Pavel Kysilka: Česko má psychický blok k růstu

Naposledy na to před pár dny upozornily Financial Times v článku o střední Evropě - zatímco Polsko či Slovensko zažívají poměrně slušné časy a ekonomicky se jim daří, Česko a Maďarsko se propadají do recese. Zdejší ekonomika přitom podle ekonomů nemá žádné zásadní handicapy, kde to tedy vázne? „Problém je v naší hlavě,“ říká generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka.

* Zdejší ekonomika je podle ekonomů vcelku zdravá a výsledky by měly být o třídu lepší. Proč tomu tak není?

S českou ekonomikou je to podobné jako s člověkem, kterému lékaři naměří úplně stejnou vitální kapacitu plic, tepovou frekvenci a cholesterol jako před pěti lety, jenže dnes zaběhne deset kilometrů za daleko horší čas. A není k tomu objektivní důvod. Když jsme v roce 2007 zažívali hospodářský růst přes sedm procent, tak jsme na tom z hlediska těch tělesných charakteristik byli podobně jako dnes, přitom dnes jsme v poklesu.

* Co se tedy děje?

Samozřejmě zeslábla zahraniční poptávka a my jsme klíčově závislí na exportu. To ale platí i pro Slováky, Němce, Rakušany a Poláky. A přitom jejich ekonomiky rostou. My jsme jakýmsi „ostrůvkem nerůstu“. A hospodářská stagnace vždy bohužel znamená pokles zaměstnanosti, protože díky technologickému pokroku lze každý rok tytéž služby a zboží vyrobit s menšími nároky na lidskou práci. A nulový růst navíc vede k poklesu životní úrovně zaměstnaných lidí, protože stárnutí populace si vyžaduje stále větší přesun z jejich peněženky na financování penzí. Ale zpět k příčinám naší stagnace. Když se podíváme, jak české domácnosti nakupují zboží, zjistíme, že jejich poptávka klesá. Také firmy méně investují a šetří. Takže rozdíl v hospodářském růstu mezi námi a sousedními zeměmi musíme hledat ve vnitřních faktorech.

* Jinými slovy exportně jsme na tom relativně dobře, ale v samotném Česku se něco zadrhlo. Ale proč? Mají lidé méně peněz? Jsou na tom firmy finančně hůře?

Ne. Domácnosti a firmy jsou ve stejné kondici, jako byly plus minus před krizí. Abych se vrátil k té úvodní metafoře -když sportovní lékař ví, že jste na tom zdravotně stejně jako před lety, ale běháte horší časy, tak se s vámi začne bavit o vaší psychice, protože můžete mít nějaký blok. A přesně to se odehrává v Česku. Česko má psychický blok k růstu.

* Jak se to projevuje?

Domácnosti nejsou ochotny utrácet a namísto toho své finance ukládají. V České spořitelně to vidíme na tom, jak nám rostou vklady. Domácnosti jsou velmi zdrženlivé, všechno si čtyřikrát rozmyslí a každou korunu dvakrát otočí v ruce. Ne z nějaké osvícené střídmosti, nýbrž z obav z dalšího vývoje. A totéž stále více platí i o firmách, kterým se nechce investovat, protože cítí nejistotu ohledně budoucnosti. Když se podíváte na vývoj důvěry českých domácností v budoucnost, tak je nižší než po „lehmanovské explozi“ v roce 2008. Přitom tehdy byly noviny plné dramatických článků o konci kapitalismu, s dneškem se to nedá vůbec srovnat. A stejně Češi mají blbější náladu než tehdy. Na Slovensku je důvěra domácností zatím vyšší, i když je otázkou, jak dlouho vydrží. Je udržovaná optimistickou rétorikou tamní vlády, která ale nemusí být ve shodě s riziky dalšího vývoje. Zároveň je Slovensko na nižší ekonomické úrovni, z níž se lépe roste. To samé platí pro Polsko.

* Co ale bohatší Němci či Rakušané? Znamená to snad, že jejich hospodářský růst je způsoben čistě jejich větší důvěrou v budoucnost?

