Vicepremiér Bělobrádek pro Lidové noviny

* Otevřeně hovoříte o své nemoci, které ale politické stresy neprospívají. Proč vás tak zlobí, kdykoli ji někdo zmíní jako argument odchodu a zůstávání v politice?

Protože to není pravda. Říkám a dělám věci na rovinu, a pokud by můj zdravotní stav byl opravdu tak špatný, že bych funkce nezvládal, prostě bych je složil. Navíc je to určitý druh diskriminace a předsudku na úrovni rasismu. Je černý? Tak asi krade. Má roztroušenou sklerózu? Tak asi končí kvůli zdraví. Na Západě by si novinář ani neškrtl, pokud by napsal takovou pitomost bez ověření. Je to útok na moji osobní integritu. Když někdo napíše, že jsem neschopný, v pořádku. Ale tohle je něco jiného. V parlamentu máme vozíčkáře a slepce. No a co? Někteří bratři jsou asi poněkud zmateni a o mém chorobopisu vědí asi tolik jako o temné hmotě… Myslíte si, že na jatkách bylo méně stresorů?

* Pro stranu by bylo nepochopitelné měnit úspěšného a vítězného předsedu.

Otázka je, co je dobré pro stranu – tam by asi bylo logické, abych pokračoval, ale otázka je také, co je dobré pro moji rodinu. Já nejsem mesiáš, straně jsem obětoval čtyři roky. Vrcholem bylo večerní povídání se synem, když jsme spolu seděli a on mi řekl, že by chtěl druhého tatínka. Že mu jeden nestačí, když je pořád pryč. Mám dvouapůlletého syna a rok a půl letou dceru a s prací jsem to zvládal velmi složitě. Teda v době voleb – teď bude dva roky klid.

* Nemáte chuť odejít v nejlepším?

Mnozí se mi smáli, že lidovci vytáhli nějakého ,tydýta‘ z východních Čech. Jsem už zapsán do historie – stal jsem se v třiatřiceti letech nejmladším předsedou, vedl jsem stranu při jejím prvním návratu do sněmovny – mohu klidně odejít. Povedlo se to, výsledky jsou poměrně dobré, i když chápu, že nám k nim pomohla nepopulární vláda. Jsme bez dluhů, ve všech volbách se nám daří, máme čtrnáct poslanců, to je nejvíce za deset let, poprvé máme tři europoslance. To se prostě povedlo. Já opravdu nechci být předseda deset let. Do politiky jsem přišel proto, že mě šikanovali v práci, jinak by mě to vůbec nenapadlo. Tak jsem našel práci v KDU-ČSL, tam po mně chmátli jako po neznámé tváři. A taky by po mně jako po krizovém manažerovi mohl přijít vést KDU-ČSL někdo úplně jiný.

* Takže za rok za dva předáte žezlo mladšímu?

Mládí není žádná kvalita. Marián Jurečka je mladší, Honza Bartošek je starší, Ondřej Benešík je stejně starý. Takhle můžeme jít po dalších jménech. Tak jako si strana našla mě, najde si někoho jiného.

* Takže vám neříkají, že jste druhý Lux a nesmíte odejít?

Přesně to říkají. A já odpovídám: „A nechci tak dopadnout.“ Je to trochu černý humor, ale je to tak.

* Josef Lux proslul větou: „Co bylo ukradeno, musí být vráceno,“ vy se ale dnes od konzervativní křesťanské strany dost odlišujete.

Křesťanská strana je strana křesťanů pro křesťany, to my nejsme. My jsme křesťanští demokraté – vycházíme z nějakých hodnot, ale jsme primárně demokratická politická strana.

* Ale dokud vás volili jen skalní, mohli jste se na ně spolehnout.

To možná ano, ale skalních voličů je málo. Kdyby nás volily převážně moravské ženy se základním a středním vzděláním, nikdy bychom nemohli mít takové výsledky, jaké máme dnes – zejména ve velkých městech. Tam nás volí lidé, které ODS a ČSSD zklamaly, a ANO volit nechtějí.

* Ale tento taktický volič je přelétavý.

