Premiér ve Sněmovně ke školnému

Vážená paní poslankyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, já si vážím vašeho zájmu o problematiku financování vysokých škol a jejích sociálních kontextů. Doufám, že ve svém zájmu vytrváte.

Já si myslím, že máme v podstatě stejné cíle. Mrzí mě ovšem, že jste problematiku a princip odložené platby fakticky vůbec nepochopila. Jestliže dnes podle vás stojí rodinu studium 70 tisíc ročně - v průměru, tak odložená platba, která není pouze na školné, která může pokrývat i tyto sociální aspekty, naopak tuto částku snižuje. To je teze číslo jedna.

Teze číslo dva. Jestliže jsme do programového prohlášení dali větu "Vláda zahájí diskusi o odložené platbě pro studium na vysokých školách", tak tím vláda jasně řekla, že v tomto funkčním období odložená platba zavedena nebude. Pokud to čtete jinak, já tedy opravdu nevím, jak bychom to měli napsat, aby to všichni pochopili.

Tato vláda nemá:

a) sílu,

b) ten koncept dopracovaný do takových detailů, aby to mohla zavést.

Nicméně zavést diskusi, to snad na půdu Poslanecké sněmovny patří a v tomto smyslu já zahájení této diskuse vaší interpelací vítám a dovolte mi, abych se chviličku té problematice věnoval.

Na rozdíl od vás se tu situaci snažím řešit prostředky, které má tato země k dispozici. Nemáme-li přírodní zdroje, můžeme bohatnout i na investicích do lidského kapitálu. To snad není levicový nebo pravicový koncept, to je dokonce pravda. A protože především díky vašim vládám nemáme rozpočtový přebytek, musíme tyto investice čerpat jak z veřejných, tak ze soukromých zdrojů.

Navíc já osobně jsem přesvědčen, že investovat soukromé prostředky do vysokoškolského vzdělání je správné. Jednak proto, že si myslím, že je to stejně jako veřejný, ještě spíše soukromý statek, jednak proto, že to zvyšuje odpovědnost za volbu oboru a školy a také zainteresovanost vysokých škol na poskytování co nejkvalitnějšího vzdělání. Ale mimo jiné také proto, že vysokoškolské vzdělání je jednoznačně nejlepší životní investicí.

Poslední zpráva OECD k terciárnímu vzdělávání zveřejněná před dvěma týdny navíc ukázala, že v ekonomické, to je příjmové návratnosti, česky přeloženo ve mzdách, návratnosti individuálních nákladů na dosažení vysokoškolského vzdělání, je Česká republika na prvním místě v rámci OECD. Co to znamená?

To znamená, že investice do vysokoškolského vzdělávání se v průměrné výši mzdy vracejí daleko rychleji než jinde. To je další argument. A i nadále se pokusím držet, paní kolegyně, pouze faktů.

1. Školné na vysokých školách bylo již v různých formách legislativně umožněno. Ve většině případů za vlád ČSSD. Jednak na soukromých vysokých školách, jednak na veřejných vysokých školách v případě programů celoživotního vzdělávání, nebo při překročení běžné doby studia. Všechny tyto formy považuji za oprávněné. V tomto s vámi souhlasím. Jejich existenci připomínám jenom proto, aby se otázky finanční spoluúčasti kladly přesně a nevznikaly nejrůznější mýty.

2. Problém v uvedeném kontextu je spíše v tom, že studenti soukromých škol, kterých je již více než 10 % a jejich podíl neustále přibývá, jsou ve skutečnosti diskriminováni. Na rozdíl od jiných zemí, u nás neexistují systémy finanční pomoci studentům, které by hrazení poměrně vysokého školného kompenzovaly, zejména v těch případech, kdy to vyžaduje sociální situace studenta. Studenti soukromých vysokých škol a studenti zapsaní v programech celoživotního vzdělávání na veřejných vysokých školách nemají například nárok ani na daňové úlevy při placení školného, jako je tomu v jiných zemích. Já si myslím, že to je k diskusi. V systému takzvaného bezplatného veřejného vysokého školství pak studenti soukromých vysokých škol nebo jejich rodiče platí dvakrát. Jednou za sebe na soukromé škole, po druhé formou daní za ty, kteří měli větší štěstí a při velkém převisu poptávky po vysokoškolském vzdělání prošli přijímacími řízeními a mohou tedy studovat za peníze daňových poplatníků. Jistě víte, že tímto sítem prochází snadněji dítě ze sociálně lépe situovaných rodin. Proto také výzkumy studentů vysokých škol ukazují, že velkou část studentů soukromých vysokých škol tvoří mladí lidé pocházející z chudších vrstev, kteří se nedostali na veřejnou vysokou školu nikoliv v důsledku horších studijních předpokladů, ale reálně působícího sociálního síta, o kterém budu hovořit v dalším bodě.

