Projev premiéra M. Topolánka na Ankarské univerzitě: Role Turecka v globalizovaném světě 8. 10. 2008
Role Turecka v globalizovaném světě
Turkey as a softpower and a geopolitical actor
Možná se divíte, co by měl premiér středoevropské země říkat o roli Turecka v globalizovaném světě. Zadání z názvu mé přednášky je vskutku globální a zároveň lokální, aktuální a zároveň nadčasové, intelektuální a zároveň praktické, odborné a zároveň politické. Atd, atd... Takže mi dovolte se s tímto nelehkým zadáním v krátkém čase nějak poprat. Troufnu si říci, že vím docela dost o Turecku, studoval jsem vaši politiku a sledoval aktuální debatu již v letech, kdy jsem působil v opozici. Rád se naučím ještě více. Není snad pro vás tajemstvím, že nám záleží na prohloubení bilaterálních vztahů mezi Českem a Tureckem. Nejen politických a ekonomických, ale i kulturních. Zároveň považujeme Turecko za klíčového spojence. A to jak v rovině dvoustranných vztahů, tak co se týká evropského a globálního vývoje.
Může to znít podivně. Proč nám tak záleží právě na Turecku, když naše země zdánlivě nic nespojuje? Máme různý historický i kulturní vývoj, lišíme se velikostí. Ve skutečnosti ale velice potřebujeme úspěšné Turecko. Nejen co se týká otázek geopolitiky, geostrategie, bezpečnosti. Jde i o otázku filosofickou. Patříme v rámci Západu k těm, kteří věří, že budoucnost Evropy je v otevřenosti. Neobáváme se rozdílů, obáváme se strnulosti, nevěříme, že nás ochrání uzavírání se před světem, ale naopak sdílení našich hodnot s ostatními. Vím, že vy sami si ohledně své budoucnosti kladete řadu otázek. A je to tak dobře. Na jejich správném zodpovězení závisí nejen vaše budoucnost, ale zprostředkovaně i budoucnost Evropy a světa.
Turecká cesta
Malá Asie vždy byla kulturní křižovatkou, křižovatkou náboženství a civilizací.Vaše země však byla globálním hráčem po celá tisíciletí. Dnešní Turecko na rozdíl od řady jiných zemí úspěšné čelí výzvám, které plynou z proměn mezinárodně bezpečnostního prostředí. Jako stát, který úspěšně sehrává roli stabilizujícího prvku na neklidné křižovatce světů, který je regionální velmocí ve smyslu vojenské a ekonomické síly – tzv. hard power.
Ale Turci jsou pro nás významní i jako národ, který si chce uchovat svůj politický demokratický odkaz a neztratit přitom tradici své kultury. Nebo, chcete-li, národ, který si přeje zachovat své kulturní dědictví a nepřijít o místo v moderním světě. V tomto je úspěšný turecký model nesmírně cenný pro Západ i Východ. Jak se říká, příklady táhnou a Turecko jeho vývoj předurčuje k roli moderátora dění na Blízkém východě, k roli země, která přibližuje muslimský a křesťanský svět. V tom je důležitá role Turecka ve smyslu společenské stability, ve smyslu soft power.
Mohu vás ujistit, že rozumím snaze Turecka o stabilní a bezpečné ukotvení ve světě. Česká republika se nachází ve střední Evropě, která tradičně byla onou „nárazníkovou zónou“ mezi Německem a Ruskem. Teprve v devadesátých letech se nám podařilo najít bezpečné spojenectví v transatlantické vazbě. V tom nás Turecko předběhlo. Již od roku 1952 tvoří jeho armáda pevný jihovýchodní obranný pilíř NATO. Stejně jako my má Turecko ke členství v alianci dobrý důvod. Má důvod bát se vlivu východní mocnosti. Nás v roce 1968 Sovětský svaz okupoval, po Turecku chtěl Stalin revizi hranic dohodnutých roku 1921, aby se mohl podílet na kontrole průlivů do Středozemního moře.
