Projev předsedy vlády ČR Vladimíra Špidly přednesený na Žofínském fóru dne 10. března 2004 na Žofíně v Praze

Dámy a pánové,

jsem rád, že spolu s panem ministrem Sobotkou máme možnost vystoupit na zdejším Žofínském fóru už z toho jednoduchého důvodu, že považujeme podnikatele za klíčové osobnosti a podnikání za klíčovou činnost moderního světa v tomto tisíciletí.

Dovolte mi, abych úvodem velmi krátce shrnul základní koncepční názory v naší hospodářské politice a soustředil se potom na některé podstatné věci, kterými se řídíme. Je zřejmé, že potom v podrobnějším vystoupení zareaguje pan ministr Sobotka a v diskusi, která jistě bude směřovat do konkrétnějších oblastí, se o otázky podělíme.

ČR je desetimilionový poměrně rozvinutý stát, který je v Evropě. Je také jasné, že, jako Evropa, je v civilizační konkurenci jak s východní Asií, tak s USA a s jinými civilizačními centry. Je také zřejmé, že jsme založeni na koncepci sociálního státu a je také stanoviskem vlády, a koneckonců i stanoviskem mým, že je v zájmu rozvoje kvality života, v zájmu rozvoje efektivity ČR, aby obstála v civilizační konkurenci, aby modernizovala sociální stát, aby dosáhla ekonomické činnosti v maximální úrovni přidané hodnoty, abychom se nestali lacinou montovnou nebo lacinou doplňkovou pracovní silou. Naše koncepce je civilizační konkurence v širokém slova smyslu a cíl je zřetelný, i když se možná nezdá, že by se jevil na obzoru. Československo bylo svého času mezi deseti nejvyspělejšími zeměmi světa. Jsem přesvědčen, že po integraci do EU máme schopnost se poměrně rychle ocitnout ve třetině nejvyspělejších evropských zemí. To je bezprostřední cíl, a to jsou také základní rámce našeho hospodářského usilování a naší hospodářské politiky.

Dovolte mi tedy, abych se dotkl už některých konkrétnějších věcí v užším rámci. Když vláda nastupovala do funkce, věděli jsme, že budeme muset přijmout celou řadu nepopulárních opatření. Bylo zřejmé, že stav veřejných financí neumožňuje volné manévrování, a že zvládnutí transformačních dluhů a zvládnutí celkové transformace ČR je věc natolik nákladná a vyžadující natolik zdravé veřejné finance, že jsme museli přikročit ke krokům, které nejsou populární, ale které jsou nezbytně nutné.

Uvědomme si to prosté, že veškeré předchozí vlády měly k dispozici poměrně značné sumy jednak z privatizace a jednak značné sumy, které skryly prostřednictvím bankovního socialismu do komerčních bank. Kdybychom neměli například ztrátu Konsolidační banky, kterou musíme znovu a znovu zvládat, situace veřejných financí by byla nepochybně daleko lepší.

Záměrem vlády je postupovat uvážlivě a nevyužívat metodu velkých skoků. Ty metody, které hovoří s jistým vzrušením o tom, že se má něco dělat radikálně a rázně prostě nevycházejí z celkové společenské struktury a většina takovýchto „reforem“ končí v šuplících nebo neúspěchem. Vychází to z řady pohledů, ale z nich ten nejjednodušší a současně hluboce historický je ten, že sociální demokracie není revoluční stranou. Naším cílem není revoluce v žádné podobě, ať je to revoluce z pravicových nebo levicových pohledů. Naší základní politikou je organický vývoj a vyhýbání se velkým skokům, které velmi často vedou do prázdna.