3. Data získaná OECD a jejich rozbor jednoznačně ukazují i na příčiny toho, proč u nás mají mladí lidé z dělnických rodin ve srovnání s jinými zeměmi OECD tak malou šanci na to, aby vystudovali vysokou školu, která by umožnila vzestupnou sociální mobilitu. Nerad to dělám, ale opět musím opakovat, co jsem řekl již mnohokrát. Ze šetření Eurostatu z roku 2005 - a ta situace se významně nezměnila - vyplývá, že v České republice dosáhlo vysokoškolského vzdělání v nejmladší věkové skupině do 26 let jen 9 % mladých lidí, jejichž otec byl manuálně pracující, ale 56 % mladých lidí pocházejících z rodin vysokoškolsky vzdělaných odborníků. To vás ta čísla opravdu nechávají chladnými? Poměr nerovnosti je šest ku jedné. Jde o nejnepříznivější poměr z celé EU. Ve většině zemí Evropské unie se totiž podíl mladých lidí tzv. dělnického původu, dosahujících vysokoškolského vzdělání pohybuje okolo 30 %, zatímco dětí odborníků vysokoškolského vzdělání dosahují v 60 %, tj. poměr nerovnosti jen dvě ku jedné. A jsou země, jako například Finsko nebo Nizozemsko, kde tento poměr je okolo 1, 5 : 1. Z poněkud starších statistik vyplývá, že u nás má šanci vystudovat vysokou školu necelých 8 % dětí pocházejících z dělnických rodin, zatímco ve skandinávských zemích je to v průměru 28 %, v liberálních systémech - USA, Austrálie a Nový Zéland - 32 %. To jsou ale čísla, která známe.

4. Často opakované tvrzení, že systémy založené na spoluúčasti studentů, nebo tzv. školné, vyvolávají větší sociální bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání než systémy plně financované z veřejných zdrojů, se tedy ve světle statistik jeví jako neudržitelné. Všechny provedené analýzy jasně ukazují, že nerovnosti přístupu k vysokoškolskému vzdělání v podfinancovaných systémech bez školného jsou vyšší než systémy, kde se studenti výrazně podílejí na financování studia a stát naopak vytváří programy sociální pomoci studentům.

5. Náš systém financování navíc nemotivuje k tomu, aby školy měly větší zájem o co nejlepší uplatnění svých absolventů. V důsledku toho pak školy nemají tak velký zájem ani na tom, aby ke studiu přilákaly zájemce o studium s vysokými studijními předpoklady bez ohledu na sociální původ, kteří by pak jako vynikající absolventi dělali škole reklamu. Na tomto místě bych se zeptal já vás: Opravdu považujete za absurdní hledat lék na řešení výše uvedeného problému ve změně způsobu financování vysokých škol tak, aby byly přímo a finančně zainteresovány na dlouhodobém uplatnění svých absolventů a tudíž i na jejich výběru a eliminování sociálních i ekonomických bariér přístupu k tomuto vzdělání?

6. Je velké množství těch, kteří zarputile hájí názor, že vzdělání na vysokých školách musí být bezplatné. Bezplatné vzdělání tak, jak je u nás praktikováno, znamená, že každý platí za vzdělání v rámci daňového systému bez ohledu na to, zda měl možnost tuto službu hrazenou z veřejných zdrojů čerpat, či ne, případně zda si ji pro sebe musel plně uhradit na soukromé škole. A co je ještě horší, poskytovatel vzdělávacích služeb, tj. příslušná veřejná vysoká škola, dostává finanční prostředky nezávisle na tom, jak se její absolventi uplatňují. Systém je nespravedlivý i neefektivní současně.

