Místopředseda vlády pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek: Nejsem politikem na doživotí

Vicepremiér české vlády píše texty šansoniérům a tvrdí, že je především chalupníkem. A že křesťanské strany už dávno nejsou jen pro křesťany. Prozradil, co si myslí o ANO a o stavu české vědy. Rád zdůrazňuje svůj venkovský nebo maloměstský původ. Že vyrůstal v Náchodě, kde jeho rodina žije již třetí generaci. A že se Bělobrádkové pohybují v podhůří Orlických hor přes tři sta let. Před kariérou ve vysoké politice kontroloval tento vystudovaný veterinář kvalitu masa na jatkách. "Protože táta byl veterinář a děda s pradědou řezníci a uzenáři. Maminka je zemědělská inženýrka, děda byl rolník. Potravinářská linka v naší rodině taky sahá do kdoví kolikáté generace."

* Neměl jste potřebu právě proto dělat něco jiného? Mohl jste si vzít za vzor třeba Antonína Dvořáka, to byl také syn řezníka.

Jestli jde o tohle, já se v hudbě docela angažuji. Například tvořím hudební texty. Teď jsem nějaké nabídl skupině The Tap Tap, uvidíme, jestli se to ujme. Nějaký čas píšu pro náchodskou šansonovou autorskou skupinu 6 NaChodníku, už nejméně tři kousky vyšly na jejich albech. A dříve jsme s kamarády pořádali v Náchodě literárně-hudební večery, například s Jaroslavem Celbou.

* Tím jazzmanem a skladatelem, který se mimo jiné proslavil jako autor hudby k večerníčkům, třeba k Pohádkám z mechu a kapradí?

Ano a byl to náchodský rodák. On byl generace Škvoreckého Zbabělců, v té knize je podle něj napsaná postava kytaristy Harýka. Také jsme se přátelili s náchodským básníkem Liborem Volným. A to pomíjím skutečnost, že jsem ve třetí třídě vyhrál okresní kolo a byl třetí v krajské soutěži Děti, mír a umění.

* Úžasné! Pamatujete si, co jste namaloval?

Myslím, že se to jmenovalo Masopust. Člověk by neměl být jen fachidiot, takže složka kultury a umění hraje v životě naší rodiny velkou roli. Brácha psal poezii, napsal knihu o Jaroslavu Celbovi a natočil nějaké amatérské filmy. A přitom je lékařem. Já jsem ostatně maturoval dosti specificky z biologie, chemie a dějepisu. I na tom je vidět, že jsem byl vždycky rozkročen.

* Proč jste se rozhodl vstoupit do politiky?

Do strany jsem vstoupil asi v sedmadvaceti letech, protože mi vadilo, jak to v Náchodě vypadá na komunální úrovni. Takže jsem tam dvakrát kandidoval jako bezpartijní. Říkal jsem si, že nemá smysl kecat a nadávat, ale že se člověk musí zapojit. Veřejné angažmá ve mně tedy bylo už dávno, ale dlouhá léta jsem ani nepomyslel na to, že bych přesáhl hranici Náchoda. Pak jsem zažil šikanu v práci a kvůli ní jsem skončil se zaměstnáním veterináře a šel jsem dělat krajského tajemníka KDU-ČSL. Tam jsem si udělal solidní jméno, natolik, že jsem byl osloven, abych kandidoval na předsedu strany. Přestože jsem do té doby nebyl ani zastupitelem v Náchodě. Že jsem se nakonec dostal až tam, kde jsem nyní, za to vděčím mimo jiné i tomu, že jsem byl ve správný čas na správném místě. A že parlamentní strana našla odvahu zvolit si do čela neznámého, nemocného, svobodného veterináře.

* V jednom rozhovoru jste prohlásil, jak vás překvapilo, že jsou ve vysoké politice lidé obecně méně inteligentní a méně přemýšliví, než jste čekal. To je neobvyklé. Člověk by řekl, že mezi lidmi v Česku je skepse k politickým osobnostem tradičně velká.

