Vystoupení A. Vondry na 28. schůzi PSP ČR

Dobrý den. Pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, v posledních pěti letech investovala Evropská unie značné množství energie a také prestiže do reformy svých institucí. Nyní nastává čas obrátit list.

Výzvou dneška jsou reformy, které zajistí Evropě konkurenceschopnost a prosperitu v globálním světě. Reformy, o kterých mluvím, nemají být pouhým sloganem, který slouží k marketingu institucionální práce Evropské unie, ale mají ztělesňovat skutečné úsilí o lepší život pro naše občany.
Ratifikace Lisabonské smlouvy bude moci konečně uzavřít jednu důležitou, byť dlouhou a složitou kapitolu a napřít energii směrem, kam potřebujeme.
Co je ona Lisabonská smlouva, která je vám tady v konsolidovaném znění dneska vládou předkládána? Je novelizací stávajících smluv, do kterých zapracovává ustanovení původního neschváleného návrhu ústavní smlouvy, ovšem pouze v některých jeho částech.
Důležité je v této souvislosti zmínit zejména dvě věci. Za prvé, že se do něj zapracovává pouze v rozsahu, který si členské státy stanovily společným mandátem. Tento mandát zohlednil odmítnutí dosavadního ústavního směřování unie občany, a to nejméně ve dvou členských státech.
Priority a pozice české vlády při jeho projednávání byly loni diskutovány opakovaně v českém Parlamentu a v definování české pozice jsme zohlednili mimo jiné i vaše názory.

A za druhé - je důležité, že z právního hlediska obě současné smlouvy zůstanou v platnosti. Lisabonská smlouva je nenahrazuje, ale pouze pozměňuje. Lisabonskou smlouvu tvoří dvě základní části, přičemž jedna část, ta první, obsahuje znění změn Smlouvy o Evropské unii, zatímco druhá obsahuje znění změn Smlouvy o Evropských společenstvích, včetně jeho přejmenování na Smlouvu o fungování Evropské unie. Ta smlouva, resp. jejich novela v podobě institucionální reformy, zavádí samozřejmě řadu novinek.
Především přiznává právní subjektivitu unii i v oblastech stávajícího druhého a třetího pilíře. Zavádí také dvě zcela nové funkce, totiž stálého předsedu Evropské rady a vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. A také zavádí většinové hlasování v řadě oblastí, o kterých se dosud rozhodovalo jednomyslně.

Jaká jsou hlavní pozitiva na straně jedné a negativa nebo oběti na straně druhé z pohledu české vlády?
Začněme tou dobrou stránkou věci. Co smlouva přináší pro nás dobrého? Soudíme, že v Lisabonské smlouvě oproti té původní euroústavě byla zohledněna většina priorit České republiky formulovaná před zasedáním červnové rady v loňském roce.
Za prvé - došlo k odstranění ústavních atributů a tím jsme položili jakousi symbolickou hráz federálnímu experimentu, na který - soudíme - Evropská unie není zatím připravena. Není používán výraz ústava, funkce ministra zahraničních věcí unie se nově nazývá vysoký představitel unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, označení zákon a rámcový zákon jsou vypuštěna a stávající označení známá jako nařízená, směrnice a rozhodnutí naopak zůstávají zachována. V Lisabonské smlouvě není obsaženo ustanovení, které by výslovně stanovilo přednost práva Evropské unie před právem členských zemí. Smlouvy ani neobsahují žádný článek zmiňující symboly unie, jako například vlajku, hymnu nebo heslo.
Symbolickou rovinu nelze podceňovat. Symboly jsou zástupnými definicemi našich hodnot. Ustoupit v otázce symbolů znamená zároveň i posunout pomyslnou mentální hranici, vychýlit klíčovou rovnováhu mezi nadnárodním a národním prvkem v evropské integraci, rovnováhu, na které soužití v rámci unie bylo od počátku zakládáno. Naše motivace pro odstranění ústavních symbolů není ideologická, jak nám mnozí vyčítají, ale proevropská. Pokus o vytvoření evropského státu, který se neopírá o vůli zdola, by pro dosud úspěšný evropský projekt mohl vyústit v jeho pravý opak, totiž pohromu.
Jsme přesvědčeni, že nelze bezmyšlenkovitě přednášet principy fungování národního státu na evropský politický systém. Evropě chybí společný jazyk i společné veřejné mínění, vztah lidí k unii nezná ani ryzí vlastenectví. V tak různorodém společenství, jakým je unie, nebude rozhodování prostou většinou nikdy zcela možné, aniž by se někdo cítil vyloučen. V unii je proto velmi těžké dosáhnout skutečné demokracie. Při neexistenci evropského politického národa tak musí členské státy zůstat pány smluv.

