Prof. PhDr. Milan Hodža
* 1. únor 1878 (Sučany)
† 27. červen 1944 (Clearwater)
ministr pro sjednocení zákonů a organisaci správy
(6. prosinec 1919 – 25. květen 1920)
ministr zemědělství (7. říjen 1922 – 9. prosinec 1925)
ministr zemědělství (9. prosinec 1925 – 18. březen 1926)
ministr školství a národní osvěty (12. říjen 1926 – 1. únor 1929)
ministr pro sjednocení zákonů a organisaci správy
(12. říjen 1926 – 15. leden 1927)
ministr školství a národní osvěty (1. únor 1929 – 20. únor 1929)
ministr zemědělství (29. říjen 1932 – 14. únor 1934)
ministr zemědělství (14. únor 1934 – 4. červen 1935)
ministr zemědělství (4. červen 1935 – 5. listopad 1935)
předseda vlády (5. listopad 1935 - 18. prosinec 1935)
ministr zemědělství (5. listopad 1935 – 9. listopad 1935)
předseda vlády (18. prosinec 1935 - 21. červenec 1937)
ministr zahraničí (18. prosinec 1935 – 29. únor 1936)
předseda vlády (21. červenec 1937 - 22. září 1938)
Pocházel z významné slovenské národovecké rodiny, jeho otec Ondřej Hodža byl signatářem Memoranda slovenského národa, strýc Michal Miloslav Hodža významným slovenským spisovatelem a jazykovědcem, oba se podíleli na založení Matice slovenské. Středoškolská studia absolvoval na lyceu v Banské Bystrici, Šoproni a Sibini, díky čemuž zvládl maďarský a rumunský jazyk, později se ještě naučil srbochorvatsky, polsky, a samozřejmě německy, francouzsky a anglicky. Absolvoval studium práv na budapešťské universitě a později ještě studoval filosofii, historii a slavistiku na vídeňské universitě. Ještě za studií nastoupil jako redaktor deníku Abendblatte a dopisovatel rakouské tiskové kanceláře ve Vídni, v letech 1900 a 1901 působil jako šéfredaktor v Budapešti vydávaného Slovenského deníku, poté však nastoupil vojenskou službu jako jednoroční dobrovolník u Pěšího pluku č. 71 a noviny zanikly.
Od roku 1903 zastával funkci šéfredaktora Slovenského týždeníku, jenž vycházel až do vypuknutí první světové války. Rychle se zapojil do politického života ve Slovenské národní straně, v roce 1905 se za ni stal poslancem sněmu Království uherského a o rok později byl zvolen místopředsedou strany. Stál v čele jejího agrárního křídla a bez úspěchu se snažil vytvořit samostatnou slovenskou agrární stranu. Jako viditelný a schopný představitel opozice v uherském sněmu zaujal následníka trůnu Františka Ferdinanda, který jej zařadil do svého neoficiálního sboru poradců, tzv. Belvederského klubu. Stejně jako ve svých redakčních úvodnícich, také jako poradce prosazoval co nejsirší politickou a ekonomickou spolupráci jak v rámci Rakousko-Uherska, tak na Balkáně. Zároveň však požadoval prosazení široké demokracie v Uherském království a povznesení rolnictva, všeobecné volební právo a národnostní rovnost. Při své činnosti dokázal spolupracovat s představiteli dalších nemaďarských národností Království uherského, úzké kontakty měl zvláště mezi rumunskými politiky ze Sedmihradska. Jeden z nejvýznamnějších elaborátů pro Františka Ferdinanda, týkající se nadnárodní hospodářské spolupráce v Podunají, sepsal spolu s rumunským politikem Juliem Maniou, jenž se v meziválečném období stal rumunským ministerským předsedou. Po sarajevském atentátě se zaměřil na spolupráci českého a slovenského agrárního hnutí, působil opět jako korespondent vídeňské tiskové kanceláře a snažil se o výstavbu rolnických jednot v Horních Uhrách.