Rozhodně jim neklesá poptávka domácností a firem, nemají ten náš psychický blok. Mají větší historickou zkušenost s tržní ekonomikou, se střídáním lepších a horších časů. My Češi jsme navíc díky větší otevřenosti naší ekonomiky více citliví na dění venku, protože víme, jak úzce jsme svázáni s poptávkou ze zemí, jako je Německo. Další klíčová věc: v Česku je zejména na straně firem velmi nízká důvěra v kontinuitu hospodářských politik, legislativy, daňového nastavení a tak dále. Firmy v Česku včetně těch zahraničních nevěří, že to, co dělá jedna vláda, přežije tu následující. Už v minulosti získaly tuto zkušenost a potvrzují si ji „on-line“ - když jakákoli vláda s něčím přijde, tak opozice ihned ohlásí, že jakmile bude u moci, tak to změní. A nejde ani tak o to, jestli jde o změnu k lepšímu nebo horšímu. Někdy je důležité držet spíše kontinuitu, i když není ideální, než neustále dělat kotrmelce.

* Kolik zásadních reformních kroků se ale v posledních letech podařilo prosadit? Příliš jich nebylo...

Psychologicky není tolik důležité, jestli se něco zásadně změnilo. Jakmile lidé nevěří ve stabilitu a kontinuitu, jejich nejistota roste. Problémem jsou nesmiřitelné pozice a nepřátelská rétorika politiků - málokdy se najde téma, u něhož se vláda a opozice shodnou na společném národním zájmu. Spíše hledají každou příležitost k vzájemným útokům. A to hrozným způsobem zvyšuje nejistotu domácností i firem. V takové atmosféře se nám všem špatně kalkuluje, plánuje, investuje a utrácí.

* Současná vláda si jednu linii vytyčila -snížení rozpočtového schodku za každou cenu. Nakolik její škrty a daňová opatření přibrzďují ekonomiku?

Úsporné vládní balíčky včetně daňových změn mají menší reálný dopad na peněženky domácností a firem než na jejich psychiku. Lidé v novinách čtou, že vláda šetří a zvyšuje daně, ale málokdo si vypočte, jak se to dotkne jeho peněženky. Opět platí, že to lze dokumentovat na růstu úspor domácností a celkem dobré finanční situaci firem.

* Třeba ve státní správě se platy reálně snižují.

Ano, vždycky platí, že utrpí konkrétní domácnosti, firmy, sektory, ale v průměru platí, že nejde o drama. Žádné z těch opatření není tak silné, aby to vysvětlilo momentální míru recese české ekonomiky.

* Nakolik může současnou situaci ovlivnit aktuální plán vlády na zvýšení DPH?

Samozřejmě, že to bude mít reálný dopad. A vždycky to musíme promýšlet ze dvou stran - jak to pomůže státnímu rozpočtu a jak se kvůli tomu sníží koupěschopnost domácností a firem. V případě vyšších daní bude příspěvek do růstu cen jen o něco vyšší než půl procenta. Může to ale opět mít špatný psychologický dopad - znovu se utvrdí skeptický pohled domácností i firem, který povede k ještě větší opatrnosti.

* Znamená to, že by se vláda v tuto chvíli měla namísto dalšího škrtání soustředit na prolomení této psychologické bariéry?

Nevím. Nedokážu předpovědět, jestli je to správná, nebo špatná strategie. Proměnných je příliš mnoho: jsou tu nejistoty ohledně vývoje dluhové krize ve světě a v Evropě. Pokud nedojde k její eskalaci, tak je možné, že pohled trhů i lidí na úsporná opatření bude kritický. Budou si asi říkat, že politici zbytečně seškrtali výdaje na infrastrukturu nebo že zbytečně zvýšili DPH a přiškrtili tím jejich reálné příjmy a ekonomický růst a zvýšili nezaměstnanost o něco více, než bylo nutné. Ale může také dojít k tomu, že za měsíc něco bouchne, dluhová krize bude eskalovat a potom může nastat úplně opačná situace. Finanční trhy se budou velmi negativně dívat na země, které se svým nevyrovnaným rozpočtem nic nedělají, a budou je penalizovat v podobě vysokých úrokových sazeb, popřípadě poklesu kurzu měny. Pak bude zpětný pohled na vládní úsporná opatření spíše kladný. V České spořitelně mluvíme v této souvislosti o třech možných scénářích evropského vývoje v dalších dvanácti měsících.

* Které to jsou?