Za druhé, a to považujeme za zvlášť důležité, se nám podařilo prosadit posílení úlohy vnitrostátních parlamentů jako základního nástroje řešení demokratického deficitu v unii. Unie se od svého založení hodně změnila.
Přibylo redistributivních politik, a tudíž i politických rozhodnutí, která s sebou přinášejí logicky vítěze i poražené. Taková rozhodnutí vyžadují vyšší legitimitu, než mají nevolené instituce. Národní parlamenty jsou těmi pravými, kdo mají dohlížet na dodržování hranice mezi kompetencemi unie a národních států.
Z této oblasti posílené úlohy vnitrostátních parlamentů si dovoluji zmínit zejména tři oblasti.

Za prvé. Lhůta pro posouzení legislativních návrhů národními parlamenty z hlediska subsidiarity byla prodloužena z šesti na osm týdnů. Parlamenty tak budou mít více času než dosud, aby plnily svou funkci hlídacího psa evropské demokracie.

Za druhé. Byla zavedena takzvaná posílená žlutá nebo oranžová karta, která nutí komisi přezkoumat legislativní návrh, je-li napaden kvůli nedodržení subsidiarity. Jde o dosud bezprecedentní možnost národních parlamentů nezasahovat pouze konzultativně do procesu, ale účastnit se i v rovině rozhodování. A konečně vnitrostátní parlamenty dostaly v Lisabonské smlouvě možnost veta v obecné pasarele. Pokud tedy Evropská rada zamýšlí přijmout rozhodnutí, které by vedlo k přechodu od jednomyslnosti ke kvalifikované většině, má národní parlament možnost říci ne.

A konečně zakotvením principu tzv. obousměrné flexibility byl znovu zdůrazněn význam subsidiarity jako klíčového principu dobré vlády a došlo i k jasnějšímu vymezení pravomocí unie, které zefektivní práci institucí a zprůhlední vzájemné vazby mezi členskými státy a unií.

Jako každý kompromis Lisabonská smlouva samozřejmě nemůže uspokojit všechny, ani ty, kteří by si přáli federální unii, ani ty, kteří jsou příznivci potlačení jejího politického rozměru. Souhlas s Lisabonskou smlouvou vidíme spíše jako jakýsi sňatek z rozumu, ve kterém bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního. V zájmu dosažení shody musíme být proto samozřejmě připraveni i něco obětovat.

Za prvé naše hlasovací váha v Radě Evropské unie se sníží. To nemá cenu zastírat. Lisabonská smlouva více posílí lidnaté státy unie na úkor středně velkých nebo těch menších. To je fakt, navzdory tomu, že malé členské země stále zůstávají v institucích unie nadreprezentovány, pokud bychom to měřili pouhým počtem obyvatel. Podařilo se ovšem vyjednat odklad uplatnění tohoto systému až do roku 2014, respektive do roku 2017. Přestože námi původně podporovaný jagelonský kompromis považujeme za spravedlivější, nebylo za daných okolností reálné dosáhnout více.

Za druhé. Oblast komunitarizace třetího pilíře. Jaké nevýhody se s touto změnou do budoucna pojí, zakoušíme například nyní ve vlastní kůži při debatě o bezvízovém cestování do Spojených států. Na druhou stranu ale je třeba otevřeně říci, že většinové rozhodování ve třetím pilíři je odůvodnitelné požadavky na efektivnější zajištění bezpečnosti v prostoru, kde hranice jsou volně propustné a bez vnitřních kontrol. Nelze zároveň těžit z výhod Schengenu a přitom na tuto spolupráci rezignovat. Nic prostě ve světě není zadarmo, vždy něco ztrácíme, abychom mohli něco získat.
O to důležitější bude, aby parlament využil svých posílených pravomocí při kontrole subsidiarity v této oblasti a aby se i vláda naučila používat záchranných brzd, které jí Lisabonská smlouva poskytuje, například právě v oblasti trestního práva. Jestliže je členský stát přesvědčen, že legislativní návrh zasahuje do základních svobod jeho systému trestního soudnictví, může záležitost předložit Evropské radě. Pokud není následně dosaženo konsensu, návrh nemůže být přijat.

