Vystoupení A. Vondry na 13. schůzi Senátu PČR

Vážené kolegyně, milí kolegové, dovoluji si vám jako první bod dnešního našeho ranního zasedání uvést návrh vlády ČR na vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy. Já si myslím, že vzhledem k různým diskusím, které byly vedeny v posledních měsících v souvislosti s touto ratifikací, bude asi nejlépe, když začnu pokusem vysvětlit, co to Lisabonská smlouva je a čím se zejména liší po formální stránce od té někdejší neschválené euroústavy.

Především Lisabonská smlouva je novelizací stávajících smluv, do kterých zapracovává část usnesení původní ústavní smlouvy.

Důležité v této souvislosti jsou zejména dvě věci.
Že totiž za prvé se tato novelizace děje pouze v rozsahu, který si členské státy stanovily společným mandátem. Tento mandát zohlednil odmítnutí dosavadního ústavního směřování unie občany nejméně ve dvou státech EU. Priority české vlády při jeho sjednávání byly diskutovány v českém parlamentu a zvlášť intenzivně na půdě Senátu a samozřejmě v definování české pozice tyto názory byly průběžně zohledňovány.

Za druhé je důležité, že z právního hlediska obě současné smlouvy zůstávají v platnosti. Lisabonská smlouva je nenahrazuje, pouze je pozměňuje, čili toto, co my jsme vám tady rozdali, není to, co vy schvalujete. My jsme očekávali, že generální sekretariát Evropské rady dá konsolidovaný text k dispozici tak, abychom se v tom všichni, zejména vy, vyznali, ale přestože země jako my, Švédsko a další, kterým transparentnost leží na srdci, žádali, aby tento krok byl učiněn, tak učiněn prostě nebyl, protože některé země si to nepřáli. Proč si to nepřáli, nechávám čistě na vašich úvahách, není přece na mně jako na vládním představiteli, abych se tu do těchto spekulací veřejně pouštěl.Čili my jsme to udělali vlastním nákladem, abyste se v textu vyznali. Ale ten text bude platit v případě, že Lisabonská smlouva bude ratifikována a pak si to můžete dát do knihovny a pracovat s tím jako se souvislým textem.To co vy máte schválit nebo je vám předkládáno ke schválení, je ten vlastní senátní tisk, který já tady nemám, protože jsem si ho zapomněl na dikci, ale to je toto. Čili to všichni máte k dispozici. Samozřejmě se s tím obtížně pracuje, protože je to prakticky jako jakákoli novela třeba zákonů. Jsou to půlky vět, jednotlivá slova, kterými se doplňují příslušné paragrafy těch dvou novelizovaných smluv.

A konečně ještě třetí pomůcka, konsolidovaný text, který je dobrý jako pracovní verze nyní a vznikl péčí Parlamentního institutu, takže já předpokládám, že ho máte také k dispozici. Buď v té verzi papírové anebo na CD, kde je konsolidovaný text. Tím, že ty částky, které jsou nové, které máme schválit, tak ty jsou v textu podtrženě. Čili ti kdo s tím chtějí pracovat souvisle a důkladně tak se skutečně asi neobejdou bez těchto tří věcí simultánně.
Abych se vrátil k tomu úvodu - Lisabonskou smlouvu tvoří dvě základní části, přičemž jedna část obsahuje znění změn o EU a ta druhá obsahuje znění změn Smlouvy o evropských společenstvích, včetně přejmenování této druhé smlouvy na název nový, na název Smlouvu o fungování Evropské unie.

Lisabonská smlouva obsahuje samozřejmě celou řadu novinek, asi ta nejpodstatnější je poměrně komplexní reforma institucí EU, reforma také některých způsobů rozhodování. Já tady nechci mít hodinové exposé, tak velmi stručně alespoň základní charakteristiky. Podrobný popis máte v předkládací zprávě. Pokud jde o reformu institucí, například smlouva zavádí dvě zcela nové funkce, jedna funkce stálého předsedy Evropské rady a dále funkci vysokého představitele unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která sloučí dvě stávající funkce. Jednak stávajícího vysokého představitele a komisařky pro vnější vztahy.

