Projev premiéra M. Topolánka na Bledském fóru - Strategic Challenges of Climate Change and Energy Security 31. 8. 2008

Světlo, nebo tma? Svoboda, nebo závislost? 

Evropě hrozí v důsledku nedostatku energie závislost na nestabilních, mocichtivých a expanzivních dodavatelích a režimech. Evropě tím hrozí ztráta, či omezení svobody. Ostatně vztah mezi energií a svobodou popsal už před mnoha lety brilantně ruský akademik Sacharov, a ten věděl velmi dobře o čem mluví. Jsme schopni si tento vývoj připustit? Jsme schopni tyto hrozby správně vyhodnotit? Jsme schopni těmto hrozbám čelit? Jaká vůbec je naše evropská energetická koncepce, je-li nějaká? Jaká je naše představa o zajištění dostatku levné, bezpečné a pokud možno čisté energie pro nás a pro příští generace? Uvědomujeme si dostatečně všechna energetická, ale hlavně geopolitická, zahraničněpolitická a bezpečnostní, aktuálně postgruzinská rizika a máme v souvislosti s nimi správně nastavené priority? Pokusím se na tyto otázky odpovědět. Vy sami si pak učiňte úsudek, do jaké míry je odpověď na tyto otázky zajištěna ve vašich zemích a do jaké míry to reflektuje evropská energetická politika.

Možná nevíte, ale jsem původní profesí energetik.Ale jsem také politik. Což mi moji úlohu dnes na jedné straně usnadňuje, na druhé komplikuje. Usnadňuje mi ji to v tom, že vím, co energetici od politiků chtějí. To, co všichni. Aby se do odborných věcí raději nepletli. Znesnadňuje mi to vědomí, že od politiků se požaduje držet energetiky na uzdě. Politici jdou vstříc umělé ekologické poptávce, podléhají standardně vlastnímu populismu a tlaku ekologického businnesu. Pokusím se tedy využít svých profesních znalostí a zároveň držet na uzdě sám sebe. Kombinace obou profesí mi umožňuje lépe pochopit právě Sacharova a vztah energie a svobody. Přesněji, v jeho pojetí, jádra a evropské svobody.

Začnu energetickou koncepcí. Zdánlivě ji máme. Máme energeticko klimatický balíček. Je jednou ze zásadních součástí aktuální agendy EU. Ten balíček je neustále vylepšován a doplňován. Ale nechybí v něm náhodou to podstatné? Nechybí v něm naprosto jednoznačná a nezpochybnitelná odpověď na onu otázku: co se stane, až otočíte vypínačem? A co se stane za 10 let? Za 50 let?

Nemohu se zbavit pocitu, že celá naše evropská energetická koncepce vychází z implicitního předpokladu, že dostatek energie je zajištěn. A teď už jen zbývá správně stanovit ambiciozní cíle, regulovat, snižovat emise, zvyšovat podíl obnovitelných zdrojů atd. To je naivní, hloupé a nebezpečné. To konstatuji jako energetik i jako politik.

Vzala vůbec naše energetická koncepce v úvahu hrozbu rolling blackoutů, k nimž už v Evropě došlo? Naše rozvodné sítě jsou přetížené (byť právě česká má dostatečnou kapacitu). Především v důsledku rostoucí potřeby mnoha evropských zemí dovážet elektřinu. Ale i v důsledků výpadků větrných elektráren. Zatím šlo o omezená selhání. Ale při propojenosti a zároveň poddimenzovanosti evropských sítí se může stát, že dojde k dominovému efektu. Zvláště, pokud se jednostranně upneme na zvyšování podílu obnovitelných zdrojů. A zapomeneme na nutnost celkového zvyšování instalovaného výkonu. Protože spotřeba energie navzdory nutným úsporám poroste. Tedy pokud počítáme se zvyšováním životní úrovně. Mezi spotřebou energie a vyspělostí civilizace je přes úspory totiž vztah přímé úměry. Úspory pouze zmenšují úhel přímky růstu.

Je tedy potřeba poměrně zásadním způsobem revidovat naši energetickou koncepci. Samozřejmě její součástí musí zůstat snižování emisí, hledání úspor a nových zdrojů. A nových substitutů a technologií. Ale je třeba také jasně říci, že naším prvořadým úkolem je zajistit našim občanům dostatek energie. Onen implicitní předpoklad musíme změnit na explicitní závazek. Je hezké mít stanoveny pevné cíle podílu obnovitelných zdrojů a snížení emisí do roku 2050. Ale lepší je nejprve si stanovit, z jakého základu výroby energie chci ony podíly počítat. Takže první premisa našeho uvažování musí být – bezpečnost, stabilita a dlouhodobá udržitelnost dodávek.