A konečně za třetí je tu nejasná povaha listiny základních práv a z ní vyplývající otázka jurisdikce Evropského soudního dvora v této oblasti. Vláda si byla vědoma tohoto problému již během projednávání Lisabonské smlouvy a prostřednictvím prohlášení číslo 53, které najdete přiložené k této smlouvě, jsme proto zdůraznili, že ustanovení listiny jsou určena orgánům a institucím unie a nikoli členským státům a na členské státy se vztahují pouze tehdy, když provádějí právo unie. Prohlášení rovněž podtrhlo, že listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva unie a nezakládá tudíž žádnou novou pravomoc unie.

Soudíme, že Lisabonská smlouva je tím nejlepším možným kompromisem, kterého bylo možno v unii v rámci sedmadvacítky dosáhnout. Je ztělesněním hlavní hodnoty, na které unie stojí, totiž schopnosti domluvit se, vzájemně si ustoupit a najít společného jmenovatele. Je vyvrácením tvrzení, že po rozšíření již Evropská unie této shody není schopna. V tomto směru považuji Lisabonskou smlouvu za skutečný úspěch.

Nyní nastupuje éra ratifikace. Jaký je časový rámec tohoto projednávání v jednotlivých členských státech? Aby mohly příští volby do Evropského parlamentu naplánované na červen 2009 proběhnout již podle pravidel zakotvených v této smlouvě, směřují členské státy unie k ratifikaci do konce roku 2008. Smlouvu zatím k dnešnímu dni ratifikovaly Maďarsko, Malta, Slovinsko, Rumunsko a Francie. Ve Velké Británii byl zákon k ratifikaci schválen 11. března dolní sněmovnou a postoupen sněmovně lordů, která by jej měla začít projednávat v dubnu.
S napětím bude v Evropě očekávána ratifikace v Belgii, kde musí smlouva projít několika regionálními i národním parlamentem, a pak zejména v Irsku, které jako jediná země bude smlouvu schvalovat referendem koncem května letošního roku. Časový plán ratifikace ve Švédsku, v Nizozemsku a v mnoha dalších zemích počítá se schválením smlouvy až koncem podzimu letošního roku. Například ve Švédsku si jednokomorový parlament vyžádal dostatek času na posouzení smlouvy.

Co říci závěrem? Vláda České republiky nyní předkládá poslancům a senátorům k ratifikaci dokument, který vyjednala na základě svých nejlepších schopností, v rámci reálných možností a se zřetelem k nejlepším zájmům obyvatel českého státu. Za svou prací si stojíme a jsme připraveni ji před vámi hájit.

Vláda přistoupila k zahájení ratifikačního procesu v nejbližším možném termínu. V lednu byl dokument odeslán do parlamentu a v této chvíli vám tak zbývá dostatek času na kvalifikované rozhodnutí, téměř devět měsíců. Parlament je suverénním představitelem demokratické vůle českého lidu. V Česku neprošla řádnou diskusí k ústavní smlouvě, ta byla zastavena po neúspěšných referendech. O to důležité je, aby skutečná demokratická reflexe proběhla nyní při příležitosti ratifikace Lisabonské smlouvy.

My jsme proto připravili konsolidovaný text tohoto znění, to znamená přehlednou formu, kde skutečně máte možnost se s tou smlouvou dokonale seznámit v celkovém kontextu. Chci upozornit, že to je samizdat fakticky a že Česká republika společně s některými zeměmi spíše s protestantskou tradicí jako Švédsko přistoupila k vydání toho na vlastní náklady, protože generální sekretariát Evropské rady na tlak některých členských zemí neposkytl konsolidované znění v jednotlivých národních jazycích tak, jak bývá zpravidla zvykem. Proč tomu tak bylo, to nechávám k vaší úvaze. Ale my tak jako kdysi v minulosti bylo těch překladů bible asi deset, tak přicházíme před vás s otevřeným hledím. Protože věříme, že právě diskuse je základním znakem demokracie, právě ona pomáhá překonávat společenský konflikt dialogem.

Chceme-li, aby Lisabonská smlouva obstála před našimi občany, musíme obstát i my před našimi poslanci a senátory. Dámy a pánové, nyní je míč na vaší straně. Děkuji.