Projev předsedy vlády Petra Nečase na setkání Konfederace politických vězňů ČR

Vážená paní předsedkyně, vážené dámy, vážení pánové,

vážím si vašeho pozvání na celorepublikové setkání Konfederace politických vězňů nejen jako předseda vlády a předseda ODS, ale vážím si toho pozvání jako člověk, jako občan.

Žijeme v době četných pokusů o historický revizionismus. Množí se snahy interpretovat události 2. světové války a doby, která po ní následovala, tak, aby se vyměnila jejich emocionální znaménka, aby oběti a pachatelé si vyměnili místa, aby následky byly vnímány jako příčiny.

Ze strany našich politických odpůrců jsme svědky snah znovu kriminalizovat protikomunistický odboj a marginalizovat politické vězně. Snaží se vyhladit z lidské paměti nejtěžší zločiny totalitního režimu proti vlastnímu lidu.

Znovu se oprašují stará tvrzení o tom, že pokud nějaké pronásledování bylo, nebylo masové, pokud někdo trpěl, byly to nepočetné skupinky lidí, kteří vzdorovali společenskému pokroku. Někdy se zločiny omlouvají těžkou a nepřehlednou dobou, jindy se tvrdí, že se vlastně jednalo o frakční boj uvnitř komunistické strany.

Levicoví intelektuálové po nás žádají, abychom důsledně odlišovali případy „porušování socialistické zákonnosti“ od nacistických zločinů. I když oba dva totalitní režimy plodily násilí, hromadně popravovaly a vháněly tisíce nevinně odsouzených do táborů nucených prací, nesmějí se prý srovnávat, protože tomu komunistickému se přeci jednalo o lepší budoucnost lidstva, zatímco tomu nacistickému jen o vlastní rasu.

Nechci se rouhat, ale nemyslím si, že by se umučenému jáchymovskému muklovi umíralo lépe a radostněji při tomto pomyšlení než vyhladovělému osvětimskému „múzlmanovi“. Smysl historického revizionismu je ovšem jinde než v hledání dějinné pravdy. Máme co dělat se střetem dvou politik a také dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění.

Naše vláda je jednoznačně na straně kultury paměti. Každým takovýmto setkáním s politickými vězni, každým zákonem o nápravě morálních a hmotných křivd, každým rozhodnutím našich starostů o zřízení muzeí a památných zařízení na místech bývalých koncentráků, o zvelebení hřbitovů utýraných vězňů dáváme najevo svou neochvějnou solidaritu s vámi.

Chceme učinit vše proto, aby bývalí odbojáři a političtí vězňové žili nejen s pocitem zadostiučinění z toho, že staré křivdy jsou odčiněny, ale také cítili na sklonku života péči českého státu. Chceme tak činit nejen z přirozené úcty k jejich statečnosti, k jejich neocenitelnému přínosu k duchovnímu, ale i hmotnému rozvoji české společnosti.

Máme za to, že památka na jejich neokázalé hrdinství je trvale důležitá pro celou naši společnost, jakožto očkování proti falešné nostalgii po „dobrých starých časech“, po rovnostářství a zglajchšaltování, jakožto tmel mezi současnou a minulou generací, ale také jakožto živoucí příklad toho, že osobní statečnost se vyplácí a historická spravedlnost je možná.

Odmítáme pokusy za každou cenu snižovat význam protikomunistického odboje poukazováním na to, že měl své vady na kráse, že vždy neodpovídal těm nejvyšším estetickým požadavkům na hrdinství. Příliš silně tento „perfekcionismus“ připomíná snahy komunistické propagandy zpochybnit hrdinský čin našich parašutistů poukazem na způsobené civilní oběti, anebo zesměšnit a pošpinit sebeobětování Jana Palacha jako projev mladické nerozvážnosti.

