Deník.cz: Martin Šimáček: Nejlepší dárek pro dítě z ubytovny? Přestěhování

Za necelé dva týdny bude Štědrý večer. Kolik lidí podle vás nedostane pod stromek dárek ?a nebude to kvůli tomu, že by zlobili?
Nevím, jestli děti ve vyloučených lokalitách nedostanou dárek. Ony ho pravděpodobně dostanou, protože?i v těch podmínkách, ve kterých se tyto rodiny nacházejí, budou moci svátky prožít tak, jak je to jenom možné. To, že dostanou dárek, ale neznamená, že tím můžeme měřit nějakou míru spokojenosti a štěstí. To vyplývá ?z negativ, která tam dlouhodobě jsou, a z toho, jakou tyto děti mají vlastní perspektivu. Ta perspektiva je příšerná.

Můžete nám ji přiblížit?
Mluvím o dětech z ubytoven nebo z těch nejhorších vyloučených lokalit. Troufám si říci, že v těchto extrémních podmínkách žije 20 tisíc dětí. Pro ně by bylo dárkem spíš to, aby se mohly přestěhovat do normálního bydlení, přestali je šikanovat jak ti, kteří je ubytovávají, tak lichváři, kteří jim půjčují peníze. Stejně tak ti, kteří v krutých podmínkách načerno zaměstnávají jejich rodiče. Přestanou žít se šváby a štěnicemi ?v malých pokojích, ve kterých se tísní celá rodina. Když se chtějí osprchovat, tak jen na pět minut studenou vodou ve společných sociálních prostorách. Takže nějaký dárek dostanou a může být i docela pěkný, jaký rodiče ještě dokážou zajistit, ale jejich dárek by měl vypadat jinak.

Dlouho se tu mluví třeba o zákonu o sociálním bydlení a dalších krocích. Proč tu takový zákon ještě není? V zahraničí normálně funguje.
Problém nespočívá jen ?v zákoně o sociálním bydlení nebo jenom v problematice bydlení. Spočívá v tom, že se po roce 1989 problém nejprve úplně ignoroval, později se začal zakrývat sociálními dávkami, protože se mělo za to, že bude stačit, když se lidem budou poskytovat, a tím dojde k vyřešení rizika chudoby u stále většího počtu lidí. Před zhruba deseti lety ale vzrůstala nevole společnosti vůči menšinám a zejména Romům, protože si prý z těchto dávek žijí dobře a spokojeně. Vyloučené lokality začaly také představovat bezpečnostní riziko. Obce začaly tyto lidi bezskrupulózně vytlačovat pryč a napomáhaly zhoršování podmínek, rozbujela se lichva, a to nejen ta tradiční, ale i institucionalizovaná, tedy rychlé půjčky ?s extrémními úroky. Teprve v tu chvíli si stát uvědomil, že to nepůjde řešit jenom přes dávky.

Stát tedy začal reagovat, ale moc se toho nezměnilo.
Vstoupily do toho pravicové vlády, které začaly dávky velmi korigovat a snižovat. Chudí začali být ještě chudší, protože systém zdaleka nestačil na pokrytí základních potřeb, zejména s ohledem na předlužení a nedostatek práce. Je to o celém přístupu České republiky k řešení chudoby a sociálního vyloučení za posledních 25 let.?I když se za posledních sedm až deset let řada věcí rozhýbala, tak to nestačí.