7. Dalším omylem je, že alternativou tohoto systému je školné, které omezuje přístup ke vzdělání méně majetným. Ve skutečnosti se u nás i v jiných zemích navrhuje systém, kde by mohl každý platit až z toho, co mu vzdělání vynese, tedy z budoucího příjmu. Podle toho, kolik mu vynese, splácí se jen určité procento z příjmu a přímo tomu, kdo mu vzdělání poskytl, tj. vysoké škole. Přičemž veřejné financování vysokých škol bude zachováno na současné úrovni, respektive bude narůstat poměrně trendům vývoje ekonomiky.

Předseda vaší strany se často ve svých výrocích opírá o výzkum veřejného mínění. Učiním tak tedy i já. Ke stereotypům často se objevujícím ve veřejné diskusi patří i tvrzení, že finanční spoluúčast studentů jako nástroj většího otevření vysokých škol odmítají zejména jedinci s nižším sociálně ekonomickým statusem a lidé dělnických povolání, zatímco střední a vyšší statusové skupiny patří k zastáncům tohoto modelu financování. Tento stereotyp ovšem nemá oporu ve výzkumech veřejného mínění. Z výzkumů provedených CVVM a STEM vyplývá, že v podpoře názoru podle kterého by školné na vysokých školách s možností půjčky umožnilo studovat většímu počtu mladých lidí, se významně neliší - odborníci 78 % a samostatně výdělečně činní 76 %, od rutinních nemanuálních pracovníků 73 % a dělníků 71 %.

Překvapí vás možná i to, že tento názor vyjadřuje 72 % studentů středních škol, kteří by z hlediska uvedeného stereotypu měli představovat potenciálně nejvíce ohroženou skupinu vyjadřující nejsilnější opozici vůči tomuto principu financování studia na vysoké škole. A co vás možná překvapí nejvíc, je skutečnost, že k tomuto modelu financování se voliči vaší strany ČSSD kloní stejně silně jako voliči ODS. V obou případech okolo 75 % dotázaných souhlasilo s názorem, že školné na vysokých školách s možností půjčky by umožnilo studovat většímu počtu mladých lidí, kteří o studium stojí. Rozdíly mezi voliči ODS a ČSSD jsou nepatrné.

Tím bych výčet hlavních argumentů ve prospěch odloženého školného mohl uzavřít. Předpokládám ale, že téma školného se v interpelacích bude objevovat znovu a znovu, proto se nyní pokusím vypořádat s dalšími námitkami, které jsem od oponentů zavedení odloženého školného zaznamenal. Nemusím jistě dodávat, že mnoho z nich pochází z řad vašich stranických kolegů.

Námitka č. 1. Student, který bude splácet studentskou půjčku, bude mít problém si půjčit další peníze, třeba na byt. Pokud je někdo zadlužen, snižuje to jeho bonitu.

Tak už to v životě chodí, vždy je něco za něco, a každý nemůže mít vše, co by chtěl. Mít výnosné vysokoškolské vzdělání pouze za státní peníze i peníze z daní těch, co vysokou školu nemají a ještě si brát hypotéku na vlastní byt, to je pravda příjemný problém, ale nesmíme zapomínat na ty, kteří vysokou školu nemají, ze svých daní vysoké školy platí a na hypotéku a byt nemají ani pomyšlení. Jejich soukromá bonita je myslím hodnější pozornosti více než obava vystudovaných, že by splátky snížily jejich bonitu v očích komerčních a hypotečních bank. Ta bude při školném stále vyšší než u těch, kteří vysokoškolské vzdělání vůbec nemají.

Námitka č. 2. Čas na diskusi o školném nastane, až se průměrný plat u nás vyrovná západním státům. Údajně argument paní poslankyně Vlasty Bohdalové, jeden z argumentů velmi často Jiřího Paroubka, myslím, že něco podobného argumentovala i Marcela Mertinová, místopředsedkyně výboru pro vzdělání, kulturu a mládež.

