděli nebo tvrdili, že podíl takových deliktů nejsou schopni určit vůbec. Pokud byli policisté schopni a ochotni odhadnout podíl činů spáchaných Romy ze všech vyšetřovaných trestných činů v posledním roce, byl uvedený údaj regionálně ovlivněn mnoha okolnostmi - zejména koncentrací Romů v daném okrese či městě, typem a strukturou romské komunity. 26 % respondentů z řad státní a městské policie odhadlo, že podíl vyšetřovaných trestných činů nepřesáhl 10 % ze všech, od 10 do 25 procent se pohybuje podíl "romských" deliktů podle 16 % tázaných, více než třetinu trestných činů mají Romové na svědomí podle 39 ze 171 policistů.

Od počátku roku 1996 k datu šetření registrovali policisté (tj. celkem za všechna místa, kde byli ochotni odpovědět na otázku a údaj znali) 779 rasově motivovaných trestných činů, ne všechny byly směřovány proti Romům. Necelá čtvrtina policistů se plně ztotožnila s názorem, že rasově motivované činy jsou projevem extremistických skupin obyvatelstva (nebo jejich příslušníků a sympatizantů), jejichž existence je však běžným jevem v každé demokratické společnosti. Jen o málo nižší podíl zcela souhlasil s tím, že tyto činy jsou projevem zanedbané výchovy k toleranci a pochopení jiných národů, etnik nebo ras, jejich kultury a odlišného životního způsobu. Relativně nízkou míru souhlasu (vyjádřeného slovním spojením "spíše souhlasím), zastoupenou ale výrazně vyšším podílem dotazovaných, získal výrok, že rasově motivované činy jsou vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Považujeme zde za dobré připomenout, že otázka nebyla apriori stavěna na trestných činech proti Romům. Spolu s 19 % respondentů, kteří s posledně uvedených výrokem souhlasili zcela, se tak tato příčina dostala do popředí mezi nabízenými variantami. Na posledním místě zůstaly při sečtení souhlasných odpovědí projevy zanedbané výchovy a nízká úroveň komunikace mezi rozdílnými etnickými a národnostními skupinami (tím vyšší byly podíly těch, kteří důvody pro rasově motivované činy nespatřovali v malé toleranci a nedostatcích ve vzájemné komunikaci).

Na otázku, zda okres nebo město, v němž respondent pracuje, je zapojeno do nějakého programu prevence kriminality, odpovědělo více než 50 % tázaných záporně. Zhruba třetina policistů (všech, tedy i těch, kteří na předchozí otázku odpověděli "ne") si myslí, že tyto programy jsou velmi potřebné, ale zatím nepřinášejí žádné významné zlepšení. 60 % považuje programy za velmi potřebné a - fungují-li, mohou mít velký pozitivní dopad. 8 % respondentů pokládá programy prevence kriminality na zbytečné, drahé, časově náročné a především s mizivými výsledky. Je dobré se v této souvislosti vrátit zpět k postojům zaměstnanců policie tak, jak byly deklarovány ve všeobecné části dotazníku. Zatímco o potřebnosti speciálních programů nepochybuje 60 % policistů, jejich efektivnost je hodnocena hůře: pětina je považuje za velmi a 29 % za spíše efektivní, třetina za spíše neefektivní a 6 % policistů si myslí, že se zcela míjí účinkem. Zdánlivé rozdíly jsou pravděpodobně dány odlišnou formulací a použitím změkčujícího vyjádření slovy "fungují-li, mohou mít" v jednom z nabízených výroků nebo dosud vlastní zkušeností nepotvrzenými žádoucími účinky programů prevence.

3.9 Romské a proromské iniciativy

Otázky kladené představitelům romských a proromských organizací nebo iniciativ byly převzaty z druhé (ne společné) části dotazníku jednotlivých odborů, úřadů a policie. Vzhledem k tomu, že analýza prvního bloku otázek potvrdila předpokládané rozdíly v názorech a postojích různých skupin respondentů v závislosti na druhu práce a typu romských klientů, bylo vhodné položit romské reprezentaci také některé z dotazů obsažených v části druhé a porovnat jejich reakce s postoji příslušné skupiny respondentů. Výsledek (byť i jen mechanického srovnání) je ukázkou, jak vidí Romové (ve zkratce tak budou dále nazýváni představitelé jejich organizací a proromských iniciativ) sami sebe a své společenství a jak jsou vnímáni okolím, reprezentanty státní správy.

První z těchto otázek byla společná pro pracovníky sociálních odborů okresních a městských úřadů a Romy a týkala se romské rodiny. 45 % respondentů z řad Romů si myslí, že pro příslušníky romské minority je typický vřelý vztah k dětem, které jsou v rodině jednou z největších životních hodnot a podle toho se jim také rodiče věnují (výrok 1). 41 % dotazovaných této skupiny je zastáncem názoru, že romská rodina se svým vztahem ke dětem a mírou péče v průměru neliší od rodin majoritní populace, a to jak v dobrém, tak i špatném (výrok 2). Jen 13 % si postesklo, že děti již nemají v rodinách Romů takovou hodnotu, jakou měly dříve, rodiče o ně pečují nedostatečně a děti se stávají často jedním ze zdrojů snadných příjmů ze sociálních dávek (výrok 3). Měřítka hodnoty, stanovení norem a kritéria dobré nebo naopak špatné péče o děti jsou vágní a velmi subjektivní, kulturně a sociálně podmíněné. To je jedno z možných vysvětlení pro diametrální rozdíl postojů pracovníků sociálních odborů a Romů - ty se k sobě přiblížily pouze u druhého z uvedených názorů (romské rodiny podobné majoritě, souhlasilo 34 % zaměstnanců soc. odb.). U prvního a třetího výroku o romské rodině jsou podíly respondentů, kteří se s ním ztotožnili v obou skupinách tázaných, zcela opačné: sociální pracovníci vidí situaci současné romské rodiny velmi kriticky (60 % zastánců výroku 3 a necelých 6 % souhlasilo s výrokem 1).