Znamená to, že se situace přeci jenom zlepšuje?
V oblasti vzdělávání podstatná část dětí z vyloučených lokalit končí buď ?v praktických základních školách, nebo v takzvaných ghetto školách, to znamená mimo hlavní vzdělávací proud. To se mělo za oficiální politiku ministerstva školství ještě v roce 2007. Tehdy rozsudkem D. H. (pozn. red.: Evropský soud pro lidská práva v roce 2007 potvrdil, že Česká republika diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol) a nástupem Ondřeje Lišky na pozici ministra školství se ministerstvo začalo poprvé na věc dívat kriticky. Od té doby probíhají diskuse o novele školského zákona, ?o změně financování školství. To současné nahrává tomu, aby děti končily v praktických základních školách, protože mají více peněz. Teď máme ve sněmovně novelu školského zákona, která to může výrazně změnit, pokud to dobře dopadne. Jsou tam ale obrovské lobbistické tlaky. Je to málo po 25 letech, ale zaplať pánbůh za to.

Už jste to naznačil. Tito lidé mají značné dluhy, které nedokážou umořit i kvůli tomu, že se jim nedaří sehnat práci.
Úřad práce předloni uvedl, že se bude věnovat také dlouhodobě nezaměstnaným. ?V některých regionech je více než polovina nezaměstnaných, kteří práci nenašli po půlroce, roce i delší době. Často jsou to mladí lidé, kteří nikdy nepracovali, protože na trhu nemají šanci v konkurenci práce načerno. V Ústeckém, Karlovarském, Moravskoslezském a Olomouckém kraji za přispění naší Agentury pro sociální začleňování vznikly první projekty, které těmto dlouhodobě nezaměstnaným dávají šanci přes různá tréninková zaměstnávání.

Máte na mysli prostupné zaměstnávání?
Přesně tak. Je to podle mého soudu téměř jediná možnost, jak těm lidem vracet důstojnost a možnost pracovat. Začíná se také mluvit ?o tom, že úřady práce začnou více postihovat práci načerno, respektive se pokusí vystavit práci načerno konkurenci. Aby se zaměstnavatelům takovou práci vyplatilo nabízet legálně.

A jak je to s těmi dluhy?
Před dvěma lety se začalo seriózněji mluvit o tom, jak to s předlužením je. Dluh třeba tisíc korun se s poplatky exekutorům, advokátům dostane až na šestnáct tisíc korun. Takový dluh znamená de facto likvidaci. Teď se konečně mluví o tom, že bude potřeba společnosti, které peníze půjčují, regulovat, že bude potřeba zpřísnit odměny advokátů a výrazně podpořit oddlužování.

Je nutný zákon o sociálním bydlení?
Je tu extrémně chudá část lidí v sociálně vyloučených lokalitách a nejubožejších podmínkách na ubytovnách, což může být kolem 150 tisíc lidí. Těm by mělo být pomoženo nejrychleji, protože to už jsou podmínky k nebydlení. ?S tím se spojuje i obrovská šikana těchto lidí. Když se podíváte na nechvalně proslulou Cihelní ulici v Ostravě, kde je možná dvacet ubytoven na jednom místě, v nichž bydlí přes tisíc lidí, tak většina těchto ubytoven je zamřížovaná. Kdo chce jít dovnitř, musí se prokázat, že tam skutečně bydlí, sociálního pracovníka tam nepustí. Uvnitř panuje šikana. Lidé musejí v osm večer zhasnout, nesmějí se pohybovat po společných prostorách, nesmějí si nikoho pozvat na návštěvu, nesmějí vařit jindy než ve stanovený čas, nesmějí se v podstatě chovat jako lidé. Dospělý člověk to nějakým způsobem vydrží, i když je naprosto dehonestován pod úroveň Evropana 21. století. Ale co děti? Pokud vidí, že toto je jejich sociální realita, jak se potom se znalostí toho, jak to chodí v takové ubytovně, budou druhý den chovat ve škole v kontaktu s vrstevníky? To je úplně jiná realita, úplně jiný svět. Pro tyto lidi zákon potřebujeme rychle. Pak jsou tu skupiny lidí, jako jsou například neúplné rodiny nebo senioři, kteří pobírají jednu ?z dávek pomoci na bydlení, kteří ovšem nejsou v akutním riziku ztráty bydlení. Těch bylo na začátku tohoto roku už více než 250 tisíc. Takže se bavíme o stovkách tisíc lidí, na které by měl zákon dopad.