Tento argument by snad dával smysl, kdyby byl položen obráceně. Školné bychom si mohli dovolit zrušit a nahradit masivním státním financováním, kdyby byl stupeň ekonomického rozvoje České republiky na úrovni Finska, Norska nebo Švédska. Tento argument asi vychází z představy, že příjmy naší vysokoškolsky vzdělané populace jsou na hranici chudoby, takže splátky školného ve výši 5 - 9 % z průměrných příjmů by lidi stáhly do chudoby. To není možné již jen proto, že z podprůměrných příjmů by se splátky odloženého školného neplatily. Pokud by tomu tak bylo, jako že není, v jaké bídě by se dnes museli topit středoškolsky a učňovsky vzdělaní lidé, jejichž výdělky dosahují 50 %, či dokonce pouhých 30 % toho, co absolventu vysokých škol zbude i po splátkách školného? Možná by bylo vhodnější se ptát, proč mají chudí dělníci odvody z jejich nízkých mezd vysokoškolákům jejich lukrativní vzdělání plně hradit. To je legitimní otázka.

A je zde ještě další důležitá věc. Půjčky na školné a případně i na lepší studentské živobytí, jak jsem říkal, se budou splácet v období cca 10 -15 let po dostudování, tedy 13 - 20 let po započetí vysokoškolského studia.

Splátky budou tedy absolventi splácet z mezd díky inflaci reálně vyšších než jsou ty dnešní. Jinak řečeno, kdyby dnes bylo školné skutečně těch 30 tisíc korun, kteroužto částku od boku nastřelila Mladá fronta Dnes, z hlediska budoucích reálných výdělků půjde pouze o částku mezi 19 a 20 tis. korunami.

Námitka č. 3. Není přece motivující, aby studenti školné platili až po skončení školy.

Jistě, školné má mít roli také motivační a studenti, kteří na to budou mít peníze, by měli mít možnost zaplatit školné hned na dřevo, a dokonce by k tomu měli být motivováni slevou na školném. Čím více studentů zaplatí ihned, tím více prostředků zbude ve fondu studentských půjček na potřebnější zájemce o studentské půjčky.

Námitka č. 4. Dnes již u nás na vysoké škole může studovat každý, takže není potřeba více peněz ze školného.

Díky prudkému růstu míst na vysokých školách v posledních letech skutečně může studovat mnohem více lidí než dříve. Z nich ale nezanedbatelný podíl studuje zcela za své na soukromých VŠ bez jakékoliv podpory státu. Nárůst počtu míst byl vykoupen poklesem státních dotací na jednoho studenta. Je chybné předpokládat, že poptávku po terciárním vzdělání v následujících letech sníží demografický pokles počtu osmnáctiletých, protože souběžně bude působit řada dalších faktorů.

• V České republice je nízká míra úspěšného dokončování studií při poměrně vysoké průměrné době trvání neúspěšných studií. Míra dokončování studií je u nás nižší než naznačují indexy účasti na terciárním vzdělávání v České republice.

• Do celkové poptávky po vysokoškolském vzdělání se bude ještě dlouho promítat odložená, v minulosti neuspokojená poptávka z řad středoškolsky vzdělané populace středního věku. Připomínám, že Česká republika patří k zemím s extrémně nízkým podílem terciárně vzdělané populace a zároveň s velice vysokým podílem obyvatel se středním vzděláním.

• Poroste podíl maturantů, kteří budou mít dispozice k terciárnímu vzdělávání a budou ho moci efektivně poptávat.

• Poroste poptávka po dalším vzdělávání i u generací, které již jednou terciárního vzdělávání na začátku kariéry dosáhli /prodlužování délky produktivního života, roste role lidského kapitálu na trhu práce, změna profesí apod./.

