Rozhovor s Pavlem Kysilkou: Populismus krizi nezažehná

Radil, jak transformovat českou ekonomiku. Rozdělil korunu. Krátce působil v čele ČNB a díky tomu najdete jeho podpis na dvousetkoruně. Pomáhal se zaváděním měn v Evropě i střední Asii. Ale také uváděl »kumštýře« z Národního divadla do ekonomické reality a pomáhal vrátit formuli 1 v Česku zašlou slávu.

Řeč je o Pavlu Kysilkovi, který před několika měsíci usedl do křesla šéfa České spořitelny.

»Když projdete něčím v minulosti a získáte zkušenosti, hodně se vám líbí šance uplatnit je v nějaké nové roli. To je i případ funkce ředitele České spořitelny,« vysvětluje, proč bylo přijetí řídicí role v bance s nejvíce klienty v Česku logickým krokem v pokračování jeho pestré kariéry.

V současnosti spořitelna čelí jako všechny banky v Evropě chystaným přísnějším regulačním pravidlům.

Podle Pavla Kysilky ale ani tvrdší regulace nemůže najisto předejít budoucím krizím. A politici by to podle něho měli přiznat. V opačném případě hrozí nebezpečí, že budou lidé na »nezranitelnost« bank spoléhat donekonečna.

* ČNB nedávno zveřejnila výsledky zátěžových testů českých bank. Ty z nich vyšly velmi dobře. Čím vysvětlujete, že jsou české banky oproti některým zahraničním v tak dobré formě?

Jsou za tím dva faktory. První je zkušenost z 90. let, kdy banky v Česku prošly velmi obtížným vývojem. Bankéřům to zůstalo v hlavě a vzali si z problémů ponaučení. V dobrých časech tak tvořili rezervy na ty špatné. Druhá věc je, že se poučila i politická scéna - před krizí i v krizi se čeští politici chovali velmi osvíceně. Uvědomovali si, že populistické tlaky na bankovní sektor se nakonec nepříznivě vrátí celé ekonomice. Bankovní soustava je cévní soustavou ekonomiky a atakovat bankovní sektor připomíná silného kuřáka, který si hned po infarktu zapálí.

* Jaká je skutečná vypovídací hodnota zátěžových testů? O těch evropských se říkalo, že byly takříkajíc šity na míru, aby banky obstály a nevyvolávala se zbytečně další panika...

Podle toho, co vím o českých zátěžových testech ze strany ČNB, tak jsou dělány profesionálně. Nevidím u nich žádné náznaky politického zadání. Neumím ale posoudit ty evropské. Bankovní sektory v západních zemích jsou na tom vesměs daleko hůře než v Česku. Nelze tedy vyloučit, že v Evropě existovala obava ze špatných výsledků, které by mohly skutečně vyvolat další kolo nějaké paniky nebo nervozity, a tomu se testy přizpůsobily.

Regulace nás nijak nepostihne

* V reakci na finanční krizi chystá Evropa další kolo zpřísňování regulace finančních trhů. Před rokem jste upozorňoval, že politické tlaky a regulace mohou mít paradoxně opačný efekt, než zamýšlejí...

Má to dva aspekty. Za prvé je pravda, že mnoho z těch opatření reaguje na zjištění příčin finanční krize. Například to, že banky v USA nebo západní Evropě byly schopny vyplácet obrovské bonusy za krátkodobé roční výsledky bez ohledu na jejich střednědobou prospěšnost, rozhodně není zdravá věc. Na to se regulace snaží reagovat. Druhý aspekt je, že zejména na Západě politická sféra a regulátoři neříkají otevřeně a upřímně, že žádná regulace nikdy nemůže stoprocentně předejít finanční krizi. Tím, že se tváří, že mají recepty na budoucí krizi, spouštějí něco velmi nebezpečného. A to je morální hazard. Všichni, kdo přicházejí s bankami do styku, kvůli tomu přestávají rozlišovat mezi kvalitou jednotlivých bank, a to je hrozně špatně.

* Do jaké míry jsou podle vás regulace politickou záležitostí? Nechtějí politici jen zapůsobit na lidi a dát najevo, že bankéři zavinili finanční krizi a je potřeba je proto potrestat a více hlídat?

