Projev premiéra M. Topolánka na Investičním fóru o Bílé knize terciárního vzdělávání 12. 5. 2008

Toto je již druhé inovační fórum. První se konalo na začátku roku. Znamená to, že tato vláda dokáže pracovat na zvyšování inovačního a vzdělanostního potenciálu České republiky se zhruba stejnou frekvencí, s jakou opozice žádá její pád. A to je slušná rychlost… Právě tato akce ukazuje, proč vláda odcházet nemá. Dnes spolu s ministrem Ondřejem Liškou zahajujeme veřejnou debatu nad reformou vysokého školství. První inovační fórum – a mnozí z vás se ho zúčastnili – se zabývalo podporou inovací. Mezitím kabinet schválil návrh reformy výzkumu, vývoje a inovací předložený Radou pro výzkum a vývoj. Tento rychlý a efektivní postup by nebyl možný bez ohromného pracovního nasazení a podpory mnohých z vás. Proto vám na tomto místě v prvé řadě děkuji za vaši pomoc, kterou projevujete i účastí na této konferenci.

Máme společný cíl. Zvýšit konkurenceschopnost České republiky. Pro malou zemi s omezenými nerostnými zdroji neexistuje dnes jiná cesta k úspěchu, než důraz na kvalitní vzdělání, na špičkovou vědu a výzkum, na rozvoj inovačního potenciálu. Pokud cílem je úspěch, vizí nesmí být nic jiného, než pomocí tohoto úspěchu zvýšit kvalitu života a zabezpečit naplňování duchovních i materiálních tužeb všech občanů České republiky. Jak toho dosáhnout? Konečná odpověď na tuto otázku není a nemůže být výsostně v rukách vlády, v rukách úředníků. Myšlení je ryze soukromá záležitost. Vzdělání je soukromým statkem. Nápady, ideje, objevy, se rodí primárně v hlavách jednotlivců, ne jako výsledek nějakého kolektivního rozumu. To samozřejmě nevylučuje práci v týmu, aby mne jako vždy někdo nechytal za slovo. Proto ani reforma vysokého školství nesmí být byrokratickým konceptem. Bílá kniha terciálního vzdělávání připravená resortem školství ve spolupráci se skupinou expertů představuje ohromnou sumu užitečné práce. Ale my o ní chceme dále diskutovat. Chceme ji podrobit kritice, nebo lépe diskusi. Já bych na Bílé knize nejraději neměnil ani čárku. Chceme však, aby k reformě přispělo co nejvíce lidí, kteří k ní mají co říci a aby se co nejvíce lidí s předloženými změnami identifikovalo.

Proto jsme dnes tady. Úspěch na trhu myšlenek, který je dnes nejvýnosnější a nejmocnější světovou burzou, se skládá z ustavičné a nikdy nekončící práce mnoha motivovaných, kvalifikovaných a inspirovaných jedinců. Určitě k nim patříte i vy a já věřím, že nám pomůžete. Že pomůžete této zemi. Že pomůžete svým dětem. Musíme spěchat. Za minulá léta bylo mnohé zanedbáno. Jakkoli se z řady prohlášení v médiích mohlo zdát, že na reformě se dlouho usilovně pracuje, ve skutečnosti s ní přišla až tato vláda. Zadání dostalo Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy 7.3. 2007 na zasedání v Kolodějích, kde se vláda poprvé seznámila s hrubým náčrtem reformy. Než se dostanu k samotné Bílé knize, jejíž první verzi máme před sebou, dovolte mi pár obecnějších poznámek k roli vysokého školství.