Jako sůl potřebuje naše společnost pěstovat příklady odporu a boje proti každé totalitě, jež mají prokazatelně nesobeckou a nekořistnou povahu. Jen takové příklady bezvýhradného sebenasazení zpevňují páteř národa, jinak bude hledat vzor hodný následování v každém zlodějíčkovi, kterému se povedl útěk z vězení.

Trvalá připomínka masových obětí státního teroru nás zároveň chrání před jakýmkoli pokušením sáhnout k protiobčanským a represívním metodám vládnutí. Zápas o interpretaci minulosti je tedy výsostně zápasem o budoucnost. Chraň nás Bůh před ztrátou paměti, abychom tu minulost nemuseli zažívat znovu!

Co může udělat vláda pro to, aby svoboda a demokratické hodnoty zůstaly základními pilíři naší moderní společnosti v Česku?

Měli bychom důstojně ocenit protikomunistický odboj a dodat mu potřebné vážnosti. Mám na mysli zákon o třetím odboji, který si vláda vzala za svůj, ale nejen ten. Je to o vnímání společnosti, a to můžeme ovlivnit naší každodenní činností. Vím, že vám nejde o omluvy, ale o nastolení spravedlnosti a odpovědnosti. A já to považuji za správné.

Měli bychom také tlačit na důsledné vyrovnání se s křivdami předchozího státního zřízení, patřičně odškodnit církve i zemědělský stav.

Existují ale i nepřímé nástroje, jak svobodě a demokracii v naší zemi pomoci.

Naší hlavní vizí pro nejbližší čtyři roky je zastavení nebezpečné kultury zadlužování. Levicové vlády vnucovaly společnosti ideu, že žít na dluh je normální, správné a bezproblémové. Situace v celé Evropě však jasně ukazuje, že státy, které se chovaly rozpočtově nezodpovědně, dnes mají největší problémy. Před tímto faktem nelze strkat hlavu do písku, tvářit se, že se nás to netýká a tvrdohlavě prosazovat politiku vysokých daní a zvyšování státních výdajů.

To je politika české levice, které se ani po odchodu Jiřího Paroubka nemění. Je nepoučitelná, na rozdíl i od těch několika zbývajících vlád socialistů v Evropě, které pochopily nebezpečí dluhové pasti a prosazují podobná nepopulární úsporná opatření jako česká vláda. Nelze financovat naše dnešní potřeby dluhy. Každý dluh znamená zítřejší závazek, zítřejší daň, zítřejší omezení svobody.

Zároveň musíme vytvořit základní rámec fungování naší společnosti. Proto musíme provést reformu sociálního a důchodového systému, reformu zdravotnictví. Bez těchto základních reforem by se mohly zhroutit základní pilíře naší společnosti, jejichž současnou křehkost si všichni stále neuvědomují.

Dnes provádíme škrty, protože více stihnout nemůžeme. Ztratili jsme spoustu času. Uvědomme si, že se v této zemi důsledkem nezodpovědné politiky Jiřího Paroubka prakticky 18 měsíců nevládlo, jelikož úřednická vláda, jakkoli splnila svoji roli údržbáře, nemohla mít mandát provádět skutečné systémové změny.

To je jen část konkrétních úkolů pro současnou vládu pro následující období. Vedle těchto kroků bychom měli – a tím nemyslím pouze sebe a vás, ale všechny, kterým není jedno, jak se bude dál naše společnost vyvíjet – mezi lidmi neustále šířit povědomí o tom, jak vypadal život v nesvobodě.

Dnešní mladá generace to zná jenom z vyprávění svých rodičů a prarodičů. Pořád je ale lepší zprostředkovaná znalost než neznalost. Proto vám děkuji, že to máte na mysli, a děkuji, že toto prosazujete a v tomto plníte nezastupitelnou úlohu.

Usilovat o posilování svobody a demokracie totiž není právo, ale povinnost. Protože jak říká Exupéry, tuto zemi jsme nezdědili od našich předků, ale máme ji půjčenou od našich dětí.

Závěrem vám chci ještě jednou poděkovat za pozvání na vaše setkání. Velmi si jej osobně vážím.