Prvnímu scénáři říkáme „japonský“ a přikládáme mu asi sedmdesátiprocentní pravděpodobnost. Šlo by v podstatě o jakési pokračování toho, co pozorujeme dnes. Evropa není v dobré kondici, ale zároveň tu nejsou žádné výbuchy, nepadají velké instituce, není ale politická odvaha a vůle řešit kořenové příčiny problémů a ekonomika kolísá mezi nulovým a jednoprocentním růstem. Pokračuje rozdělování Evropy na severní a jižní periferii, kde je dramaticky odlišná konkurenceschopnost. Nikdo z toho nemá velkou radost, nikdo ale nemůže říci, že nastala totální havárie.

* Proč ten scénář nazýváte „japonským“?

Protože Japonci se v takové situaci nacházejí už dlouhá léta, zvykli si a považují to za normální. Druhým scénářem je „klesající spirála“. Ten vychází z představy, že dojde k prohloubení krize a že se ukáže, že třeba Řecko není schopno se vypořádat se svými vlastními problémy dosavadním způsobem, který já osobně za řešení nepovažuji. Bude to zvyšovat nervozitu finančních trhů, povede to k různým politickým tenzím v Evropě a k eventuálnímu odchodu některých zemí z eurozóny, což může dočasně způsobit otřesy. V takovémto scénáři se Evropa propadá do mělčí recese, která zhoršuje i fiskální situaci, protože při recesi rostou výdaje státního rozpočtu a klesají příjmy. Vlády se budou snažit reagovat další fiskální konsolidací, která znovu zhorší ekonomickou výkonnost, a proto mluvíme o klesající spirále. Tomuto scénáři dnes dáváme pětadvacetiprocentní pravděpodobnost.

* Třetí „lehmanovský“ scénář je nejkatastrofičtější?

Nepřikládáme mu teď velkou váhu, ale vyloučit ho nelze. Spočívá v tom, že může dojít ke kolapsu nějaké systémově důležité finanční instituce, který vyvolá paniku. Evropa se znovu národně uzavře do sebe a dojde k hlubokému ekonomickému propadu. I z toho by se samozřejmě celková evropská ekonomika nějak dostala, tak jako se to podařilo po pádu Lehman Brothers. Ale bylo by to velmi bolestivé a mohlo by to vést i k opakované a prudší recesi, než jsme byli svědky v roce 2009.

* Zmínil jste případný odchod Řecka z eurozóny - copak to by nenaplňovalo „lehmanovský scénář“?

Ne. Pokud by se dobře organizačně a technicky provedl, vnitropoliticky a mezinárodněpoliticky, tedy i komunikačně dobře připravil, mohl by znamenat pro eurozónu úlevu a pro Řecko součást řešení. Ale souhlasím, že riziko paniky a stočení pozornosti na Portugalsko a Španělsko je nemalé.

Z měkkých drog na heroin

* Evropská centrální banka teď ohlásila dlouho očekávaný krok. Začne nakupovat dluhopisy problémových zemí, což někteří ekonomové - i když jich byla menšina -kritizovali. Jakému z vašich scénářů ten krok nahrává?

Situaci to samozřejmě krátkodobě a opticky zlepší, asi jako když si při horečce vezmete acylpyrin. Ale tím jenom získáme čas. A naprosto klíčové je, jak s ním politici naloží. Když v mezidobí nebude následovat skutečné řešení současné krize, bude to jen znamení, že jednotlivé země to nemusejí přehánět s rozpočtovou kázní a strukturálními reformami - za což by je finanční trhy začaly právem trestat vysokými úrokovými sazbami. Když Evropská centrální banka spustí „tiskárnu peněz“, vytáhne hříšníky na chvíli z bryndy. Zkrátka se tím zvyšuje morální hazard a to je špatné pro organismus evropské ekonomiky.

* Co když navrhovatelé tohoto řešení spoléhají na to, že tiskárna peněz spustí inflaci, která umaže reálnou hodnotu dluhů a pomůže tak dlužníkům?

To by mělo fatální nedozírné následky. Předlužené evropské země by tím přešly z konzumace měkkých drog - nákupu jejich dluhopisů Evropskou centrální bankou - rovnou na heroin.

* V čem tedy spočívá to zásadní řešení, které evropští politici stále odkládají?

Když máte zánět slepého střeva, doktor jej musí vyříznout. Podobně země, které jsou v dlouhodobém problému, musejí srovnat svoje rozpočty a udělat nezbytné strukturální reformy, například ty penzijní nebo na trhu práce, jako to udělalo před pár lety Německo a pokračuje v nich. Itálie v oblasti strukturálních reforem dělá určité kroky, které jsou sice polovičaté, ale dělá alespoň něco. Potom je tu Řecko a Španělsko, u nichž je řešení velmi obtížné.

