Pavel Kysilka: Česká ekonomika neroste

Nad takovým to povzdechem ekonoma se s vysokou pravděpodobností pohorší pár celebrit z intelektuálních kruhů a doprovodí svůj postoj kritickým pohledem na modloslužebnost ekonomů k zlatému teleti hospodářského růstu. Ekonomická věda opravdu předpokládá, že typický většinový člověk, tedy lidé jako celek, se chtějí mít zítra lépe než dnes, přejí si, aby se jejich dětem vedlo lépe než jim a jsou ochotni o to usilovat.

S touhou mít se stále lépe souvisí i další přirozené vlastnosti lidí – vynalézavost, zvídavost, objevování, tvořivost, hravost. Ty mimo jiné způsobují, že jsme schopní vytvářet stejné množství hodnot jako v minulosti se stále menším vynaložením našeho času a energie.

Když ekonomika neroste, tedy pokud vytváříme z roku na rok neměnné množství hodnot, je k jejich tvorbě třeba méně a méně práce, a roste tak nezaměstnanost se všemi jejími vážnými negativními důsledky pro jednotlivce a společnost. Česká ekonomika dosáhne smutné dvojciferné nezaměstnanosti, pokud se její meziroční stagnace ještě dvakrát třikrát zopakuje. Naopak k poklesu nezaměstnanosti bychom potřebovali růst mezi dvěma a třemi procenty ročně – taková je totiž naše dnešní schopnost zvyšovat účinnost (produktivnost) naší práce.

Stárnutí populace lze vyvážit jen produktivitou

Dlouhodobě je tu jedna vážná okolnost – stárnutí naší populace, tedy klesající podíl (a při stejné populaci i klesající absolutní množství ) lidí v produktivní části života, tedy zhruba ve věkovém rozmezí 20–65 let.

Pokud bychom při stagnující populaci chtěli alespoň mírně, ale viditelně zvyšovat naši životní úroveň, musel by nárůst produktivity lidské práce pokrýt tuto ambici + pokles počtu lidí v pracovním věku. Účinnost práce by se proto ročně musela zvyšovat aspoň o pět procent.

Hodnoty se vytvářejí v dílnách, ateliérech, na polích, ve studiích, na pódiích, v učebnách, laboratořích atd. Statistiky nám nicméně říkají, že dlouhodobě se daří tvorbě všech duševních, materiálních a duchovních hodnot tam, kde má domov moderní, inovativní průmysl. To platí v jednadvacátém století stejně jako v devatenáctém. Po roce 2000 pozorujeme velmi silnou kladnou závislost mezi celkovým růstem tvorby hodnot (HDP) v jednotlivých zemích a podílem průmyslu v jejich ekonomice. Ty země, které úspěšně čelí důsledkům stárnutí své populace, vsadily správně na jediný správný faktor, který může zvyšovat produktivitu práce v jednadvacátém století, a to potřebným nadprůměrným tempem. Tím faktorem je správná struktura a vysoká kvalita vzdělání. Správnou strukturou přitom osvícené země přirozeně rozumí dostatečně vysoký podíl technických a přírodovědných oborů, jinak řečeno jejich správný poměr k oborům humanitním.

Nepopulární matematika a konkurenceschopnost

V mezinárodním srovnání existuje slušná závislost mezi podílem absolventů technických a přírodovědných oborů a ekonomickým růstem na obyvatele. Podobně silnou vazbu je vidět mezi úrovní matematických znalostí středoškoláků a právě podílem absolventů technických a přírodovědných oborů v různých zemích.

A světe div se: čím vyšší je tento podíl, tím vyšší je inovativnost v dané zemi měřená třeba počtem patentů k velikosti země. A vyšší inovativnost rovná se vyšší produktivita, která jediná dnes dokáže zajistit lidmi očekávaný růst jejich životního standardu při poklesu podílu populace v pracovním věku.

V Česku jsme v této dnes klíčové národní „disciplíně“ ztratili dvě dekády. Eroduje schopnost mladých lidí uplatnit se doma i venku, podvazuje se dlouhodobá konkurenceschopnost Česka. Mladí si vybírají obory podle kritéria „aby tam nechtěli matiku“. Ta je nepopulární, protože vyžaduje kázeň, práci a soustavnost.

To jsou v dnešní infantilní Evropě, nás nevyjímaje, hodnoty na ústupu, protože byly a jsou neslučitelné s heslem „užít si“ – na cizí účet, dodávám. Humanitní obory jsou krásné a nezastupitelné. Kdo je jimi nedotčen, kulhá na jednu nohu. Na kterou nohu dnes ale kulháme ve vzdělání v Česku, je jasné.

Stát dlouhodobě nezvládá široko daleko nejdůležitější faktor individuálního a národního úspěchu v jednadvacátém století. Propadáme se v mezinárodním srovnání v kvalitě školského vzdělávání a jeho struktura je špatná. I pouhé vyjmenování příznaků a příčin tohoto stavu jde daleko za možnosti tohoto článku.

Na závěr si dovolím vrátit se obloučkem zpět k úvodu celé úvahy: alespoň elementární povědomí o nejzákladnějších poznatcích ekonomické vědy by mělo být součástí výbavy každého intelektuála, který aspiruje na přijatelnou úroveň své vlastní kulturnosti. Chce to jen intelektuální disciplínu a trochu pokory. Třeba by se tím řešila i jedna z hlubších příčin popsaného problému.

Publikováno v HN, 24.6.2013