Žádost o informace v souvislosti se zákonem o majetkovém vyrovnání s církvemi
Žádost o sdělení postoje vlády ČR k Návrhu zákonného opatření Vlády ČR k pozastavení platnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č. 408/2012 Sb.
ROZHODNUTÍ
Úřad vlády České republiky (dále jen „Úřad vlády") jako ústřední orgán státní správy rozhodl o žádosti podané 12. října 2013, doručené Úřadu vlády dne 14. října 2013, "o sdělení postoje vlády ČR k zaslanému „Návrhu zákonného opatření Vlády ČR k pozastavení platnosti zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi č. 408/2012 Sb." přiloženému v příloze, který byl v listinné formě zástupci iniciativ předán do podatelny Úřadu vlády dne 2.10.2013", takto:
Žádost se podle § 15 odst. 1 a s poukazem na § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, odmítá.
Odůvodnění:
Žadatelka se obrátila na předsedu vlády se žádostí o poskytnutí shora uvedených informací.
Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.
Žadatelka svou žádost formulovala jako žádost o vyjádření určitého názoru, který má vláda dle požadavku žadatelky teprve zaujmout. Žadatelka tedy požaduje informaci, která ve skutečnosti neexistuje a která by měla být na základě jejího požadavku v budoucnu vytvořena. Tuto žádost lze tedy podřadit ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého se povinnost poskytovat informace netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací. Jak bylo uvedeno, informace požadovaná žadatelkou dosud neexistuje, požadovaný názor není zachycen na žádném nosiči (list papíru, CD, elektronický dokument atd.). Na takto formulovanou žádost je tedy nutné podle názoru správního orgánu 1. stupně pohlížet jako na žádost, která povinnému poskytování informací nepodléhá. Informaci, která neexistuje, logicky nelze poskytnout.
Správní orgán 1. stupně dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě jsou zde dány důvody pro neposkytnutí informací podle § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. a je tedy na místě aplikovat ustanovení § 15 odst. 1 zákona, kde je stanoveno, že pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti.
Proto bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrokové části.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí lze do 15 dnů ode dne jeho oznámení podat rozklad (§ 152 odst. 1 a 4 správního řádu), a to podáním učiněným u Úřadu vlády. O rozkladu rozhoduje vedoucí Úřadu vlády.
Lhůta k podání rozkladu se počítá ode dne následujícího po dni, kdy bylo rozhodnutí účastníku řízení oznámeno (doručeno). Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 40 odst. 1 písm. a) a c) správního řádu). V případě, že rozhodnutí bylo uloženo u provozovatele poštovních služeb a nebylo dříve adresátem vyzvednuto, považuje se desátý den od připravení rozhodnutí k vyzvednutí za den doručení. Lhůta k podání rozkladu počíná v takových případech běžet dnem následujícím po uplynutí desátého dne, kdy bylo rozhodnutí připraveno k vyzvednutí.
Prokáže-li adresát, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění písemnost ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za podmínek ustanovení § 41 správního řádu požádat o určení neplatnosti doručení nebo okamžiku, kdy byla písemnost doručena.
Jana Jabůrková
ředitelka Odboru tiskového a styku s veřejností