• Budou - někdy bohužel - pokračovat poptávkové tlaky v důsledku zvyšování formálních i neformálních nároků na vykonávání řady profesí, které dosud vyžadovaly pouze středoškolské vzdělání. Bude to způsobeno jednak skutečnými změnami kvalifikačních nároků těchto profesí v důsledku zavádění nových technologií, ale také tlakem profesních komor na formální zvyšování vzdělanostních standardů.

• Poroste role vzdělání jako faktoru kvalitního společenského života, uznání a životního úspěchu. To bude dále přispívat k poptávce po terciárním vzdělávání, aniž bude nutně patrná rostoucí poptávka na trhu práce.

• Dále poroste koupěschopná poptávka po terciárním vzdělávání v zahraničí od cizinců. Tato poptávka bude tím větší, čím modernější, diverzifikovanější a konkurenceschopnější bude nabídka českých vzdělávacích institucí a čím méně bariér pohybu obyvatel bude v rámci i vně Evropské unie.

• I při současném počtu přijímaných studentů, který je výrazně vyšší než před několika lety bude České republice trvat několik desetiletí než dosáhne podíl terciárně vzdělané populace alespoň průměrných úrovní běžných v rámci OECD.

Námitka č. 5. Vysokoškolsky vzdělaní svými daněmi státu jeho dotace vysokoškolákům na vzdělání bohatě vrátí, takže není důvod, aby ještě platili školné.

Určitě, vysokoškolské vzdělání občanů se státu vrací růstem HDP, vybraných daní a růstem celkové životní úrovně. Problém je, že státní rozpočet nemá a nebude mít na to, aby tak skvěle výnosnou investici do lidského kapitálu sám utáhl. Vezměme v úvahu následující. Česká republika patří k zemím s podprůměrnými výdaji na VŠ, a to víme my i vy, bez ohledu na to, jak to změříme. Růst výdajů v posledních letech představoval pouze pomalé dohánění předchozího zaostávání. Při pokračujícím nízkém objemu veřejných výdajů /a nechci tady dalece rozebírat, proč jsou nízké a proč platíme staré dluhy/ ani do budoucna nebude možno toto zaostávání uspokojivě dohánět. Výraznému navyšování veřejných prostředků budou bránit přísná omezení Evropské unie a deficity a zadlužení státu. O veřejné prostředky se budou v důsledku rychlého stárnutí populace v dalších desetiletích konkurenčně tvrdě ucházet další kapitoly veřejných rozpočtů, zdravotnictví, sociální a penzijní systém, základní a střední školství.

Připomínám evropsky jedno z nejvyšších implicitních zadlužení našeho penzijního systému, které nelze snížit žádnou penzijní reformou, ale pouze díky vysokému a dlouhodobě udržitelnému růstu, který se může odvíjet právě pouze od růstu produktivity právě díky investicím do lidského kapitálu. S tím snad přece souhlasíte? Realisticky je třeba si přiznat, že výrazného nárůstu prostředků na vysoké školy, na vysokoškoláky, lze dosáhnout pouze současným navyšováním veřejných a soukromých prostředků například ze školného. Trváním na bezplatnosti vysokoškolského vzdělání si naše země nechává ujít velmi výnosnou investiční příležitost.

Námitka č. 6. Mělo by to být jako v komerčních firmách. Školné by mělo následovat až po zvýšení kvality studia.

To bohužel nejde. To je jako bychom chtěli na počátku devadesátých let zavádět konkurenci a neuvolnili přitom centrálně stanovované ceny a státní vlastnictví centrálně řízených firem až do doby, než se výrazně zvýší kvalita jejich výrobků a služeb. Kde by asi dnes byla kvalita aut Škoda? Ale v souladu s argumentem je třeba jasně říci, že zavedení školného musí doprovázet otevření prostoru pro konkurenci vysokých škol, a to nejen po stránce počtu financovaných studentů, ale především konkurenci v oblasti kvality studijních programů. A zde je třeba připomenout, že školné bude shora omezeno stropy. Tím bude školám ponechán prostor pro nákladovou konkurenci. Škola, která dosáhne stejné kvality výuky při nižších nákladech, může snížit školné a přilákat tak více zájemců. Stropy školného je záhodno odstupňovat podle lukrativnosti oborů, podle relací soukromých a společenských výnosů ze vzdělání.