* Natolik, že by měly z eurozóny odejít?

Ano i ne. Řešením je buď vnitřní, nebo vnější devalvace. Vnější devalvace znamená, že by nejprve musely mít co devalvovat, tedy vlastní měnu. Čili nejprve by musely vystoupit z eurozóny, zavést vlastní měnu a ještě navíc ji devalvovat. Anebo by mohly přistoupit k vnitřní devalvaci, jakou udělali Lotyšové. Ti ze zcela pragmatických a prestižních důvodů odmítli devalvovat svou měnu mimo jiné proto, že devadesát procent úvěrů v lotyšské ekonomice bylo v cizích měnách. Devalvací by zlikvidovali schopnost domácností a firem tyto dluhy splácet. Namísto toho našli dost síly a étosu a řekli si, že si tím musejí projít. Utáhli si opasky, drsným způsobem srazili mzdy ve státním sektoru a následně i v privátním. Proběhlo to bez stávek, protože si lidé řekli, že jim to stojí za to, že si stejně žili nad poměry. A dnes už jsou opět na růstové trajektorii. Sice zatím nedosáhli předchozí úrovně, ale rostou.

* Obava z těchto drastických škrtů je v Řecku a Španělsku jasná - lidé se bojí, že jakmile se jednou začnou srážet mzdy a škrtat v rozpočtu, nemocnou ekonomiku to ještě více přidusí. To se v Lotyšsku nestalo?

Samozřejmě, ale oni měli obrovský problém už předtím a dál by se prohluboval. Proto i v Řecku pomůže jen drsná vnitřní nebo vnější devalvace. Ekonom samozřejmě může jen těžko odpovědět na to, jestli Řekové podobně jako Lotyši mohou najít dost síly tím projít. Zdá se, že ne. To je ale spíše otázka pro sociology a politology.

* Když Evropská centrální banka začne skupovat řecké či španělské dluhopisy, šance na radikální řezy to spíše sníží. Nemá ale její šéf Mario Draghi pravdu, když říká, že hlavní problém je v evropských bankách? Když se mu touto cestou podaří zklidnit situaci, nebudou radikální kroky potřeba.

Všichni vědí, že jde jen o kupování času. A když nebude ten čas naplněn důvěryhodnými opatřeními na straně strukturálních reforem, může Evropská centrální banka ztratit důvěryhodnost. Draghi je pod tvrdým tlakem svých kolegů ve vedení Evropské centrální banky. Němci jsou proti tomu, aby banka politikům vůbec takový čas kupovala. Nechtějí to dnes problémovým zemím ulehčovat, říkají, že ztratí chuť a odvahu jít do reforem. Francouzi a Italové chtějí pro sebe koupit čas k řešení, to by byla lepší varianta, nebo kamuflovat svoje neřešení. Draghi stojí mezi mlýnskými kameny.

* Evropská centrální banka už do systému nalila přibližně bilion eur. V Americe přitom v roce 2008 stačilo na záchranu bank sedm set miliard dolarů. Jak to, že jsou evropské banky stále v tak velkých problémech?

Na rozdíl od Ameriky v Evropě existuje silná symbióza bank a státu. Je to vražedná záležitost a je to špatná hra na obou stranách - bankéřů i politiků, kteří po desetiletí seděli vedle sebe na židli, vzájemně se drželi ve svých pozicích a jeden zvyšoval závislost na druhém. Banky financovaly státní dluhy, kupovaly státní dluhopisy. Proto dnes vzniká otázka, komu se více pomáhá. Bankám, nebo státům? Když Evropská centrální banka spustí obrazně řečeno „tiskárnu“ na peníze, dá v podstatě další peníze bankám, aby mohly kupovat vládní dluhy a aby udržely to, co už nakoupily. Takže se pomáhá jak zadluženým vládám, tak bankám, protože jsou v obrovské symbióze. Ideální by bylo, kdyby se vlády dostaly z problémů, Evropská centrální banka jim nemusela pomáhat a banky, které nakoupily státní dluhopisy, by najednou měly jakžtakž kvalitní aktivum. Jenže to se neděje. Když vlády své problémy nevyřeší, hrozí proto problémy velkých bank.

