MF DNES: Bojuje o lepší život Romů, i když je za blázna a občas ho čeká i nevděk

KRUPKA Jozef Miker si někdy připadá jako bájný Atlas. Místo nebeské klenby mu však bedra k zemi tlačí Bechtěrevova nemoc a hlavně starosti stovek Romů z nechvalně známého sídliště Horní Maršov. Ráno si mu rozčilená tetka stěžuje na pomluvy, dopoledne řeší opilce z jednoho paneláku, v noci za ním chodí Romové, aby jim pomohl vyplnit papíry na sociálku.
Když je nějaký problém, obracejí se na něj i policisté nebo úředníci, protože jeho slovo má mezi Romy váhu. „Kolikrát jsem si říkal, že skončím a budu se věnovat jen svojí rodině. Ale pak vidíte, že někdo potřebuje pomoc, a nemůžete to tak nechat,“ říká padesátiletý aktivista.

Svého času byly v místních panelácích k dostání byty za 50 tisíc, nejlevněji v zemi. Teď se prodávají za dvojnásobek i více, u domů jsou předzahrádky, je tu čisto. Co se změnilo?
Občas je tu bordel, ale spousta lidí se o okolí domů začala starat. Babky třeba přišly s tím, jestli bych jim nesehnal hlínu na předzahrádky. Zavolal jsem místostarostovi, který zařídil náklaďák hlíny, a já jsem pak poslal mladé kluky, aby ji rozvezli kolečky. Teď to tu vypadá lépe než na mnoha sídlištích v Teplicích nebo Ústí. Největší radost mám ale z toho, že se sem zase začínají stěhovat lidé z majority.

Zároveň ale říkáte, že sídliště nemá zdaleka vyhráno. Čeho se obáváte?
Podívejte se kolem sebe, uvidíte spoustu mladých lidí, kteří tu bloumají jako tělo bez duše. Nemají touhu cokoli na svém životě změnit, propadají drogám nebo automatům. To jsou skuteční kati Romů. Vezměte si Olašské Romy, jací to byli za komunistů pracháči. Kšeftovali se zlatem, vyráběli nádherné věci. Dnes jen prodávají voňavky, otravují lidi a hrají automaty. Nejlepší by bylo automaty zakázat a za drogy napařit takové tresty, že by si to každý dealer rozmyslel. Teď se vám akorát smějí do tváře. Zákony by ale měly být mnohem přísnější, i co se týče napadení nebo krádeží. Dnes jsou tresty strašně nízké, a proto je tak vysoká kriminalita.

Sám ale dobře víte, že represe není samospasitelná. Proto se také snažíte zajistit dětem ze sídliště vzdělání, práci nebo volnočasové aktivity. Mají zájem?
Děti zájem mají, někdy ale stojí v cestě rodiče. Na zdejší škole se například podařilo založit odborné učiliště pro kuchaře, prodavačky a hospodyně. Přes prázdniny jsem obcházel rodiny v Krupce, Bílině i Duchcově a přihlásilo se 80 dětí, což bylo skvělé. Jeden táta, který měl přihlášené tři děti, si to ale rozmyslel. Říkal, že sám má výuční listy, ale jako cikánovi mu stejně nikdo práci nedal. Jeho děti přitom do školy hrozně chtěly. Nakonec mě vytočil, chytl jsem ho pod krkem a praštil s ním o zem. Pak mě to strašně mrzelo, nebylo to profesionální. Ale splnilo to svůj účel. Děti šly do školy a byly spokojené. Holka se vyučila, kluci toho sice nechali, ale oba pracují jinde.

Vás nikdy kvůli barvě pleti v zaměstnání neodmítli?
Kdepak. Teď jsem sice v invalidním důchodu, ale celý život jsem pracoval na šachtě, kde to nikdo neřešil. Kdo chce, ten podle mě práci vždycky najde.

A chtějí mladí lidé ze sídliště?
Často bohužel ne. Volali mi z Job Asistentu, abych sehnal 30 lidí do 25 let, že jim pomohou najít práci. Tak jsem půl roku vybíral lidi, kterým jsem věřil. Všechno jsme jim zařídili, dostali jen telefonní čísla do firem, kde si měli domluvit schůzku. Zavolalo pět z nich. Ostatní mi ještě vyčetli, že jsem pro ně nic neudělal. Já jim ale říkám:,Nedám vám pečenou rybu na stůl. Dám vám prut a tu rybu si chytněte sami.‘

To nejsou zrovna motivující zkušenosti. Máte i nějaké pozitivní?
Naštěstí spoustu. Dvě holky z Bíliny tehdy do firem zavolaly a teď jedna dělá v Praze v hotelu pokojskou, druhá uklízečku a vydělávají si krásné peníze. V zimě mi přinesly flašku dvanáctileté whisky jako poděkování.

Kolika lidem jste pomohl sehnat práci?
To je těžké spočítat. Ale tři stovky to budou. Musíte ale pořád obcházet továrny, volat do firem. Vynikající je hlavně spolupráce s úřadem práce.

Co na vaše aktivity říká rodina?
Abych řekl pravdu, tak mě podporuje jen dcera, která na Islandu studuje mezinárodní právo a ekonomii. A také má přítelkyně. Nemá to se mnou lehké, často mi lidé zvoní u bytu třeba hodinu před půlnocí, abych jim pomohl vyplnit papíry na sociálku. Tak jim s přítelkyní pomáháme. Ostatní z rodiny mě ale mají za blázna, který zadarmo pomáhá degešům.

Celý život jsem pracoval na šachtě, kde to (barvu pleti) nikdo neřešil. Kdo chce, ten podle mě práci vždycky najde.

Autor: Michal Dvořák