Další blok otázek byl společný pro Romy a pracovníky ve školství (zaměstnanci školských úřadů, 35 zástupců vybraných škol). V prvé řadě měli respondenti posoudit, čím a do jaké míry jsou způsobeny potíže romských dětí ve škole. Základní rozdíly v postojích obou skupin dotazovaných byly: částečně rozdílné pořadí důležitosti faktorů ovlivňujících problémovost školní docházky romských dětí, vyšší podíly nerozhodných ve skupině Romů (odpověděli, že neví, zda jmenovaná příčina je nebo není důležitá), a to až o 10 procentních bodů, volnější, resp. rovnoměrnější rozložení odpovědí Romů na škále důležitosti (nikdy např. podíl těch, kteří některý z faktorů považoval za velmi důležitý nepřesáhl 50 %, u školských pracovníků ve dvou případech z osmi). Obě skupiny shodně spatřovaly základ problémů především v odlišné mentalitě a rodinné výchově romských dětí (R - 77 %, Š - 96 %) a absenci požadovaných sociálních a společenských návyků (R - 70 %, Š - 93 %). Od třetího místa se skupiny ve svých postojích (přikládání důležitosti) liší. Romové za velmi a spíše důležité (v nadpolovičním počtu) považují jazykový handicap, málo profesionální a tolerantní přístup a postoje učitelů, nezájem "bílých" dětí přijmout romské spolužáky do kolektivu třídy, neschopnost malých Romů systematické práce a dodržování pravidelného školního režimu a také nezájem romských rodičů o vzdělání dětí. Na druhé straně mají pocit, že důvodem problémů není neochota romských dětí zapojit se do dětského kolektivu ve škole. Zaměstnanci školských úřadů a škol vidí příčinu problémů (více ne 50 %) zejména v nedostatečné prestiži vzdělání mezi dospělou romskou populací a neschopnosti dětí podřídit se režimu a požadavkům školy. Ostatní faktory ve více než polovičním počtu případů hodnotí jako spíše či zcela nedůležité.

Obě skupiny respondentů v rozhodující většině souhlasí s tím, že je potřebné rozvíjet speciální výchovné a vzdělávací programy pro romské děti. Mezi Romy nebyl jediný odpůrce, který by takové programy považoval za zbytečné plýtvání nebo si myslel, že Romové o vzdělání nestojí (oproti 11 % školských pracovníků). K posunu došlo pouze v názorech, zda mají být podobné aktivity vyvíjeny zejména v zájmu samotných Romů a zvyšování jejich vzdělanosti, nebo jsou především v zájmu celé společnosti. První z názorů byl častější u Romů, druhý u státních zaměstnanců.

Významně odlišné jsou názory obou skupin dotazovaných na to, zda součástí speciálních vzdělávacích programů by mohla být i úprava osnov pro romské děti - ať by šlo o zvýšenou dotaci vyučovacích hodin na uměleckou výchovu, nebo úpravy osnov dějepisu či občanské nauky apod. Zatímco Romové by podobné změny většinou uvítali (54 % velmi, dalších 28 % spíše), reakce školských pracovníků nejsou tak jednoznačné - úpravy podporuje pouze 40 % z nich, 60 % s nimi nesouhlasí.

Problémy provázející školní docházku mají své logické pokračování po jejím skončení. Nízká kvalifikace a nedostatek pracovních příležitostí, které mohou úřady práce nabídnout lidem s nedostatečnou kvalifikací patří, spolu s neochotou zaměstnavatelů přijímat Romy do práce, mezi hlavní příčiny nezaměstnanosti Romů jak podle jejich vlastních reprezentantů, tak podle pracovníků úřadů práce. Při hodnocení dalších faktorů ovlivňujících zhoršené postavení Romů na trhu práce se však názory obou skupin rozcházejí. Nadpoloviční podíl úředníků mezi významné příčiny nezaměstnanosti uvedl ještě nechuť Romů pracovat (pravidelně, dlouhodobě, systematicky - 89 %), současný systém poskytování sociálních dávek a výši mzdy za málo kvalifikovanou práci. 68 % Romů s tím, že nepracují, protože nemají chuť, nesouhlasila. Výše mzdy nabízené za práci, kterou mohou obvykle vykonávat je pravděpodobně jednou z příčin romské nezaměstnanosti i podle větší části z nich, sociální dávky naopak nesou sice "svůj díl viny", ale zaměstnanost v rozhodující míře neovlivňují. Stejně jako v případě konfrontace postojů Romů a školských pracovníků podstatně více Romů se uchylovalo při posuzování příčin romské nezaměstnanosti k odpovědi nevím, nedokážu posoudit a jejich názory byly na škále od souhlasu k nesouhlasu rovnoměrněji rozloženy.

Častěji (o 10 procent. bodů) uváděli Romové, že v jejich regionu jsou romští podnikatelé. To nemusí být dáno jen jejich větší informovaností, ale také sférou zájmu (starají se o "své", včetně podnikatelů, zatímco zaměstnanci úřadů práce se starají především o nezaměstnané) a tím, že reprezentanti Romů - narozdíl od úřadů práce - působí především v oblastech s vyšší koncentrací romské populace, ne na celém území státu. Zvláštní je až rozdíl mezi reakcemi obou skupin respondentů na otázku, zda romští podnikatelé zaměstnávají především romské pracovníky. Romové tvrdí v 78 % případů, že ano, pracovníci úřadů práce s tím souhlasili jen v necelé polovině případů. Současně 30 % Romů uvedlo, že v regionu existují podniky, které zaměstnávají významně větší podíl Romů než jiné. V druhé skupině tázaných se kladná odpověď objevila jen u 18 %.