Neřekl bych, že jde o revanš. Ale co pozoruji, jsou prvky populismu. Snažíme se zde o něco, na co nemůže lidská inteligence stačit - regulačně uhlídat obrovská rizika, která se nedají ani zmapovat. To se ukázalo na začátku finanční krize.
Nezodpovědní bankéři nabízeli produkty, kterým klientela ani oni nemohli rozumět, a doplatily na to obě strany. Sekuritizovaná aktiva (cenné papíry spekulačního charakteru vzniklé »recyklováním« špatných finančních aktiv - pozn. red.) se prodávala neznámo kam a ani regulátoři nevěděli, kde se toto riziko koncentruje.
Takové věci se nedají ani domyslet, ani dohlídat. Spíš bychom se jim měli všichni vyhýbat.

* Proběhla zejména u amerických bank, kde byla krize největší, dostatečná reflexe? Odměny bankéřů se po útlumu zase vesele zvyšují...

Mně by ani nevadily odměny, kdyby byly postaveny na skutečně dobrém a udržitelném výkonu. Těžko se ale na tuto otázku dávají paušální odpovědi. Stýkáme se se spoustou zástupců bankéřské komunity a z rozhovorů mi vyplývá, že si ponaučení vzali. Ale historická zkušenost říká, že můžeme být jednou zase nepříjemně překvapeni.

* Myslíte, že lidé jsou nepoučitelní?

Ano. Proto vždycky říkám, že nejhorší lidská vlastnost není dělání chyb, ale nepoučení se z nich.

* Když se vrátíme k regulacím, jak odhadujete jejich dopad konkrétně na Českou spořitelnu?

To není věc odhadů. My jsme si spočítali, že na Českou spořitelnu nemají dopad žádný. Spořitelna je po krizi v takové formě a pracuje s takovými polštáři, že dopad opatření se nijak citelně na našem podnikání nepodepíše.

* Působil jste v ČNB. Jak se díváte na to, že jsou regulace zaváděny celoevropsky a omezují prostor pro národní centrální banky?

Je dobře, když spolu národní regulátoři a dohledy mluví, koordinují se, sledují, jaké praktiky se osvědčily, a jednají ve shodě. Na druhou stranu ale samotná krize ukázala, že v případě potřeby akční součinnosti států se jakékoli internacionální ohledy okamžitě rozpadnou a všichni jednají lokálně. Myslím, že je tu sice rétorická snaha, ale kdyby došlo zase k nějakým problémům, opět uvidíme rozpad veškerých nadnárodních snah.

O euru teď nemá cenu uvažovat

* Stál jste u měnové odluky Česka v roce 1993. Doporučil byste nyní Česku přistoupit k evropské měnové unii?

V dohledné době není ani jedna strana připravena o tom dokonce ani seriózně uvažovat. Ze střednědobého pohledu bychom si měli spíš položit otázku, co je potřeba udělat v Česku a co je potřeba požadovat od evropské měnové unie, abychom maximalizovali pozitivní efekty z přijetí eura a vyhnuli se těm negativním. Když ani my interně nebudeme připraveni na to, abychom eliminovali nevýhody eura a maximalizovali výhody, a zároveň když uvidíme, že evropské struktury nejsou schopny přizpůsobit eurosvět nové, pokrizové situaci, pak nemá cenu o tom vůbec uvažovat.

* Věříte euru?

Ta otázka je hezká. Ptáte se: Věříte euru? Ptáte se, zda věřím měně, ale komu konkrétně mám vlastně věřit? Za prvé ekonomice, za druhé vládě, za třetí centrální bance. Takže když mám odpovědět na otázku, jestli věřím euru - v současném rozložení politických zájmů, které stojí za eurem, pak samozřejmě ne. Kroky, které dělají zejména západoevropští politici, aby vrátili stabilitu a zdraví Evropě, nejsou kredibilní, nejsou rozmyšlené, jsou často postaveny na velmi nízké zkušenosti a improvizaci.