A bude ta funkce provázána tím, že vysoký představitel bude zároveň místopředsedou Evropské komise. Smlouva také zavádí většinové hlasování v celé řadě dalších oblastí, o kterých se zatím rozhodovalo jednomyslně. V tomto smyslu je to reformní krok srovnatelný s předcházejícími novelizacemi ať už šlo o smlouvu Maastrichtskou, Amsterdamskou nebo Niceskou. Mění také od určitého data způsob výpočtu kvalifikované většiny u většinového rozhodování, přiznává Unii také právní subjektivitu v některých dalších oblastech, zejména v oblasti třetího pilíře.

Jaká jsou hlavní pozitiva a naopak citlivá místa nebo problémové okruhy Lisabonské smlouvy z pohledu české vlády? Začněme těmi plusy, klady - především soudíme, že v Lisabonské smlouvě byla, přestože výsledek je kompromis, zohledněna velká většina priorit České republiky formulovaných před zasedáním loňské červnové rady, kde se rozhodovalo o mandátu.

Za prvé odstraněním ústavních atributů jsme položili symbolickou hráz určitému federálnímu experimentu, na který Evropská unie není podle našeho názoru zatím připravena. Lisabonská smlouva nepoužívá výraz ústava, nezavádí funkci ministra zahraničních věcí Unie, označení zákon nebo rámcový zákon byla vypuštěna a zachována jsou stávající označení jako nařízení, směrnice či rozhodnutí. V Lisabonské smlouvě není obsaženo ani ustanovení, které by výslovně stanovovalo přednost práva Evropské unie před právem členských států. Smlouvy ani neobsahují žádný článek zmiňující symboly Evropské unie jako například vlajku, hymnu či heslo. Symbolickou rovinu, chci zdůraznit, nelze podceňovat. Symboly jsou zástupnými definicemi našich hodnot. Ustoupit v otázce symbolu znamená zároveň i posunout pomyslnou mentální hranici, vychýlit klíčovou rovnováhu mezi nadnárodním a národním prvkem, na které je evropská integrace od samého počátku založena.

Naše motivace pro odstranění těchto symbolů nebyla ideologická, jak se někteří pokoušeli naznačovat, ale proevropská. Pokus o vytvoření evropského státu, který se neopíral o vůli zdola, by pro dosud úspěšný evropský projekt mohl vyústit v pravý opak těchto záměrů, možná i pohromu. Jsme přesvědčeni, že nelze bezmyšlenkovitě přenášet principy fungování národního státu na evropský politický systém. Evropě chybí společný jazyk i společné veřejné mínění, vztah lidí k Evropské unii zatím nezná například vlastenectví. V tak různorodém společenství, jakým Evropská unie je, nebude rozhodování prostou většinou nikdy zcela možné, aniž by se někdo cítil vyloučen.

V Evropské unii je proto velmi těžké dosáhnout skutečné demokracie. Při neexistenci evropského politického národa tak musí členské státy zůstat pány smluv.

Za druhé, a to bych tady chtěl zvlášť podtrhnout na půdě Senátu, se nám společně s některými dalšími státy podařilo prosadit posílení úlohy vnitrostátních parlamentů jako základního nástroje řešení demokratického deficitu v Unii. Unie se od svého založení hodně změnila, přibylo nedistributivních politik, a tudíž i politických rozhodnutí, která s sebou přinášejí nejenom vítěze, ale i poražené. Taková rozhodnutí vyžadují vyšší legitimitu, než mají nevolené instituce. Národní parlamenty jsou těmi pravými institucemi, které mají dohlížet na dodržování hranice mezi kompetencemi Unie na straně jedné a kompetencemi státu na straně druhé. Konkrétně - lhůta pro posouzení legislativního návrhu národními parlamenty z hlediska principu subsidiarity byla prodloužena ze šesti na osm týdnů. Parlamenty nebudou mít více času než dosud, aby plnily svou funkci hlídacího psa evropské demokracie.

