Jan Kapras

Český právní historik, pedagog a politik.
Dějiny českého práva jsou nemyslitelné bez ediční, analytické a syntetické práce profesora českých právních dějin na pražské univerzitě J. Kaprase. V jeho působení jsou dvě základní období: první ryze vědecké, druhé - po vzniku Československa - převážně pedagogické.

Syn brněnského středoškolského profesora, který pocházel z Novobydžovska. To ovlivnilo i zaměření první Kaprasovy práce: Kniha svědomí města Nového Bydžova z let 1311-1470 (1907). Postupem doby však obsáhl celé období našich právních dějin a své znalosti uplatnil v monumentální práci Právní dějiny Zemí koruny české I.-III. (1913-20) a zároveň své hluboké znalosti dal do služeb vznikajícího československého státu - mimo jiné na Versailleské mírové konferenci při jednáních o vytyčení hranic či v československo-polské delimitační komisi (1920-27).

Již před 1. světovou válkou se angažoval ve státoprávně pokrokové straně, po vzniku republiky patřil v letech 1918-35 k významným osobnostem národnědemokratické strany (v letech 1931-35 byl i senátorem). Zároveň pokračoval v publikování a v centru jeho pozornosti byly jak aktuální otázky (Český stát a centralizace zemí habsburských, 1918, Český stát v historickém vývoji a v dnešní podobě, 1920), tak otázky veřejného práva a dějiny státního zřízení. Oproti svým předchůdcům - Josefu Kalouskovi a Jaromíru Čelakovskému - však zaměřil svou pozornost i na Moravu a další vedlejší země České koruny (Slezsko, Lužice, Kladsko) a výsledky jeho bádání mají trvalou platnost (Přehled právních dějin Zemí koruny české, 1. vydání 1921 a řada reedic).

Nepominutelné je Kaprasovo působení pedagogické už proto, že vedle vědecké výchovy poskytl svým nadaným posluchačům i ediční možnosti založením knižnice Práce ze semináře čs. právních dějin a podařilo se mu vytvořit vlastní právní školu. Výčet členství ve vědeckých společnostech by byl úctyhodný, zmiňme alespoň, že od roku 1933 stál v čele Ústřední matice školské a od roku 1936 Národní rady československé.

Pro své nesporné kvality a odbornou fundovanost a prestiž i mimo republiku byl ve složitém období po Mnichovu v prosinci 1938 jmenován ministrem školství a národní osvěty. Tuto funkci zastával poté i v protektorátní vládě Eliášově, a to až do ledna 1942, kdy byl na jeho místo nacisty dosazen neblaze proslulý E. Moravec.

Kapras měl v protektorátní vládě obzvlášť těžkou pozici, protože jedním z předních plánů nacistů bylo zlikvidovat nejen vysokoškolské (to se stalo po 17. 11. 1939), ale i středoškolské vzdělání a celý "prostor germanizovat". Kapras jako oddaný zastánce Eliášovy retardační politiky neustále jeho prostřednictvím zasílal své protesty říšskému protektorovi, podával intervence za propuštění vysokoškolských studentů, na podzim 1941 se mu podařilo odvrátit i plánované uzavření středních škol. Nakonec byl jako málo poddajný z vlády odstraněn i zásluhou Moravce, který soudil, že by tito obrýlení mandaríni měli zmizet ze scény. Ale i po roce 1942 Kapras pokračoval ve svém spojení s demokratickým odbojem a podporoval ho i finančně.

Přesto byl v roce 1947 postaven před Národní soud. Pro evidentní důkazy o jeho nekolaborantském postoji a spojení s odbojem ho však soud neshledal vinným v žádném bodě obžaloby. Kapras krátce nato zemřel. Po celou dobu komunistické totality bylo jeho dílo na indexu a mělo být i se svým autorem zapomenuto.

Zdroj: KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století