Určitě nebudu sám, kdo se zeptá, kdo to zaplatí.
Neznamenalo by to, že by někdo za někoho začal platit byty. Sociální dávky už dnes podporují bydlení lidí. Náklady státu vyplácené na doplatek na bydlení meziročně narůstají, někdy i na dvojnásobek a není to zdaleka jen kvůli ubytovnám. Podle kvalifikovaných odhadů doplatek na bydlení putuje do ubytoven asi ve třiceti procentech případů. Zbytek získávají lidé, kteří žijí v jiných formách ubytování. Příspěvek na bydlení čerpají lidé na nájemní bydlení. Ten také ročně dramaticky narůstá. Ukazuje se tedy, že po změně dávek v roce 2010 a po takzvané Drábkově sociální reformě a ekonomické krizi se stále více domácností stalo na příspěvku na bydlení závislých. Narůstají počty lidí, kteří si nemohou dovolit ?z příjmů bez sociálních dávek zaplatit bydlení. Primárně se to tedy zaplatí z těchto dávek.

Některá města ovšem na tento zákon nečekají a už sama sociální bydlení začala poskytovat. Která to jsou?
Všeobecně známé jsou Obrnice, Cheb, Kadaň, Krnov, Bruntál nebo do nějaké míry Most či Roudnice nad Labem. Jsou to starostové ?a starostky, kteří už nečekali na změnu legislativy, ale využili finančních prostředků ať už ze strukturálních fondů, nebo z dotačních titulů ministerstva pro místní rozvoj. Někteří i bez nich a z vlastního rozpočtu začali organizovat nějaké typy sociálního nebo dostupného bydlení.

To znamená, že je k tomu přinutila špatná situace na místě?
Třeba Obrnice jsou velmi malé město se zhruba čtyřmi tisíci obyvateli. Téměř polovina z nich jsou chudí lidé, vesměs Romové. Obec vidí, že tam je převis nabídky bytů nad poptávkou. Starostka Drahomíra Miklošová se rozhodla s družstvy a majiteli bytů a domů aktivně jednat, něco je schopna i vykoupit, což je neuvěřitelné v porovnání s některými velkými městy, která tvrdí, že do takových objektů investovat nemohou, neb na to nemají prostředky. Paní starostka ale dokázala, že je v rozpočtu možné postupně nastřádat tolik peněz, že si dovolí vykoupit některé byty a domy. Byla vystavena velice složité situaci při velmi napjatém rozpočtu malého města, a přesto si s tím dokázala takhle poradit. Asi před pěti lety ve spolupráci s námi začala připravovat řadu začleňujících opatření. Věnuje se hodně podpoře zaměstnanosti, volného času dětí a mládeže nebo se nám tam podařilo společně vybudovat z evropských peněz rozsáhlé centrum pro volný čas dětí a mládeže nebo pro sociální služby.

Jak se to v Obrnicích projevilo?
Kromě toho, že tam mnozí Romové dnes důstojněji bydlí, mají k dispozici sociální práci a sociální pracovníky. Velmi dobře funguje nízkoprahové zařízení, takže rodiče se mohou spolehnout, že jejich děti mají slušné vzdělávání a vedle toho mohou smysluplně trávit volný čas. Lidem se tak stabilizovala situace včetně toho, že se sociální pracovníci velmi dobře věnují jejich situaci v případě předlužení. Paní starostka si to vzala za své, nestydí se o tom veřejně mluvit a mluvit o řešeních. ?I díky tomu se jí podařilo zajistit, že v obci je více méně klid a sociální smír.