Pro nás je nejlepší, pokud nás lidé volí z taktických důvodů – a pak zjistí, že udělali dobře. Tak se z taktických voličů stávají voliči stabilní. Tak jako třeba z mých rodičů, které zklamala ODA. Já nejsem z katolické rodiny z Moravy. Matka je evangelička a táta chodí do kostela v úterý a v dubnu. Naše veškerá náboženská výchova spočívala v tom, že máma na Štědrý večer odříkala otčenáš.

* Stranu jste přebíral poté, co skoro celá „věrchuška“ odešla do TOP 09. Jaké máte vztahy dnes?

Když poslouchám výroky členů TOP 09 ve sněmovně, tak občas nechápu. Chápu věcné, chápu ironické, chápu politické, ale některé nechápu. Jediné vysvětlení je, že oni začali cítit, že bojujeme o stejného voliče.

* Takže nesměřujete k reunionu?

Jsem přesvědčen, že logiku by měla integrace středopravého prostoru, a neříkám, že tím integračním jádrem má být KDU-ČSL. Ale bojím se, že pokud k tomu má dojít, tak někteří lidé musí umřít, nebo alespoň odejít z politiky. Je to otázka generační.

* Náš rozhovor začal po vašem návratu z USA. Zamávalo to s vámi, ten kontakt s nadšením pro Václava Havla?

Ani moc ne. Je třeba vědět, že Václav Havel je v Americe brán jako symbol. Já jsem zdrženlivý v tom, dělat z jakéhokoli smrtelníka modlu. Spíš bylo důležité vidět, jak byla ta akce významná pro českou i slovenskou komunitu.

* KDU-ČSL není strana, kterou by si volič primárně spojoval se zahraniční politikou. V posledních týdnech je vidět změna – čím to?

Já bych to tak neřekl. Myslím, že jsme se k zahraniční politice vyjadřovali vždycky. Dokonce i v době, kdy jsme byli v opozici a mimo sněmovnu, jsem pochválil tehdejší vládu a ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ale když máme dnes jiný názor, než je slyšet z jiných míst, tak je to pro vás šťavnatější.

* Takže myslíte, že to je jen dojem?

Je to dojem. Obzvlášť v situaci, kdy je mezinárodní situace daleko vyhrocenější, než byla třeba před rokem. Pokud nejmenší koaliční strana artikuluje odlišný názor než jiní členové, tak je více slyšet. Proto mě někdy mrzí, že se říká vláda, když jde jen o jednotlivé členy vlády.

* Není to tedy tak, že jste se rozhodli profilovat se jako jestřábi?

Určitě ne. V okamžiku, kdy jsme konformní s tím, co se děje, nemáme důvod opakovat stanoviska ministerstva. V okamžiku, kdy část vládních politiků nebo významných úředníků na ministerstvu zahraničních věcí otáčí kormidlo tam, kam podle nás nepatří, tak se musíme ozvat. Obzvlášť v této době, kdy se dějí nebezpečné věci. Já bych si před dvěma lety nedovedl představit to, co se děje. Situace je velmi vážná.

* Po návštěvě USA a Izraele jste prohlásil, že zřídíte pozici „vědeckého ambasadora“. Proč zrovna tam?

Od obou těch zemí se ve vysokém školství i výzkumu máme co učit, to je zcela bez debat. Ten potenciál je obrovský. Víte, když jsem seděl ve Spojených státech s dvaceti špičkovými vědci a oni řeknou, že je za dvacet let nikdo nekontaktoval... Tak vidíte, že je někde chyba, zvláště pokud oni mají chuť se angažovat. Ten člověk by měl být takovým otvíračem dveří a koordinátorem, který řekne: Je možné kontaktovat tyto lidi, zajet tam a tam.

* Před rokem skončil váš hlavní vědecký poradce, profesor Rudolf Haňka z Cambridge. Kdo jej nahradí?

Pan profesor Haňka byl hlavním poradcem premiéra. My jsme trochu čekali, zda nový předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker bude mít hlavního vědeckého poradce, teď se ukázalo, že nebude, takže ten jeho protějšek trochu ztrácí váhu. Proto jsme v Americe spíše řešili, že bychom vytvořili nějaký board, kolegium, skupinu lidí, kteří by nám s tímhle pomáhali, a že by také byli svým způsobem jakýmisi konzuly ve vědeckých komunitách svých zemí.