Tím se dostávám k druhé otázce: zajištění dostatku zdrojů. Víme, že spotřeba poroste. U nás podle konzervativního odhadu, při 100% využití potenciálu úspor, obrovských investicích do obnovitelných zdrojů a pod knutou neúprosných a přísných závazných cílů Evropské komise, o jedno procento ročně. Česká republika zatím dokáže elektřinu vyvážet. Ale i nám po roce 2015 hrozí její nedostatek. Dokážeme si spočítat, jak dlouho vystačíme s fosilními zdroji. Zejména s domácími zásobami uhlí, protože zvyšovat závislost na ruské ropě a plynu by bylo sebevražedné. Zvláště v souvislosti s událostmi v Gruzii. Nepokládám za náhodu souběh neodůvodněného snížení dodávek ropy do mé země z Ruské federace, nálet na ropovod při ruském útoku na Gruzii a odstavení tureckého ropovodu teroristickým činem separatistů. Nevěřím na náhody. Máme za sebou Mnichov, odtržení Sudet, Pražské jaro i ruskou, promiňte sovětskou, okupaci. U ropy a plynu žádné náhody neexistují.

Moje země je na tom se zásobami uhlí relativně dobře. Nicméně je třeba říci, že rozšíření těžby naráží na vážný politický problém. Slíbili jsme totiž našim občanům, že neprolomíme závazné limity těžby uhlí. Je tu i otázka ekologická: ani nejčistší uhelné elektrárny nejsou bez emisí. To vytváří pozitivní tlak na čisté technologie (Clean Coal Technologies), výzkum v oblasti zplyňování, ukládání uhlíku (Carbone Storage apod.)

Víme, že obnovitelné zdroje ve většině zemí EU problém neřeší. Český potenciál nijak výrazně nepřesáhne 10 procent. Co nám tedy zbývá? Za daného stavu technologického pokroku a dosažitelných přírodních zdrojů jedině jádro. Energie levná, bezpečná, čistá a na tisíce let do budoucnosti. Jádro pro mne představuje cestu svobody a nezávislosti!

Jsem rád, že se v EU podařilo prolomit jaderné tabu. Že už se o jaderné energii uvažuje jako o perspektivním bezuhlíkatém, nízkoemisním zdroji. Že se v Bratislavě a Praze střídavě konají Jaderná energetická fóra, na nichž jsou bez předsudků diskutovány výhody i nevýhody tohoto zdroje energie. Že se přehodnocují moratoria v jednotlivých členských zemích EU.

Nicméně k optimismu je ještě daleko. Jaderná energetika byla zdevastována lety politické diskriminace. Chybí nám stavební, technologické, inženýrské kapacity. Chybí nám dostatek odborníků. Kdo by studoval obor, který nemá perspektivu? A ono „jaderné uvolnění“ je stále spíše jen v rovině verbální. Stále se v Evropě ročně uzavírá víc reaktorů, než se jich nově postaví.

Jsem přesvědčen, že v EU musíme vsadit na jadernou energii. Prostě proto, že nemáme jinou možnost. Tedy pokud nechceme riskovat pouliční nepokoje, až se z výpadků elektřiny stane norma, až otočíte vypínačem a bude pořád tma.

Využívání jaderné energie je zcela v souladu s evropskými hodnotami. Podporuje svobodu, protože nám dává nezávislost. Na rozdíl od jiných zdrojů lze jaderné palivo dovážet z bezpečných zemí, které jsou navíc našimi spojenci.

Jaderná energie je i v souladu s principem šetrnosti k životnímu prostředí. Běžná elektrárna s výkonem 1000 MW spotřebuje za rok kolem 2 milionů tun uhlí, či ropy. K produkci stejného množství elektřiny z biomasy bychom museli spálit rychle rostoucí dřeviny z plochy téměř 300 000 hektarů. (Což je mimochodem desetina veškeré orné půdy v ČR). Nebo stačí vytěžit ze země pouhých 28 tun uranové rudy.

Když si mám vybrat mezi různými zdroji energie, pak jako civilizovaný člověk volím ten, který nejlépe využívá potenciál skrytý v hmotě. Dokud nebudeme mít termojaderné reaktory, je to jednoznačně jádro. Určitě ne spalování křoví.

Pokud dovolíme, aby se významnou součástí energetického mixu stalo jádro, zajistíme občanům dostatek laciné energie na dlouhá léta. A připravíme si cestu k našim dalším prioritám: snížení emisí a zvýšení energetické bezpečnosti.

Tím se dostávám (nakonec, ale ne v poslední řadě) ke třetí otázce, týkající se rizika a priorit, k bezpečnosti a udržitelnosti energetiky. Je to i jedno z témat, která bychom jako předsednická země rádi prosadili do agendy EU.

Už nějakou dobu víme, že Evropa je nezdravě závislá na dodávce energetických surovin z Ruska, případně z Blízkého východu. V druhém případě jde o nestabilní region. A Moskva zase ráda a čím dál více používá energetickou kartu a aspekty ropy a plynu jako nástroj velmocenské neoimperiální politiky.