Výrazný rozdíl v názorech mezi pracovníky úřadů práce a Romy se projevil v reakcích na eventuelní možnost změny zákona a zadávání veřejných zakázek. Většina respondentů první skupiny (68 %) nevidí žádný důvod, proč by se tento zákon měl měnit tak, že by byly zvýhodněny právě romské firmy. Romové by takovou změnu rozhodně podpořili (70 %) a myslí si o ní, že by byla velmi užitečná.

Poslední větší blok otázek, u nichž bylo možné porovnat názory dvou odlišných skupin respondentů - policistů a Romů - se týkal rasově motivovaných trestných činů. Tázali jsme se na míru souhlasu se čtyřmi výroky, které stručně charakterizovaly důvody vedoucí k páchání tohoto typu činů. Největší podíl Romů se domnívá, že hlavní příčinou je zanedbaná výchova k toleranci a pochopení jiných národů, etnik a ras, jejich kultury a životního způsobu (85 %). S velkým odstupem souhlasí s tím, že tyto činy jsou projevem extremistických skupin, které jsou však běžným jevem v každé demokratické společnosti (67 %) a důsledkem nízké úrovně vzájemné komunikace mezi rozdílnými etnickými skupinami (66 %). Zajímavé je rozdělení odpovědí na otázku, zda činy s rasovými motivy mohou být vyprovokovány jednáním a chováním samotných Romů a jejich špatnou pověstí. Třetina jejich reprezentantů s tímto výrokem souhlasila, dvě třetiny nikoli. Skupina zástupců policie považovala všechny nabízené varianty příčin v nadpolovičním počtu za významné, podle nich je ale právě chování Romů na prvním, působení extremistických skupin na druhé místě.

Dvě skupiny respondentů si byly velmi podobné v celé řadě postojů k problémů obsažených v otázkách první, společné části dotazníku - romští poradci a zástupci Romů. Ve druhé části byla těmto skupinám předložena k posouzení jediná společná věc, a tou byla ochota nejrůznějších institucí spolupracovat na řešení romských záležitostí. Tentokrát byl podíl "nerozhodných" relativně vysoký v obou skupinách, pohyboval se od 10 až do 30 %. Názory Romů byly více diferencované a rovnoměrněji rozložené na čtyřstupňové škále od ochoty velmi vysoké po velmi nízkou. Romským poradcům vycházejí nejvíce vstříc pracovníci okresních a městských úřadů, úřadů práce a školských úřadů. Nejhůře hodnotili ochotu spolupracovat u obyvatelstva, a to bez ohledu na příslušnost, a také u romských iniciativ a organizací. Romové pozitivně posuzovali spolupráci a ochotu k ní zejména ze strany romského obyvatelstva (65 %), vzájemnou spolupráci mezi romskými organizacemi (55 %) a úřadů práce (53 %). Ostatní instituce byly hodnoceny kladně v menším než polovičním počtu případů, nicméně čtvrtina respondentů z řad Romů velmi vysoce ocenila vzájemné vztahy se starosty obcí. Špatnou úroveň podle nich má spolupráce s policií a nejhorší s "bílým" obyvatelstvem. Zjevný nesoulad názorů dvou skupin respondentů, jejichž zájmy, rozsah a obsah činnosti jsou si v mnohém podobné lze těžko zdůvodnit pouze (většinou) odlišnou etnickou příslušností či zaměstnavatelem a bude třeba hledat jeho příčiny i jinde.

4. Shrnutí

Následující shrnutí postojů respondentů podle skupin (institucí) k Romům, jejich současné situaci a možnostem řešení problémů bude částečně zjednodušující, ale užitečné pro orientaci v rozdílech mezi nimi tak, jak byly prezentovány v předchozím textu. Není účelem pouze reprodukovat již jednou řečené - pokusíme se o vyjádření jakéhosi komplexního postoje (což neumožňují odpovědi na jednotlivé otázky) pomocí vybraného souboru otázek. Celý soubor respondentů je pomocí shlukové analýzy rozdělen do tří skupin tak, aby názory lidí na romskou problematiku uvnitř skupiny byly relativně homogenní, zatímco názory lidí z různých skupin se od sebe významně odlišovaly.

První skupina (25 %) vidí příčinu problémů provázejících soužití romské menšiny s majoritou především v neschopnosti komunikovat a porozumět si - ať už je tato neschopnost dána mentálními a kulturními rozdíly, vzájemnou nedůvěrou, nebo samotným jazykem. Teprve tyto rozdíly stojí v základu dalších potíží - přístupu k dodržování zákonů, zájmu o práci apod. Respondenti z této skupiny věří, že vzájemnou spoluprací Romů a představitelů majoritní společnosti bude možné postupně komunikační bariéry překonat a vytvořit prostor pro nekonfliktní soužití při maximálním zachování romské identity. S tím souvisí i jejich názor, že mentalita, zvyky a tradice jsou natolik odlišné, že - pokud jednání Romů není v přímém rozporu se zákony - měli by mít možnost žít po svém.