Jak jsem již řekl, cesta k úspěchu začíná u kvalitního vzdělání. Je to cesta k úspěchu jedince, přičemž z úspěchu jedinců se skládá úspěch společnosti. Když odepřeme jedinci, který k tomu má předpoklady a vůli, možnost dosáhnout špičkového vzdělání, poškodíme v první řadě jeho. Zároveň však připravíme tuto zemi o kus jejího potenciálu. Když neumožníme lidem ze všech sociálních vrstev, aby vlastním úsilím a pílí dosáhli co nejvyššího a nejkvalitnějšího vzdělání, zbavíme je velké části jejich svobody. V otevřené společnosti fungují univerzity jako výtahy k úspěchu, jsou mocným nástrojem sociální mobility. Kdo se dostane ke vzdělání, ten může i stoupat po společenském žebříčku. Se svobodou studovat a s trhem vzdělání je to stejné jako s každou jinou svobodou a s každým jiným trhem. Socialismus a byrokratické plánování plodí nepřekonatelné nerovnosti a fatální nedostatek. Lidé totiž nemohou využít svůj potenciál. Ekonomové tomu říkají náklady ztracených příležitostí. Ti, kteří se dostanou do onoho výtahu k úspěchu, zároveň táhnou vzhůru nás všechny. Když se do něj nedostanou, zbrzdí to celou společnost. Přesně to se děje v dnešním takzvaně bezplatném školství. Říkám takzvaně, protože studium ani dnes zdaleka není zadarmo. Navíc systém jej odepírá zejména mladým lidem ze sociálně slabších vrstev. Naším cílem proto nemůže být falešná modla „bezplatného univerzitního vzdělání“. To neznamená, že naším cílem má být zavedení školného. I to by byla falešná debata. Naším cílem je otevřenost systému. Otevřenost, která umožní studovat každému, kdo na to má předpoklady a vůli. A bavme se o tom, jakými prostředky toho dosáhnout.

Vzdělání je ta nejlepší investice. To se často říká – a je to pravda. Ale shodneme se na povaze této investice? Důrazně tvrdím, že vzdělání je v první řadě soukromá investice. Soukromá investice, která stejně jako jiné soukromé investice prospěje jak investorovi, tak společnosti. Vytvořme proto podmínky pro tyto investice, investiční pobídky pro všechny. Vzdělání se nevymyká zákonitostem trhu. Právě naopak.Vzdělání je vysoce specifickým, sofistikovaným a cenným statkem. Tím jasněji se potvrzuje platnost zásady klasické rakouské školy, že rozhodující je strana nabídky. Když se nerozšíří možnosti studia, zůstane prostě velká část poptávky neuspokojena. Jak se říká, kde nic není, ani čert nebere. Rozšířit nabídku vysokých škol znamená zvýšit konkurenci. Netvařme se, že univerzitní vzdělání není zboží. Je to zboží. Zboží, které si dnes mnoho mladých lidí chce koupit, ale není to možné za žádné peníze. Tak jako za socialismu bylo nedostatkových mnoho druhů zboží. V centralistickém systému totiž chronicky selhává strana nabídky.

Odstraňme proto z vysokoškolského systému zbytky socialismu. Dejme vedení škol více autonomie a odpovědnosti. Umožněme jim ke státním dotacím získávat peníze ze soukromých zdrojů a spolupráci s firemní sférou. Postavme studenty do role klientů, kteří si mohou svobodně vybírat z široké nabídky, ne stát v frontě na nedostatkové zboží. Světové expertizy ukazují, že mezi mírou manažerské autonomie a odpovědnosti vedení univerzit a jejich efektivitou je vztah přímé úměry. Že konkurence vysokých škol je zdravá. Míra, jakou dokáží přispívat k rozvoji poznání a růstu inovačního potenciálu se pak přímo projeví na jejich prestiži, na počtu studentů a konečně i na výši rozpočtu. V celé Evropě, nejen v České republice, máme s konkurencí univerzit problém. Proto přední příčky špičkových světových institucí obsazují Američané. Dejme proto našim vysokým školám stejné podmínky a možnosti, jaké mají v těch nejúspěšnějších zemích. A chtějme po nich, aby se v této první lize také brzo objevily. Reforma vysokého školství souvisí s reformou podpory vědy a výzkumu, o které jsem se již zmínil. Také ta je postavena na zvýšení konkurence, na vyšší odpovědnosti za výsledky, na podpoře špičkových pracovišť, na důrazu na soukromou iniciativu a soukromé investice.

Záběr vysokoškolského vzdělání je však širší. Ne všichni se uplatní ve špičkovém výzkumu, ne všichni zamíří do vědeckých laboratoří. Špičkové univerzity posunují vpřed naše poznání, ale jeho výsledky musí také někdo aplikovat. Proto vedle důrazu na excelenci potřebujeme také rozšířit nabídku na nižším stupni terciálního vzdělávání. Toto je klíč k řešení zdánlivě nemožného úkolu: jak zvýšit kvalitu vzdělání a zároveň jeho dostupnost. Potřebujeme zkrátka diferencované, flexibilní vysoké školství, které na jedné straně nabídne špičkovou vědu, na druhé široké možnosti bakalářského studia. Pak bude platit, že si zájemci o studium budou moci vybrat podle svých potřeb a schopností. Součástí změn, které otevřou vysoké školy většímu počtu studentů nepochybně musí být i reforma financování včetně vhodné formy spoluúčasti. Školné, či spíše odložená platba za vzdělání je přitom jen jedním z nástrojů, které umožní dosáhnout cíle: otevřenosti systému. Přestaňme však zužovat debatu jen na tento jeden nástroj! Mluvme spíše o grantech, půjčkách, stipendiích a spoření na vzdělání. Tím musíme začít. Dnes trestáme uchazeče ze sociálně slabších rodin dvakrát. Jednak se na vysokou školu hůře dostávají, jednak schází účinný systém, který by jim umožnil financovat dobu studia.

