Lidové noviny: K domovu vedou z ulice čtyři schody

Častou skupinou, která je ohrožena bezdomovectvím, jsou mladí lidé opouštějící dětské domovy. Jedním z nich byl i Václav. Z ústavní péče přešel před dvěma lety do domu na půli cesty. Neznal hodnotu peněz, dopouštěl se trestné činnosti.

Sociální pracovníci ho rok intenzivně učili, jak si sestavit rozpočet a postarat se sám o sebe v běžných záležitostech, jakými jsou udržení si zaměstnání, nákup jídla, vaření a úklid.
Poté byl schopný odejít do tréninkového bydlení. Zpočátku za nim sociální pracovník docházel třikrát týdně, pak už jen dvakrát měsíčně.
Po roce získal podnájemní bydlení od Slezské diakonie. Tam žije už dva roky i s přítelkyní.
Právě podobný systém pomoci, které se mu dostalo, by mohl zachránit od bezdomovectví i další.

To nyní zažívá až 30 tisíc lidí. Desítky tisíc obyvatel Česka žijí v sociálně vyloučených lokalitách, ze kterých je těžké vybřednout. A až stovce tisíců osob hrozí problém s bydlením. Mezi ně patří například i lidé žijící v přelidněných bytech nebo ti, které zrovna majitel vyhodil z podnájmu.

Agentura pro sociální bydlení proto vypracovala pro státní aparát a obce metodiku takzvaného prostupného bydlení.

Jde o čtyři kroky, které mají člověka dovést až k samostatnosti začínající získáním domova. Ze života na ulici by se tak mohl dostat až k nájemnímu bydlení bez jakékoliv kontroly sociálních pracovníků. „Prostřednictvím zavedení systému prostupného bydlení zvýšíte šance osob usilujících o integraci, aby se vymanily z prostředí, které nechtějí obývat,“ shrnuli autoři metodiky Jan Snopek a Roman Matoušek. První ze „schodů“ je, že terénní pracovník pomůže člověku na ulici ke krátkodobému bydlení – například v azylovém domě. V současné době se právě tam dostává řada lidí, i celé rodiny s malými dětmi.

Jenže Agentura pro sociální začleňování upozorňuje, že tato forma bydlení má být jen na nezbytně krátkou dobu, v řádu měsíců. „V krizovém ubytování je třeba počítat s poměrně rychlým střídáním obyvatel a krátkou dobou jejich pobytu,“ upozorňují Snopek a Matoušek. Azylové bydlení, stejně jako ubytovny nebo noclehárny, podle nich neřeší bezdomovectví.
Druhým stupněm tohoto systému jsou tréninkové byty. V něm se člověk učí základním dovednostem, aby si udržel nájemní bydlení a nedocházelo ke konfliktům s majitelem nebo sousedy. I tady pomáhá sociální pracovník.

„Klienti by měli být již schopni samostatně nebo s pomocí sociálních dávek hradit nájemné, což by mělo přispívat k větší odpovědnosti, samostatnosti a schopnosti vyjít s omezenými finančními prostředky,“ říkají tvůrci. Maximálně by ovšem tito lidé měli v tréninkovém bydlení setrvat dva roky.
Bytová diskriminace Pokud uspějí, přesunou se do dlouhodobého garantovaného sociálního bydlení. V tomto případě se má využít soukromého sektoru.

„Cílem garantovaného bydlení je zajistit tržní nájemní bydlení, jež je cenově přiměřené,“ uvádí Snopek a Matoušek.
Zároveň naráží na to, že pro rodiny, které bojují s chudobou, je velice složité se z tohoto statusu vymanit a dostat se ze segregovaného prostředí, kterým jsou nečastěji sociálně vyloučené lokality. „Rodiny mají kompetence k samostatnému bydlení, avšak jsou pronajímateli vnímány jako rizikové,“ dodávají.

Čtvrtým a závěrečným krokem je postavit se na vlastní nohy bez spoluúčasti sociálního pracovníka. Systém ale zároveň umožňuje jednotlivé stupně přeskakovat podle toho, jak se jedinci daří.

Podle ředitele organizace Naděje Ilji Hradeckého by se ale tolik lidí nemuselo dostávat do problému s bydlením, kdyby dříve zafungovala obec, ve které člověk bydlí: „Jde jen o lidskou vůli a diskusi mezi bytovým a sociálním odborem. Nevěřím tomu, že si obec nevšimne, že někdo tři měsíce neplatí nájem.“ Když ale obec člověka z bytu vyhodí, už jde o problém státu. „Je to přesouvání odpovědnosti,“ dodává Hradecký.

Stupně prostupného bydlení

0. stupeň: Streetwork – terénní pracovníci pomáhají bezdomovcům z ulice
1. stupeň: Krátkodobé krizové bydlení – azylové domy s doprovodným sociálním programem
2. stupeň: Tréninkové bydlení – osoby nebo celé rodiny se učí základním dovednostem, aby si udržely nájemní bydlení
3. stupeň: Dlouhodobé sociální bydlení – zajistit tržní nájemní bydlení, prostorově nesegregované, rodinám, které mají dovednosti k tomu, aby si samostatnou domácnost udrželi
4. stupeň: Samostatné nájemní bydlení bez sociálních služeb – domácnost bez sociální pomoci

******

30 TISÍC LIDÍ žije na ulici, zhruba stejný počet setrvává v noclehárnách a azylových domech
60 TISÍC OSOB žije v ubytovnách
100 TISÍCŮM LIDÍ hrozí bezdomovectví, to čím dál víc ohrožuje i rodiny s dětmi