Pokud jde o integrační aktivity, zejména proromské programy, jsou reprezentanti první skupiny toho soudu, že takové programy jsou potřebné, prospěšné jak v zájmu Romů, tak i v zájmu celé společnosti. Za efektivní pokládají především vzdělávací programy pro romské děti, podporu romských kulturních a společenských aktivit, kvalifikační a rekvalifikační programy pro dospělé Romy. Romská menšina má podle nich velmi mnoho specifických rysů a není možné uplatňovat při řešení problémů pouze standardní řešení (jako pro ostatní národnostní menšiny), romské a proromské programy je vzhledem k množství problémů třeba podporovat přednostně. Pokud jde o způsob soužití v obci, je v této skupině nejvíce zastánců názoru, že Romové by si měli žít v místech a takovým způsobem, který jim vyhovuje, jako každý jiný občan. Evidenci příslušníků romského etnika v případě, že se k němu sami Romové nehlásí, považují za diskriminaci a porušení zákona.

Druhá skupina (37 %) se domnívá, že hlavním zdrojem problémů ve vztazích romské menšiny a majority jsou ty vlastnosti Romů, které jsou pro většinovou společnost nepřijatelné, protože jsou považovány za negativní - odlišný hodnotový systém, rozdílný způsob života, laxní přístup k dodržování zákonů, nezájem a neochota pracovat. Lidé zastoupení v této skupině předpokládají, že problémy s Romy budou spíše přibývat, a to bez ohledu na snahy o jejich řešení. Romové jako národnostní menšina by se měli co nejvíce přizpůsobit majoritní společnosti.

Za zbytečné mrhání penězi a silami považují reprezentanti druhé skupiny speciální proromské programy, neboť jejich efekt je mizivý. Pouze vzdělávací programy pro romské děti pokládají za efektivní. Evidenci obyvatel romské národnosti tito respondenti považují za účelnou pro potřeby státní správy. K řešení problémů souvisejících s Romy je, podle nich, třeba využívat pouze standardních metod, uplatňovaných ve vztazích s jakoukoli národnostní menšinou na straně jedné, na straně druhé by bylo dobré přísněji postihovat jak romskou kriminalitu, tak nedodržování obecně přijímaných norem. Ačkoli většina lidí ze skupiny si myslí, že by Romové měli žít rozptýleně mezi ostatními obyvateli, ať už za účelem snazší integrace, nebo podle principu občanské rovnosti, ve srovnání se skupinou jedna a tři se významná část domnívá, že by měli bydlet pohromadě ve vybraných částech města, kde by jim mohla být věnována soustředěná pozornost.

Třetí skupina (38 %) nerozlišuje prvotní a druhotné příčiny problémů. Všechny hrají svoji roli s větší či menší mírou důležitosti, vzájemně spolu natolik souvisejí, že není možné je oddělit a určit, která příčina je tou hlavní. Současně si myslí, že romské obyvatelstvo se společenským normám majority postupně přizpůsobuje a problémů bude spíše ubývat. Nepokládají za rozumné stavět se k řešení potíží zády, je však na obou stranách, aby se stejným dílem snažily o zlepšování vzájemného respektu a soužití, neboť Romové jsou (ač svébytnou) integrální součástí společnosti.

Speciální programy zaměřené na romskou komunitu často považují za neopodstatněné zvýhodňování jedné skupiny obyvatel. Aby bylo možné a účinné tyto programy prosazovat a realizovat, myslí si, že by vybrané orgány státní správy měly mít právo evidovat romské občany. Část respondentů z této skupiny pochází z regionů, kde problémy související s Romy nejsou - podle jejich soudu - tak závažné, aby bylo třeba se jimi zabývat. Pokud závažné jsou, pak je třeba využít pouze standardních řešení. Nemají vyhraněný názor na to, jak by měli Romové žít: zda koncentrovaně na jednom místě, nebo naopak rozptýleně mezi majoritou, spíše se však kloní k rozptýlení romského etnika mezi majoritní společnost.

Nejslabšími rozlišovacími znaky ve smyslu odlišnosti jednotlivých skupin byly názory na efektivnost programů prevence kriminality, názor na přístup majority k romské menšině (zda je "nechat žít" nebo integrovat) a názor na formu soužití v obci. Společným charakteristikou pro všechny tři skupiny je negativní hodnocení systému sociálních dávek ve vztahu k Romům. Nezávislé je zařazení respondentů do skupiny na skutečnosti, zda v jejich regionu byla zřízena funkce romského poradce. První a třetí skupina mají společný jeden znak - tím je větší podíl kladných odpovědí (oproti druhé skupině) na otázku, zda v jejich úřad v posledních dvou letech pro Romy něco udělal nad rámec běžných povinností.

Skutečnost, že postoje dotazovaných jsou mimo jiné ovlivněny právě druhem práce a klientů, byla v textu zmíněn již několikrát, včetně pokusu o vysvětlení. Stručný přehled podílů pracovníků jednotlivých institucí, kteří se ocitli v příslušné skupině respondentů poskytuje následující tabulka.