Námitka č. 7. Školné ve výši několika málo desítek tisíc korun ročně vysoké školy nevytrhne. Školné se jistě nemůže stát dominantním zdrojem financování vysokých škol. Dnes je však jeho role na veřejných školách nulová. Parciální role školného jako dodatečného zdroje finančních prostředků pro školy by se však neměla podceňovat. Vezměme si příklad společenských a humanitních oborů, kde je nejnižší ten základní normativ, často nejvyšší převis poptávky nad nabídkou a průměrné až nadprůměrné výdělkové výnosy absolventů. Stanovení školného například ve výši jednoho průměrného vysokoškolského platu by představovalo téměř zdvojnásobení současných příjmů škol z normativů. Pojato jinak - školné od jednoho studenta by škole přineslo prostředky ve výši téměř jednoho normativu navíc. To by škole umožnilo přijmout dalšího studenta, který ovšem také přinese škole školné, atd., tedy multiplikativně.

Z uvedeného plyne, že zavedení školného bude mít multiplikační efekt, který některým školám otevře prostor k nárůstu počtu míst a nárůstu finančních prostředků na studenta. Multiplikační efekt bude vysoký u oborů s nízkými náklady, s nejnižším normativem. Především na těchto oborech dnes ještě přetrvává výrazný převis poptávky, který by mohl multiplikační efekt školného během pár let v podstatě eliminovat.

Námitka č. 8. Studenti z rodin s vyššími příjmy budou naopak zvýhodněni možností platit školné ihned, navíc s dvacetiprocentní slevou. Navrhované změny proto rozhodně neposkytují rovné příležitosti všem studujícím, ale naopak zhoršují sociální postavení studujících z rodin s průměrnými a podprůměrnými příjmy.

Sleva při okamžitém splacení školného je přece především motivací, aby kdo může, zaplatil hned a ve fondu odloženého školného, jak už jsem řekl, zbylo více peněz na půjčky jiným studentům, kteří půjčky skutečně potřebují. Slevy se dostane i těm, co si půjčku na školné vezmou a jinou formou, odkladem nabíhání úroku i tak nízkého z půjčky cca po dobu studia.

Námitka č. 9. Dosavadní zkušenosti s odloženým školným ze zemí západní Evropy ukazují, speciálně Británie a reforma Tony Blaira, labouristy, vašeho kolegy, že náklady na spravování takového systému jsou vždy vyšší a efektivita výběru vždy nižší než bylo očekáváno.

To je námitka, která nemá žádnou seriózní analýzu, která by něco takového dokládala.

Námitka č. 10. Školy se těší na peníze. Podle představ, které jsou zatím publikovány, mají české školy dostávat první peníze ze školného až za deset, patnáct let. Za tu dobu se třikrát vymění rektoři a děkani škol a z poloviny se obmění pedagogický sbor. Vnuci budou obrazně řečeno odměňováni za hříchy dědů. Školy ale potřebují peníze teď a ne až za tři Topolánkovy pětiletky. Argument uvedený Jiřím Paroubkem v Hospodářských novinách a také Jiřím Havlem v pořadu Otázky Václava Moravce 9. 3. 2008.

Zde jde naštěstí o pouhé nepochopení. Jiří Paroubek kritizuje model školného nazývaného "human capital contract", kde školy dostávají splátky až když jejich absolventi vydělávají. V Bílé knize se ale hovoří o jiném systému, kde student splácí později, ale škola dostává část peněz ze školného ihned, část od studentů se slevou na dřevo a část od Fondu půjček. Fond si později většinu těchto peněz vybere od úspěšných absolventů. Pouze část školného školy dostanou až z budoucích splátek absolventů. Čistý systém "human capital contract", který Jiří Paroubek kritizuje, by u nás skutečně dnes nefungoval, protože horizont plánování a odpovědnosti vedení vysokých škol je dnes opravdu mnohem kratší. Při dlouhém časovém odstupu mezi vznikem závazku a skutečným náběhem splátek by se skutečně těžko rozlišovaly zásluhy managamentu školy od vlivu vnějších okolností, nehledě na to, že dobrá reforma vysokých škol nastartuje dynamičtější a z hlediska škol méně předvídatelné procesy. Jak systém nastavit, je především otázkou finanční. Pokud se shodneme na tom, že je dobré založit Fond půjček v řádu pár miliard, například z jednorázového privatizačního příjmu, celý systém bude fungovat jednak jako zdroj okamžitých příjmů vysokých škol, ale také jako nástroj konkurence.

