Projev premiéra Mirka Topolánka u příležitosti zahájení 2. mezinárodní konference Proměny Evropy 17. 4. 2008

Tato akce nese název proměny Evropy. Jako konzervativec se však raději držím věcí, které se nemění. Které zůstávají stálé, či chcete-li věčné v měnícím se světě. Coby premiér na druhé straně musím reflektovat, že politika a vlády se naopak mění. Jako konzervativec se stále držím základní evropské hodnoty – Svobody. Jako politik vidím, že jí na starém kontinentu neúprosně ubývá. Dnes tu nechci mluvit především jako předseda vlády, chci mluvit hlavně za sebe. Neberte prosím tuto přednášku jako výklad programového prohlášení kabinetu, ani jako prezentaci našich představ o prioritách českého předsednictví EU. Jde o mou osobní úvahu o budoucnosti Evropy. O delší perspektivě Evropské unie. Nikoli jen šesti měsících, kdy jí Česká republika bude předsedat, nikoli jen v průběhu funkčního období této vlády. Chci si klást otázky, které sice vycházejí z aktuální situace, avšak přesahují horizont běžných politických rozhodnutí.

Kde jsme a kam kráčíme?

Na tuto otázku lze stručně odpovědět paralelou s Evropou 11. století. Tehdy jsme byli obrazně řečeno dole a mířili jsme vzhůru. Dnes jsme naopak nahoře, ale míříme dolů. Samozřejmě tím míním v globálním měřítku. Slovo globalizace je dnes módní. Ale to jen proto, že rozvoj informačních technologií, dopravy, výměny zboží a technologií se natolik zrychlil, že změny, které dříve probíhaly dlouhá desetiletí a staletí se dnes odehrávají v horizontu pár let. Ve skutečnosti spolu civilizace a kultury soupeřily vždy, jen se tomu neříkalo globalizace. Tato soutěž měla silný ekonomický rozměr, nicméně v konečné fázi se často rozhodovalo silou zbraní. Je jasné, že i pak měla země či civilizace s větším hospodářským potenciálem daleko větší vyhlídky na úspěch… Dnes se vztahy mezi státy a jejich uskupeními ekonomizují čím dál více. V globální soutěži už nerozhodují armády, ale čistě ekonomická síla. Stát a jeho jednání na mezinárodní scéně je definováno jeho ekonomickými zájmy. Platí to i pro společenství typu Evropské unie. V této globální ekonomické soutěži si Evropa zdaleka nevede tak dobře, jak by odpovídalo jejímu průmyslovému, technologickému, vědeckému, výzkumnému a vzdělanostnímu potenciálu. Ostatní – a to i ti s daleko horšími výchozími podmínkami - si vedou daleko lépe, a to nejen relativně, ale často i absolutně. Toto zaostávání je zatím překryto bohatstvím Evropy, stále vysokou produktivitou na hlavu, setrvačností, kterou mají z minulosti nastavené ekonomické mechanismy. Ale pokud neprovedeme rázné změny, dlouhodobě se tento „ústup ze slávy“ negativně projeví na životní úrovni našich občanů.

Jistě, Evropané si žijí stále daleko lépe než Číňané, nebo. Indové. Zatím. Nejlépe ale můžeme chmurnou budoucnost Evropy vidět na srovnání se zemí, které patří do stejné civilizace, vyznává stejné hodnoty a je nám strukturou ekonomiky i velikostí trhu blízká. Spojené státy mají dnes ekonomiku přibližně o pětinu silnější, než je ekonomika EU. Ale podle prognózy OECD bude do poloviny tohoto století silnější dva a půl krát. To představuje nejvýraznější a nejrychlejší ztrátu vlivu a váhy určitého regionu v mírových dobách. Co to bude znamenat v praxi? Při pokračování současného trendu bude průměrný občan USA za 20 let dvakrát bohatší než průměrný Francouz nebo Němec. Toto je prosté konstatování evidentních faktů. Jaké příčiny za nimi stojí? V zásadě jedna. Evropě se začíná nedostávat hodnoty, na které stojí, která byla vždy její největší komparativní předností: svobody. Nejlépe je to vidět na stavu evropské vzdělanosti, na stavu vědy a výzkumu, na inovačním potenciálu. Což jsou právě ty přednosti, na nichž stál vzestup evropské moci a slávy po minulých tisíc let.

