Projev premiéra Mirka Topolánka na 75. Žofínském fóru 4. 3. 2008

Vážený pane předsedo vlády, vážený pane ministře, vážení hosté, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás velice upřímně přivítal na jubilejním 75. energetickém fóru. Vítám nejen vás a zástupce sdělovacích prostředků, ale vítám v přímém přenosu i diváky České televize. Dnešní téma jsme zvolili energetické, a že jsme udělali dobře, o tom svědčí skutečnost, že sál je opět plný do posledního místečka, program máme nabitý, máte ho před sebou na pozvánkách, takže určitě budeme moci diskutovat. Chci vás jen upozornit, máte před sebou přihlášky do diskuse a samozřejmě možnost se přihlásit živě a položit dotaz přímo na mikrofon. Nebudeme dlouho chodit kolem tohoto tématu, je určitě o čem hovořit, a proto požádám o úvodní vystoupení předsedu vlády ČR pana Mirka Topolánka.

Mirek Topolánek, předseda vlády ČR: Já vás všechny zdravím, dobrý den dámy a pánové. Musím říci, že jsem se zařekl už před časem, že na konference tohoto typu nebudu chodit, a to ještě se mi dneska stalo, že to je druhá. Nevím, kdo to organizuje, ale udělat dvě stejně významné konference v jednom městě v jeden den pokládám za marketingově špatně. To jenom na úvod.

Nepřeji si moc účastnit se těch konferencí, protože osobně se domnívám, že dokud se nepodaří politikům ve spolupráci s Parlamentem zkrátit energetické předpisy a zákony a nařízení o půl metru, tak skoro nemá cenu se o něčem bavit. Ten druhý důvod, proč vystupuji nerad, protože se dostanu do konfliktu zájmů, jako premiér bych měl hájit vládní program, jako energetik bych měl mluvit pravdu, takže je to trochu složitější. Jsem velice potěšen tím, že jsem přizván na toto vlastně jubilejní žofínské 75. fórum a jsem také rád nakonec, že je zaměřeno na energetiku. Já bych se v první části toho svého druhého dnešního vystoupení zaměřil na otázky energetické bezpečnosti, asi bych chtěl tu diskusi pouze otevřít, nechci vstupovat do významných příspěvků všech, kteří se akreditovali na tuto konferenci, a v té druhé části bych se chtěl věnovat spíše budoucnosti ČR. Chtěl bych ale úplně na úvod říci, že pokud se mluví v EU o bezpečnosti a udržitelnosti nebo o bezpečnosti a vlivu klimatických změn, tak my bychom měli opravdu se věnovat té první části daleko důsledněji, nás se daleko víc týká.

Týká se nás proto, že jsme ve středu Evropy, přesto nám hrozí v nejbližší době bypasování dodávek ropy a plynu. Jsme poměrně v postavení země, která s nikým sice není závislá významně na dovozech, ale perspektivně být může v situaci, kdy všude ve světě existuje zvýšená poptávka po energetických zdrojích, speciálně po elektrické energii, ale také samozřejmě po těch primárních zdrojích z důvodu rychle rostoucích ekonomik typu Čína, Indie. Ty dramatickým způsobem zvyšují světovou spotřebu, a to jak primárních zdrojů, tak výroby elektrické energie. Dramaticky, řekl bych, dublují až triplují tato čísla, tím se stávají také největšími znečišťovateli, a z tohoto pohledu některé snahy EU mají spíše celosvětový edukativní, ale nikoliv věcný a zásadní charakter.

Myslím si, že otázka energetické bezpečnosti má pro další vývoj našeho energetického hospodářství zcela zásadní význam. Už to, že se tím zabývá nejenom vláda, ale také Bezpečnostní rada státu, svědčí o tom, že tomu přikládáme velký důraz a cítíme odpovědnost, a ten další vývoj, my máme speciálního velvyslance se zvláštním určením pro otázky energetické bezpečnosti, což je na ministerstvu zahraničí pan Bartůška. Ty materiály, které jsou předkládány na Bezpečnostní radu státu se stávají podklady potom pro jednání vlády, poslední zasedání bylo 18. prosince loňského roku a jedním z projednávaných bodů mimo jiné byla rovněž správa o dalším postupu při zajišťování energetické bezpečnosti státu.