V obraně demokratických hodnot Turecko vytrvalo i po skončení studené války. Máte své jednotky v Kosovu, v Afghánistánu, účastníte se air policing mise v Baltských státech. To je jasný důkaz, že už dávno patříte k euroatlantickému prostoru, že sdílíte jeho hodnoty a jste připraveni k jejich aktivní obraně. A za to vám chci poděkovat. Zjevný je i pokrok, který jste učinili zejména v poslední době při plnění vstupních podmínek EU. Pro mě jsou tyto jasné činy daleko důležitější než vyhýbavá slova některých západních státníků, jimiž se snaží zdůvodnit, proč je třeba odsunout – nejlépe na neurčito – vstup vaší země do Evropské unie.
Vždycky říkám, že Evropa má hodnotové, ne geografické hranice. Vás k Evropě řadí ani ne tak onen malý kus území kolem Istanbulu, ale právě věrnost společným hodnotám. Proto když k vám přijíždím jako premiér budoucí předsednické země EU, přijíždím k vám zároveň s jasným poselstvím. V Turecku vidíme partnera, bez nějž nemůže být naše předsednictví úspěšné. Má to své dlouhodobé i aktuální příčiny. Ty první souvisí s geopolitickým postavením Turecka, ty druhé s prioritami, které jsme si pro naše předsednictví vytkli, i s momentální zahraničněpolitickou situací.
Geopolitický význam
Geopolitický význam Turecka přitom zdaleka nespočívá jen v jeho poloze. Řada jiných zemí leží ve strategických místech, v citlivých zlomech. A nepřinášejí přitom světu nic pozitivního, nepřispívají ke globální stabilitě a rovnováze, spíše naopak. Turecko však dokázalo, že je něčím více než nárazníkovou zónou. Pro mě je Turecko jednou z mála zemí, která může sloužit jako vzorový příklad vyrovnání se se změnou charakteru bezpečnostních hrozeb po pádu železné opony. Turecko zvládlo přechod od bipolárního uspořádání ke světu, v němž dominantní úlohu hrají USA, ale zároveň se neustále rodí nové lokální konflikty, sílu nabírají agresivní regionální mocnosti a eskaluje hrozba světového terorismu.
Dnešní hrozby zdaleka nejsou jen vojenského charakteru. K jejich popisu nám dávno nestačí nejen názvosloví z doby studené války, ale ani aktuální politologické studie. Je příznačné, že ani na názvu světového uspořádání, v němž žijeme, nepanuje shoda. A to je samo o sobě výmluvné. Já se přikláním ke konceptu, který popsal americký teoretik mezinárodních vztahů Richard Haas a pojmenoval ho ne-polární uspořádání.
V ne-polárním uspořádání vedle sebe existuje větší počet nikoli globálních, ale regionálních hráčů, a to nikoli jen státního charakteru. Takovým ne-polárním hráčem může být i světová organizace typu Světové banky a Spojených národů či regionální uskupení typu OPEC či Mercosur. V hierarchii tohoto mezinárodního systému je postavení jednotlivých hráčů relativně vyrovnané a zastupitelné. Na rozdíl od světa multipolárního, či bipolárního nedává heterogenita ne-polárních hráčů příliš šancí k etablování pevného světového řádu, ke "koncertu mocností," které by určovaly pravidla hry a byly zárukou světové stability a bezpečí. Analogicky s tím, jak se proměňuje charakter mezinárodního systému, mění se logicky i charakter hrozeb.
Zároveň s přechodem od bipolárního, unipolárního či chcete-li velmocenského uspořádání k ne-polárnímu roste význam zemí, jako je Turecko. Ale třeba také Írán. Zatímco ona druhá regionální mocnost je zdrojem nestability na celém Blízkém východě, Turecko hraje důležitou geopolitickou roli stabilizátora území mezi Kavkazem, Blízkým východem a Evropou.