Málokdo si uvědomuje, jak významné kroky jsme například udělali ve změně struktury naší daňové soustavy. Ve druhé polovině 90. let byl podíl nepřímých daní na daňovém výkazu 46 – 48 %. V projekci kolem roku 2006 to bude 60 %. To je přece zásadní změna struktury, kterou si sotva lze představit. Můžeme se srovnávat s ostatními zeměmi EU a myslím si, že jen málokterá může vykázat takovouto daňovou strukturu. Víme, že někteří analytici a významní ekonomové nám doporučují tento postup směrem k posílení nepřímých daní. Udělali jsme významný krok a je samozřejmě otázkou, zda máme pokročit ještě dále, protože vysoký podíl nepřímých daní může mít určité problémy, ale to samozřejmě ukáže čas. Je zřejmé, že bude nutné uvažovat o ekologizaci naší daňové soustavy a je také zřejmé, že tato ekologizace je posunem ve směru nepřímých daní. Ta věc je velmi složitá a bude třeba velmi pečlivě rozvažovat.

V každém případě opět platí to, že se nemíníme vydat žádnou cestou s nějakými velkými kroky. Je také zřejmé, že ne všechny změny DPH jsou přijímány podnikatelskou veřejností a lidmi se sympatiemi. Je také jasné, že základní rozhodování o změnách DPH bylo odvozeno od naší cesty do EU. Harmonizace naší daňové soustavy byla jednou ze vstupenek ke vstupu do EU, my jsme ji přijali vědomě, podepsali jsme příslušné dohody a tyto dohody také samozřejmě plníme. Pouze malá část našeho pohybu DPH byla odvozena autonomně a byla odvozena na základě prosté strategie. Jestliže ČR je významně ohrožena demografickým stárnutím, je namístě významně podpořit rodiny s dětmi. Jestliže ČR nevykazuje špičkové úrovně inovace, je třeba poskytnout inovativní impulsy. Proto kromě změn DPH, které nakonec mají kladné daňové saldo, jsme přistoupili k výraznému snížení přímých daní u právnických osob a přistoupili jsme také k výraznému zkrácení odpisových dob právě z důvodu urychlení modernizace a inovace.

Podpora rodin s dětmi, pro kterou jsme zvolili kombinaci rodičovského příspěvku a daňových nástrojů, je opět krokem, který od 90. let opět nemá obdobu, a to, že jsme šli poměrně výrazně daňovými cestami je jistá koncepce, která říká, že lidé mají dostávat prémii za aktivitu, tzn. daňové zvýhodnění vychází primárně z aktivity toho kterého člověka a teprve tehdy na něj vzniká nárok.

Pokud se mám ještě dotknout daňových záležitostí, tak chci s plnou vážností říci prostou věc. Nesdílíme názor, že jednotná DPH je správná a nezavedeme ji. Nezavedeme princip jednotné daně z jednoduchého důvodu, že je mimořádně sociálně necitlivý, že je tvrdý k nízkopříjmovým vrstvám, a že je nutí v zásadě nést většinu váhy daňového zatížení. Považujeme za správnou onu koncepci dvojí sazby, tj. sazby odvozené od spotřebního koše obecného a od spotřebního koše nízkopříjmových lidí. Samozřejmě, že vývoj se může odehrávat všemi možnými směry, ale obecně mohu konstatovat, že nahoru se v té základní sazbě nepůjde.

Jsem prostě přesvědčen, že takový experiment nemá v ČR místo a myslím si, že ani u ekonomické teorie, ani národohospodářské teorie se nedá prokázat, že by to bylo něco mimořádně úspěšného. Současně chci také říci, že můžeme přemýšlet o tom, zda neprovedeme určitou úpravu plateb zdravotního a sociálního pojištění ve smyslu určitého zastropování, protože tento systém plateb do zdravotního a sociálního pojištění má své meze a při jeho struktuře dochází k tomu, že lidé, kteří mají vysoké příjmy, zaměstnanci s nejvyššími příjmy se dostávají do situací, které je velmi motivují k tomu, aby ze systému unikali, což narušuje systém jako takový.