Já bych pro názornost promítl obrázek, který se jmenuje Tuzemská spotřeba primárních zdrojů. Tady je zcela evidentní, že při všech opatřeních ve směru úspor, ve směru nízké energetické náročnosti apod., tak ta tuzemská spotřeba nepochybně nebude klesat, mohl bych tady promítnout jiné grafy, ty nejoptimističtější, když budeme šetřit na 100 % a využijeme všech mechanismů, tak přesto poroste ta spotřeba kolem 1,1 % ročně. Všechny ty nápady o tom, že bychom měli vázat, že bychom měli zastropovat energetickou spotřebu a v tom udělat opatření, mi připadají skoro horší než ve finále komunistického režimu, toho minulého režimu. To prostě takto nepůjde, tady nejde jenom o kvalitu života lidí a zvyšující se nároky na spotřebu různých druhů energií, ale také o naši konkurenceschopnost. My musíme dosáhnout toho, abychom byli schopni našim podnikům dávat, řekl bych, bezpečně, spolehlivě a také dostatečně v optimální ceně.

Takže to byl první obrázek, který nechci komentovat, já si myslím, že je poměrně edukativní. Zkusme si trochu popsat to prostředí, v kterém se pohybujeme. V roce 1999 jsme zaplatili jako Česká republika, přepočteno samozřejmě na Českou republiku, za dovozy ropy a zemního plynu kolem cca 41 miliard korun. V roce 2006 to za zhruba stejné objemové množství při samozřejmě rostoucí koruně vůči dolaru bylo 141 miliard korun. Já si myslím, že není třeba v rámci toho porovnávání říkat nějaká další čísla. Přitom ta realita neustále se zvyšujících dovozních cen nejen energetických, ale prakticky všech surovin, není to jediné nebezpečí. Já teď si nemyslím, že by současná např. administrativa Ruské federace mínila v této době a v nejbližší době omezovat dodávky těchto surovin do ČR, já to pokládám za velmi nepravděpodobné. Nicméně už to, že neexistuje cenový substitut u těchto surovin, znamená jisté ohrožení, a všechny ty plány, které sledujeme, ať už na výstavbu Northstreamu pod Baltickým mořem, nebo Southstreamu, mě vedou k tomu, a nejsem sám, že to musí být jedna ze základních priorit vlády ČR. Vedle boje proti terorismu a některých dokončených reforem, je právě energetická bezpečnost jedna ze základních věcí, kterou se zabývám.

Pro udržení energetické bezpečnosti na přijatelné úrovni je proto zapotřebí, aby ten náš domácí energetický mix byl různorodý a dokázal se s těmito hrozbami do budoucna vyrovnat. Já si myslím, že v současné platné státní energetické koncepci je stanoven kromě požadavku využívat kromě jaderných zdrojů také v maximální míře ostatní domácí energetické zdroje. Mě mrzí, že po těch deseti letech diskusí o liberalizaci elektro-energetického a plynárenského trhu v Evropě se dostáváme zpět ke slovu, že jsme zapomněli na soběstačnost. Já jsem také měl pocit, že ten elektro-energetický trh, a u plynárenského jsem měl pochybnosti vždycky, bude znamenat mimojiné to, že bude existovat, když ne dokonalá, tak určitá konkurence, kdy bude existovat samozřejmě taková průchodnost a takový dostatek elektrické energie, že nebudeme muset slovo soběstačnost už používat.

Myslím si, že to, že jsme nerezignovali na domácí zdroje, znamená, že si toto všichni uvědomujeme. To znamená jde o hnědé uhlí, o černé uhlí, a teď nechci mluvit o tom, jestli před územními ekologickými limity, nebo za územními ekologickými limity, protože je zcela evidentní, že v obou případech dojde k poklesu výroby elektrické energie právě z těchto zdrojů a u černého uhlí, jak uvidíme dále na nějakém grafu, dokonce k zastavení pozemských dodávek někdy po roce 2025, jestli se nemýlím. Já se pokusím najít další obrázek, ano toto je onen energetický mix do roku 2050, speciálně v oblasti elektřiny. Já se pokusím najít obrázek o primárních zdrojích. V tomto obrázku evidentně je počítáno s celou řadou nových investic a jak je vidět, jsou tam započítány dva nové bloky jaderné elektrárny Temelín, nebo jiné bloky.

