Antonín Zápotocký

Syn dělnického novináře Ladislava Zápotockého-Budečského (1852-1916), spoluzakladatele české soc. demokracie. Vyučil se kameníkem. Od 1900 pracoval v soc. dem. mládežnickém hnutí. 1907-1911 krajský tajemník soc. dem. strany a odborové organizace na Kladně, 1911-1914 redaktor kladenského soc. dem. listu Svoboda. 1910 se oženil s Marií Skleničkovou (1890-1981). Za 1. světové války voják rakousko-uherské armády. 1919 jeden ze zakladatelů tzv. marxistické levice v Čs. soc. dem. straně; 1920 delegát II. kongresu Kom. internacionály v Moskvě. V době prosincové gen. stávky 1920 řídil revoluční akce na Kladně; 1921 devět měsíců vězněn. Od 1921 člen KSČ, 1921-1924 člen jejího výkonného výboru, 1922-1925 generální tajemník strany; od 1924 člen ÚV KSČ, 1925-1938 člen polit. byra ÚV KSČ a poslanec NS. Ve 20. letech patřil k umírněnějšímu (šmeralovskému) křídlu KSČ, navazujícímu na soc. dem. tradice, oponujícímu levicovým radikálům a orientovanému na budování masové dělnické strany ve specifických podmínkách ČSR. 1929 se připojil ke Gottwaldovu vedení KSČ, avšak zachoval si vůči němu určitý odstup a v následujícím období se uplatňoval především v odborovém hnutí. 1929-1939 gen. tajemník Rudých odborů; 1932 se významně podílel na organizaci mostecké stávky, v době vzrůstajícího ohroženi ČSR nacistickou agresí ve 2. polovině 30. let usiloval o sjednocení čs. odborového hnutí. 1928 zvolen členem výkonného výboru Rudé odborové internacionály, 1935 pak kandidátem výkonného výboru Komunistické internacionály. Od zastavení činnosti KSČ 20. 10. 1938 do jejího rozpuštění 27. 12. 1938 reprezentoval spolu s Jaromírem Dolanským legální vedení strany. V dubnu 1939 zatčen při ilegálním přechodu hranic do Polska, poté do února 1940 vězněn v Praze na Pankráci a 1940-1945 v koncentračním táboře Sachsenhausen-Oranienburg. 1945-1950 předseda Ústřední rady odborů; 1945-1954 člen předsednictva, od 1954 do své smrti člen polit. byra ÚV KSČ; 1945-53 poslanec NS; od 18. 6. do 18. 7. 1946 předseda Ústavodárného nár. shromáždění, od února do června 1948 náměstek předsedy, od června 1948 do března 1953 předseda vlády. Od 21. 3. 1953 do své smrti president ČSR. Významně se podílel na únorovém převratu 1948 a v následujících letech nesl jako jeden z nejvyšších politických a státních představitelů spoluzodpovědnost za praktiky kom. totalitního režimu v ČSR. Svým lid. vystupováním a osobní skromností si ovšem získal poměrně značnou popularitu široké veřejnosti. - Z. byl též literárně činný; v posledním desetiletí svého života napsal několik hist.-autobiografických románů, v nichž se pokusil zbeletrizovat dějiny českého dělnického hnutí: Vstanou noví bojovníci (1948), Bouřlivý rok 1905 (1949), Rudá záře nad Kladnem (1951), Rozbřesk (1956), Barunka (1957). Pohřben původně v Národním památníku na Vítkově, od 1990 na hřbitově u krematoria v Praze-Strašnicích.