Dovolte mi ještě, abych konstatoval, že v minulém roce dosáhl deficit veřejných rozpočtů 4,5 % HDP, což jistě není málo, ale oproti původnímu odhadu 6,5 % je to přeci jenom významně méně. Přitom jsme toho dosáhli lepším výběrem daní, vyššími příjmy z rozpočtu, ale také úsporami výdajů. Je typické, že ačkoli to byl opravdu pozitivní výsledek, celkem vzato přešel bez povšimnutí.

Rád bych také připomněl, že došlo k celkově velmi dobrým výsledkům, pokud jde o dynamiku hospodářského růstu. Dnes jsem mohl číst analýzu Volkesbanky, která začíná slovy: “Ekonomika rostla nad očekávání“. Ano, je tomu tak – růst přibližně o 3 % je růst, který je vyšší než bylo očekáváno, a je zřejmé, že tento růst stále akcelerujete. Není to žádná mimořádná rychlost té akcelerace, ale přesto růst akceleruje.

Co je také charakteristické, a co považuji za velmi dobré, zvyšuje se míra investic. Zvyšuje se poměrně zřetelně a analytici dochází k názoru, že tato míra bude ještě dále akcelerovat. Tyto výsledky byly dosaženy v situaci, kdy nelze hovořit o konjunktuře v EU. Prostě v našem okolí. I když jsme loni dosáhli velmi dobrý výsledek v zahraničním obchodě, deficit 70 miliard je nejlepší od roku 1999, nemůžeme být spokojeni, protože naše firmy byly velmi významně zasaženy silnou korunou a měli bychom velmi vážně brát poměrně rychlý pokles inkasa ze služeb, zejména z turistického ruchu. Je to jistě ovlivněno situací po září roku 2001, ale projevují se zde i různé jiné neklidné události se současného světa. Možná, že i toto je důvod, proč bychom měli znovu přemýšlet o některých sazbách DPH, i když konstatuji to, co jsem řekl na začátku – DPH je vstupenka ČR do EU a my dodržujeme ty dohody, které jsme uzavřeli.

Za největší problém příštích let považuji nezaměstnanost. Je samozřejmě jasné, že jsou i jiné oblasti, které je nutné souběžně řešit. Je to reforma penzijního systému, kterou jsme již odstartovali vymezením základního politického zadání, ale to je běh na dlouhou trať. Je také nutná reforma zdravotnictví, kde musíme najít způsob, jak zvýšit jeho hospodárnost, protože celý systém spotřebovává kolem 180 miliard korun ročně a přesto se takřka denně setkáváme s nářky na to, že nejsou peníze a s požadavky na další finanční zdroje. Přitom, otevřeně řečeno, naše zdravotnictví, a opravdu to říkám s hrdostí a jistotou, pokud jde o svou kvalitu a schopnost poskytovat medicínskou pomoc, patří k mimořádně dobrým a jsem si takřka jist, že, pokud jde o veřejné prostředky, patří k nejefektivnějším. Ale přesto, nejsme na hranici účinnosti a reforma v tomto směru je nutná. Už jsem hovořil o tom, že je nutná modernizace sociálního státu. Je nutné, abychom se proto rozhodli omezit možnosti zneužívání sociálních dávek, podnítili prostřednictvím veřejných financí větší zájem o ekonomickou aktivitu a abychom zracionalizovali veškeré systémy sociální ochrany. Stejně tak je velmi nezbytné modernizovat školství, stejně tak je velmi nezbytné modernizovat naši inovační schopnost.

Je velmi dobré si uvědomit pojem, kterému, možná s jistou nadsázkou, říkám „křesťanská konstanta“. Porovnáte-li náklady na sociální ochranu ČR se zeměmi, které se porovnat dají, zjistíte, že naše náklady jsou přibližně 21, 22 % HDP, míněno včetně nákladů na zdravotnictví. Kromě Portugalska není evropská země, která by měla srovnatelně nízké náklady na sociální ochranu. Je dokonce velmi málo zemí OECD, včetně USA, které mají významně vyšší náklady než my, na sociální ochranu, které by se nám jenom vzdáleně přibližovaly. Pokud překročíme „křesťanský kulturní okruh“ dojdeme k číslům 9 %, 8 %, ale to je prostě z jiného světa. A samozřejmě, že tyto makroekonomicky jistě zajímavé hodnoty jsou dosaženy například tím, že dětská novorozenecká úmrtnost je násobně vyšší, že neexistuje důchodový systém a mohl bych pokračovat. Proč o tom hovořím?