Síla reforem
Mluvil jsem tu o zapojení Turecka do NATO a do mezinárodních misí. Nicméně tuto záslužnou činnost byste nemohli vyvíjet trvale a účinně, kdyby Turecko zároveň nebylo zemí, která je ekonomicky úspěšná a sociálně soudržná. Mustafa Kemal Atatürk kdysi prohlásil: "Nebuďme nemístně hrdí na vojenská vítězství - připravme vítězství vědecká a ekonomická"
V současném světě se význam ekonomické síly dále zvyšuje. Vojenská síla umožňuje vyhrát bitvu, ale nezaručí prosperitu, politickou stabilitu, řešení sociálních problémů. Dlouhodobé vítězství záleží na kvalitní a efektivní správě, na fungujících institucích, na hospodářské síle a v neposlední řadě na přístupu ke vzdělání. Zvykli jsme si považovat všechny tyto předpoklady za záruky blahobytu. Jsou však zároveň zárukami míru a bezpečí. Kde se obchoduje, tam se neválčí. Turecko nejen dokázalo svou vojenskou připravenost při obraně míru, ale také ušlo obrovský kus cesty k úspěšné moderní společnosti. Je zemí, která se vlastním úsilím stala stabilizujícím prvkem v oblasti. Zároveň se stalo vzorem pro ostatní. Turecko totiž ukazuje, že rozdíl mezi prosperitou a chudobou není v nepřízni domnělých nepřátel, ale ve schopnostech společnosti a jejích vůdců.
Čísla o ekonomickém výkonu jsou výmluvná. Turecko je dle OECD 16. největší ekonomikou světa s průměrným pětiletým růstem HDP 5 až 9%. Skoro mám chuť žertovat a zeptat se vás, proč vůbec chcete do EU, jejíž ekonomický růst je zejména kvůli množství regulací v průměru poloviční až třetinový. Přesto, že turecký ekonomický růst je křehký a dost často poznamenán politickými turbulencemi, dlouhodobý trend je jednoznačný: Turecko se stává největší ekonomikou východního Středomoří, jihovýchodní Evropy a Středního východu.
Stejně důležité jako ekonomické reformy jsou reformy společenské. Od zlepšení postavení menšin až po změny v občanské, obchodní i trestní legislativě. Jsem přesvědčen, že právě tyto dynamické společenské změny umožní, aby plody ekonomického úspěchu mohli sdílet všichni občané Turecka. Tyto reformy přispějí k postupnému uhlazování sociálních a regionálních rozdílů. Bez nich by nemohlo dojít k onomu pěknému jevu s ošklivým názvem: k sociální kohezi.
Energetická bezpečnost
Turecko je klíčovým hráčem i na poli energetické bezpečnosti a bezpečnosti zdrojů strategických surovin. Nejen pro mediteránní a středoasijský region, ale pro celou Evropu. Evropa, včetně Turecka, dnes stojí před dilematem, jak bezpečně diversifikovat zdroje, které z valné většiny pocházejí z problematických oblastí (Rusko, Kavkaz, Perský záliv, Afrika, Latinská Amerika). Bohužel, ne všechny země EU si jsou vědomy politických a bezpečnostních rizik souvisejících s potřebou pokrýt rostoucí energetické nároky a nechápou, že EU i Turecko jsou na jedné lodi. Snaha o sólový postup některých velkých zemí,které dohadují separátní smlouvy s Ruskem, ohrožuje stejně tak Turecko, jako Českou republiku. Proto v průběhu našeho předsednictví cítíme potřebu věnovat otázce energetické bezpečnosti zvýšenou pozornost. Mimo jiné jsme se rozhodli pořádat summit EU-Trans Caspian, který nám poskytne příležitost prohloubit evropskou spolupráci s dodavatelskými a tranzitními zeměmi tohoto regionu včetně Turecka a Ukrajiny.