Bez toho si snad nedovedeme ani udržitelnou a bezpečnou energetiku v ČR představit. Často se hovoří o obnovitelných zdrojích, vyhlašujeme velmi smělé bending targets – závazné cíle. Musím říci, že v naší koncepci, našem energetickém mixu a v našem prostředí ČR, budou obnovitelné zdroje mít ještě dlouho roli spíše podpůrnou. Současným cílem EU je 20% podíl obnovitelných zdrojů, což u některých zemí znamená, že už mají splněno a samozřejmě budou plnit více. U ČR to znamená samozřejmě velkou diskusi o tom, jaký je vlastně potenciál obnovitelných zdrojů na primárních zdrojích energie. ČR odhadla ten svůj maximální potenciál na úrovni 8,6 % z celkového množství primárních energetických zdrojů. Podařilo se nám, a to je úspěch vyjednávání, fakticky stejné číslo, což je něco pod 13 % obnovitelných zdrojů na konečné spotřebě energie, vyjednat. Je třeba si ale uvědomit, že to znamená mimochodem osazení 1,5 milionu hektarů biomasou, což v českých podmínkách vůbec není malá plocha. Chci říci, že i tak bude velký problém to naplnit. Ono to nepředstavuje žádný zásadní podíl na tom celkovém energetickém mixu, nicméně tyto zdroje mohou sehrát svoji lokální roli, mohou sehrát svoji důležitou roli právě v případech nejrůznějších krizí na lokální úrovni.

Tady na tom obrázku je evidentní, jaký je potenciál jednotlivých obnovitelných zdrojů. U nás samozřejmě není úplně velký potenciál v těch hydrozdrojích, ve vodních zdrojích. Nemyslíme si, že, nebo téměř nulový potenciál u větrníků, to, že se stavějí stále nové, pokládám za obrovskou chybu. U biomasy ten prostor samozřejmě existuje. Zkusme, pardon, ještě obrázek podílu potenciálu pro výrobu elektřiny, tady zase je třeba vědět, že existuje ten geroskopický efekt, proto my jsme trvali na tom, a nepodařilo se nám to prosadit, abychom definovali, nikoliv procentuelní podíl, ale spíše v nějakých měřitelných jednotkách, protože jakmile narůstá spotřeba, tak samozřejmě přes zvyšující se absolutní hodnotu podílu obnovitelných zdrojů to v té relativní podobě je vyjádřitelné složitě a budeme těžce tuto roli plnit. Ono to má pozitivní efekt v tom, že bude tlak na snižování energetické spotřeby, nebo na snižování energetické náročnosti přesněji, ale myslím si, že to je poměrně drahý špás.

Když se podíváme na bilanci plynu, my dovážíme v této chvíli zhruba 9,5 miliardy krychlových metrů zemního plynu, poměrně šťastným rozhodnutím zhruba ¾ z Ruska a ¼ z Norska. To, že to není třeba v dané chvíli norský plyn, není důležité, a ta diverzifikace v této chvíli je tam zajištěna. Zhruba 1/3 se spotřebovává na technologické účely, 2/3 na centrální a lokální výrobu tepla a pouze zhruba 0,2 miliardy kubíků se spotřebovávají na výrobu elektřiny. Samozřejmě se nabízí určitý scénář a vím, že na něj ti velcí hráči na našem trhu reagují, a to je vzhledem k úbytku a ekologickým problémům s uhlím přejít při výrobě elektrické energie na ekologičtější zdroj, a to je zemní plyn. Což samozřejmě podporují i všechny kroky EU, Evropské komise, které chtějí redukovat emise CO2 a které jdou tímto směrem. Vím, že se takové projekty připravují, určitě můžeme zvýšit podíl výroby elektřiny z plynu, že tam je prostor pro výstavbu nových zdrojů. Nicméně vždycky musíme vědět, že je něco za něco, musíme vědět, že kdybychom chtěli dovážet, kdyby bylo odkud, tak tím rezignujeme na ten pojem soběstačnost, kdybychom chtěli vyrábět více z plynu, tak tím trochu rezignujeme na strategickou bezpečnost, a kdybychom chtěli vyrábět dlouhodobě z uhlí nebo černé uhlí dokonce dovážet, tak bychom rezignovali dejme tomu na naši starost o životní prostředí. Vždycky je to nějaký mix pohledů, ale prostor v rámci plynu určitě existuje. A je nutné zabezpečit diverzifikaci těch dodávek, o což samozřejmě se snažíme, a proto se chceme účastnit projektu Nabucco, proto chceme samozřejmě být u toho, kde takový potenciál diverzifikace zdrojů existuje.