Koncem října 1918 patřil mezi signatáře Martinské deklarace, stal se členem Slovenské národní rady a do jara 1919 působil jako zplnomocněnec československé vlády v Budapešti, kde na vlastní odpovědnost dohodl později nepřijatou československo-maďarskou demarkační linii. Během léta 1919 vytvořil základy slovenského agrárního hnutí ve Slovenské rolnické jednotě, v září 1919 založil Národně republikánskou stranu rolnickou, jež se po několika měsících změnila na Slovenskou národní a malorolnickou stranu a v roce 1922 se začlenila do Republikánské strany zemědělského a malorolnického lidu. V československém agrárním hnutí se jednak snažil o decentralizaci a regionální autonomii, jednak prosazoval širokou mezinárodní spolupráci jako člen předsednictva Mezinárodního agrárního byra. Od listopadu 1918 byl členem Revolučního národního shromáždění, od dubna 1920 pak poslancem parlamentu za agrární stranu a od roku 1922 jejím místopředsedou. Již v prosinci 1919 se stal členem první Tusarovy vlády, když byl jmenován do čela nově vytvořeného Ministerstva pro sjednocení zákonů a organizace správy. V první a druhé Švehlově vládě zastával funkci ministra zemědělství, ve třetí Švehlově vládě pak byl ministrem školství a národní osvěty. Zároveň se věnoval pedagogické činnosti a v roce 1921 byl jmenován profesorem novodobých slovenských dějin na Universitě Jana Amose Komenského v Bratislavě., od podzimu 1924 byl také presidentem Československé akademie zemědělské.
Na konci dvacátých let se dostal do prudkého sporu s představiteli Hradu, neboť odmítal širokou národní koalici, a v únoru 1929 byl zbaven své ministerské funkce. Vrátil se na Slovensko, získal zde klíčové postavení v agrárních organizacích a prosazoval program odporu vůči čechoslovakismu a centralismu. Postupně tak ovládl významnou část republikánské strany, v říjnu 1932 se vrátil do funkce ministra zemědělství a v listopadu 1935 se stal jediným agrárnickým kandidátem na funkci ministrského předsedy, což musel president Masaryk krátce před svojí demisí akceptovat. Hodžův vládní program spočíval v ekonomickém posílení slovenských pozic, čímž měl být likvidován autonomistický směr Hlinkovy slovenské lidové strany.
Kromě funkce ministerského předsedy krátce zastával také funkci ministra zahraničí, kde se snažil o posílení malodohodových závazků. Zároveň se snažil prosadit projekt středoevropské federace, založené na základě spolupráce jednotlivých agrárních stran, čímž mělo být dosaženo nejprve hospodářské, a následně také politické spolupráce zemí v prostoru mezi Německem a Sovětským svazem, od Baltského až po Středozemní moře. Jeho působení ve funkci ministreského předsedy však skončilo neslavně – po přijetí ultimata Francie a Velké Británie ohledně odstoupení pohraničních oblastí Německu podal s celou vládou demisi, přičemž byl skandalizován jako kapitulant.
Po mnichovském diktátu odešel již na podzim 1938 do exilu ve Švýcarsku a později ve Francii. Politicky opětovně vystoupil po vypuknutí druhé světové války, v říjnu 1939 zveřejnil memorandum ohledně budoucího postavení Slovenska v rámci společného československého státu a odsoudil fikci čechoslovakismu. Tím ztratil možnost na zapojení do československé exilové politiky, nebylo mu dovoleno vstoupit do Československého njárodního výboru, a proto v listopadu 1939 v Paříži založil Slovenskou národní radu. Teprve v létě 1940 došlo k narovnání vztahů s exilovým presidentem Benešem, stal se místopředsedou Československé státní rady v Londýně, ale na jaře 1941 opustil exilovou politiku a odjel do Spojených států amerických, kde až do své smrti rozpracovával projekt Svazu středoevropských národů.