(Podíly v %, řádkové součty = 100)

V souladu se závěry uvedenými dříve jsou v první skupině zastoupeni nejvíce zástupci romských a proromských iniciativ, s velkým odstupem, ale přesto významně také romští poradci. Vysoká míra zastoupení ve druhé skupině je mezi pracovníky bytových odborů a zaměstnanci policie. Do třetí skupiny nejčastěji vstupovali pracovníci školských úřadů a úřadů práce. Důležitá je skutečnost, že vysoké podíly ve skupině první jsou kompenzovány nízkými podíly ve skupině druhé a naopak. Třetí skupina se vůči těmto dvěma jeví jako indiferentní. Připustíme-li možnost dalšího zjednodušení ve vymezení příslušných skupin, můžeme příslušníky té první charakterizovat jako lidi "dobré vůle", otevřené, optimistické, jedince s pochopením, znalostí a nadhledem. Ve druhé se soustředili skeptici a pesimisté, mírně xenofobní, negativisté - často ovlivněni špatnou zkušeností. Třetí skupina je z hlediska podobných zjednodušujích definic nejhůře uchopitelná - "ani ryba, ani rak", může skrývat jak zásadovost (např. ve smyslu občanské rovnosti), tak alibismus, ale také minimální znalost či osobní zkušenost. Na jedné straně tak poskytuje útočiště nevyhraněnosti, na druhé straně představuje perspektivní prostor pro řešení problémů soužití romské menšiny s majoritou. Lze předpokládat, že alespoň část lidí z této skupiny bude schopna snáze překonávat komunikační bariéry, opouštět předsudečné postoje a eliminovat vliv negativních informací (přejatých i získaných vlastní zkušeností), než reprezentanti druhé skupiny.

5. Regionální diferenciace

Množství, rozmístění a struktura romské populace v regionech ovlivňuje významně postoje majority, včetně reprezentantů státní správy na romskou problematiku. Lze předpokládat, že osobně získané poznatky z praxe, aktuální vztahy mezi většinovou a menšinovou společností a lokální atmosféra, v níž se promítá i dlouhodobá zkušenost vzájemného střetávání (nejen ve smyslu konfliktů, ale i ve smyslu spolužití) s "místními" Romy hrají významnou roli při formování názorů na romskou minoritu a její příslušníky. Možná významnější, než informace zprostředkované a z "cizích" zdrojů, včetně obecně tradovaných názorů, sdílených postojů i předsudků v rámci celé společnosti. Současná romská populace přicházela z různých míst a prostředí, usazovala se v jednotlivých obcích a regionech v různé době a za odlišných podmínek. Vytvářela postupně diferencovaná společenství jak ve smyslu odlišnosti "mezi sebou", tak ve smyslu různého stupně vnitřní heterogennosti. Ani majoritní společnost nebyla ušetřena - zejména v pohraničních a dalších po druhé světové válce dosídlovaných oblastech - pohybů (geografických, demografických, sociálních) a změn, které nebyly dány jen přirozeným a kontinuálním vývojem. Poznání regionálních rozdílů v situaci příslušných romských komunit a v přístupech k Romům proto tvoří jednu ze základních informací pro rozhodování o účinných způsobech řešení všech souvisejících problémů s přihlédnutím ke specifickým rysům vzájemných vztahů v regionu.

Základem pro porovnání jednotlivých oblastí České republiky byly obecné postoje respondentů prezentované v předchozí kapitole a vybrané odpovědi na otázky ze společné části dotazníku, elementární územní jednotkou byly okresy. Při hodnocení výsledků je třeba mít na paměti nejen skutečnosti uvedené v předešlém odstavci, ale také některé další, které souvisejí s počtem a složením respondentů v jednotlivých okresech. Počet validních odpovědí závisel na ochotě účastnit se šetření a na počtu a struktuře kontaktovaných institucí (např. ne ve všech okresech působí romské organizace, je zřízena funkce romského poradce či existuje škola se speciálním programem pro romské žáky apod.). Počet respondentů v některých okresech byl "uměle" zvýšen o zaměstnance městských úřadů vybraných měst (ne okresních). Osobnost konkrétního respondenta se navíc, vzhledem k malému počtu dotazovaných kolegů, mohla prosadit daleko silněji, než by odpovídalo skutečné situaci či převládajícím postojům v daném regionu. (Jako příklad lze uvést Prahu 13: podle svědectví pracovníků nezávislých institucí, kteří spolu se zaměstnanci tohoto městského obvodu řeší problémy spojené s místní romskou komunitou, pracují na obvodním úřadu i v místní samosprávě lidé se zájmem a znalostí problematiky, otevření a aktivní ... podle výsledků však reprezentanti obvodu zaujali významnou pozici ve druhé skupině respondentů. Při zjišťování, proč došlo k tomuto rozporu, jsme došli k závěru, že výsledek byl ovlivněn účastí dvou osob - ze sedmi dotazovaných - které byly v době šetření fyzicky přítomny, z hlediska náplně své práce a cílů šetření byly kompetentní odpovídat, ale jejich postoje nejsou zcela v souladu jak s postoji většiny kolegů, tak s praktickými aktivitami a snahami úřadu a samosprávy.) Obecně lze říci, že počty dotazovaných v jednotlivých okresech byly nízké a nerovnoměrné, proto je nutné výsledky chápat jako orientační a interpretovat opatrně.

Následující tabulka představuje všechny územních jednotky, které se odchýlily od průměrného podílu zastoupení respondentů ve skupině o více než 5 procentních bodů. Ty, které se od průměru skupiny odchýlily o více než 20 procentních bodů, jsou podtrženy.

Některé další společné rysy měly okresy, které se ocitly v levém sloupci tabulky ve druhé a třetí skupině respondentů. Jedním z nich byl názor na systém sociálních dávek. Ačkoli většinou dotazovaných bez ohledu na instituci, regionální příslušnost či postojovou skupinu byl tento systém označován za demotivující, ve zmíněných okresech byli respondenti vůči němu výrazně kritičtější. Více než 90-ti procentní podíl dotazovaných, kteří považují současný systém za demotivující pro Romy, lze nalézt v okresech Kladno, Mladá Boleslav, Strakonice, Domažlice, Plzeň-sever, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Ústí nad Labem, Chrudim, Jičín, Brno, Žďár nad Sázavou, Bruntál, Frýdek Místek, Karviná, Nový Jičín, Opava, Vsetín. Respondenti z jedenácti těchto okresů se často náleží ke druhé skupině, ze sedmi okresů ke třetí skupině, výjimku tvoří pouze okres Vsetín (první skupina). Dalším společným rysem byla vysoká míra skepse, týkající se možnosti řešit, resp. někdy v budoucnu vyřešit "romský problém".