Za této situace chci připomenout, že pro nahrazení především hnědého uhlí určeného pouze k výrobě tepla v teplárnách, tedy bez započtení množství uhlí k výrobě elektřiny v elektrárnách, by bylo nutno zvýšit dovoz zemního plynu o cca 3,6 miliardy kubíků zemního plynu, další cca 2 miliony tun uhlí jsou spalovány v domácnostech, kde náhrada by byla částečně možná, a to dovozem dalších 0,6 miliardy kubíků plynu. V případě plného nahrazení uhlí určeného k centrální i lokální výrobě tepla, a někde tady ten graf taky je, tady je těžba černého uhlí, k tomu se nebudu vracet, je evidentní, jaká je potřeba, je evidentní, jaká je současná těžba, kdy končí. U hnědého uhlí je to samozřejmě započteno s prolomením ekologických limitů, přesto je evidentní, kdy těžba na jednotlivých dolech končí, a toto je aktualizovaná poptávka po teplech, k tomu jsem se chtěl dostat.

Takže v případě plného nahrazení uhlí pro centrální a lokální výrobu tepla dle plánované ekologické reformy ministerstva životního prostředí by tedy bylo nutno zvýšit roční dovozy plynu o cca 4,2 miliardy krychlových metrů, což je téměř polovina současného dovozu zemního plynu do České republiky. V souvislosti s určitým rizikem bypasování dodávek do České republiky si dovedeme představit, jakým rizikům vystavujeme tyto dodávky do budoucna, protože tak to prostě je. Pokud budeme zachovávat objemy dodávek norského zemního plynu, tak při stoupající poptávce po norském plynu, primárně ze strany sousedních států, a při absenci jiné dovozové alternativy zatím lze v případě substituce českého uhlí uvažovat výhradně o postupném 50% nárůstu dovozu zemního plynu z Ruské federace. Ta cena se odvozuje z cen ropy, v posledních letech strmě stoupá a je evidentní, že se hned tak nezastaví. Za této situace je myšlenka výstavby plynových elektráren v České republice vedle řešení výroby tepla diskutabilní, jak už jsem řekl, jak z hlediska zajištění energetické, tak i ekonomické, bezpečnosti státu.

Nicméně to slovo, které jsem tady už použil a které je klíčové pro další naše uvažování, je diverzifikace. Ani případná státní kontrola nad tranzitním plynovodem a zásobníky nic nevyřeší, pokud nebudeme mít alternativní možnost zásobování České republiky plynem. To znamená, že i navzdory růstu ceny bude ruský plyn pro českého spotřebitele levnější než norský či alžírský, ale přesto budeme muset, a to je úkol vlády, zabezpečovat pro tu dlouhodobou stabilitu dodávky z více stran. Dnes bych chtěl jenom pochválit to rozhodnutí odebírat plyn z Norska, ukazuje se toto rozhodnutí z roku 1997, myslím, že za Vladimíra Dlouhého, jestli se nepletu, jako velmi prozíravé, a ten kontrakt bohužel vyprší v roce 2017 a musíme se na tu situaci připravit. Stejně tak, jako musíme jednat všude o racionálním využití těch domácích zdrojů a případných dodávkách odjinud, které budou vytvářet minimálně cenový, když ne bezpečnostní substitut.