Česká republika si je silně vědoma zásadního významu Turecka pro zajištění energetické bezpečnosti Evropy. Již dnes sehrává Turecko důležitou roli energetického koridoru pro transit ropy a zemního plynu (ropovod Baku-Tbilisi-Ceyhan, plynovod Baku-Tbilisi–Erzurum, zvažovaná výstavba plynovodu Nabucco). Stejně tak je významný ekonomický, politický a kulturní vliv Turecka na kavkazské a středoasijské republiky (Turkmenistán, Ázerbajdžán a další), které sehrávají stále větší roli na globálním trhu s ropou a zemním plynem. To se potvrdilo i během nedávné krize v Gruzii. Stabilita v tomto regionu je důležitá i pro stabilitu dodávek energie, které přes tento region proudí do Evropy. Ale nejde jen o ropu a plyn.Turecko kontroluje tok řek Eufrat a Tigris do Sýrie a Iráku, na jeho území pramení řeky, které masivně zásobují vodou severovýchodní oblasti Středomoří. Hodnota vody coby strategické suroviny na Středním východě roste a s ní i váha Turecka v tomto regionu.
Od hard power k soft power
Turecko bylo v minulosti vnímáno především z pohledu hard power. Jako strážce jihovýchodního cípu Evropy, jako stát, který přispíval ke globální stabilitě především svými tanky a vojáky. A samozřejmě jako klíčová země pro dodávky ropy, plynu a strategických surovin. Nyní je však stále významnější vaše role ve smyslu soft power. Role, která byla nemyslitelná v kulisách studené války. Role, která je naopak stále důležitější v novém světovém uspořádání, v němž už nerozhoduje pouze vojenská síla, ale síla institucí, síla úspěšného společenského modelu. K této proměně Turecka přispěly tři faktory.
Za prvé je to ekonomický růst. Ekonomické zájmy a rozvoj začaly narážet na historická rezidua, která proto bylo třeba odstranit. Jak jsem již řekl, kde se obchoduje, tam se neválčí. Staré resentimenty se dnes zdají být daleko méně významné než zájem na ekonomické spolupráci, jimž hostilita sousedů stojí v cestě. Domnívám se, že hospodářský rozvoj byl proto impulsem k aktivnější turecké diplomacii.
Mohu Vás ujistit, že jak z našeho pohledu ze středu Evropy, tak i z pozice budoucí předsednické země vnímáme zřetelný posun paradigmatu turecké zahraniční politiky ve smyslu aktivnějšího a pečlivého budování konstruktivních vztahů s vašimi blízkovýchodními sousedy, i ve smyslu snahy překonávat otázky minulosti
Druhý faktor bych nazval nábožensko-kulturním. Arabský nacionalismus v sousedních zemích má sestupnou tendenci. Naopak se stává stále aktuálnější forma vyjádření politického islámu. A Turecko je úspěšným modelem fungujícího skloubení státního sekularismu s umírněnou islámskou tradicí. Toto vše z něj činí příklad, který se dnes jeví v arabském světě jako následováníhodný v daleko větší míře než se dalo předpokládat ještě před nějakými deseti lety.
Díky svému unikátnímu postavení mezi dvěma světy se Turecko také hodí pro roli mediátora, kterou chce hrát v izraelsko-arabských mírových jednáních. Především mezi Izraelem a Sýrií, ale i Izraelem a Palestinou. A nejnověji v Gruzii. To vše je pro nás nesmírně cenné. Zejména v souvislosti s naším předsednictvím, do nějž spadá konec Anapoliského procesu či lednové volby v Iráku.
Třetím faktorem, který příspívá k vnímání Turecka coby soft power, je jeho přístupový proces do EU. Okolní státy v něm správně vidí znak otevřenosti Evropy vůči islámu obecně. Nechci si samozřejmě nalhávat, že všichni mají na tuto věc stejný názor. Zastánci integrace Turecka do EU, mezi něž se počítám, vidí v Turecku budoucí most mezi islámem a křesťanstvím. Vidí v ní šanci, že jednou budeme schopni překonat střet civilizací, k němuž dnes dochází, že najdeme průsečík společných hodnot, minimální civilizační základ. Právě vstupní podmínky do EU by mohly sloužit jako jedno z východisek k definici hodnot, které lidé dokáží sdílet bez ohledu na kulturní rozdíly. Proto je podle mého názoru tak důležité, aby Turecko při plnění těchto kritérií uspělo. A proto také budeme prosazovat, aby v takovém případě EU dostála svému slibu a pozvala Turecko dál.