Jak jsem řekl v úvodu, naším cílem je zvýšit konkurenceschopnost České republiky. Znamená to jak vytvořit podmínky pro rozšíření nabídky vzdělání, tak finanční nástroje, které studentům umožní tuto nabídku využít. Jen tak se dostaneme do první ligy konkurenceschopnosti, jako se to podařilo i menším zemím - Finsku či Estonsku. Opravdu je to jediná cesta. Kvalitní reforma školství přitom usnadní i průběh dalších reforem. Právě proto, že posiluje stranu nabídky. Sníží se nezaměstnanost, vzrostou příjmy absolventů a tím i výběr daní a odvody do solidárních systémů. Navíc kvalitní vzdělání zvýší profesní schopnosti a tím i zaměstnanost ve vyšším věku. To významně napomůže řešit problémy penzijního systému a zvýší solidaritu mezi těmi, co chtějí být dlouhodobě produktivní, a těmi, co z různých důvodů nemohou či nechtějí. Vyřešme tedy problém vysokého školství a získáme klíč k řešení dalších problémů. Proto chceme větší část reformy uskutečnit ještě do voleb. To neznamená, že budeme omezovat debatu nad Bílou knihou terciálního vzdělávání. Ministr Liška se zavázal předložit jí vládě do konce roku. Diskuse tedy může běžet až do podzimu.

Nečekám, že každý bude se vším souhlasit. Ta debata ale musí být věcná, nikoli věčná. Času opravdu nezbývá. Předem také varuji před výhradami vedenými úzkými partikulárními zájmy jednotlivých škol, segmentů terciálního vzdělávání, resortů, či snad jednotlivých úředníků. Šance na prosazení takových účelových připomínek bude malá. Pokud jsem řekl, že vláda nemá ambici centrálně řídit vysoké školy, ani prosazovat reformu byrokraticky, pak přeci jen jeden centralistický prvek si s dovolením podrží. A to ohled na zájmy vysokého školství jako celku. Kvalitní nadosobní pravidla nakonec prospějí všem jeho součástem – i těm, kteří se třeba budou domáhat privilegií na úkor jiných. Musíme chránit konkurenci, to znamená odmítnout jak elitářství, tak rovnostářství. Vysoké školy nesmějí být exkluzivním uzavřeným klubem, ani rozplizlou arénou průměrnosti. Vysokoškolské vzdělání musí být otevřeným závodem, na jehož start se může postavit každý. Ti nejlepší budou ve velké konkurenci udávat tempo a potáhnou za sebou ostatní. Z toho, co jsem řekl, by se mohl zdát, že naše vysoké školství má jen samé slabiny a nedostatky. Tak tomu samozřejmě není a netvrdí to ani autoři Bílé knihy. Myslím, že identifikovali ty největší problémy a navrhli řešení, která jsou v souladu s tím, co nám doporučuje OECD. Přičemž ocenili vše dobré, co se v terciálním vzdělávání po roce 1989 událo.

Nicméně vzájemným ujišťováním, jak jsme dobří, se nikam neposuneme. Jak řekl Marcus Aurelius: „Lepší je výčitka od génia, než pochvala od idiota“. Ne, že bych se snad považoval za to první, ale rozhodně nechci přehnanou chválou vyvolat podezření, že jsem to druhé. Proto chci nyní obrátit vaši pozornost k doporučením autorů Bílé knihy, která považuji za klíčová.