Jestliže jsou naše náklady na sociální ochranu prakticky nejnižší mezi zeměmi našeho kulturního okruhu, je iracionální se snažit je výrazně snižovat. To je iracionální a nebezpečné a je paradoxem, že se dá složitými mechanikami doložit u italských měst z konce 15. století, že i tehdy vydávali přibližně tolik. Nebyla to státní pomoc, nebylo to příliš definované, ale Italové rozuměli finančnictví a z těch bilancí se to prostě dá dovodit. Neznamená to, že bychom chtěli tyto náklady zvyšovat, ale je jasné, že je to vskutku iracionální a ten, kdo to slibuje nebo se dokonce o to chce pokusit, tak je člověk, který nechápe souvislosti.

Takže platí to, o čem jsem hovořil. Není naším záměrem demontáž sociálního státu, jehož poměrně jednoduchým principem je, že prostřednictvím veřejných peněz vyrovnává rozdíly a vyrovnává příležitosti. Těch veřejných peněz nemůže být přemnoho, ale existují určité dolní limity.

Sdružená daňová kvóta ČR je aktuálně 35 %, včetně sociálního pojištění. Jsme zemí, která je v dolní třetině této daňové kvóty. Existuje, podle mého názoru, limit, který znamená praktickou demontáž sociálního státu a tuto demontáž nemíníme udělat. Co to znamená? Že budeme naši daňovou soustavu racionalizovat, že se nebudeme bránit případnému snížení některých sazeb, restrukturalizaci sazeb, prostě všemu možnému a důležitému, ale přesto považujeme za velmi podstatné, aby souhrnné příjmy z veřejných rozpočtů významně neklesly.

Hovořil jsem o nezaměstnanosti, a to je skutečně problém, který je zásadní, protože pokud nebude zvládnuta nezaměstnanost, nikdo nebude naplno chápat ČR jako prosperující zemi. Je mnoho paradoxních jevů, které musíme brát v úvahu a ukazuje se, že zvládnutí nezaměstnanosti je proces mimořádně dlouhodobý a mimořádně komplikovaný. Naše nezaměstnanost má jednak strukturální podobu, protože je i z koncentrace nezaměstnaných v nejvíce restrukturalizovaných regionech zřejmé, že strukturální složka nezaměstnanosti hraje svoji roli. Naše nezaměstnanost má i konjunkturální podobu, protože jakkoli naše ekonomika roste, velmi rychle roste produktivita práce a zatímco třeba v gumárenském a kožedělném průmyslu stoupla produkce o 13 %, počet zaměstnanců se zvýšil pouze o 3 %. Je to problém vážné diskrepance, a je to problém který budeme muset zvládnout. Ty cesty jsou podle mého názoru zřejmé, přizpůsobení se vzdělávacímu systému, větší motivační charakter sociálního systému, otevření prostoru pro větší prostorovou a sociální mobilitu, otevření prostoru pro celoživotní vzdělávání. Je to dlouhodobý proces a nemyslím si, že se jej podaří zvládnout příliš rychle, ale přesto jsem přesvědčen o tom, že zvládnutelný je.