Turecko do EU
Odpůrci naopak tvrdí, že Turecko v roli majáku pro ostatní muslimský svět selže. Má totiž v regionu zvláštní postavení kvůli své imperiální minulosti, členství v NATO i tradičně blízkým vztahům s USA a Izraelem. Turecko bude dle této kritiky pro EU zdrojem nestability, protože sousedí s nevyzpytatelným Íránem, se Sýrií, která má vazbu na Hizballáh, s Irákem, kde jsou útoky povstalců na denním pořádku, ale také s Ázerbajdžánem a Gruzií, tranzitními státy pro islámské teroristy z Čečenska. A nelze zapomenout na 200 milionů turecky mluvících obyvatel střední Asie. Zahrnutí Turků mezi "občany Unie" by tak vlastně posunulo vitální hranici EU až k severní Číně. Tyto negativní argumenty nesporně odrážejí realitu současného mezinárodního uspořádání. Pokud však chce EU dostát své papírové ambici stát se globálním hráčem, neměla by z těchto důvodů uzavírat Turecku bránu pevnosti zvané Evropa.
Říkám tu znovu a jasně. Česká republika je rozhodným zastáncem plného členství Turecka v EU, pokud splní všechny podmínky. Byli jste přijati mezi kandidátské země a nám připadá nefér měnit vám pravidla v průběhu hry, i když samozřejmě víme, že ta hra bude ještě dlouhá. Připadá nám nefér rozmělňovat vaše integrační snahy předčasnými úvahami o alternativách vašeho členství. Vadí nám to jak formálně, tak z hlediska dosavadních úvah o obsahu takové „alternativy“. V těchto úvahách vládne nepoměr mezi výhodami pro EU, která by tímto privilegovaným vztahem s Tureckem získala a nevýhodami pro Turecko, které by mělo velmi omezený hlas v rozhodovacích procesech Unie. Na jedné straně autoři těchto úvah chtějí využít ekonomického potenciálu sedmdesátimilionového tureckého trhu, i geopolitického postavení a bezpečnostně - strategické hodnoty vaší země. Na druhé straně z těchto návrhů čiší pokus zamezit přístupu Turků na vnitřní trh EU a na pracovní trh Unie.
Debata o členství Turecka v EU říká mnoho nejen o vaší zemi, ale zároveň o Evropské unii. Dokonce bych řekl, že říká více o Unii než o Turecku. Vaše země přece nepřistoupila k reformám primárně kvůli EU, ale kvůli svým vlastním lidem a vlastní prosperitě. Pokud budete dále pokračovat, pak jednou prostě splníte daná kritéria a budete připraveni stát se plnoprávným členem. Ale co EU? Bude schopna dostát svým slibům a své vlastní civilizační misi? Civilizační mise EU spočívá v oddanosti vlastním hodnotám, v tom, jak dokáže dále rozšiřovat prostor stability, míru, bezpečí a prosperity ve svém okolí. Prvním předpokladem pro to je, že bude pro Turky a další přitažlivá, že vůbec budou stát o členství. Stejně nezbytné ale je, že se EU bude umět vyrovnat s požadavky, které na ni ve zvýšené míře bude klást její globální role.
Unie se zejména nesmí uzavírat ve své ulitě, musí být otevřená, musí svou integraci umět rozvinout více do šířky než do hloubky, jako tomu bylo doposud. Další násilná unifikace by z ní učinila mocnost třetího řádu, o tom jsem přesvědčen. Nechci aby se Turecko stalo obětí neschopnosti evropských lídrů postavit se čelem k těmto výzvám. Naopak chci tyto výzvy řešit a pokrok v přístupových rozhovorech s Tureckem je tak v souladu s prioritami českého předsednictví.
Mottem Evropské unie je In varietate concordia. Jednota v rozmanitosti. Jak případné právě pro Turecko. Turecko není evropskou noční můrou, jak někteří na Západě tvrdí. Turecko může být naplněním evropského snu o svobodě, naplněním snu o společnosti, která drží pohromadě díky společným hodnotám a jde kupředu díky své vnitřní různorodosti. Snad se nám ten společný sen splní. Nejen kvůli nám, ale hlavně pro příští generace.