* Jak v této souvislosti rozumět aktuálním zprávám, že z bank v problémových zemích odtékají peníze do zahraničí?

Z Řecka i ze Španělska teď skutečně odtéká hodně peněz. Nejde ale o to, že by si zahraniční banky z těchto zemí stahovaly finance. Sami Řekové nebo Španělé berou svoji hotovost a přesouvají ji do jiných zemí. Tak jako to dělali Slováci v lednu 1993. To byl ve finále argument, který přesvědčil tehdejšího premiéra Klause pro měnovou odluku. Slováci také nevěřili tomu, že vydrží měnová unie nebo že slovenská ekonomika bude dostatečně silná, aby si po případném rozdělení společné měny uhlídala kurz na stejné úrovni. Proto ukládali svoji likviditu do českých bank a hrozilo to likvidním kolapsem. Takový scénář se teď opakuje v Evropě.

* Má to přitom dopady i na firmy. Když si chce nějaká společnost vzít úvěr od italské banky, která je zatížena drahými dluhopisy své vlády, může mu úrok vyšplhat na deset procent. Proč by raději nešel do Rakouska, kde to bude polovic?

Souhlasím. Evropa se teď ekonomicky a finančně dezintegruje a země se od sebe vzdalují. To pochopitelně vyvolává i velké politické napětí, protože dnes jsou zájmy třeba dvou klíčových zemí - Francie a Německa - odlišné. A zájem severu Evropy je zase odlišný od jihu. Konkurenceschopnost a ekonomický cyklus jsou dnes v Evropě velmi rozdílné. Každá země by dnes dramaticky potřebovala jinou měnovou politiku než tu jednu společnou, která je vázána na euro. Obrovsky to snižuje prostor ke shodě a nalézání společných řešení.

* České spořitelně i jejím konkurentům se ale na zdejším trhu navzdory vašim pesimistickým slovům daří. Čím to je?

Ano, platí to pro všech zdejších čtyřicet tři bank. Obchodní model českých bank je úplně jiný, než jsme to viděli u velkých evropských a světových jmen. To byly banky, které se do značné míry věnovaly mezinárodnímu byznysu a hodně peněz investovaly na finančních trzích. Zároveň ale nebyly schopny se financovat z úspor svých klientů. Nějakou dobu to fungovalo, dokonce to bylo výnosnější. Byli jsme dokonce analytiky často napomínáni, abychom vydělávali více, přesně podle jejich vzoru. Naštěstí k tomu v Česku nedošlo. Pokud tady někdo kupoval cenné papíry, tak pouze jako doplňkový byznys. Zároveň mají české banky výhodu, že se financují čistě ze strany svých klientů. Proto má Česko a střední Evropa před sebou přece jen daleko lepší perspektivu než západní Evropa - startujeme z daleko nižších pozic, kdy saturace finančními produkty je zde daleko menší než ve vyspělých západních zemích.

* To mluvíte o hypotékách?

Ano, myslím tím hypotéky, úvěry, ale i penzijní a životní pojištění, jejichž držení je v zahraničí často několikanásobně vyšší než v Česku. Takže i kdyby samotné ekonomiky v regionu nerostly, bankovní a finanční sektor tady růst může. Navíc je tu bolestivá zkušenost z devadesátých let, kdy díky špatnému hospodaření byla řada bank zavřena. Čeští bankéři se poučili.

* Nakolik tedy platí, že si zahraniční mateřské banky stahují veškeré zisky z úspěšných českých bank zpátky? Co třeba v případě Erste Bank a České spořitelny?

Neplatí to vůbec. Kdyby to některá z bank udělala, tak ostatní zajásají, protože domácí banku to oslabí. Nemohla by podnikat v tak velkém rozsahu jako předtím a konkurenti by s chutí skočili na její místo. Zároveň platí, že zahraniční „matky“ jako skupiny musejí vydělávat, to lze nejlépe v Česku, na Slovensku, byly by proti sobě, kdyby se právě zde samy oslabily.

* Jak velkou část tedy odvádíte do Rakouska?

Zhruba třetinu našeho zisku, dvě třetiny zůstávají tady. Ve srovnání s jinými bankami v Evropské unii je to nadprůměrně velké množství. Dokonce bych řekl, že zdejší banky jsou překapitalizované. Ani likvidita odsud neproudí pryč, protože tady je možno ji uplatnit daleko lépe než ve vyspělých zemích západní Evropy. Nad tím vším je navíc ještě pojistka národních dohledů v podobě České národní banky, která dbá na to, aby k nadměrnému odvádění kapitálu nedocházelo.