Námitka č. 11. Představte si i tuto situaci, kdy mladý člověk nastupuje do zaměstnání. Nemůžeme si představovat ideální stav, že bude mít jasnou garanci, že najde takové zaměstnání, které bude jednoznačně lukrativní. Musíme skutečně myslet i na podporu mladých rodin, která by měla být hlavním cílem státu a potom v žádném případě tedy zadlužená mladá rodina nebo zadlužený mladý člověk, který chce vstoupit ve svazek manželský, není asi člověk, který by byl v úplně správném, řekla bych, psychickém stavu pro své další povinnosti. Uvedla Marcela Mertinová, místopředsedkyně výboru pro vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu, ČSSD, 10. 3. v Radiožurnálu v pořadu Radiofórum.

Vše jsem již dříve osvětlil, takže teď už jenom telegraficky:

• Situace vysokoškoláků na trhu práce je neskonale lepší než všech ostatních s nižším vzděláním. Těch pár nezaměstnaných vysokoškoláků jsou lidé buď zároveň s nějakým zdravotním omezením, nebo lidé, kteří vystudovali nějakou podivnou vysokou školu před desítkami let za socialismu a potom tam jsou mladí absolventi, kteří takto odpočívají před nástupem na další vysokou školu, či před nástupem do první pořádné práce.

• Jestli mohou zakládat rodiny středoškoláci a absolventi učilišť, kterých je stále mnohem více nežli vysokoškoláků, nemůže být problém toto učinit u vysokoškoláků. To je přece naopak.

• Dlužné školné není dluh, jak ho známe ze spotřebních úvěrů nebo hypoték. Hypotéku a spotřební úvěr musí lidé splácet jako mourovatí bez ohledu na to, zda vydělávají nebo ne, zda mají či nemají dítě, zda mají či nemají práci, zda jsou zdraví či nemocní. Splátky odloženého školného jsou nulové, pokud člověk dost nevydělává.

Námitka č. 12. Odložené školné vede k zadlužení, které u potenciálních zájemců o studium se sociálně ekonomickým slabým zázemím vyvolává obavy z budoucích závazků a odrazuje tak od studia.

Již jsem to vysvětlil a neškodí to zopakovat. Splátky odloženého školného fungují jinak než splátky spotřebních půjček a hypoték, takže nehrozí riziko z nesplácení v důsledku nedostatečných příjmů. Pokud to zájemce o studium na VŠ nepochopí, možná by skutečně o VŠ neměl uvažovat.

Je pravda, že studentům ze sociálně ekonomicky slabého prostředí se obtížněji odhadují jejich schopnosti na VŠ studovat. Proto je záhodno systém doprovodit cílenými stipendii pro takové studenty především v prvním ročníku vysoké školy, kde si studium teprve osahávají.

Bohatým zdrojem empirických zkušeností a odpovědí na tuto námitku je australský systém odloženého školného zaváděný již v roce 1989. Pokud jde o dopad odloženého školného na osoby se sociálně ekonomicky slabým zázemím, jeho autor Bruce Chapman shrnuje zjištění rozličných empirických výzkumů následovně:

1. Relativně sociálně ekonomicky znevýhodnění Australané se na VŠ dostávali v menších počtech již před zavedením odloženého školného. Před rokem 1989 měla Austrálie také bezplatné plně veřejně financované vysoké školy. To je mimochodem jeden z dokladů, že bezplatné vysoké školství, financované pouze daňovými poplatníky, je ve své podstatě regresivní.

2. Zavedení odloženého školného bylo spojeno s nezanedbatelným nárůstem celkového počtu studentů na vysokých školách.

3. Odložené školné zvýšilo díky rostoucí participaci také participaci studentů ze sociálně slabších rodin. Jejich participace vzrostla méně než u ostatních skupin studentů.

