Vladimír Kajdoš

ministr železnic (4. říjen 1938 – 1. prosinec 1938)

pověřen řízením ministerstva pošt a telegrafů (4. říjen 1938 –

1. prosinec 1938)

Po ukončení obecné školy v Němčicích studoval na Arcibiskupském gymnasiu v Kroměříži, které ukončil v červenci 1912, a poté nastoupil ke studiu klasické filologie na filosofické fakultě Karlo-Ferdinandovy university v Praze. Vypuknutí první světové války však jeho studia v pátém semestru přerušila, byl mobilizován a poslán do školy na záložní důstojníky zeměbranecké pěchoty v Brně. V září 1915 se stal velitelem zeměbranecké pěší čety na východoevropském válčišti, ale již po dvou týdnech bojových akcí padl do ruského zajetí. Až do července 1916 se nacházel v zajateckém táboře, poté vstoupil jako dobrovolník do srbských vojenských jednotek v Rusku, stal se velitelem střelecké čety a zúčastnil se bojových akcí v Dobrudži. V lednu 1917 přešel do československých vojenských jednotek a stal se velitelem střelecké čety, v dubnu 1917 byl jmenován emisarem pro nábor českých a slovenských dobrovolníkův zajateckých táborech a od října 1918 působil jako velitel střelecké roty 2. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad.

Po přepadení československých transportů bolševiky působil jako delegát sjezdu československého vojska, v září 1918 se stal velitelem samostatného oddílu při bojích v podhůří Uralu, a poté až do návratu do vlasti v červnu 1920 velel střelecké rotě. V srpnu 1920 byl aktivován a nastoupil do Kursu na výchovu důstojníků generálního štábu v Praze, poté absolvoval Válečnou školu v Praze a v září 1923 se stal důstojníkem generálního štábu. V říjnu 1923 se stal přednostou oddělení štábu a o rok později náčelníkem štábu 9. divize v Trnavě, od září 1928 působil na Hlavním štábu branné moci v Praze jako přednosta skupiny. V červnu 1930 se stal na krátkou dobu velitelem polního praporu Pěšího pluku 28 v Praze, od září 1930 opětovně působil na Hlavním štábu branné moci a v září 1931 se zde stal přednostou organizačního oddělení. Od prosince 1933 zastával funkci velitele Pěšího pluku 40 ve Valašském Meziřící, v lednu 1935 byl vyslán ke studiu v Kursu pro vyšší velitele v Praze a v září 1935 byl jmenován druhým zástupcem náčelníka Hlavního štábu branné moci. Za branné pohotovosti státu se v září 1938 stal náčelníkem štábu Ministerstva národní obrany, přičemž měl na starost řízení všech jednotek zápolní armády.

Po přijetí mnichovského diktátu a následné rekonstrukci vlády byl v říjnu 1938 jmenován ministrem železnic a zároveň pověřen řízením ministerstva pošt a telegrafů. Sehrál významnou úlohu v konsolidaci komunikačních linií po odtržení pohraničí, přičemž na jejich obnovu využíval civilní firmy i vojenské jednotky. Počátkem prosince se vrátil do funkce druhého zástupce náčelníka Hlavního štábu branné moci, po okupaci českých zemí v březnu 1939 dostal za úkol řízení likvidace úřadu, kterou do konce roku 1939 realizoval. V létě 1939 se podílel na výstavbě Vládního vojska, přičemž se mu podařilo ve spolupráci s vedením odboje umístit do mnoha velitelských funkcí spolupracovníky odboje, zároveň zabezpečil převedení značných finančních prostředků z tajných fondů Hlavního štábu branné moci ve prospěch odboje. V prosinci 1939 byl pensionován, udržel si však kontakty na odbojové pracovníky, i když byl jako čelný představitel bývalé branné moci pod nepravidelným dohledem okupační bezpečnostní služby.

Během okupace využil svého klasického vzdělání a spolu s Vladimírem Šrámkem pracoval se na moderním překladu Starého zákona z hebrejštiny, přičemž v této činnosti pokračoval až do počátku padesátých let. V květnu 1945 se zapojil do pražského povstání a po osvobození byl opět přijat do branné moci. Od dubna 1946 působil ve funkci předsedy Odvolacího kárného výboru v Praze až do července 1947, kdy byl pensionován. Odstěhoval se do Frenštátu pod Radhoštěm, věnoval se regionální historii, jako pracovník okresního archivu provedl uspořádání archivních fondů a zpracoval jejich průvodce. Podílel se také na založení městského muzea, pro které založil a uspořádal herbář místní flóry.