Znamená to také velmi podstatně se postavit proti šedé ekonomice, černému a šedému zaměstnávání, protože tady se dá odhadnout, že je zde činných nejméně 100 až 200 tisíc lidí, kteří představují nekalou konkurenci pro pracovníky, kteří jsou v deklarované ekonomice. Tato nekalá konkurence je něco, co nelze přijmout z žádného hlediska, ať liberálního nebo jiného, a proto si myslím, že je naší povinností, abychom zakročili velmi silně. Ono černé zaměstnávání vede často k tomu, že i pracovní místa podpořená aktivními veřejnými zdroji zaměstnávají lidi načerno nebo zaměstnávají nedeklarované cizince.

Neodkláníme se od politiky investičních pobídek, jakkoliv tato politika má své meze a jakkoliv tato politika musí nutně představovat pouze část naší ekonomické strategie. Ale nemíníme ji opustit, pouze míníme tyto koncepce modernizovat tak, aby směřovaly zřetelněji k vyšší přidané hodnotě a nebránily a nevyvolávaly to, čemu se říká substituční efekt, tj., že jejich prostřednictvím pouze místa přelijeme, nikoliv nově vytvoříme. Ale otevřeně řečeno, i tato substituce, pokud dojde k přelití do míst, která jsou modernější a s dlouhodobou perspektivou, je substituce, která má svou hodnotu, i když lepší je samozřejmě místa přidávat.

Jak už z mého vystoupení vyplývá, myslím si, že při řešení nezaměstnanosti musíme najít vhodný mix opatření, která spočívají v ochraně tuzemského trhu práce, vytváření nové struktury profesí, kterou trh práce žádá a také zvýšení profesní mobility. Protože je naprosto jisté, že musíme pracovat na tom, aby naše firmy byly technicky a technologicky vyspělejší, neboť to jim také umožní přejít od dosavadního způsobu budování konkurenceschopnosti na základě laciné domácí práce ke konkurenceschopnosti na základě materializace znalostí a výkonnější technologie.

Není naším záměrem, jak už jsem se zmínil na začátku, být zemí, která představuje třetí svět v rámci EU.

Dámy a pánové, v celkové hospodářské politice a při řešení nejdůležitějších otázek, které máme před sebou, platí to základní - pro ČR je možný pouze jeden jediný směr, a to konkurenceschopnost při zachování sociální soudržnosti. Hovořil jsem o tom, jak důležitý je sociální stát a hovořil jsem o tom pouze z hlediska, bych řekl. obecného. Dovolte mi, abych ocitoval některá čísla a vyvrátil některé hypotézy, které jsou tak oblíbené a které naznačují cesty vedoucí do prázdna.

Nejnižší daňovou kvótu má Mexiko. Není nejúspěšnější zemí. Nejvyšší daňové kvóty mají Dánsko, či Švédsko a přitom mezinárodní konkurenceschopností patří k zemím, které jsou nejkonkurenceschopnější. Konkurenceschopnost v roce 2002 byla následující - Spojené státy, Finsko, Lucembursko, Nizozemí. Kromě Spojených států, ty tři ostatní země mají daňové kvóty, které jsou minimálně srovnatelné s naší. Je prostě iluzí si myslet, že souhrnná daňová kvóta čím nižší, tím lepší. Mezi 18 % Mexika a mezi 35 nebo 36 % ČR je rozdíl v dětské a novorozenecké úmrtnosti. To jsou prostě věci, které spolu souvisí a je dobré, abychom si to uvědomili.

Je také naprosto zřejmé, že souhrnná daňová kvóta prakticky ve všech zemích OECD určitým způsobem klesá. Je to v různých zemích různým tempem, ale je tomu tak. ČR nemíní být daňovým ostrovem v žádném ohledu a je naším záměrem postupovat v kontextu s našimi sousedy, postupovat v kontextu, který je evropský.