Byla také zavedena tzv. žlutá nebo oranžová karta, která nutí komisi přezkoumat legislativní návrh, je-li napaden kvůli nedodržení subsidiarity. Jde o dosud bezprecedentní možnost národních parlamentů nezasahovat pouze konzultativně, ale i tvůrčím způsobem. Vnitrostátní parlamenty dostaly také možnost veta v obecné pasarele podle článku rozhodnutí, které by vedlo k přechodu od jednomyslnosti ke kvalifikované většině.

Podařilo se nám také zakotvit princip tzv. obousměrné flexibility, čímž byl znovu zdůrazněn význam subsidiarity, jako klíčový princip dobré vlády e-Government. A konečně se podařilo prosadit i jasnější vymezení pravomoci Evropské unie zefektivněním práce institucí a zprůhlednění vzájemných vztahů členských států a Unie. Lisabonská smlouva je samozřejmě kompromisem, takovým kompromisem, kterého bylo možno v Unii 27 států dosáhnout. Je tedy, obrazně řečeno ztělesněním jedné z hlavních hodnot, na které Unie stojí, totiž na schopnosti domluvit se, vzájemně si ustoupit a najít společného jmenovatele. Je tedy v jistém smyslu vyvrácením tvrzení, že po rozšíření již Evropská unie této shody není schopna - byla této shody schopna dosáhnout. A v tomto smyslu považuji Lisabonskou smlouvu za skutečný úspěch. Samozřejmě na straně druhé jako každý kompromis Lisabonská smlouva nemůže uspokojit všechny. Ani ty, kteří by si přáli federální Evropskou unii na straně jedné, ani ty, kteří jsou příznivci potlačení politického rozměru Unie na straně druhé.
Souhlas s Lisabonskou smlouvou je tedy jakýmsi sňatkem z rozumu, ve kterém - a to chci podtrhnout - bilance výhod a nevýhod převažuje i pro nás ve prospěch toho prvního.
Byly věci, které označujeme od samého počátku vyjednávání i v předchozí diskusi za místa, která jsou citlivá vyvolávající řadu otázek, nebo jsou tam samozřejmě i pasáže, kde se nám nepodařilo prosadit všechno, co jsme si přáli, a myslím si, že zato stojí to tu otevřeně ještě jednou říci.

Za prvé, naše hlasovací váha v Radě EU se přijetím Lisabonské smlouvy sníží. Smlouva posiluje lidnatější státy EU na úkor států středních nebo menších. To je fakt, navzdory tomu, že malé členské země stále zůstávají v institucích, pokud bychom brali populační hledisko, nadreprezentovány.

Podařilo se ovšem vyjednat odklad uplatnění tohoto systému až do roku 2014, resp. až do roku 2017, pokud o tento odklad další tříletý požádá byť jeden jediný členský stát. Přestože námi původně podporovaný jagellonský kompromis bychom považovali za spravedlivější, nebylo za daných okolností reálné dosáhnout více.

Za druhé, je tu otázka komunitarizace třetího pilíře, a určitě o tom bude mluvit aspoň jeden ze zpravodajů. Jaké nevýhody se s touto změnou do budoucnosti pojí, jsme zakoušeli před několika týdny na vlastní kůži při velmi vyhrocené debatě o bezvízovém cestování do Spojených států. Ale zároveň i ten systém hlasování kvalifikovanou většinou ukázal, že v něm lze obstát a prosadit naše zájmy, pokud jsme schopni vytvořit dostatečné množství spojenců k prosazení takových zájmů. A to se nám podařilo.

Je také třeba říci, že většinové rozhodování ve třetím pilíři je svým způsobem odůvodnitelné požadavky na efektivnější zajištění bezpečnosti v prostoru, kde hranice jsou volně prostupné a bez vnitřních kontrol. Nelze na jedné straně těžit z výhod schengenského režimu, a my jsme do něj nedávno vstoupili, a na straně druhé na tuto spolupráci rezignovat. Nic není zadarmo, nic není černobílé, vždy něco ztrácíme, abychom mohli něco získat.O to důležitější bude, aby Parlament využil všech svých posílených pravomocí při kontrole subsidiarity k této oblasti a aby vláda využila i jednotlivých záchranných brzd, které jí Lisabonská smlouva poskytuje, např. v oblasti trestního práva. Jestliže je členský stát přesvědčen, že legislativní návrh zasahuje do základních zásad jeho systému trestního soudnictví, může záležitost samozřejmě předložit Evropské radě. Pokud není následně dosaženo konsenzu, návrh nemůže být přijat.

