časopis Můžeš: Téma postižení není kontroverze

* Jsou u nás dodržována práva lidí s postižením?

Myslím, že formálně je standard dodržování práv osob se zdravotním postižením minimálně na srovnatelné úrovni s většinou vyspělých zemí. Ochranu před diskriminací poskytuje náš ústavní pořádek a je promítnuta do řady právních předpisů. Takže po této stránce na tom Česká republika špatně není. Je samozřejmě otázka, jak důsledně se daří ta práva uplatňovat v praxi.

* Je to tedy spíše o soudním systému a vymahatelnosti práva?

Je to otázka, která se rozpadá do řady oblastí. Někdy, přestože máme různé strategické dokumenty a programy, narážíme na finanční limity. Nicméně si myslím, že v této oblasti panuje všeJiří obecně ve společnosti i mezi politiky vůle dělat maximum pro zlepšování postavení osob se zdravotním postižením.

* Nezdá se vám, že někdy tato problematika zůstává trochu ve stínu křiklavějších témat?

Možná to tak na první pohled mediálně působí. Ale jak už jsem říkal, cítím velkou podporu. Když přijdeme s podnětem na nějaké zlepšení, tak v zásadě kromě finančních limitů nenarážíme na neochotu. A to jak na úrovni vlády nebo parlamentu, tak obecně. Společnost už přijímá, že lidé s postižením by měli být maximálně vtaženi do společnosti a měly by jim být poskytnuty vyhovující podmínky, aby žili co nejrovnocenněji.

* Takže byste řekl, že práva lidí s postižením není kontroverzní téma, nedrhne to.

Určitě to nedrhne na nevůli. Občas to drhne na rozdílných názorech, a to dokonce i mezi organizacemi, které reprezentují zájmy osob se zdravotním postižením. Protože i mezi nimi je často patrný rozdílný přístup k řešení konkrétních otázek.

* Velice blízko k Úřadu vlády má v této oblasti Národní rada osob se zdravotním postižením. Jak tuto organizaci vnímáte? Svým názvem i vystupováním někdy vytváří dojem, že zastupuje všechny lidi s postižením.

Pro vládu je důležité mít k jednání partnery. Samozřejmě NRZP je výrazná střešní organizace, mezi její členy patří velké množství subjektů zastupujících zájmy lidí s postižením. Asi by nebylo úplně praktické neustále jednat s jednotlivými organizacemi, či dokonce jednotlivci, takže zastřešující organizace jsou důležité. Na druhou stranu zveme také zástupce jednotlivých organizací, pokud se projednává otázka, která se jich specificky týká. Například nedávno výbor projednával podnět týkající se dětí s poruchou autistického spektra a jejich rodin. Komunikujeme tedy i s dalšími partnery.

* V názvu vaší funkce je slovo rovnost. Je podle vás reálné nastavit rovné podmínky u lidí, kteří mají objektivně různé možnosti, schopnosti a limity?

V ideální rovině je to cíl, k němuž by měla každá politika v této oblasti směřovat. V praxi samozřejmě víme, že absolutní rovnost není asi nikdy zcela dosažitelná. Ale měli bychom udělat všechno pro to, aby podmínky byly narovnány co nejlépe. Stát má řadu opatření, jimiž k tomu cíli směřuje. Ať už se to týká kompenzace zvýšených nákladů nebo bezbariérové dopravy a veřejných budov, poskytování kompenzačních pomůcek či příspěvků na ně. A v neposlední řadě jde také o inkluzi ve vzdělávání, která je velkým tématem dnešních dnů. Snažíme se směřovat k ideálu rovnosti.

* V souvislosti s inkluzí se vrátím ke staršímu hodně diskutovanému výroku prezidenta Zemana. Řekl, že lidem s určitým handicapem je lépe mezi jinými takovými. U lidí s postižením to vzbudilo pochopitelně nevoli. Na druhou stranu - není stoprocentní inkluze jen idea? Není přílišný tlak na to, aby se děti s postižením dostaly do běžných škol za každou cenu?