Na otázku, zda se v posledních dvou letech setkali ve své blízkosti s projevy nepřátelství, nesnášenlivosti, diskriminací či násliím s jasným rasovým motivem, odpověděla z celého souboru kladně necelá polovina tázaných (41 %), jsou však okresy, kde souhlas tuto hranici převyšuje. Jsou to: Praha 1, 3 a 13, Kutná Hora, Mladá Boleslav, České Budějovice, Písek, Domažlice, Plzeň-město, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Louny, Most, Teplice, Ústí nad Labem, Náchod, Pardubice, Trutnov, Brno-město a Brno-venkov, Břeclav, Prostějov, Žďár nad Sázavou, Bruntál, Frýdek-Místek, Karviná, Opava, Ostrava a Vsetín. Respondenti, kteří odpověděli kladně, dále uváděli, zda zaznamenali činy zaměřené proti Romům ze strany majoritní populace nebo činy zaměřené proti majoritě ze strany Romů (či obojí).

V regionech, kde podle respondentů jsou rasově motivované projevy relativně častým jevem, ať už jejich původci jsou příslušníky majority nebo romské komunity, je více příznivců separovaného bydlení. Nejvíce je jich v těch okresech, které současně mají nadprůměrné zastoupení ve druhé "postojové" skupině - jde zejména o okres Kladno, Děčín, Chomutov, Svitavy, Ústí nad Orlicí, Kroměříž, Přerov a Šumperk.

Více než polovina osob, které zaznamenaly ve svém okolí nepřátelský čin Romů proti příslušníkům majority, by problém řešila přísnějším postihem romské kriminality. Naopak významná část respondentů (tři čtvrtiny), kteří o takto orientovaném projevu rasové či etnické nesnášenlivosti nevědí, odpověděla, že přísnější postih není řešením konfliktních situací provázejících soužití Romů a neromů. Tam, kde se podle výpovědí častěji projevuje animozita "bílých" vůči Romům, je více zdůrazňována jak potřeba výchovy k toleranci, tak i nutnost aplikovat nestandardní řešení problémů pomocí programů specificky zaměřených na Romy.

Projevy nepřátelství v uvedených okresech byly častěji zaměřené

Zvláštním problémem je užívání drog a rostoucí počet romské mládeže závislé na drogách (viz také kap. 2.7). Více než dvě třetiny respondentů tvrdily, že se ve svém okolí s tímto fenoménem nesetkali. To samozřejmě neznamená, že tam něco takového neexistuje. Celkový výsledek je ovlivněn nejen možnou neznalostí nebo nevšímavostí či tím, že dotazovaní nerozlišují míru závažnosti šíření a užívání drog odděleně pro Romy a neromy (romské děti a mládež neužívají, podle nich, drogy častěji než stejné věkové skupiny majoritní populace). Je také výrazně územně diferencován. Z 89 okresů respondenti 17 z nich uvedli, že v jejich blízkosti problémy se zneužíváním drog romskou mládeží nevyskytují, v mnoha dalších je zmínil jeden, maximálně dva tázaní. Na druhé straně v pěti okresech o nich věděli téměř všichni dotazovaní (Praha 3 a 5, Teplice, Ústí nad Labem, Ostrava) a v dalších 18 více než polovina z nich. Prostý výčet okresů zde lze nahradit jejich sloučením do větších územních celků. Nejčastěji problém drog u Romů registrují v Praze a středočeských okresech s ní sousedících, zejména směrem na severozápad. Další celek vytvářejí západočeské a severočeské pohraniční okresy, plzeňská, brněnská a ostravská aglomerace. Nejméně jsou podle výsledků zasaženy jihočeské okresy, vyjma Písku, a okresy východočeské.

Zatím byly uváděny spíše problémové a negativní charakteristiky jednotlivých území, nyní uveďme pozitivní příklady a přístupy k řešení romské problematiky. Jsou jimi především proromské aktivity včetně spolupráce úřadů s romskými organizacemi a aplikace specifických programů. Jednoduchá úvaha nabízí schéma, podle něhož aktivní jsou zejména ty okresy (města), kde je na jedné straně existence romské komunity chápána jako problém (ať už z hlediska počtu, koncentrace a struktury romského společenství, nebo z hlediska projevu a chování příslušníků této minority), na druhé straně v zainteresovaných institucích (státní správa, školy, romské organizace, ...) pracují lidé, kteří cítí potřebu problém řešit, jsou schopni a ochotni pro řešení něco dělat (např. přednostní podporou proromských programů) a v minulosti již získali nějaké praktické zkušenosti (nad rámec svých oficiálních povinností). Skutečnost sledovaná podle jednotlivých okresů není tak přímočaře jednoduchá, přestože analýza celého souboru na relativně vysoké hladině významnosti výše naznačené souvislosti potvrdila. Pouze 23 z celkového počtu 89 okresů (na základě postojů a výpovědí příslušných respondentů) ve větší či menší míře splňuje všechny tři vstupní podmínky úvodního schématu (Praha 5, 6, 7, 8; Benešov, Nymburk; České Budějovice, Český Krumlov; Rokycany; Děčín, Louny, Most, Ústí nad Labem; Havlíčkův Brod, Hradec Králové, Pardubice, Ústí nad Orlicí; Brno-město a Brno-venkov; Frýdek-Místek, Olomouc, Ostrava, Jeseník). Respondenti z některých dalších okresů vnímají závažnost problémů vznikajících při soužití majority s romskou minoritou a aktivně přistupují k jejich řešení, ale jsou častěji zastánci standardních postupů a způsobů a nehlásí se tolik k upřednostňování proromských programů (Kladno, Mladá Boleslav, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Břeclav, Prostějov, Karviná, Nový Jičín). Zvláštní a zdánlivě nelogickou skupinu tvoří okresy, jejichž reprezentanti se alespoň v polovině případů domnívají, že v jejich regionu nejsou problémy spojené s romskou populací tak závažné, aby bylo třeba se zabývat otázkou jejich řešení, zároveň ale často uvádějí, že pro Romy pracují nad rámec svých povinností. Obvykle, byť ne vždy, nacházejí pochopení pro zvláštní podporu proromských programů (Praha 2 a 10, Rakovník, Jindřichův Hradec, Litoměřice, Náchod, Rychnov nad Kněžnou, Semily, Kroměříž, Uherské Hradiště, Žďár nad Sázavou, Přerov, Opava, Vsetín).