Za třetí, je zde nejasné postavení Listiny základních práv a z toho vyplývající otázka jurisdikce Evropského soudního dvora v této oblasti. Vláda si od počátku byla vědoma tohoto problému již při vyjednávání. Udělali jsme maximum pro to, abychom vytyčili mantinely aplikace Listiny.
Doporučuji vám k pozornosti prohlášení č. 53, které je připojeno ke smlouvě a které učinila ČR a kde jsme zdůraznili, že ustanovení Listiny jsou určena orgánům a institucím Unie a na členské státy se vztahují pouze tehdy, když provádějí právo Unie. Prohlášení rovněž podtrhlo, že Listina nerozšiřuje oblast uplatňování práva Unie a nezakládá žádnou novou pravomoc Unie.
Koaliční vláda nemohla učinit v této otázce více a je přesvědčena, že ve stávající podobě je Lisabonská smlouva v souladu s naším ústavním pořádkem. Budeme však - a ještě se k tomu vrátím - samozřejmě respektovat svrchované právo zákonodárců obrátit se třeba v této souvislosti na strážce ústavnosti, který jediný má možnost stanovit meze aplikace této Listiny.

Listina základních práv není přímou součástí Lisabonské smlouvy, to chci zdůraznit, ale na základě legislativního odkazu v novém čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU získává stejnou právní sílu jako zakládající smlouvy. Ve snaze o transparentnost ratifikačního procesu jsme text Listiny pro informaci připojili do tohoto parlamentního tisku, nicméně - a to chci zdůraznit, a shodují se na tom právníci a bylo to debatováno i ve Stálé komisi tuším tady v Senátu - vyslovuje se ratifikací souhlas pouze s Lisabonskou smlouvou, nikoliv s Listinou.

Během jednání ve výborech Senátu se v souvislosti s Listinou objevily otázky, ke kterým se, budou-li dál aplikovány, tady dneska rád vyjádřím. Někteří z vás tlumočili své obavy, že prostřednictvím Listiny budou do našeho právního řádu pašovány hodnoty, se kterými se nebudou moci ztotožnit. Rád bych zde proto znovu zopakoval, že všechna ustanovení obsažená v Listině jsou určena pouze orgánům a institucím Unie a na členské státy se vztahují výhradně v případech, kdy uplatňují právo Unie. Doslova tak stanoví čl. 51 Listiny, který vymezuje obsah jejího použití.

Nyní pár slov k časovému rámci ratifikace Lisabonské smlouvy, protože i o tom je vedena diskuse.
Je tedy nepochybné, aby mohly příští volby do Evropského parlamentu, naplánované na červen 2009, proběhnout již podle pravidel zakotvených v Lisabonské smlouvě, směřují členské státy EU k ratifikaci tohoto dokumentu do konce roku 2008.
K dnešnímu dni smlouvu ratifikovalo sedm zemí v plném rozsahu - Maďarsko, Malta, Slovinsko, Rumunsko, Francie, která, mimochodem, kvůli této ratifikaci přistoupila i ke změně Ústavy, Bulharsko a Slovensko. Ve Velké Británii byl ratifikační zákon 11. března schválen Dolní sněmovnou a postoupen Sněmovně lordů.S jistým napětím je v Evropě očekávána ratifikace v Belgii, kde musí smlouva projít několika regionálními i národním parlamentem, a pak zejména v Irsku, kde bude smlouva schvalována referendem jako v jediné členské zemi Unie v polovině června letošního roku.
Těm, kdo argumentují, že ČR má v procesu ratifikace zpoždění, chci s klidem říci, že např. Švédsko, které předsedá Evropské unii příští rok také, počítá se schválením smlouvy někdy v listopadu t. r. a že Švédsko s jednodušším systémem, jednokomorovým parlamentem nemělo žádný problém si vyžádat dostatek času na posouzení smlouvy. Jiným příkladem by mohlo být Holandsko.