* Co jako bývalý centrální bankéř říkáte na chování Evropské centrální banky (ECB), která nakupuje dluhopisy zadlužených evropských států?

Šéf ECB Trichet odvedl obrovský kus skvělé práce. Byl jediný, kdo v situaci paniky, nervozity a improvizace měl jasný, rozumný a konzistentní hlas, kterému jsem rozuměl. A myslím, že mu rozuměly i trhy. Spousta lidí ocenila jeho profesionalitu. Pochopitelně je tu ale mnoho otazníků, právě třeba monetizace (převod na peněžní hodnotu - pozn. red.) vládních dluhů. To je věc, která porušila principy, k nimž se politici zavázali. Uvidíme až ex post, zda tyto kroky, stejně jako kroky amerického Fedu - takzvané kvantitativní uvolňování, byly chybou, nebo ne. To je těžké predikovat.

Poplatky musíme umět vysvětlit

* V souvislosti s českým bankovním sektorem se mluví o tom, že vysoké bankovní poplatky přinášejí bankám výrazný podíl příjmů. Tím jim umožňují chovat se konzervativněji a obstát lépe v krizi. Souhlasíte s tím?

Začnu fakty. Když srovnáme poplatky v Česku se světem, tak nevycházíme ani jako nejdražší, ani jako nejlevnější. Jsme někde uprostřed. Poplatek je vedle úrokové marže základním příjmem bank. České banky si při nízkoúrokovém prostředí byly schopny vydělat v dobrých časech na špatné časy. Tím ušetřily obrovské peníze daňových poplatníků - stát nemusel dát ani korunu na sanaci bank. To je z globálního hlediska skoro zázrak, ale musíme si uvědomit, že to něco stálo. Pak je tady další aspekt, a to klientský a spravedlnostní. Je vždycky dobré, aby poplatky, jež banky chtějí za své služby, byly odůvodněny náklady, které s danou službou mají. Měla by tam existovat nějaká relace a banka musí být schopna ji vysvětlit.

* Proč se platí třeba za vklad v bance?

Některé poplatky mohou vypadat absurdně, třeba vámi zmíněný vklad v bance. Ale vy nevěnujete bance peníze. Vy jí je zapůjčíte, aby s nimi mohla dál hospodařit. A banka s tím, že vám pak připisuje úrok, peníze zhodnocuje a chrání, má určité náklady. Někdy tak kritika vypadá na první pohled odůvodněně. Ale je to podobné, jako bych šel k zubaři, on mně vytrhl zub a já protestoval proti tomu, že mám platit. A říkal - proč platit, vždyť jsem tady nechal zub.

* Chápou vaše vysvětlení klienti spořitelny?

To se všichni učíme. Není to ideální, ale i pro mě jako klienta je vysvětlování jedno z kritérií, jak rozlišovat mezi bankami.

* Nedávno server Bankovnipoplatky. com zveřejnil výpočet, kde očistil příjmy bank od bankovních poplatků, v některých případech kvůli tomu příjmy klesly až o 70 procent. Odpovídá to realitě, dá se to takhle spočítat?

Dá se to spočítat, možná až »na halíř«. Nelze ale jednoznačně říci procento. Tato balance se vyvíjí. Je zásadní rozdíl, jestli máte základní sazbu ČNB 0,75 procenta jako dnes, nebo šest procent ještě v nedávné době.
Pochopitelně když se zvednou úrokové sazby, tak podíl úrokových příjmů v rámci zisku je daleko vyšší.

Do Iráku mě pozvala americká vláda

* Jak jste se dostal k práci poradce Mezinárodního měnového fondu?

Právě úspěšné zavedení české koruny vedlo MMF k tomu, že mě pozval na mise do mnoha států střední a východní Evropy, když zaváděly svoje národní měny.

* Kde všude jste radil?

Obecně se to týkalo střední a východní Evropy. Země, kde jsem to dotahoval do úplného konce, byly dvě: Gruzie a Moldávie. Tam jsem dokonce musel jít zavedení měny ohlašovat do televize, protože tamní centrální bankéři a politici tu odvahu neměli. Pak byly země, kde jsem byl poradcem vlád nebo centrálních bank - Turkmenistán, Tádžikistán, Uzbekistán a některé další země. Specifická Specifi cká zkušenost byla z Iráku. Tam mě pozvala po druhé invazi americká vláda, abych nově etablované irácké vládě dal nějaká doporučení pro řízení rozvoje bankovního sektoru, regulací a měnové politiky.