Já žádný takový tlak zatím nevidím, já vidím tlak spíše opačný - zachovat současný stav. Inkluze je v pořádku. Ve všech případech, kdy to je možné, s použitím příslušných podpůrných opatření, by děti s postižením - ovšem týká se to i sociálních handicapů - měly být maximálně vtahovány do běžného vzdělávání. I proto, že "zdravé" děti by si měly zvykat, že je normální, když mezi nimi žijí lidé s postižením. Neměli bychom žít v nějakých ghettech nebo ústavech. Všichni tvoříme jednu společnost. Jde i o právo lidí s postižením být co nejvíce začleněni do společnosti. Na druhou stranu nikdo nikdy nepředstíral, že inkluze může být stoprocentní. Všechny programy v této oblasti vždy počítaly s tím, že existuje určitá skupina, pro kterou je nezbytné zachovat speciální školy, a jejich rušení nikdo neplánuje. Vždy budou lidé, kteří potřebují specifický přístup, jejž není možné zajistit v hlavním vzdělávacím proudu.

* Kde je podle vás hranice mezi právem a nárokem? Kde je hranice mezi užitečnou podporou a voděním za ručičku, které je už k neprospěchu věci?

Míra podpory by měla být dána cílem, tedy vyrovnat handicap a překonat či maximálně kompenzovat bariéry.

* Je reálné, aby nějaký byrokratický systém dokázal míru podpory individualizovat? Jsou na to v současnosti nástroje?

Nepochybně jsou. Například u příspěvku na péči je individuální posuzování nezbytné. Je potřeba, aby pravidla posuzování a mechanismy byly nastaveny co nejobjektivněji. Jde o vysoce odbornou záležitost.

* Bývá náročné prosadit něco, co by bylo třeba z odborného hlediska lepší, ale politicky je to nepopulární? Převáží někdy politické hledisko?

Asi by nebylo pravdivé tvrdit, že žijeme v ideálním světě. Ale pokud neexistuje nějaký zásadní ekonomický tlak, cítím velkou podporu.

* Myslíte si, že člověk na vozíku se stejnou kvalifikací jako "zdravý" absolvent najde práci stejně snadno?

Bylo by ideální, kdyby tomu tak bylo. Ale nemyslím si, že je to tak ve všech případech. Nicméně i tady jsou určitá pravidla a podpora.

* Ovšem ani státní instituce, ba sama ministerstva nedodržují povinný podíl zaměstnanců s postižením. Dělá se s tím něco?

To je bohužel pravda. Ne všechny ústřední správní úřady tuto kvótu dodržují. Řeší to nákupem náhradního plnění nebo odvodem peněz do státního rozpočtu. My máme samozřejmě zájem, aby tato povinnost byla plněna v co nejvyšší míře přímo zaměstnáváním, případně ještě tím náhradním plněním, nikoliv odvody. Proto jsme si nechali vypracovat zprávu, která byla předložena vládnímu výboru a následně i vládě. V národním plánu pro rovné příležitosti je dán úkol pro jednotlivá ministerstva, aby zvyšovala počet zaměstnanců se zdravotním postižením. Předpokládám, že si po roce necháme předložit další zprávu a situaci budeme průběžně monitorovat.

* Máte vy sám v týmu někoho s handicapem?

Například vedoucího sekretariátu výboru pro zdravotně postižené občany.

* Častým argumentem komerčních firem je, že by rády zaměstnaly lidi s postižením, ale nenajdou mezi nimi dost kvalifikovaných uchazečů o práci. Říkají ministerstva něco podobného?

Něco takového sice také zaznělo, ale v zásadě nebyl proti navyšování podílu přímého zaměstnávání odpor. Uvidíme, do jaké míry se to promítne do reality.

* Někdy se mluví o kvótách třeba v souvislosti se ženami v politice. Byl byste pro něco takového u lidí s handicapem? Třeba povinný podíl jejich zastoupení ve veřejných funkcích?

U zaměstnávání to platí, je ovšem otázka, jak by to bylo proveditelné třeba u volebních zákonů. Já si obecně myslím, že zejména v zastupitelských orgánech je prospěšné, aby byly reprezentovány všechny společenské skupiny. Nejsem si ale jist, že by to v tomto případě zajistily kvóty. Nicméně rozhodně by zdravotně postižení měli být slyšet. Vím, že na této úrovni jsou do určité míry zastoupeni. Neznám přesná čísla, ale nechybějí ani v parlamentu.

* Jsou lidé s handicapem podle vašeho názoru dostatečně aktivní, nebo vnímáte rezervy? A tím myslím přímo konkrétní lidi s postižením, nikoliv neziskovky tvořené zase převážně "zdravými".

To bychom mohli mluvit obecně o tom, zda jsou všichni lidé dostatečně aktivní při obhajování svých veřejných zájmů. Ale my tady zaznamenáváme řadu aktivit přímo lidí s postižením nebo jejich rodin.

...

Celý článek ve vydání časopisu Můžeš. Více na http://www.muzes.cz/