Často jezdíte po regionech. Kde vás to naopak nejvíce naštve?
V Duchcově. Žije tam relativně malá romská komunita v porovnání s jinými městy. Lidé v jižním Duchcově jsou vesměs obyčejní občané města, kteří nepředstavují žádné bezpečnostní riziko, nejsou to lidé v extrémní chudobě, kteří by pro společnost ve městě představovali nějaký problém v soužití. Naopak většina těch domácností funguje dobře, přiměřeně k jejich sociální situaci, spousta z nich pracuje a dobře bydlí. Šlo to řešit podporou sociální práce, zlepšením dostupnosti vzdělávání pro děti, podporou volnočasových aktivit ?a podporou zaměstnanosti. Za předchozího vedení se však místo toho situace vyhrotila. Toto vedení se dokonce spojilo s organizátorem místních akcí a tím dalo jistý prostor nenávistným pochodům ?a demonstracím. Po volbách to vyústilo v nacisticko-komunistickou vládu. Jindřich Svoboda, který je zástupcem ve vedení Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS), je jedním z čelných představitelů města.

K čemu podle vás tato situace povede?
Těžko si představit, že někdo, kdo na Facebooku vyzývá k vraždění Romů, bude druhý den podporovat soužití ve městě. On je ten, kdo svolával demonstrace, na nichž otevřeně vystupoval proti romské menšině. Myslím si, že pod takovým vedením města bude společnost ještě více polarizovaná. Myslím si, že duchcovští si ale zároveň sami začínají uvědomovat, že v tomhle se dlouhodobě žít nedá.

Počet lidí na hranici chudoby roste. Kam až by se to mohlo dostat, kdyby tento počet dále stoupal a nic by se s tím nedělalo?
Sledujeme to v regionech. Je tam poměrně značná konkurence o zdroje, pracovní místa. Vidíme, že stále více lidí nedosahuje na práci, trh nenabízí obživu takovou, jakou by potřebovali k zajištění svých základních potřeb, a to ve městech vytváří určité napětí. Je tu značný problém, že minimální mzda je velice blízko k výši potenciálních dávek. Pro ty, kteří mají většinu ze sociálních dávek, se vůbec nemusí vyplatit vstoupit na trh práce. Dostupná místa jsou velmi špatně placená a navíc je o ně velká konkurence. Vzniká tak napětí mezi těmi, kteří pracují, stojí je to velké úsilí a přitom se moc dobře nemají, a těmi, kteří mají obdobně velké příjmy, ale nepracují. Nevědí však, že tito lidé třeba pracují načerno, spousta jejich příjmů je odsávána různými ubytovateli, spekulanty ?s ubytováním a lichváři. To společnost nevidí.

Jak vůbec Češi přistupují ?k chudým?
Někdy jsem zaskočený nenávistí, kterou jsou lidé vůči menšinám, Romům, chudým lidem schopni vyjádřit. V roce 2011 ve Varnsdorfu nejobyčejnější obyvatelé města pochodovali v obrovském davu na ubytovnu, řvali „Cikáni do plynu" a chtěli se se situací vypořádat násilně. To vás zaskočí, protože je to tak zřetelný postoj, že se dá označit jen za čirý rasismus. Vzápětí si ale uvědomíte, že ve veřejném prostoru chybí obrovské množství informací o vyloučených lokalitách a ubytovnách.

Autor: Vilém Janouš

Kdo je Mgr. Martin Šimáček:

Narodil se v roce 1977 v Praze.
Sociálnímu začleňování a tématu chudoby se věnuje celý profesní život.
Začínal v „terénu" ve Velké Británii – tlumočil pro žadatele ?o azyl.
Osm let působil v organizaci Člověk v tísni, naposledy jako ředitel středočeské krajské pobočky Programů sociální integrace.
Od roku 2009 je ředitelem Agentury pro sociální začleňování při Úřadu vlády ČR.
Je ženatý a má dvě děti.

Originál článek: http://www.denik.cz/z_domova/martin-simacek-nejlepsi-darek-pro-dite-z-ubytovny-prestehovani-20141213.html