Okresy uvedené v závorkách v předchozím odstavci jsou ty, které podle vyjádření svých zástupců vykazují nadprůměrné hodnoty proromských aktivit (průměrem byl podíl dotazovaných, kteří kladně odpověděli na otázku, zda jejich instituce udělala pro Romy více, než jim velí pracovní povinnosti). To samozřejmě neznamená, že v ostatních regionech se neděje nic "proromského" - prosté poměřování výsledků pouze vykázalo podprůměrné hodnoty. V 27 případech z 35 těchto "ostatních" okresů byla nízká aktivita provázena vysokým podílem respondentů s názorem, že v jejich okresech není romský problém příliš vážný a není tedy třeba vyvíjet zvláštní úsilí na jeho řešení. V osmi zbývajících okresech neodpovídá (relativně vysoká) míra pociťované závažnosti romského problému nízkému rozsahu deklarované aktivity (Praha 1, 3, 4, 9, Cheb, Plzeň-město a Plzeň-sever, Jablonec nad Nisou, Teplice, Chrudim, Jičín, Znojmo).

Jestliže jsme již dříve nabádali k opatrnosti při hodnocení jednotlivých okresů, je v tomto případě nutná dvojnásobná ostražitost, neboť řada respondentů uváděla jako práci "navíc" vše, co se týkalo romské komunity bez ohledu na to, zda šlo o součást pracovních povinností nebo nikoli (viz kapitola 2.3). Je-li těžké posuzovat kvantitu, ještě těžší je hodnotit kvalitu. Roztříštěné, chaotické a nekoordinované činnosti, špatně odhadnuté možnosti obou stran (majority a Romů), chybná interpretace postojů a přístupu partnera atd. mohou ve svém důsledku znehodnotit sebevětší množství vykázaných i realizovaných dobrých úmyslů a činů právě tak, jako jeden dobře zvolený a důsledně provedený projekt může mít dlouhodobě pozitivní vliv na soužití minority s majoritou či vývoj romské komunity samé.

Jednou z cest vedoucích jak k prosazování zájmů jakékoli národnostní menšiny, tedy i romské, tak k řešení jejích problémů, je spolupráce organizací reprezentujících tuto menšinu se státní správou či samosprávou. Necelá polovina všech dotazovaných (502 osob včetně zástupců romských a proromských organizací a iniciativ) připustila, že v jejich okrese nebo městě fungují romské organizace, a mohla vyjádřit svůj názor na úroveň spolupráce. Z jejich hodnocení zcela vypadly okresy Praha 9, 11 a 12, Benešov, Nymburk, Praha-západ, Příbram, Prachatice, Tábor, Cheb, Plzeň-sever, Plzeň-jih, Blansko, Kroměříž, Vyškov a Opava, protože buď respondenti o žádné podobné organizaci ve svém okolí nevěděli, nebo se s ní při své práci nesetkali. V řadě okresů sice existenci romských organizací zaregistrovali, ale více informací o nich neposkytli, protože - podle jejich vyjádření - tyto organizace obvykle o spolupráci nejeví žádný zájem (zvláště v okresech Praha 4 a 7, Praha-východ, Kolín, Kutná Hora, Strakonice, Domažlice, Liberec, Teplice, Jičín, Břeclav, Svitavy, Bruntál, Frýdek-Místek, Olomouc, Šumperk). Nezájem o spolupráci nemusí být pouze záležitostí Romů, resp. jejich organizací, právě tak ho mohou projevovat úřady a státní instituce (např. v okresech Karlovy Vary, Tachov, Jičín, Žďár nad Sázavou, Šumperk). Z mnoha míst se ozvala kritika - zaměstnanci státní správy zde zatím mají se spoluprací s Romy více špatných než dobrých zkušeností (zejména Praha 3, Kolín, České Budějovice, Písek, Sokolov, Česká Lípa, Chomutov, Jablonec nad Nisou, Havlíčkův Brod, Chrudim, Semily, Trutnov, Břeclav, Jihlava, Znojmo, Bruntál, Karviná, Nový Jičín, Ostrava a Jeseník). Dobrou úroveň vzájemné spolupráce (častěji než špatnou) uváděli respondenti z některých pražských obvodů, zejména Prahy 1, 5, 8 a 10, a dále z okresů Beroun, Kladno, Mělník, Rakovník, Český Krumlov, Jindřichův Hradec, Pelhřimov, Strakonice, Rokycany, Tachov, Louny, Hradec Králové, Pardubice, Brno, Zlín, Hodonín, Prostějov, Přerov a Vsetín.