Vždycky jsem v sobě měl určitý ostych. Myslím si, že jsem toho jako člověk ještě moc neviděl a spoustu toho ještě nevím. A že věci nejsou tak jednoduché a měli bychom je víc promýšlet. Říkal jsem si, jestli to není ode mě drzost a moc velká pýcha, vstupovat do nejvyšších pater. Proto mě překvapilo, že spousta lidí, kteří v té politice působí, nejsou zas takové hvězdy. Nicméně jsou tam samozřejmě i vynikající lidé, kteří by v privátním sektoru mohli žít za úplně jiné peníze. Asi je to věrný obraz společnosti.

* Máte nějakou osobnost, kterou byste si vybral za vzor?

Mým největším vzorem je můj otec. I když nikdy politikem nebyl. Jinak vzory moc nemám, spíš se některými lidmi inspiruji, jejich postoji v jistých chvílích nebo některými jejich vlastnostmi, protože on jinak nikdo není dokonalý. Snažím se na to dívat z určitého nadhledu a v kontextu doby. Například příští rok budeme slavit výročí Karla IV., což je výborné. Ale pak třeba stojí za to se podívat, jak zacházel s pražskými Židy.

* Šel jste do politiky s nějakým konkrétním cílem?

Nebyl jsem spokojený s tehdejší lidovou stranou, jejímž jsem byl voličem, a proto jsem do ní vstoupil. Chtěl jsem ji změnit zevnitř. Realita byla samozřejmě jiná, jeden člověk neovlivní tolik, kolik by si zkraje myslel. I když, na druhé straně, rok po mém vstupu se v KDU-ČSL zvedl velký odpor proti tehdejšímu předsedovi Miroslavu Kalouskovi, protože chtěl dělat koaliční vládu se sociálními demokraty za podpory komunistů. Je fér připomenout, že v tom nebyl sám &*8722; řada lidí z vedení strany proti té koalici tehdy nijak neprotestovala. Nicméně členská základna byla jednoznačně proti. A najednou bylo cítit, že i řadoví členové strany hodně zmůžou. Jinak nějaké úplně konkrétní politické cíle jsem neměl. Spíš mi šlo o všeobecnou správu věcí na komunální úrovni. Dělat to poctivě a zodpovědně.

* Podle čeho měříte, jestli to děláte dobře?

Pokud to člověku úplně nevleze do kebule, měl by pořád pochybovat. O většině rozhodnutí i o většině názorů. Tedy ne že by je měl střídat jako ponožky, podle známého bonmotu, že jen idiot nemění svoje názory. Jsou samozřejmě věci, kterých lituji, z některých jsem si vzal ponaučení. Jinak, já měl obrovský luxus, že jsem byl předsedou tři roky a přitom jsem neměl žádnou ústavní funkci. Takže jsem měl čas objet celou republiku, postupně se osobně setkat skoro s celou členskou základnou. Někde u čísla pět tisíc lidí jsem to přestal počítat. A uznávám staré moudro, že do čtyřiceti se máte stýkat s těmi, jimž je přes čtyřicet, a po čtyřicítce s těmi, jimž je pod čtyřicet, protože energie a radikálnost by se měly snoubit se zkušeností a rozvahou, které nezískáte jinak než léty. Jak říkal Karel Čapek, zkušenost je dobrá škola, jen školné je poměrně vysoké.

* Nebojíte se, že podlehnete pocitu, jak jste důležitý?

Určitě. Znal jsem politika, který mi vyprávěl, jak šel po ukončení kariéry po mnoha letech nakoupit a nevěděl, kam se v nákupním vozíku strká žeton. Ale na druhou stranu, já žiji s manželkou a dvěma dětmi ve 2+1, mám auto z roku 2001, a když jsem doma, pracuji na zahradě v trenýrkách. Nedávno jsem čtrnáct dní řezal s otcem a matkou dřevo na cirkulárce a sušili jsme seno. V podstatě se pořád cítím být chalupníkem. Což si někteří pletou s chalupářem. Prostě máme barák, zahradu, sad a máme les. Navíc předpokládám, že stejně dříve nebo později z politiky odejdu, a to mi dává jistou svobodu.

* Co vás na vysoké politice nejvíc příjemně překvapilo?