Mezi dvaceti nejprestižnějšími světovými univerzitami se jen dvě nacházejí v Evropě. Jedna je v Japonsku. Zbytek, tedy sedmnáct se nachází v USA. Tedy v zemi s nejnižší mírou státních zásahů do univerzitního školství a s největším objemem soukromých investic do vzdělání. Nezapomněli jsme tak trochu na ideály akademických svobod, na otevřenost našich středověkých univerzit, na hodnotu vzdělání coby vysoce ceněného individuálního statku? Stejné je to i s dalšími částmi inovačního řetězce. V USA zůstává více evropských studentů, kteří zde vystudují a získají titul v postgraduálních kursech, než se jich vrací zpět. Nacházejí zde totiž lepší podmínky, jak se uplatnit ve vědě, ve výzkumu, při zavádění nových technologií.
Propast mezi Evropou a zbytkem světa v oblasti výzkumu a vývoje se hrozivě rozevírá. Investice obchodních společností do této oblasti v letech 2004-05 vzrostly v Evropě o dvě procenta, avšak v USA a Asii o sedm procent. To je onen rozdíl mezi mírou ekonomické svobody na starém kontinentu a ostatním světem. Evropské ekonomiky již ztratily komparativní výhody v oblasti nákladů. Pokud přijdeme i o náskok ve vzdělání a v inovacích ve prospěch Číny, Indie a dalších, stane se Evropa kontinentem zcela neschopným konkurence ještě za mého života. Se všemi důsledky na kvalitu života občanů. Občanů, které se dnes tolik snažíme chránit na úkor jejich svobody. Tím je „chráníme“ i před jejich budoucím štěstím a prosperitou.

Kam chceme jít?

Opravdu chceme jít dál touto cestou? Přinejmenším za sebe říkám, že ne. Nechci, aby moje děti měly jednou horší výchozí podmínky, než mám dnes já. Motto českého předsednictví “Evropa bez bariér!“ vyjadřuje přesně ten přístup, který potřebujeme. Evropa bez vnitřních bariér je Evropou, která dává lidem maximální příležitost, aby uplatnili svoje schopnosti. A Evropa, která s nebojí zrušit vnější bariéry, je sebevědomou Evropou, která vytěží maximum z procesu globalizace. Nemáme velké nerostné ani lidské zdroje, o to více je hloupé uzavírat se v „pevnosti Evropa“. Nemůžeme sázet na imperiální heslo „The big is beautiful“, které si oblíbili zastánci tuhé evropské unifikace. Pro Evropu se daleko více hodí české přísloví: co je malé, to je hezké. Minulost nás přinutila sázet na naše individuální přednosti, talent,m tvořivost, vynalézavost. Uspěli jsme.

A můžeme být úspěšní opět. Chce to jen, aby se evropští státníci uměli vrátit ke kořenům tohoto úspěchu. Aby se soustředili na důležité věci a nezabývali se škodlivými pseudoproblémy typu globálního oteplování. Což je nejen ohromná ztráta času, ale i peněz a další mohutný krok směrem k nekonkurenceschopné Evropě. Chce to, aby se politici nebáli vzepřít unifikačním a protiliberálním trendům a udělali to, co lidi skutečně potřebují, ne to, co si na základě zmanipulovaných informací možná myslí, že potřebují. Evropa, kterou já chci, je Evropa liberální a svobodná. Evropa, která uvnitř plně uplatňuje čtyři základní unijní svobody: volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Evropa, která navenek už nebude tím, kdo v rámci WTO klade překážky volnému obchodu, ale naopak bude prosazovat rušení bariér. Evropa, která bude otevřená novým členům, která zůstane věrná své civilizační misi šířit prostor svobody, bezpečí, stability a prosperity. Evropa, která nebude tuhým unifikovaným monolitem, ale bude flexibilní a umožní jednotlivým zemím využívat komparativních výhod a jednat podle svých ekonomických podmínek a zájmů. Problémy Evropy jsou přehnaná regulace, komplikované a vysoké daně, vysoké sociální výdaje a cena práce, nízká efektivita vysokoškolského vzdělání, vědy a výzkumu, nákladné společné politiky (zejména zemědělská), protekcionismus a uzavírání se před světem. Kromě těchto vnitřních existují samozřejmě i vnější problémy: energetická bezpečnost, migrace či terorismus. Tyto otázky musíme řešit. Máme za sebou vleklou zákopovou válku o reformě institucí, která skončila podpisem Lisabonské dohody. To nám teoreticky otevírá prostor k řešení oněch akutních problémů.

