Edvard Beneš

* 28. 5. 1884 Kožlany

† 3. 9. 1948 Sezimovo Ústí

Pocházel z rodiny chalupníka (nejmladší z deseti dětí). Po maturitě na vinohradském gymnasiu v Praze studoval nejprve moderní filologii, filosofii a sociologii (žák T. G. Masaryka) na filosofické fakultě české university v Praze, 1905 odešel do Francie, kde studoval sociologii a politické vědy na pařížské Sorbonně a École libre des sciences politiques a práva na universitě v Dijonu (1908 zde dosáhl doktorátu disertací o rakouském problému a české otázce); kromě toho absolvoval i studijní pobyt v Londýně (1906) a na berlínské universitě (1907-1908).

Po návratu do Prahy 1909 promován doktorem filosofie na pražské universitě. Téhož roku se oženil s Hanou (Annou) Vlčkovou. 1909-1915 působil jako profesor na obchodní akademii v Praze, od 1912 docent české university, od 1913 i české techniky tamtéž. Původně politicky sympatizoval se sociálně demokratickou stranou (v době svých zahraničních studií pravidelně přispíval do Práva lidu), posléze se přiklonil k Masarykově Č. straně pokrokové (realistické). Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do protirakouského odboje; 1914-1915 patřil k hlavním organizátorům domácí rezistence (Maffie). 3. 9. 1915 odešel do Švýcarska a odtud záhy do Paříže a stal se spolu s T. G. Masarykem a M. R. Štefánikem vůdčím představitelem české zahraniční odbojové akce. 1916-1918 vykonával funkci generálního tajemníka Národní rady Československé v Paříži a vyvíjel rozsáhlou aktivitu za získání dohodových mocností pro ideu samostatného československého státu.

V době pobytu T. G. Masaryka v Rusku a USA (od května 1917 do konce války) fakticky výkonný vůdce čs. zahraničního odboje. 14. 10. 1918 vyhlásil v Paříži zatímní čs. vládu, v níž se stal ministrem zahraničí a vnitra. Koncem října 1918 vedl v Ženevě jednání se zástupci domácího odboje o podobě nezávislého čs. státu. Od listopadu 1918 do prosince 1935 ministr zahraničních všech čs. vládách, od září 1921 do října 1922 současně předseda vlády všenárodní koalice. 1919-1920 zastupoval - spolu s Karlem Kramářem - ČSR na pařížské mírové konferenci, kde se mu podařilo prosadit většinu čs. územních požadavků. Stál u zrodu Společnosti národů a významně se podílel na její činnosti (1920 místopředseda, 1935 předseda SN, 1923-1927 člen Rady SN). Zvláště se angažoval při řešení otázek bezpečnostních a odzbrojovacích a patřil k propagátorům politiky kolektivní bezpečnosti. Hlavní tvůrce čs. zahraniční politiky v meziválečném období, orientované na Francii a Malou dohodu. Pod hrozbou něm. agrese uzavřel 1935 čs.-sovětskou spojeneckou smlouvu. Ve vnitřní politice čelný představitel politické skupiny Hradu, 1923-1935 člen a přední činitel národně socialistické strany, jejíž politiku výrazně ovlivňoval; 1919-1926 a 1929-1935 poslanec NS. Nejbližší spolupracovník, ideový a polititický následovník presidenta T. G. Masaryka. Po Masarykově abdikaci a na jeho výslovné doporučení byl 18. 22. 1935 - po překonání odporu pravicových stran - zvolen presidentem ČSR. V této funkci usiloval o demokratické řešení národnostní otázky v ČSR, o mezinárodní i vnitřní zajištění čs. demokracie tváří v tvář hrozbám hitlerovského Německa, avšak v září 1938 pod nátlakem francouzské a britské vlády kapituloval a 30. 9. 1938 přijal mnichovský diktát. 5. 10. 1938 abdikoval a 22. 10. 1938 odešel do zahraničí: nejprve do Londýna, v únoru 1939 do USA, kde přednášel na chicagské universitě a odkud se v červenci 1939 vrátil do Anglie.

Po vypuknutí 2. světové války se postavil do čela druhého čs. zahraničního odboje. Na základě teorie právní kontinuity předmnichovské ČSR vytvořil v červenci 1940 v Londýně čs. exilovou státní reprezentaci si převzal funkci presidenta republiky Vytyčil program obnovy ČSR v předmnichovských hranicích, pro nějž postupně získal souhlas všech velmocí protihitlerovské koalice, stejně jako pro požadavek vysídlení německého obyvatelstva z Československa. Pod dojmem průběhu válečných operaci dospěl k realistickému závěru o budoucí významné úloze SSSR ve střední Evropě. Zároveň se mylně domníval, že v poválečném období dojde k postupné demokratizaci sovětského režimu. Proto již 12. 12. 1943 uzavřel v Moskvě novou čs.-sovětskou spojeneckou smlouvu, v níž spatřoval důležitou garanci proti opakování Mnichova, a navázal zde jednání s představiteli čs. komunistického exilu o poválečném uspořádání ČSR. 4. 4. 1945 jmenoval v Košicích první vládu Národní fronty. 16. 5. 1945 se triumfálně vrátil do Prahy jako president republiky; v této funkci potvrzen parlamentem 28. 10. 1945, znovu zvolen 19. 6. 1946.

V období 1945-1948 symbolizoval kontinuitu demokratické ČSR. V zásadě přijal program "socializující demokracie", usiloval ovšem o zachování parlamentně-demokratického politického systému i zahraničních politických vazeb se západními velmocemi. Postupně byl konfrontován s tvrdou realitou sovětských politických zájmů a strategie KSČ na uchopení moci ve státě, nedokázal jí však účinně čelit, tím spíše, že jeho síly byly (zejména od léta 1947) podlomeny prudce se zhoršujícím zdravotním stavem.

V únorové krizi 1948 zaujal kontroverzní postoj; 25. 2. 1948 podlehl komunistickému nátlaku, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval nové, Gottwaldem oktrojované členy vlády. Tímto aktem i setrváním v presidentském úřadě objektivně legalizoval komunistický převrat. V květnu 1948 však odmítl podepsat novou ústavu a 7. 6. 1948 abdikoval. Uchýlil se do soukromí a záhy zemřel (pohřben v zahradě své vily v Sezimově Ústí). Jeho oficiální státní pohřeb v Praze se stal příležitostí k projevům nesouhlasu širokých vrstev s komunistickým režimem. Autor řady sociologických a politologických prací, mj. Le probléme autrichien et la question tchéque (1908), Otázka národnostní (1909), Stručný nástin vývoje moderního socialismu (4 díly, 1910-1911), Stranictví (habilitační spis, 1912), Úvahy o slovanství (1944), Demokracie dnes a zítra (1946), a memoárových děl: Světová válka a naše revoluce I-III (1927-28), Paměti. Od Mnichova k nové válce a novému vítězství (1947), Mnichovské dny(1968); projevy z doby 2. svět. války vydány v souboru Šest Iet exilu a druhé světové války (1946). Výbory z jeho děl, projevů i dosud nepublikovaných přednášek a korespondence vydávány v 90. letech Společnosti E. Beneše (např. Přednášky na Universitě Karlově 1913-1948, 1998).