Že jsou i tam stále lidé, kteří jsou ochotní držet hodnoty a principy. Není jich možná tolik a není je tolik vidět. Někteří jsou třeba velmi pragmatičtí, ale zároveň mají nějaké zásady.

* Kam by měla podle vás mířit křesťansko-demokratická strana v baště ateismu, jako je Česko?

Myslím, že to klišé o KDU-ČSL, že jsme stranou křesťanů pro křesťany, už dávno neplatí. Protože většina křesťanů KDU-ČSL nevolí a řekněme třetina našich voličů se naopak s křesťanstvím vůbec neidentifikuje. A další třetina chodí do kostela možná tak o svátcích. Důležité je, aby ta strana nebyla nekřesťanská. A pak je důležité, že má v názvu to slovo "demokratická", což připomíná, že je to prostě politická strana. Zrovna nedávno mě točil redaktor na tom, co řekl papež a co biskupská konference. Já nejsem biskup ani mluvčí českých biskupů, ani se neradím s papežem o směrování strany. Já jsem politik. Církve, občanská sdružení i politické strany, všichni mají svá hřiště, své role, svá pravidla. Takže opakuji, křesťanská strana ve smyslu jen pro křesťany už je dávno minulostí. To je, jako kdyby sociální demokraté byli jenom pro dělníky. Jsme strana hodnotová, jako jsou třeba hodnotoví zelení. A to, že naše hodnoty, jež jsou křesťanské, nejsou většinové, ještě neznamená, že nejsou správné.

* Co myslíte tím, že ta strana nesmí být nekřesťanská?

Nemá se lhát, krást, podvádět, myslím, že je to jasné.

* Vidíte v současné době nějaké zásadní nebezpečí pro českou demokracii?

Vidím nějaké tendence. Volání po pevné ruce, po vůdcích. Že je prý demokracie příliš pomalá, že zdržuje. Takže by ji měla nahradit osvícená diktatura. To je nebezpečné. Demokracie není dobrý systém, ale je to to nejlepší, co máme. Když mají lidé strach, tak se tohle volání zesiluje. A vždycky je to chyba demokratických politických stran, které nemohou spoléhat na to, že to nějak dopadne. Nesmíme pustit prostor těm, kteří volají po konci svobodných voleb.

* Existují hlasy, které tvrdí, že největším nebezpečím je privatizace českého politického prostoru projekty, jako je hnutí ANO podnikatele Andreje Babiše.

To lze těžko říct. Může to být jeden z ohrožujících prvků. Na druhou stranu si nemyslím, že by pan Babiš byl nějaký vůdce, který chce zničit demokracii. A privatizace politiky navíc není nic nového. Dříve jsme tu měli Věci veřejné. Líbí se mi, když nám ODS a TOP nadávají, že jsme v koalici s ANO, ale oni byli předtím s Věcmi veřejnými. A pro mnohé nebylo velkým překvapením, když se rozkryla struktura regionálních kmotrů ODS. A podobné skandály se nevyhnuly ani jiným stranám. V politice vždycky bude pokušení.

* Jste vicepremiér pro vědu, výzkum a inovace. V čem vidíte hlavní potíže české vědy?

Vycházel bych ze závěrů mezinárodního auditu české vědy z roku 2011. Podle něj je to roztříštěnost, chybí centrální autorita, dlouhodobost plánování, ufinancovatelnost. Pokud si tu má někdo vybudovat vědecký tým a pozvat odborníky ze zahraničí, nesmí mít každý rok strach, jestli dostane peníze. Bavit se třeba jen o střednědobých výhledech, což jsou tři roky, je děsný problém. Pak je problémem malá internacionalizace české vědy. Schopní lidé nám odcházejí ven. Což je v pořádku, pokud se ovšem vracejí. A vedle toho je důležité, aby přicházeli vědci ze zahraničí. A v neposlední řadě je slabinou české vědy aplikace vědeckého výzkumu do praxe.

* To je takový věčný spor, zda podporovat základní vědecký výzkum, nebo aplikovaný. Kde se v tomto sporu nacházíte vy?