* Slovenský ministr financí Mikloš - který rozhodně není zastánce eura - tvrdí, že zavedení této měny pro Slovensko dnes znamená zhruba o procento vyšší růst HDP než bez něj. v česku to naopak vypadá, že si všichni oddechli, že právě teď euro nemáme. jak je to s jeho případnou prospěšností pro čechy?

V krátkodobém pohledu musí i velmi silný zastánce eura přiznat, že v současné turbulentní době je jednoznačně výhodné mít domácí měnu. Když se podíváte, kolik dnes platí česká vláda za svůj dluhopis a kolik platí třeba Rakousko, jsme na tom lépe. Máme nižší úroky než Slovensko, Rakousko, Itálie, Francie a je to právě díky české koruně. Z dlouhodobého hlediska ale euro může být pro země, které patří do evropské měnové unie, prospěšné.

* Myslíte svou ekonomickou strukturou?

Přesně tak. Tím, co v roce 1961 kanadský ekonom Robert Mundell nazval „optimální měnovou zónou“. Čili: euro může mít své výhody, ale ty se neuplatňují při dnešním složení eurozóny. Podle Mundellových kritérií by do společné zóny s Německem, Rakouskem, Belgií, Nizozemskem, Finskem (ale i Českem a Slovenskem) nemělo patřit třeba Řecko, Portugalsko ani Španělsko. Neříkám, že se tam neudrží. Ale eurozóna tím ztrácí kvalitu a ty země se nemohou dostat ze svých problémů.

* Co se vlastně bude dít s korunou, když se bude euro propadat do složitějších problémů?

Trhy nevědí, kam nás zařadit. Po první „lehmanovské krizi“ byla koruna chvíli na dvaceti devíti za euro, skoro na třiceti. Někdy nás zkrátka trhy - protože nejsou úplně racionální a chovají se stádně - hodí do jednoho balíku s problémovými zeměmi. Někdy nás zase považují za Švýcarsko uprostřed střední Evropy, což také není pravda. Proto občas sledujeme ta kyvadlová přestřelení na obě strany.

* Co nálady finančních trhů ovlivňuje?

Každá ekonomika má dlouhou řadu charakteristik, ale trhy se zaměřují právě jen na tu z nich, která se zrovna dostala „do módy“, protože se v některé zemi ukázala být velmi problematickou.

* v tom případě ale česko vypadá relativně dobře.

Přesně tak. Klidně se vám stane, že Česko, protože zrovna neroste, je finančními trhy - tedy jak se říká tisíci mladých kluků nebo holek u svých počítačů - vhozeno do jednoho pytle třeba s Maďarskem. Někde ve světě se pak stane průšvih jiného typu a najednou všichni stočí svůj pohled na někoho jiného. Jsou pak toho plné noviny, ale za čtrnáct dní přijde jiná alarmistická móda.

* Znamená to, že pokud hodnota eura bude klesat, je to pro českou korunu stále docela dobré?

Koruna bude vůči euru dlouhodobě posilovat a přes občasnou nenáladu trhů ukazovat, že se neveze na děravé lodi. Zároveň platí, že zdraví eurozóny a její měny je i naším velkým zájmem.

*Objevuje se v bankovnictví ve vztahu ke klientům nějaký trend, který třeba přinesla ekonomická krize?

Krize dramaticky zvýšila opatrnost lidí a ta nějakou dobu vydrží. Nejde jen o obezřetnost vůči bankám, ale vůči veškerému utrácení. Při poradenství musíme investovat daleko více času do kontaktu s klienty, bavit se s nimi o jejich životní situaci a hledat řešení, než se rozhodnou koupit jakýkoli produkt a službu. Před čtyřmi lety bylo daleko snazší naši práci prodat. Nikdy už nenastane situace, že se budou klienti přizpůsobovat bance. Vždycky banky -a to platí nejen pro banky - musejí dnes dělat o mnoho více vstřícných kroků vůči svým klientům, což je samozřejmě dobře a správně. „Bankéřština“ se dnes posunula od financí a výpočtů k hledání řešení různých životních situací, fází života, potřeb firem, měst. Je to hrozně zajímavá práce.

Publikováno v týdeníku Respekt, 10. 9. 2012