* Dají se v Iráku uplatnit zkušenosti ze zavádění české měny? Tyto země jsou kulturně, politicky i ekonomicky naprosto odlišné...

Kupodivu ekonomika a svět financí jsou financí hodně globalizované a internacionální. Když se díváte na čísla, tak nevíte, jestli sledujete irácká, rumunská nebo jihoamerická. V tom je tento svět hodně univerzální. Abyste však mohl dávat dobrá doporučení, musíte samozřejmě kulturní a politické rozdíly vnímat. Na to jsem nebyl expert, ale našel jsem si vždycky poradce, kteří mě »naučili« tu zemi, než jsem do ní přijel. V případě Iráku jsem dostal pár lekcí v Kuvajtu od paní Jany Hybáškové.

* Jak dlouho jste byl v Iráku?

Co se týče fyzické přítomnosti, byl to jen několikadenní projekt. Ale samozřejmě tomu předcházela dlouhodobá příprava a i poté následné konzultace.

* Z českého pohledu je Irák velká exotika. Co vás tam nejvíce překvapilo?

Tento svět znám, protože do střední Asie jezdím na treky, jako horal. Takže ekonomická úroveň nebo politický systém mě nepřekvapily. Žil jsem tam s americkou armádou a popravdě úplně největším překvapením pro mě byla sice dobře proběhnuvší vojenská mise, ale naprostá nepřipravenost americké vlády a všech poradců a správců země na to, co bude následovat. Nerozuměli tomu, co se kulturně, politicky a nábožensky v Iráku odehrává, a nebyli schopni na to reagovat. To byly dvě naprosto kontrastní věci: na jedné straně obrovská profesionalita a na druhé straně naprostá nemohoucnost.

Ve filharmonii bylo plno, vzal jsem divadlo

* Věnoval jste se také kultuře, jako člen rady Národního divadla, nebo i sportu, jako prezident Klubu formule 1. Jak se bankéř dostane k Národnímu divadlu?

Tehdejší ministr kultury Pavel Tigrid věděl, že se hodně věnuji oblasti kultury, a poprosil mě, jestli bych jako ekonom nezvážil účast v některém ze vznikajících samosprávných orgánů kulturních institucí. Filharmonie, která by mě lákala víc a byla mi vždycky bližší, ale byla »obsazená«. Takže jsem přijal místo v radě Národního divadla. Na dobrovolné bázi jsem se spojil se skupinou lidí, kteří v radě byli. Všichni to byli kumštýři a já jsem byl jediný, kdo měl přinášet pohled finanční.

* Dařilo se vám to? Poslouchali vás kumštýři v něčem pro ně tak »přízemním«, jako jsou ekonomické otázky?

Myslím, že ano. Měli jsme totiž vynikajícího partnera v podobě ředitele Jiřího Srstky. Ten uměl oboje. Měl vztah ke všem souborům - opeře, činohře i baletu, ale rozuměl i manažerským a finančním záležitostem.

* A proč jste »vzal« prezidentství v Klubu F1?

Klub formule 1 už nefunguje. Splnil svůj cíl - dostat formuli 1 do médií a povědomí veřejnosti - a tím pádem zanikl. Odmala jsem totiž fanouškem formulí. Když jsem byl malý kluk, tak formule dávali v televizi. Ale pak nastalo dlouhé období, kdy jsme se mohli maximálně něco dočíst v malém článku v novinách. My jsme chtěli tuto tradici obnovit.

* Fandíte nějaké stáji nebo pilotovi?

Nikdy jsem nefandil žádné. Jako malý jsem byl svědkem těch velmi nebezpečných formulí, každý rok zahynulo několik jezdců. Takže jsem se ani raději neupínal ke konkrétním jménům. Zajímalo mě férové a ambiciózní závodění.

Publikováno v týdeníku Ekonom, 31.3.2011