Co říci závěrem. Vláda tímto předkládá k ratifikaci dokument, který vyjednala na základě svých nejlepších schopností, v rámci reálných možností a se zřetelem k nejlepším zájmům obyvatel ČR. Za svou prací si stojíme a jsme připraveni ji před vámi hájit.
Vláda přistoupila k zahájení ratifikačního procesu bez jakéhokoliv odkladu. V lednu byl dokument odeslán do Parlamentu ČR a v této chvíli nám tak zbývá dostatek času na kvalifikované rozhodnutí, téměř celých 9 měsíců.Z výborů, které projednávaly smlouvu, z jednoho, jmenovitě z výboru pro záležitosti EU, vzešel návrh na přezkum této smlouvy u Ústavního soudu z hlediska její konformity s ústavním pořádkem.Zde chci zdůraznit jednu věc. Český ústavní systém neumožňuje, aby něco takového mohla u nás učinit vláda, na rozdíl od jiných ústavních systémů. Kupříkladu ve Francii francouzský prezident předložil sám, protože to ústavní systém umožňuje, smlouvu k posouzení Francouzskému ústavnímu shromáždění a na základě jeho stanoviska, jak jsem již zmínil, dokonce došlo ke změně ústavy.Čili vláda takový krok, i kdyby chtěla učinit, nemohla. Jediný, kdo vlastně u nás ho může v tomto kontextu učinit, jsou buď komory Parlamentu anebo skupina senátorů či poslanců.Pokud se Senát nebo skupina senátorů rozhodne učinit takový krok, tak samozřejmě já mohu jen dodat, že to je jistě krok legitimní na straně jedné a můžeme ho myslím chápat v klidu i jako krok zodpovědný na straně druhé.
Legitimní prostě proto, že to nebude ani poprvé ani naposledy, co se něco takového v souvislosti se zásadními novelizacemi evropských smluv děje. Při všech předcházejících velkých novelách, Maastrichtské, Amsterodamské nebo Niceské, kupříkladu poslanci německého parlamentu dávali příslušné žádosti o posudky Spolkovému ústavnímu soudu v Karlsruhe a koneckonců podobný krok podle našich informací se dá očekávat i nyní na jaře v souvislosti s Lisabonskou smlouvou. Mají s tím bohaté zkušenosti ve Španělsku, sousedním Slovensku a již zmíněné Francii.

Pokud jde o zodpovědnost, nepochybně platí, že smlouva přináší některé důležité novinky, že ty novinky, které se týkají života lidí třeba právě v oblasti třetího pilíře, zůstávají často skryty pod nánosem toho, co poutá pozornost médií nebo politiků. Kdo bude evropský prezident, nebo kdo bude vysoký představitel, o to se vedou mocenské a poziční boje, ale smlouva obsahuje celou řadu novelit a nepochybně je lepší, pokud obsahuje citlivá místa, a já jsem tu zmínil Listinu práv a nebo můžeme se bavit, myslím, že to bude tématem vystoupení některých zpravodajů, o otázce pasarely nebo možnosti dalšího přenosu rozhodovacích pravomocí od konsensu směrem ke kvalifikované většině, aniž by to vyžadovalo automatický souhlas parlamentu, takže to jsou nepochybně věci, které je lepší osvětlit, prolustrovat ještě v momentě, kdy ta smlouva není plně ratifikována. Čili z tohoto hlediska znovu říkám, krok, pokud se k němu komora rozhodne, legitimní i svým způsobem zodpovědný.
Parlament je suverénem, představitelem demokratické vůle českého lidu. Česká republika neprošla žádnou diskusí k původní ústavní smlouvě, my jsme ji v zásadě uložili do ledničky poté, co byla v Holandsku a ve Francii odmítnuta. O to důležitější je, aby skutečná demokratická reflexe proběhla nyní během schvalování ratifikace Lisabonské smlouvy. Právě diskuse je základním znakem demokracie, právě ona pomáhá překonat společenský konflikt dialogem. Chceme-li, aby smlouva obstála před našimi občany, musí obstát i před našimi poslanci a senátory. Děkuji.