Rozvovor s Pavlem Kysilkou: Evropa problémy neřeší, jen se je snaží kamuflovat

Zánik eura není podle něj v zájmu nikoho z nás. Problém nízké konkurenceschopnosti evropských zemí a eurozóny není v žádném případě kurz eura, ale samotná struktura ekonomik. Jenže na velké změny dnes nemá Evropa jakoukoliv politickou a sociální sílu. Návrhy, podle nichž by vše mohl vyřešit slabší kurz eura, považuje za něco podobného, jako kdyby chtěl člověk léčit rakovinový nádor acylpirinem.

* HN: Jednou z příčin rozpadu československé měnové unie byla nechuť Slovenska k ekonomickým reformám. Nyní je ale Slovensko podstatně dále, dokonce zavedlo euro. Není na tom nakonec lépe?

Když budete poměřovat například ekonomickou vyspělost země HDP na hlavu nebo nezaměstnanost, tak je na tom česká ekonomika významně lépe. Jinou otázkou je trend. Po nástupu nové politické garnitury vedené premiérem Dzurindou, Slovensko přidalo plyn tak rychle, že nás v mnoha ohledech předběhlo. To, co udělalo v reformách, je pro Česko zatím jenom snem.

* HN: Jak moc Slovensku pomohlo zavedení eura? Česká republika se od něj distancuje a velebí výhody vlastní měny.

Jestli máte euro, či ne, je neutrální. Podstatné je celkové ekonomické uspořádání. Z eura se dá učinit výhoda ve chvíli zdravé a silné ekonomiky. To samé platí i pro domácí měnu. Česko si užívá korunu, protože svět dnes vnímá vlastní měnu jako výhodu. Ale Slovensko bylo schopno se vypořádat s eurem také dobře, protože před jeho zavedením prošlo hlubokými strukturálními reformami. Rozpad eurozóny není v ničím zájmu

* HN: Jak vidíte budoucnost eura? Ještě loni se zdálo, že je situace náchylná k rozpadu eurozóny, teď se naopak zdá, že je měnová krize za námi...

Eurozóna se v žádném případě nerozpadne, euro nezanikne a není to v zájmu nikoho včetně nás.

* HN: Ještě loni se ale zdál být vcelku jasný odchod Řecka...

To ale není rozpad eurozóny, ale odchod nepatrné ekonomiky a nepatrné země. Jenže může mít nepředvídatelné následky a důsledky.

* HN: Je tedy dobře, že eurozóna zůstala pohromadě?

Nikdo dnes nemůže tvrdit, že to je lepší, či horší řešení. Když si vezmete tužku a papír a počítáte to zleva zprava, tak zjistíte, že Řecko bude v problémech, pokud zůstane v eurozóně. A to i kdyby mu byly odepsány všechny dluhy. Ale poměřujeme mezi dvěma zly. Vystoupení Řecka z eurozóny samo o sobě není velké zlo, ale může spustit některé nepříjemné mechanismy. Například by se pozornost světa a finančních trhů mohla stočit na Španělsko a na Portugalsko, mohly by se spustit spekulace. Odchodem Řecka z eurozóny, zavedením nové drachmy a její prudkou devalvací až o padesát procent by také mnozí věřitelé museli odepisovat své pohledávky vůči této zemi a dostali by se do problémů. Muselo by se jim pomoci, protože často jde o o penzijní fondy nebo banky ve vyspělé části Evropy. Výsledkem by bylo rozkolísání důvěry v eurozóně a musely by se zachraňovat instituce, které by utrpěly velké ztráty.

* HN: Už teď ale Evropská centrální banka zachraňuje, co může. Nakolik by mohla zasáhnout v případě spekulativních útoků?

Síla světových finančních trhů je obrovská a případná nervozita také. A to je ta roznětka. K tomu, aby se zamezilo spekulativním útokům, museli by v čele Evropy a jejích finančních institucí stát velmi důvěryhodní politici. To dnes bohužel není realitou. Máme za sebou zhruba tři čtyři roky vytváření neustálých očekávání a jejich nenaplňování. Kvůli tomu, že politici ztratili v posledních letech důvěryhodnost, neexistuje síla, která by byla schopná cokoliv zvrátit. I když ECB a vlády mají v rukou řadu nástrojů, pokud nemají důvěryhodnost, nejsou schopny přetlačit paniku na finančních trzích. Už teď udělaly hodně. Ale zatím vše dělají v situaci, kdy nejsou vystaveny ostrému testu. Jen říkám, že kdyby vystoupilo Řecko z eurozóny, tak by současná síla zdaleka nestačila.

* HN: V roce 1999 dal Milton Friedman eurozóně patnáct let. Jak vidíte budoucnost eurozóny teď?

Politicky jako velmi reálnou, ale ne bezproblémovou. Jsou tady země, které nemají vnitřní sílu na to, aby se dostaly ze svých problémů, pokud zůstanou v eurozóně. Neustále hrozí ekonomický a sociální výbuch - například v Řecku, kde situace není donekonečna udržitelná. Je možné hledat jiné cesty, jak spojenými silami dostat Řecko z problémů, aniž by muselo vystupovat z eurozóny. Absolutním předpokladem je absolutní odpis všech pohledávek a potom hledání dalších cest, jak této zemi pomoci, pokud bude mít vnitřní snahu. Ale na papíře mi to stále nijak nevychází. Bezpečí na finančních trzích je fikce

* HN: Centrální banky - evropská, britská, americká, japonská - se snaží uklidnit situaci tiskem peněz. Jak dlouho to může fungovat?