Za další klíčový moment považujeme efektivní vstup do EU. V současné době je česká ekonomika označována za jednu z nejotevřenější v evropském kontextu a naším cílem není se uzavřít. Jsme přesvědčeni, že koneckonců ekonomickým osudem ČR je účastnit se v nějakém typu integrace. Naše národní hospodářství je národní hospodářství, které je větší než národní hospodářství 10 milionového ostrova. Svého času jsme integrovali střední Evropu sami, když český král byl králem polským a uherským. Svého času jsme byli součástí podunajské monarchie. A když jsem se jednou pokusil udělat krátkou analýzu, kolik let jsme byli zcela samostatní, mimo jakoukoliv integraci, vyšlo mi od roku 1526, že to bylo 33 let, 33 let z několika set. ČR se vyvíjela vždy jako ekonomika v integrovaném kontextu. Jakékoliv pokusy se uzavírat a jít zpět nemají cenu.

Dámy a pánové, myslím, že jsem v zásadě již shrnul ty nejdůležitější strategické aspekty, se kterými vláda přistupuje ke své hospodářské politice.

Dovolte, abych je shrnul. První strategický aspekt je otevřenost a efektivní účast na evropské integraci. Nemíníme se uzavírat, a to z žádného hlediska. Druhým aspektem je směřování k co nejvyšší přidané hodnotě. Naším cílem není politika laciných mezd, naším cílem je politika enormní ekonomické efektivity. Třetím strategickým konceptem je kontext. Nemíníme zůstávat mimo kontext svého prostředí. Čtvrtým strategickým konceptem je představa, že největší efektivity dosahují ty státy, kde dochází k dobrému mixu mezi využitím veřejných prostředků a soukromých prostředků prostřednictvím efektivních a demokraticky spravovaných institucí. Pátým konceptem je, že ČR vyžaduje poměrně radikální transformaci své infrastruktury, že pro tuto radikální transformaci infrastruktury musíme získat zdroje a že jeden ze zdrojů, který doposud není zcela efektivně využit, je zdroj efektivní koordinace mezi soukromým a veřejným sektorem.

Dámy a pánové, ČR nemá kámen mudrců, koneckonců nemá ho žádný stát na světě, ale přesto jsem velmi rád, že v současné době, ač se pohybujeme na rozbouřených vlnách, přesto se pohybujeme dobře a ve flotile evropských lodí ta naše sice není vlajková, ale rozhodně není nejpomalejší lodí konvoje. My nikoho nezdržujeme. A jsem přesvědčen, že budeme schopni být ještě daleko rychlejší.

Dámy a pánové, debata o vnitřní struktuře naší hospodářské politiky, o daňových záměrech, o dalších myšlenkách, které máme v této souvislosti, je pro pana ministra financí, přesto však mi ještě dovolte, šestý princip, řekl jsem jej na začátku, ale chci ho zdůraznit ještě jednou. ČR nemůže být založena enormním konfliktu mezi, v uvozovkách, prací a kapitálem. Je úlohou sociálního státu moderovat tento vztah prostřednictvím korektivního vyjednávání, prostřednictvím velkého množství demokratických a efektivních institucí a teprve tento mix je mix, který představuje dlouhodobou stabilitu. Žádná společnost, která je ve vnitřním konfliktu, nemůže být efektivní, protože to, co potřebuje podnikání, je kalkulovatelnost. Pokud existuje prostředí, které je stabilní a kalkulovatelné, dá se podnikat. Pokud existuje prostředí, kdy nevíte dne ani hodiny, kde nevíte, kdy vás někde nabodnou na plot u vaší vily, tak jistě je takové prostředí daleko méně efektivní než jiné.

Vláda ČR chce učinit velmi mnoho kroků k tomu, aby se naše administrativní, politické a právní prostředí stalo efektivnější z hlediska podnikání, obchodním rejstříkem počínaje, úpadkovým právem konče. Mohu konstatovat, že předpokládáme, že na konci března bude nový úpadkový kodex a pustíme se do politické diskuse o jeho uplatnění tak, abychom jej byli schopni schvalovat někdy na přelomu tohoto roku.

Vážíme si podnikatelů, vážíme si podnikání, ale znovu zdůrazňuji to jasně - naším kontextem je evropská koncepce sociálního státu.

Děkuji vám.