Trochu budoucnosti, všechny ty grafy jsou malovány do roku 2050. Já si myslím, že statistika, kterou prezentoval v uplynulých dnech energetický regulační úřad, jasně ukazuje, že sice v dané chvíli je kondice české energetiky vynikající a že do té blízké budoucnosti můžeme hledět poměrně bez obav, ale po roce 2012, respektive 2025, což souvisí samozřejmě jak s dostavbou jaderné elektrárny Temelín, tak případně s ekologickými limity na uhlí, tam je ten rozptyl určitý, už to tak světlá budoucnost není. Máme rekordní výrobu elektrické energie, máme pozitivní saldo mezi vývozem a dovozem. Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že stejně jako v zahraničí, tak i u nás většina těch výrobních zařízení, především na bázi hnědého uhlí, to znamená rozhodujícího vlastně výrobce elektrické energie dnes, jsou ty zdroje zhruba z šedesátých let minulého století a musí u nich dojít buď k retrofitu, což se děje, a nebo k nové výstavbě. Tu životnost mají prakticky ty zdroje naplněnou a bude nutné urychleně přistoupit, což ten největší hráč na trhu – ČEZ – dělá, k jejich náhradě.

V loňském roce byla zahájena rekonstrukce tušimické dvojky, kde dosavadní čtyři bloky po 200 megawatech budou nahrazeny retrofity o stejném výkonu s vyšší účinností, což byl základní předpoklad té změny, a lepšími ekologickými parametry. Speciálně u Tušimic padla spousta dotazů, řekl bych, neodborných, na téma, proč se nepostavily na této lokalitě nové bloky. Já si myslím, že je celkem evidentní, že jestliže tato elektrárna odebírá uhlí přímo dopravníky z lomu Libouš, kde životnost končí roku 2030, tak jednoduchou ekonomickou analýzou musí i neodborník pochopit, že výstava nových bloků je ekonomicky nenávratná. Jiné je to u Prunéřova, Počerad a Ledvic, kde uhlí lze dovézt, kde je možné postavit moderní elektrárenské bloky a kde se o tom také uvažuje, což by mohly být bloky s účinností výrazně vyšší, které by zaprvé snižovaly potřebu uhlí pro stejný výkon a zadruhé parametry ochrany životního prostředí jsou výrazně lepší. Po roce 2015 vstoupí v EU v platnost nové zpřísněné ekologické limity a tato skutečnost spolu s postupným snižováním těžby hnědého uhlí, a to i v případě prolomení těch limitů, bude mít za následek, jak už jsem uvedl, trvalé snižování výroby elektřiny na bázi uhlí. Uzavřou se zřejmě Chvaletice, prunéřovská jednička, možná některé další. Při předpokládaném, já bych řekl, minimálním růstu spotřeby, protože jsou scénáře samozřejmě takové, které mají úplně jinou křivku, by mohlo dojít kolem roku 2017 k vyrovnání výroby a spotřeby elektřiny v ČR. Čekat na toto datum mi připadá smrtící, protože po tomto období, kdy se dostaneme do deficitu, tak nebude nijak řešitelný, protože ty dovozy, když se podíváte na situaci v okolních zemích, Německo si řeší svůj problém a bude rádo, když si ho vyřeší, a odkud odjinud bychom chtěli dovážet, když i Slovensko se dostalo prakticky v letošním roce do deficitu, z Rakouska asi těžko. Všechny země mají 10, 20 a více procent deficit a sami dovážejí. Situace v Balkánu, kde ceny jsou samozřejmě o 10–15 euro na výrobu silové elektřiny vyšší, ukazuje, kam to dospěje, když existuje disproporce nebo když neexistuje příslušná výrobní kapacita a dostane se elektřina samozřejmě mezi nedostatkové zboží a tím pádem buď ji dovážejí, nebo ji vyrábějí a prodávají draze.