Čím dál víc lidí se shodne na tom, že rozlišovat základní a aplikovaný výzkum je sekundární. Hlavní je rozlišit výzkum dobrý a špatný. Často se mluví o profesorovi Antonínu Holém, který objevil antivirotika, která používá celý svět při léčbě AIDS a hepatitidy B, a přináší naší vědě každoročně veliké peníze. Ale on byl třicet let zavřený v laboratoři a zabýval se tam jakýmisi molekulami, na což by dnes spousta lidí mohla říct: on tam něco bádá a nic z toho není. A pak narazil na skupinu molekul, které byly zajímavé. Měl to štěstí nebo byl natolik obratný, že sehnal investora, takže mohl rozjet i aplikační fázi a jsou z toho léky, které zachraňují nespočet lidských životů. Na jeho příkladu je jasné, jak velkou roli má základní výzkum. A navíc se zapomíná, že aplikovaný výzkum funguje i ve společenskovědních oborech. A možná právě ten jsme zanedbávali, protože fenomény jako demografický deficit nebo otázka uprchlické krize jsou věci, kde je také potřeba vycházet z tvrdých vědeckých dat.

* Jaká řešení současné uprchlické vlny do Evropy navrhujete?

Rychlá, jednoduchá řešení neexistují. Ta nám nabídnou populisté a extremisté. Je ale třeba postupovat ve třech rovinách. První rovina se týká těch uprchlíků, kteří tu již jsou. A tady musíme rozlišovat ty, kteří sem prchají před válkou a tyranií, od ekonomických migrantů, kteří přicházejí ze zemí, kde jim nic takového nehrozí, ale vědí, že tady se budou mít líp. Za druhé je nutné snížit počet lidí, kteří se dají na pochod do Evropy, což znamená zlepšit situaci v místech, odkud prchají.

* Co tím myslíte konkrétně?

Když utečete před válkou do uprchlického tábora, kde dostanete litr vody a misku kaše na den, tak nevím jak vás, ale mě by to tam s rodinou časem omrzelo, kdybych věděl, že se mohu dostat někam, kde může celá moje rodina pracovat a žít svobodně. A třetí rovina práce pak spočívá v úsilí nějakým způsobem stabilizovat situaci v regionu, kde se válčí. Tam se skutečně dějí velká zvěrstva a strach Evropanů, a tedy i Čechů je oprávněný. V extrémních případech se tu objevuje volání po Hitlerovi. Mně to lidé říkali přímo do očí, že čekají na nového Hitlera či Stalina, který by to tu dal do pořádku. Což pochopitelně neznamená, že je to mínění většinové společnosti. V tomto ohledu je odpovědnost vlád a politiků lidi uklidňovat a informovat. Po balkánských válkách k nám dorazilo 18 tisíc uprchlíků, velká část muslimové z Bosny. Stalo se s námi něco? Nestalo. Ale když dnes sledujete Islámský stát, tak se lidem dostává do povědomí zkratka, že uprchlík = muslim = terorista = hrdlořez z Islámského státu. Což pochopitelně není pravda. Ti muslimové právě před teroristy a Islámským státem prchají. Kurdové, kteří proti ISIS bojují, jsou většinou muslimové. Informovanost je zanedbaná a to je také odpovědnost vlády.

* Jak byste ale chtěl zlepšit situaci v tak chaotické a rozvrácené zemi, jakou je Sýrie?

Nepropadal bych bezvýchodnosti. Bude to chtít určitě čas. Primárně je třeba, aby se tam zastavily boje, a pak se dá jednat. Samozřejmě že to nebude jednoduché, možná dokonce vzniknou nové státy. Ono se ukazuje, že ten hurá plán "pojďme, vyvezeme jim tam demokracii, oni budou rádi" prostě nefunguje. Řada válek, které jsme tam jako Západ vedli, se moc nepovedla. A je to jedna z příčin nynějšího chaosu. V určitých zemích bude dokonce muset dojít k jakési egyptizaci. To znamená, že tam vznikne režim, který nebude demokratický, ale bude stabilní a bude nějak spolupracovat. Musíme si uvědomit, že v tom našem pojetí svobody a demokracie nemusíme být všude po světě úspěšní. Alespoň ne hned teď.­

Ondřej Formánek, HN ego!, 9. října 2015, str. 6