4. Výrazné změny parametrů odloženého školného v roce 1997 byly spojeny s rostoucí participací až do roku 1999, a to bez ohledu na bohatství rodičů.

Námitka č. 13. Předposlední. Reforma předpokládá, že rozhodovat o investicích do vysokého školství již nebude stát, ale jednotlivé školy. Stát tím ale ztratí nástroj k prosazování dlouhodobých plánů a záměrů.

Ano, reforma záměrně předpokládá, že se formování a realizace dlouhodobých záměrů přesune na úroveň vysokých škol. Ty proto získají nové pravomoci odpovědnosti, budou nést svou vlastní zodpovědnost za svůj případný nerozvoj. Školy, nikoliv úředník, v tom dobrém smyslu, mají nejlepší informaci o vlastních potřebách, komparativních výhodách a možnostech. Dlouhodobý rozvoj školy bude předmětem konkurence mezi školami. Stát nemůže být v principu lepší investor než vlastní školy. Investiční rozhodování se tím také izoluje od nezdravých politických vlivů, změn a lobbistických tlaků na centrální úrovni. Bez liberalizace v této oblasti bude trpět kvalita a přirozená diverzifikace našeho vysokého školství.

A námitka poslední č. 14. V době, kdy budete splácet školné, máte sice nadprůměrný plat, ale živíte čtyřčlennou rodinu a v bance po vás chtějí splácet hypotéku, sdělil pro Respekt. cz stínový ministr školství Jiří Havel (ČSSD). Vysokoškoláci v té době navíc nebudou mít tak nadprůměrný plat. Vysokou školu v té generaci budou mít dvě třetiny lidí, myslí si. Podle Havla navíc školy dostanou jen třetinu této částky. Zbytek spolkne inflace, administrativní náklady, tvrdí v Respektu 26. 5. 2008.

O slabosti argumentace založené na hypoteční zátěži absolventů VŠ jsem se již zmínil. Snad dodám jen to, že je pravděpodobné, že za deset, dvacet let již nebudou lidi s VŠ diplomem pobírat tak vysokou mzdovou prémii za VŠ vzdělání jako dnes, kdy je v důsledku nízké nabídky práce na evropské poměry vysoká, ale schopnost splácet odložené školné bez sociálního dopadu přece není určena touto prémií, ale reálnými platy, které v České republice určitě znatelně dlouhodobě porostou, jak u absolventů středních, tak u absolventů vysokých škol. O odložené školné jde pouze z pohledu studenta, nikoliv školy. Škola dostane peníze ze školného, minimálně jejich polovinu, hned od Fondu půjček na odložené školné, takže inflace spotřebuje jen část nebo dokonce nic podle toho, jak se systém reálně nastaví. Administrativní náklady budou dle praktických zahraničních zkušeností - Nový Zéland, Austrálie, Velká Británie - vzhledem k objemu poskytnutých půjček a splátek zanedbatelné.

Na závěr této diskuse, kterou vítám, bych rád ještě uvedl, že toto pondělí proběhlo setkání autorů Bílé knihy terciárního vzdělávání s průmyslníky, podnikateli, zaměstnavateli a dalšími steakholders, nebo vnějšími aktéry tohoto systému. Přítomní významní představitelé průmyslu a zaměstnavatelé na místě podepsali komuniké na podporu reformy terciárního vzdělávání, jejíž součástí jsou platby odloženého školného. Zdá se tedy, že odpor k této reformě, která by měla přinést i odložené školné, je jen ideologický a vyplývá více z neznalosti a ignorování faktů.

Lidé, kteří se o reformu zajímají jako o celek a chápou souvislosti reformy vysokého školství s daňovou a penzijní reformou, také chápou, že odložené školné opravdu není krok, který vytvoří další bariéru na cestě za vyšším vzděláním, ale že je tomu zcela naopak a učiní jej dostupnějším hlavně pro ty, kteří na něj zatím nedosáhli.

Děkuji vám za pozornost.