Osobní vlastnosti reprezentantů obou zúčastněných stran, to jest státní správy, event. samosprávy na straně jedné a zástupců romských organizací a Romů na straně druhé, mají na úroveň a kvalitu spolupráce, celkovou atmosféru a vývoj vzájemných vztahů v místě i širším regionu velký vliv (viz kapitola 2.6). Současně nelze přehlédnout podmíněnost lokální situace objektivními příčinami (historickými, sociálně-ekonomickými atd.) - je třeba ji respektovat, protože vytváří základ postojových stereotypů a setrvačných přístupů majority k minoritě a naopak. Cílevědomým, místně diferencovaným a individuálním úsilím lze tyto stereotypy v dobrém slova smyslu narušovat a tím postupně rozšiřovat prostor pro nekonfliktní spolubytí a smysluplnou komunikaci dvou nepochybně rozdílných komunit. Sebelepší úmysly a obecná doporučení musí najít odezvu nejen místní, ale také osobní, aby se dočkaly svého naplnění. Modelová řešení problémů musí být dostatečně pružná, aby byla schopna absorbovat konkrétní podmínky a požadavky kladené jak místně, tak personálně. Úspěšnost závisí i na reálnosti dosažení stanovených cílů, které jsou zcela jistě odlišné např. v okrese Benešov (s rozptýlenou a relativně bezproblémovou romskou populací) a v pánevních okresech západních a severních Čech (právě tak, jako jsou rozdílné výchozí podmínky). S tímto vědomím je potřeba přistupovat k hodnocení a zvláště srovnávání jednotlivých okresů, není možné jednoduše ukázat na okresy tzv. problémové nebo naopak vzorové. Lze jen říci, kde je problémů více a kde méně, kde je patrná snaha problémy řešit, jakého druhu a kam je třeba směrovat úsilí vedoucí k nápravě neutěšeného stavu, kde a u koho je možné hledat inspiraci.

6. Závěr

Pohled zaměstnanců státní správy na romskou komunitu a problémy s ní spojené je silně diferencován. Respondenti vytvořili několik skupin, které se od sebe navzájem významně lišily nejen primárně (podle činnosti, klientů), ale také sekundárně - typem postojů a názory na řešení problémů.

Pracovní zařazení ve smyslu obsahu činnosti a náplně práce předurčuje typ a strukturu klientů, s nimiž přichází zaměstnanec do kontaktu a jejichž případy v rámci svých kompetencí řeší. Osobní, relativně úzká zkušenost s příslušnou skupinou klientů, v tomto případě romských, se promítá do hodnocení celé romské komunity, má vliv na kvalitu a úroveň práce s nimi, na vývoj vzájemných vztahů a míru ochoty spolupracovat na řešení specifických problémů. Styk s problémovou populací do jisté míry vysvětluje názorový pesimismus a příklon k paternalistickým řešením.

Postoje a názory nejsou jednou provždy danými veličinami. Na jejich utváření se výrazně podílí znalost podstaty problému - tedy nejen empirická zkušenost, ale také množství a kvalita informací, které mají v tomto případě o Romech, jejich historii, tradicích ap. lidé k dispozici, nebo mají možnost je průběžně doplňovat. Lidé, kteří věnují profesionální i osobní úsilí integraci Romů do společnosti, kteří se dlouhodobě a iniciativně zabývají problémy Romů, jsou ve svých vyjádřeních optimističtější, liberálnější a v prosazování proromských opatření aktivnější.

Státní zaměstnanec, a to zejména na regionální a místní úrovni, je ve svých postojích významně ovlivňován lokální atmosférou a "lokálně většinovými" postojovými stereotypy, setrvačnými přístupy majority (jejíž příslušníkem je obvykle i on sám) k Romům, ať už jsou tyto postoje vytvářeny dlouhodobě, nebo na základě výrazných událostí souvisejících se střetáváním sociokulturně rozdílných společenství v posledním období.

Výkon státní správy se opírá o evidenci cílových skupin obyvatelstva. Zde narážejí její zaměstnanci na neřešitelný rozpor mezi dvěma principy. Občanským a , řekněme, diskriminačním. Občanský, zajišťující relativně rovný individuální přístup ke komukoli bez ohledu na národní, etnickou či jinou skupinovou příslušnost, není schopen pomoci při řešení specifických problémů skupiny obyvatel a jejích členů, a to zejména existují-li silné vnitroskupinové vazby. Více než polovina státních zaměstnanců by evidenci Romů podpořila s cílem pozitivní diskriminace, domnívají se, že evidence by napomohla prosazování integračních programů.

Mají-li být vládní opatření k postupnému zlepšování situace romské komunity v České republice účinná, je třeba zaměřit pozornost nejen na odstraňování její vlastní sociální, vzdělanostní aj. degradace (příčin i důsledků) a posilování identity. Současně je nutné vytvářet podmínky pro realizaci vstřícných kroků přímo ve státní správě zvyšováním účelové kvalifikace zaměstnanců, a to především tam, kde z jakýchkoli důvodů existuje nejvíce překážek vzájemné komunikace. Ať už jde o druh klientely, porozumění podstatě problémů, umění překonávat myšlenkové stereotypy a předsudky či schopnost překročit lokální horizonty. Zatímco efektivnost některých proromských aktivit byla respondenty zpochybňována, zlepšování vzájemné komunikace mezi představiteli státní správy, místních samospráv a Romy viděla jako smysluplnou cestu k řešení problémů soužití naprostá většina z nich.