* Budujete úřad na zelené louce, beze změn kompetenčního zákona. Jaká je budoucnost?

Začínali jsme se čtyřmi lidmi, z toho dvě sekretářky. Za ten skoro rok a po mnoha stovkách rozhovorů mohu říci, že je tady ve vědecké komunitě i v byznysu velká podpora pro to, aby vzniklo něco jako ministerstvo. To už nebude pro mě, ale pro nástupce. To že je nás málo, má i velmi praktické nevýhody: když nemohu já ani můj náměstek, nejsme schopni poslat nikoho, protože jiného náměstka nemám.

* Pokud tedy budete měnit kompetenční zákon, tak až na konci volebního období?

Připravuji na předsednictvo vlády materiál, který směřuje k samostatnému úřadu se samostatnou rozpočtovou kapitolou. Odborná komunita je pro, v politice se zatím nikdo nepostavil proti a buď to uděláme na konci období, nebo to necháme připravené pro nástupce.

* Chystáte se konečně jmenovat druhého náměstka?

Já jsem pana premiéra i pana vicepremiéra upozornil, že by se mi hodilo, abych měl dva náměstky, ale podle zákona o státní službě to nejde, když je nás tak málo – a někoho teď přijímat a v červenci ho kvůli služebního zákonu vyhazovat, to fakt nechci. I pan vicepremiér uznal, když jsme mu vysvětlili, že řídit, dokonce i jen koordinovat vědu a výzkum v jedenácti kapitolách je velmi obtížné až nemožné.

* Premiér nám nedávno řekl, že by nový úřad měl mít vetší vliv na Akademii věd, grantovou agenturu, technologickou agenturu. Jak si to konkrétně představujete?

Akademie věd je vlastně malé ministerstvo. Má vlastní rozpočtovou kapitolu, dostane peníze a rozděluje si je zcela po svém. Když byly problémy v grantové agentuře, tak na mě všichni útočili, ať si tam udělám pořádek, a já jsem marně vysvětloval, že ji kontroluje kontrolní rada. Kontrolní rada podléhá sněmovně, školskému výboru. Já mohu jediné – jako jedna sedmnáctina rady vlády, kterou si sám nevybírám, mohu navrhnout změny ve vedení GAČR. Grantová agentura není Ředitelství silnic a dálnic nebo Lesy ČR, které jsou přímo podřízené organizace ministerstva. Já jsem se ani nemohl dozvědět informace, protože kontrolní rada je vázána mlčenlivostí.

* Jak si to představujete, ten větší politický vliv?

Musíme rozlišit základní a aplikovaný výzkum. GAČR dělá základní a tam se firmy logicky příliš neangažují, pro ně je zajímavější aplikovaný. Všechno se točí kolem peněz a kolem hodnocení – podle toho se peníze rozdělují. Takže když si to navzájem hodnotili vědci, narazili jsme na to, že se všichni znali. Pak přišel opačný extrém – algoritmus, který jen počítal, kdo kolik kde publikoval, což má také velké limity. My chceme hodnocení publikací, k tomu takzvané peer review a ještě kontraktové plnění. Abychom mohli říct, dám bláznivý příklad: „Jste velká silná instituce, chceme, abyste za pět let udělali třikrát levnější fotovoltaické články, které zároveň budou vysílat paprsky na Mars.“ A oni řeknou: „Ano, to umíme, to uděláme.“

* Ale nový vysokoškolský zákon tomu moc neodpovídá...

Ten zákon je paskvil. Je to kompromis kompromisů, mnoho věcí by mělo být jinak, mnohem tvrdších. Nezaměstnanost mezi mladými ve Španělsku je obrovská mimo jiné proto, že studovali obory, o které není na trhu práce zájem. Některé školy by měly skončit, některé fakulty by měly skončit, některé obory by měly skončit. Ten bonmot, že český student studuje to, co ho baví, zatímco čínský to, co ho dobře uživí, je bohužel stále pravdivý.

Petr Kamberský, Lidové noviny, 13. ledna 2015, str. 4