EN

Vláda České republiky

Jiří Schwarz: Euro: evangelické, či katolické?



Mějme na paměti, že nepřiměřené úsilí o konání dobra se může obrátit v jeho negaci

Šéf Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet označil eurozónu za epicentrum globální dluhové krize. Současnou ekonomickou situaci ve světě považuje za méně stabilní, než byla v době krachu americké investiční banky Lehman Brothers v roce 2008. Od té doby uběhly více než 3 roky.

Pro následující období se vžil název globální hospodářská krize, v jejímž důsledku došlo k narušení rozpočtové rovnováhy především v těch zemích, v nichž mandatorní výdaje představují podstatnou část celkových rozpočtových výdajů. Rozpočtové deficity a rostoucí státní dluh ohrožují samotnou podstatu evropského státu blahobytu, jenž je převládajícím modelem sociálněhospodářského uspořádání členských zemí eurozóny. Společná evropská měna není příčinou dluhové krize eurozóny, nicméně má vliv na její komplikovaný průběh a hloubku.

Už John Maynard Keynes zdůrazňoval, jak důležité a výhodné je pro každý samostatný stát v některých obdobích, zvláště v období krize, devalvovat vlastní měnu a spíše udržet nezměněné domácí ceny než zachovat hodnotu měny (fixní měnový kurz) a ceny nechat klesnout. Keynes preferoval pohyblivý měnový kurz před fixním. V režimu pohyblivého měnového kurzu nemusí klesnout nominální ceny, ba ani mzdy, aby došlo k nastolení rovnováhy a obnovení konkurenceschopnosti. Kdyby v Řecku mohla znehodnocovat domácí měna díky oslabení jejího měnového kurzu, nemusely by se snižovat mzdy, nerostla by nezaměstnanost a nedocházelo by ke stávkám a sociálním nepokojům.

Druhý prezident Italské republiky Luigi Einaudi už v roce 1944 psal o nezbytnosti společné měny pro přeměnu Evropy národních států ve federaci. Předpokládal, že vznik evropské federace je nezbytnou podmínkou pro odstranění hrozby opakování dalších válečných konfliktů na starém kontinentu. Upozorňoval, že tohoto cíle nelze dosáhnout bez společné fiskální politiky. Jejím jádrem měly být evropské daně, které by přímo od občanů evropské federace vybírala evropská federální vláda. O tradičně vybírané daně by se vlády evropských federativních zemí dělily s evropskou federací. Je pravděpodobné, že tato vize ze 40. let minulého století se naplní. Potvrzuje se, že stěží lze zachovat společnou měnu a eurozónu v její nynější podobě bez koordinace fiskálních politik, založené minimálně na společných rozpočtových pravidlech. Obyvatelé členských zemí eurozóny tím přijdou o další část své suverenity a jejich političtí představitelé o část svých tradičních kompetencí.

Otázkou zůstává, co učiní politici k záchraně společné evropské měny. Budou se řídit evangelickými hodnotami, kladoucími důraz na decentralizaci spojenou s odpovědným chováním, na střídmost spojenou s výdajovou zdrženlivostí a na dodržování daných pravidel, tedy stále platného Paktu růstu a stability? V tomto případě by nebylo zapotřebí vykupovat státní obligace Řecka a jiných předlužených zemí eurozóny Evropskou centrální bankou, nebylo by třeba zavádět euroobligace a usilovat o záchranu eurozóny ve stávající podobě za každou cenu. Nebo si evropští politici a evropští centrální bankéři přisvojí část katolické tradice, tedy silnou centralizaci, řízenou solidaritu a toleranci k porušení pravidel ve jménu činění dobra? Zdá se, že se již vydali na cestu, která by měla být korunována zachováním eurozóny v dnešní podobě. Toto rozhodnutí nemusí být v souladu s obnovením důvěry na trzích, která je východiskem z krizové situace. Peníze jsou penězi, tedy prostředkem směny zboží za zboží, platidlem a uchovatelem hodnoty pouze proto, že lidé věří, že tyto funkce budou správně plnit. Totéž platí pro společnou evropskou měnu. Přestanou-li jí obyvatelé eurozóny důvěřovat, přestane euro plnit své funkce a lidé je spontánně začnou nahrazovat jinými penězi. První náznaky se začínají objevovat. Proto mějme na paměti, že nepřiměřené úsilí o konání dobra se může přeměnit v jeho negaci a vést k protikladným cílům!

 

Publikováno v LN, 3.10.2011