Cíle reformy terciárního vzdělávání

• Cílem není „úřad“ ale dynamika, tj. méně řízení – více konkurence
o Systém terciárního vzdělávání se musí více diverzifikovat, aby uspokojil různorodou poptávku uchazečů po oborech i zaměstnavatelů po absolventech;
o Vysoce diversifikovaný systém nelze řídit úředníky – školy musí dostat více manažerské autonomie i odpovědnosti;
o Proto musí růst role transparentních finančních nástrojů – každý musí vědět, jaký efekt přinese určité rozhodnutí a že kvalita se vyplácí;
o Kvalita poroste, bude-li hlavním aktérem student v roli klienta
o Veřejné financování vzdělávací činnosti VŠ se musí uskutečňovat důsledně přes studenty, a to bez ohledu na to, na jakou školu jdou;
o Soukromé financování musí mít povahu investice s potenciálně vysokým výnosem, na kterou si lze vypůjčit a splácet ji až z jejího výnosu
o To nás vede k úvahám o odloženém školném, rozhodně ale nejde o nejdůležitější prvek reformy.

• Cílem není škola, ale student a vynikající absolvent
o Systém je třeba otevřít všem, kteří projeví zájem o studium, budou mít pro studium základní předpoklady a ponesou za rozhodnutí studovat určitý obor více osobní odpovědnosti než dnes, tomu napomůže diverzifikace systému i spoluúčast studentů, výsledkem bude racionalizace poptávky po oborech i nabídky studijních programů
o Vstup do systému terciárního vzdělávání je třeba usnadnit zejména těm, kteří to nejvíce potřebují, proto musíme sjednotit systém sociální pomoci, zacílit jej přímo na studenty, zavést granty, stipendia, půjčky, spoření na vzdělání.
o Školy musí být více než dříve hodnoceny podle výsledků, kritériem tedy musí být úspěšný absolvent, vynikající výsledky výzkumu či inovace.

• Výsledky výzkumu a vývoje musí obstát ve světové konkurenci a zvyšovat inovační i kulturní potenciál země
o Špičkový výzkum dosahující světových parametrů nemohou dělat všichni (všichni ho mohou tak nanejvýš předstírat) – vytvořme podmínky pro vznik špičkových výzkumných univerzit nebo fakult;
o Za špičkovými výsledky výzkumu a vývoje musí jít mnohem více peněz než dnes - nemůžeme si dovolit financovat bádání nad vybádaným nebo produkci tun popsaného papíru;
o Vytvořme podmínky pro rozvoj partnerství mezi výzkumnými univerzitami a podniky, které chtějí stavět svůj úspěch na inovacích – nebojme se prolomit bariéry mezi veřejným a soukromým sektorem, vydělají na tom obě strany a zvýšíme inovační potenciál země.

Z toho mi vychází, jakou reformu vysokého školství bychom rádi za rok začali uskutečňovat. Měla by mít 3K:

Jakou reformu potřebujeme? •

Měla by být konzistentní: dílčí a kosmetické úpravy vyvolají stejné tenze jako hluboké změny, k cíli ale nepovedou, proveďme tedy reformu pořádnou a vedoucí k cíli;
• Měla by být konsensuální: o nutnosti reformy musíme být schopni věcnými argumenty přesvědčit většinu aktérů, koaliční partnery i opozici;
• Měla by být kontinuální: nový systém musíme nastavit tak, aby se na nové podmínky a vnější konkurenci dále adaptoval sám a trvale (minimalizovat vliv politiky).

A kdybych chtěl nyní shrnout do tří klíčových slov obsah reformy vysokého školství, použil bych slova OTEVŘENOST, FLEXIBILITA A KONKURENCE.
Úplně na závěr chci říci, abychom se nenechali odradit těmi, kteří dopředu straší, že reformy budou bolet. Reformy, které nejvíce bolí a přitom nepřinášejí výsledky, jsou ty, které jsou polovičaté, nedotažené, nepropojené. Tedy přesně takové, které jsou důsledkem ustrašenosti. Světové zkušenosti ukazují, že za úspěchem vysokých škol jednoznačně stojí zvyšování konkurence. Jsou ti, kteří odmítají vést naše vysoké školy stejnou cestou, opravdu přesvědčeni, že u nás naopak konkurence způsobí devastaci vzdělanosti? Nebo se jen bojí, že ve zdravém a svobodném konkurenčním prostředí oni sami neobstojí? Měli bychom mít více sebevědomí. Nebát se konkurence, ale naopak ji vítat. Můžeme to ukázat už v debatě nad Bílou knihou. Nenechme se nikým strašit. Jak se říká, nejhorší smrt je z leknutí.