Projev premiéra Mirka Topolánka u příležitosti 60. výročí únorových událostí v roce 1948 25.2. 2008
Dnes je to právě 60. let, co na naši zemi padl opět stín. Stín nesvobody. A zde, na tomto náměstí, v tomto paláci a na tomto balkóně, je to pravé místo ptát se společně s vámi. Čím byl komunismus? Odpověď zní mrazivě a jasně. Komunismus byl historií jedné velké lži. Lži od počátku až do konce.
Nebyl to balkón paláce Kinských, kde Gottwald řekl své slavné: „Právě jsem se vrátil z Hradu…“. A nebylo to 25. února, kdy komunistické bojůvky zaplnily Staroměstské náměstí. To jen bolševická propaganda začala s falšováním historie sama u sebe. Komunisté vždy lhali o svých pravých záměrech. Vždy lhali o svých odpůrcích. Vždy lhali o důsledcích své vlády. Lhali před únorem 1948, lhali v únoru 1948, lhali po únoru 1948 a lžou dodnes! Komunisté lhali tak důsledně, že v jejich světě už ani nezůstal výběr mezi pravdou a lží. Člověk mohl volit jen mezi různými formami a stupni lži. Komunisté retušovali nejen nepohodlné lidi z fotografií, ale po orwellovsku i slovník. V oficiálním komunistickém newspeaku ani nebyly termíny, jimiž by se pravda dala vyjádřit. Vrcholem tohoto umění je Marxův výrok, že svoboda je poznaná nutnost.
Tímto falšováním jazyka nám komunisté ukradli naši základní hodnotu: svobodu. Tahle lež však želbohu fungovala. Nabízela totiž pohodlné a milosrdné vysvětlení našich vlastních selhání. Za komunismus jsme si takto totiž nemohli sami, ale byl objektivní historickou daností. Komunisté nám lhali. Ale nelžeme si aspoň sami sobě. Komunismu šlo zabránit. I v únoru 1948. Zklamali ale demokratičtí politici. Někteří zradili. Někteří byli málo prozíraví, jiní hodně zbabělí. Mene, mene, tekel, ufarsin.
Mohlo to být i jinak. Kdyby tolik lidí před únorem 1948 nezrazovalo, kdyby demokraté nebyli tak rozhádaní, kdyby se veřejnost nenechala tak dlouho vodit za nos, kdyby, kdyby, kdyby.... Bertrand Rusell měl pravdu, když řekl, že „historie je souhrn událostí, kterým se bylo možno vyhnout“. Toto selhání otevřelo dveře novým lžím. Když komunisté říkali mír, měli na mysli válku. Když říkali právo na práci, mysleli tím pracovní povinnost. Když říkali demokracie, šlo o tuhý centralismus. Beztřídní společnost byla společností kast. A volby? Ty plně naplňovaly Marxův imperativ o poznané nutnosti a za celou rodinu je zvládl, podle klasika, cvičený pes dingo. Nejodpudivější komunistické lži se ale týkaly jejich obětí. O těch, které bez milosti vraždili, mučili a okrádali, mluvili jako o vrazích, násilnících a zlodějích. Nakonec ale i o komunistických manipulacích platí rčení, že lež má krátké nohy. Říše zla padla, lidé se začali dovídat pravdu a my si připomínáme osudy hrdinů, zatímco z vylhané slávy totalitních vládců nezbylo nic. Hrdinové byli mnohdy bezejmenní, někteří mají jména, doufejme, že už i v učebnicích, mnozí i tváře dosud žijících a stále bojujících vězňů svědomí, muklů a obětí komunistické zvůle. Nemusíte věřit politikům, věřte jim! Stojí tu s námi. Nepodlehli lži a nikdy se nevzdali!
Komunistické lži byly smrtelné. Mějme to na paměti dnes, kdy si užíváme svobody a demokracie a zdá se nám, že z nějaké té lži se nestřílí. Tím však jen umetáme cestu nějaké potenciální nové totalitě. Totalitě, která nemusí mít tak jasně definovanou barvu. Už zase chtějí někteří zavírat ústa těm, co mají jiný názor, už zase chtějí poroučet větru, dešti a klimatu, už zase chtějí zachraňovat svět, už zase chtějí páchat dobro a realizovat svůj velký sen o rovnosti všech, vždy a všude. Miliony hrobů po celém světě a vráskami zbrázděné tváře pamětníků by nás i je měly varovat! Začal jsem tím, že komunismus byl jednou velkou lží. Ano, byl lží tak velkou a obludnou, že beze zbytku naplnila slova Tomáše Garrigua Masaryka: „Lež je druh násilí“. Nedopusťme, aby se toto násilí vrátilo a znovu opanovalo naše hlavy a srdce! Je to moje i naše společná zodpovědnost. Děkuji vám.