Lisabonská dohoda uzavřela otázku budoucího institucionálního fungování EU. Odpovídá však toto institucionální uspořádání, které podporuje tendenci ke stale hlubší integraci, potřebám Evropy, jak jsem je zde nastínil? Zastaví ono zaostávání za USA a zbytkem světa v průběhu příštích deseti patnácti let? Skýtá nám perspektivu na dalších padesát, či sto let? Evropa se i nadále bude rozšiřovat – a ona se rozšiřovat musí. Na druhé straně v určitých oblastech se bude spolupráce jejích členů prohlubovat a specializovat. Jaké jsou hranice těchto protichůdných procesů? Rozšiřování, tedy růstu heterogenity EU a hlubší, specializovanější spolupráce? Z pouhé věcné logiky je jasné, že dohromady to půjde pouze a jen tehdy, pokud ona hlubší spolupráce bude zároveň flexibilní. Pokud se k ní v rámci svých podmínek a možností bude moci každý stát dobrovolně přihlásit či nepřihlásit. Zvolit si míru svého zapojení ve společných politikách unie. Flexibilní Evropa, jak u ní mluvím, je tedy v příkrém rozporu s tzv. teorií tvrdého jádra. Tedy situaci, kdy skupina států, delorsovským jazykem řečeno, „avantgarda států“ postupovala v integraci hlouběji ale zároveň přímo či nepřímo nutila integrační opozdilce, aby se k jádru přidali, jinak zůstanou na periferii a stanou se jakýmisi členy druhé kategorie. Taková forma variabilní integrace by nepodporovala různorodost a bourání bariér, ale naopak by ve svém důsledku vedla k unifikaci a budování nových institucionálních politických a ekonomických zdí. To je nutné odmítnout.

Ano, vím, že cesta flexibilní integrace není zatím příliš vyzkoušená, ale její zárodky v historii evropské integrace existují. Spolupráce v rámci Schengenského prostoru, Evropské měnové unie, dále tzv. Prümská smlouva o policejní a hraniční spolupráci. To, o co se mi jedná, je tedy různorodější Evropa, v níž různé skupiny států sledují své přirozeně různé zájmy. Pokud tu mluvíme o proměnách Evropy, pak právě v této změně dosavadního integračně unifikačního trendu vidím budoucnost EU. Samozřejmě, že nutnou podmínkou k tomu, aby tento mechanismus mohl fungovat, je shoda na největším společném jmenovateli, na definici kompetencí a pravidel, která budou platná pro všechny. Dobrým příkladem je společný trh s jeho čtyřmi svobodami. Stručně řečeno, flexibilní Evropa je taková Evropa, která rozšiřuje prostor společné svobody, ne míru regulace. Evropa, která zvyšuje vnitřní konkurenci, ne unifikaci. Taková Evropa umožní hledat efektivní řešení problémů, které jsem zde nastínil. Co by mělo obsahem onoho společného základu flexibilní evropské integrace, co má být tím nejvyšším společným jumenovatelem? Mají to být současné politiky zahrnuté v acquis? Nebo čistě otázky týkající se fungování vnitřního trhu? Nebo půjdeme dále a budeme se snažit o přesun dalších pravomoci z unijní zpět na národní úroveň?

Toto jsou otázky, na jejich zodpovězení závisí budoucí směřování Evropské unie. Které do značné mír rozhodnou o tom, zda příští proměna Evropy bude směrem k bezvýznamné mocnosti třetího řádu, nebo zda nastoupíme cestu zpět na vrchol, z něhož nyní už sklouzáváme (pokud přímo nepadáme). Jak jsem už naznačil, já své vodítko pro další cestu mám. Budu se držet své střelky na kompasu svobody. Nicméně, abych se alespoň v závěru vrátil do role premiéra budoucí předsednické země, tak řeknu: toto jsou otázky, o kterých je třeba začít intenzivně diskutovat s našimi partnery. Ostatně už jsme začali. A první výsledky jsou rozhodně lepší, než předpovídali pesimisté. Atmosféra v EU se vskutku „proměňuje“. Stále více státníků si uvědomuje, že se musíme vrátit k našim původním hodnotám, vystříhat se přílišných zásahů do trhu, provést liberální reformy, podpořit konkurenci, omezit vysoké veřejné výdaje a bruselskou byrokracii... To je proměna, kterou si i jako konzervativec nechám líbit.