Zde se mimochodem ukazuje další ze slabin evropské energetické koncepce. Je jí snaha řídit distribuci plynu po vzoru rozvodů elektřiny. Jenomže elektřina je komodita s mnoha zdroji a mnoha cestami přepravy k zákazníkovi. Naopak plyn má jen několik možných dodavatelů a vybírat si můžete z jednoho, maximálně dvou plynovodů. Uplatnění vlastnického oddělení (ownership unboundling) v původní podobě by znamenalo jediné. Nikoli více svobody pro odběratele, ale ještě větší závislost na ruském státním plynařském monopolu. Ten by s největší pravděpodobností definitivně ovládl ony nemnohé distribuční cesty. Pokud se tak už nestalo. A to nejsem hysterický.

Až dosud jsme byli svědky opakovaného utahování kohoutků coby výstrahy pro tu kterou zemi. Příklad Gruzie však znamená nebezpečný zlom. Ukazuje totiž, že pro dosažení a posílení svého energetického monopolu se Rusko nezastaví dokonce ani před vojenskou akcí. Otázku Gruzie budeme podrobně diskutovat zítra a energetika jistě není jediný důvod reakce Ruska na gruzínsko- osetínsky konflikt. Nicméně je naprosto zjevné, že snaha odtrhnout Abcházii od Gruzie má jasný cíl. Tím je získat strategické území, přes které proudí kaspická ropa a zemní plyn do celé Evropy.

Zde se potvrzují naše nejhorší obavy. Je zřejmé, že v našem společném zájmu musíme konečně dosáhnout jednotné evropské pozice vůči Rusku. Akce v Gruzii je mimo jiné i testem integrity, akceschopnosti a jednoty EU. Jakákoli separátní snaha o zajištění vlastních dodávek, zatím běžně realizovaná řadou zemí právě po dohodě s Ruskem v důsledku ohrožuje bezpečnost celého společenství. Potvrzuje se také, že otázka energetické bezpečnosti souvisí s bezpečností jako takovou.

Nejlepší politikou, která zajistí stabilitu a bezpečnost dodávek, je politika, která vede ke stabilitě a míru ve světě. Naší naprostou prioritou ve vnější politice EU musí být nalezení stability. Opět se tak ukazuje význam transatlantické vazby. S USA a Kanadou zde máme naprosto shodné zájmy - jak ekonomické, tak politické. Naše schopnost zajistit prosperitu a bezpečí našim občanům, ale i lepší život a mír jinde ve světě je úzce spojena s dostatkem energie. Přitom hlad po energetických surovinách dynamicky roste. Země, které byli dříve čistými vývozci se stávají jejími dovozci. Čína, Indie, Indonésie, Brazílie. Mluvíme o celkové populaci v řádech miliard. Zároveň s tím se zvyšuje tlak na monopolizaci trhu. Spekuluje se o vzniku plynárenské obdoby OPEC. V něm by mimo jiné měly být Rusko, Írán a Venezuela…

Všechny tyto trendy vytvářejí potřebu koordinace našeho postupu. A hledání cesty ze závislosti na nedůvěryhodných regionech. Jednou z možných odpovědí je jádro, jak jsem již zmínil. Další mohou být inovace a hledání nových technologií. Nicméně to je blízká či vzdálenější perspektiva. Tady a teď před námi stojí otázka nalezení politického řešení. Řešení, které bude čelit hrozící bezpečnostně-energetické krizi. Jsem přesvědčen, že potenciál EU společně s USA a Kanadou, je dostatečný k tomu, abychom dokázali těmto hrozbám čelit.

Jsem si vědom, že jsem ve svých přímých i nepřímých odpovědích na mnou položené otázky vytvořil několik dalších, nových otazníků, na něž se nám dnes odpovědět nepodaří. Přesahují cíl této konference. V žádném případě nechci vytvářet hrozbu apokalypsy, před níž jsem v úvodu sám varoval. Není mým cílem eskalovat napětí mezi Ruskem a EU. Už tak je ho tam dost. Snažil jsem se pouze zasadit poměrně plochou evropskou diskusi do širšího rámce a přinutit nás všechny přemýšlet o klimatických změnách a energetické bezpečnosti trochu z jiného úhlu, než je u standardní evropské diskuse obvyklé. Využívám tím jedné z posledních šancí před českým předsednictvím, kdy mohu prezentovat svůj skutečný názor, nezkreslený povinnostmi moderátora a hledače kompromisu. Je výsostně českým, a jak jsem se snažil naznačit, i výsostně evropským zájmem posunout naši diskuzi od umělých problému k problémům reálným, od klimatického náboženství zpět na zem, k problémům více světským. Co se tedy stane až v budoucnu otočíme vypínačem? Světlo, nebo tma? Svoboda, nebo závislost?