Čistě citem bych řekl, že dříve či později se tato politika musí projevit v inflačních tlacích. To vše za situace nerostoucí ekonomiky, takže hrozí stagflační scénář. Jen upozorňuji, že s tím nikdo nemá žádné zkušenosti a ani já pro to nemám žádné argumenty.

* HN: Jak se díváte na snahy řídit kurzy měn? Naposledy s touto představou přišel na summit EU francouzský prezident Hollande.

Jsem velmi skeptický. Centrální banka má neomezenou možnost bránit posilování, ale má velmi omezené možnosti bránit oslabování kurzu. To jsme si koneckonců v Česku vyzkoušeli docela jasně. Jsem přesvědčený, že měnové intervence by měly být používány pouze ve dvou situacích. Buď, když centrální banka naznačuje trhu, že ví víc než všichni ostatní. Nebo, když chce vyslat signál, že mění měnovou politiku. V dnešní evropské situaci mi ale nepřipadá nijak racionální měnit kurz.

* HN: Proč? Nejen Francie se domnívá, že by slabší euro podpořilo konkurenceschopnost.

Problém nízké konkurenceschopnosti není v žádném případě kurz eura. Problémy jsou hlubší a léčení si žádá něco úplně jiného. To jsou strukturální změny, ke kterým dnes nemá Evropa jakoukoliv politickou ani sociální sílu. Případné zastírání skutečnosti hraním si s kurzem je něco podobného, jako kdyby chtěl člověk léčit nádor acylpirinem. Navíc, vůči čemu by mělo euro oslabovat? Vůči dolaru, s těmi obrovskými možnostmi, které má FED? A k čemu? K vyvolání měnové války?

* HN: Nepomohlo by to alespoň na chvíli?

Všechno, co dělají evropští politici, je jen kamufláž problémů a oddalování řešení. A toto by byl jen další krok v podobném duchu.

* HN: Nakolik se dá stávající napjatá situace v eurozóně srovnat s rozpadem Československa? Nejsou třeba teď finanční trhy daleko silnější?

Finanční trhy, to jsme my všichni: když si uložíte peníze do banky nebo do penzijního fondu, tak jste jejich součástí. Instituce, které spravují prostředky, se snaží zabránit všemožným rizikům a ztrátám, a naopak tyto prostředky zhodnotit. A to je velká síla, kde krátkodobě fungují stádové efekty. Jde o velmi náročný svět, aby s tím politik nebo centrální bankéř mohl nějak nakládat. Musí s ním umět pracovat, ale nikdy jej nemůže přetlačit.

* HN: Jak se díváte na snahy víc regulovat finanční trhy? Bude tím svět bezpečnější?

To je jen jedna z módních iluzí, velmi nebezpečná a zhoubná. Která navíc bude mít naprosto nepředvídané důsledky. To, že se politici tváří, že regulace je schopna ovlivnit a stabilizovat trhy, je nebezpečná iluze, která vyvolává morální hazard. Znamená, že se stovky milionů ekonomických subjektů spoléhají na to, že existuje regulace, která je ochrání. Pak se začínají chovat velmi neobezřetně a spoléhají na to, co tvrdí politici. A tím se jen urychluje cesta k další krizi.

* HN: Jak vidíte v této konstelaci zdraví české ekonomiky?

Krize se k nám přenesla, přestože tady nebyl jediný vnitřní důvod. Postiženi jsme tím, že evropská krize je neřešena a důvěra v budoucí ekonomický vývoj je velmi slabá. V České republice je nedůvěra spojena se silnou sociální, politickou a hodnotovou polarizací, která je větší než všude jinde. A také tím, že zde existuje velmi nízká kontinuita v hospodářských politikách mezi jednotlivými vládními garniturami. Nejistota budoucího prostředí a předvídatelnosti toho, co udělají budoucí vlády, velmi drasticky snižuje schopnost lidí investovat, utrácet a tím pomáhat vlastní ekonomice k růstu. Tuzemská ekonomika je zdravá, ale protože je napojena na poptávku ze zahraničí, je v závěsu za tím, co se děje ve světě. Lze to přirovnat k tělu, které je připravené k maratonu, ale nedostává ten správný impulz.

* HN: Jak velkou šanci má Evropa, aby se odrazila k růstu, který bude skutečně „udržitelný“?

Díval bych se na ekonomiky jako na celek. A to je stárnoucí populace, nedostatek nových pracovních sil a zároveň nedostatek příležitostí. Ekonomiky jsou strukturálně neuvěřitelně zaostalé, je zde přeregulovaný trh práce a obrovská regulace, která brání jakémukoliv podnikání, chuti investovat a utrácet. To je léčitelné jen zásadními strukturálními reformami. Všechno ostatní je podávání krátkodobých utišujících prostředků a politická kamufláž hlubokých problémů.

Publikováno v HN, 8.2.2013