Pokud se nebude těžit za těmi limity, což zatím vypadá, že nikoliv, bude pokles samozřejmě rychlejší, to datum se blíží, už na něj vidíme, a navíc bude nutné řešit zajištění především výroby centrálního tepla, na kterém se právě hnědé uhlí podílí zhruba polovinou. O té případné substituci zemním plynem a těmi riziky, která to přináší, jsem hovořil. Pokud by se nakonec hnědé uhlí i těžilo za těmi limity, tak ten pokles bude přesto trvalý a výrobu elektřiny můžeme reálně zabezpečit, a to si myslím, že je hlavní asi leitmotiv mé přednášky, jenom s rozvojem jaderné energetiky. Pokud má někdo představu, že by to mohlo jít jinak, tak hazarduje samozřejmě se všemi těmi atributy, o kterých jsem hovořil. Obnovitelnými zdroji, a snažil jsem se to na těch grafech ukázat, nebude možné tento propad do budoucnosti zabezpečit. To, že každá ropná krize přináší tlak na inovace, to, že věřím v inovační schopnost lidstva, to, že nevěřím na vyčerpatelnost zdrojů, i těch neobnovitelných, protože vždycky zatím lidstvo přišlo se substitucí, nějakou náhradou toho způsobu výroby energií, to je evidentní.

Nicméně, abychom mohli toto realizovat, musíme investovat do vědy, výzkumu a musíme se tím opravdu zabývat i na té mezinárodní úrovni tak, jak je potřeba. Já si myslím, že rozvoj jádra, o tom svědčí i nová diskuse v EU, které jsme velmi aktivními účastníky, protože jaderné fórum v Bratislavě, letošní jaderné fórum v Praze, ale také diskuse, které mám se všemi prakticky státníky Evropy, o tom, jakým způsobem do budoucna uvažují ve vlastním energetickém mixu s jádrem, s renesancí jádra, k návratu k jádru, a mohl bych ty země jmenovat, je to samozřejmě dnes už celkem zřetelný britský postoj, nemluvím o Francii, nemluvím o Finsku, kde tato země, která by měla být pro nás příkladem, vlastně staví nový blok, je to Slovensko, Rumunsko, Bulharsko, Švýcarsko. Ta diskuse startuje a doufám, že se prosadí i v Německu, protože ta bude mít největší vliv i na Českou republiku a na ceny v České republice. Problém, který vidím speciálně u jádra, není ani tak bezpečnostní jako kapacitní. Už jsem někde na nějakém fóru v zahraničí řekl, že největší riziko bezpečnosti nepředstavuje ČR, Temelín a země, které to umí. Největší bezpečnostní riziko představují země, které od jádra odešly a provozují, řekl bych, v režimu až do ukončení životnosti zdroje, a nemají na to žádnou vědeckou, výzkumnou, inženýrskou, provozní kapacitu. To vidíme jako velkou hrozbu. U nás vidím riziko, že ztratíme schopnost země, která uměla vymyslet, projektovat, realizovat tato, řekl bych, špičková zařízení, že jsme přestali investovat do vědy a výzkumu v této oblasti. A to je přesně to, co musíme udělat, abychom neztratili krok, abychom, až se náhodou rozhodneme stavět nové bloky, nezjistili, že ty kapacity, které dnes existují, jsou přeplněné a že nebude možné v dohledném čase vůbec získat nikoho, kdo pro nás jaderné elektrárny vyprojektuje, vyrobí a postaví.

Závěrem toho svého úvodního slova chci říci, že jsem se snažil, aby bylo více odborné než politické. Kdyby bylo politické, tak bych mluvil o tom, že existuje koaliční smlouva a že nebudeme stavět žádné bloky a neprolomíme limity, ale já upozorňuji odborně na rizika, která se nám mohou, řekl bych, ve druhé polovině, ve druhé dekádě, tohoto století přihodit. Myslím si, že bezprostředně nám nic nehrozí, proto můžeme vést i tento odborný, věcný, politicky nepřepjatý, nebo ideologicky nepřepjatý dialog tak, abychom včas rozhodli o realizaci nových zdrojů a nastavení parametrů české ekonomiky a energetiky tak, aby se nám případné přešlapování na místě dnes za 10–15 let nevymstilo. Chtěl jsem ještě jednou poděkovat za pozvání na žofínské fórum, chtěl jsem říci, že i já čekám na výsledky Pačesovy komise, která by měla verifikovat tato čísla, měla by verifikovat jednotlivé postupy, měla by ukázat rizika a alternativy dalšího řešení tak, abychom se případně mohli vrátit ke státní energetické koncepci a nastavit ten další vývoj rozhodnutími jak zákonnými, tak exekutivními tak, abychom ty nejrůznější hrozby, o kterých jsem hovořil, eliminovali. Děkuji vám za pozornost.