Jiří Schwarz: Rozpočtové déja vu

Poslední zprávy o současném ekonomickém vývoji poněkud tlumí optimismus pro příští rok. Kalouskovo ministerstvo financí navrhlo státní rozpočet na rok 2012 s očekávaným deficitem 105 miliard korun při odhadovaném dvouapůlprocentním ekonomickém růstu. Nejsou tato čísla ale už nereálná?

Česká národní banka tak optimistická není a v příštím roce odhaduje přírůstek hrubého domácího produktu (HDP) v naší zemi o 2,2 procenta. Stále méně optimismu slyšíme i ze sousedního Německa, na kterém jsme silně ekonomicky závislí, neboť tam směřuje téměř třetina našeho vývozu. Zatímco v prvním letošním čtvrtletí rostla německá ekonomika o 1,3 procenta oproti předchozímu kvartálu, ve druhém se její růst zpomalil na jednu desetinu. Německý ministr financí Wolfgang Schäuble hovoří dokonce o sedmi hubených letech, kterými bude muset projít světové hospodářství. Odhad ekonomického růstu v Německu pro rok 2012 zůstává v polovině září 2011 na dvou procentech. Oslabování akciového trhu z důvodu rostoucí nejistoty a rostoucí cena zlata ze stejného důvodu jsou dalšími signály narůstajících obav. Situaci navíc komplikují členské země eurozóny se špatnou fiskální disciplínou – Řecko, Portugalsko, Španělsko a Itálie, jejichž hospodářské problémy zvyšují napětí v eurozóně. Z řídicího výboru Evropské centrální banky (ECB) odstoupil Jürgen Stark, považovaný za jejího hlavního ekonoma. Po bývalém guvernérovi Bundesbanky je již druhým zástupcem Německa, který odstoupil z vrcholného orgánu ECB na protest proti nákupu státních obligací bankrotujících zemí eurozóny. ECB přitom zákaz nákupu obligací na primárním trhu obchází jejich nákupem z portfolií bank bankrotujících zemí, čímž ohrožuje budoucí stabilitu eura.

Ekonomické informace přicházející z různých koutů světa se začínají podobat těm, s nimiž jsme se setkávali po prázdninách roku 2008. Pokud by se jejich obsah neměnil a jejich frekvence a efekty by se začaly stupňovat, patrně by globální ekonomická krize nabrala tvar písmene „W“. Pak by se brzy i naše ekonomika ocitla na prahu druhé fáze s podobnými důsledky pro státní rozpočet, jako měla první fáze hospodářského poklesu.

Připomeňme si několik čísel: po prázdninách 2008 Ministerstvo financí ČR počítalo pro rok 2009 s ekonomickým růstem 4,8 procenta. Plánované rozpočtové příjmy roku 2009 činily 1114 miliard korun a výdaje 1152 miliard korun. Plánovaný deficit ve výši 38 miliard se v důsledku hospodářského poklesu v roce 2009 zvýšil pětinásobně, na 192 miliard korun! Ministerstvo financí na počátku roku 2009 plánovalo pro rok 2012 rozpočtový deficit ve výši jednoho procenta HDP.

Pro příští rok připravuje česká vláda deficitní rozpočet ve výši 3,5 procenta HDP. Díky evropským fondům ve výši 101,5 miliard korun zvýšilo ministerstvo financí oproti předchozímu návrhu adekvátně rozpočtové výdaje, které jsou o deset miliard vyšší než v tomto roce 2011. Patrně na tom nejsme tak zle, když náš úsporný rozpočet může být ještě růstový! Je zřejmé, že ministři koaliční vlády jsou spíše ministry svých stran, kteří hlavně dbají na to, aby si jejich úřad nepohoršil ve srovnání s resorty jejich stranických konkurentů ve vládě. Asi se bojí, že s menším množstvím disponibilních veřejných financí by se zhoršil jejich mediální obraz, klesly by jejich stranické preference a snížila by se pravděpodobnost jejich znovuzvolení.

Je třeba hledat další rozpočtové úspory ve snižování zbytečné byrokracie, a to v celé hierarchii – od státu, přes kraje, po obce! Zcela falešnou cestou je snaha o zvyšování rozpočtových příjmů dalším podvazováním ekonomické iniciativy. Například zrušením derogací, představujících bezplatné přidělování emisních povolenek firmám. Tuto výhodu pro české a polské firmy v EU během českého předsednictví vyjednala Topolánkova vláda. Firmy za očekávané příjmy z prodeje povolenek připravily investiční projekty za cca 150 miliard korun. Národní plán investic vytvořený na základě návrhů firem by vláda měla odeslat do konce září do Bruselu. Tyto investice by měly vést nejen k povzbuzení naší ekonomiky, ale také k racionálnímu snížení CO2 a dalších emisí. Díky tvorbě zdola nehrozí, že derogace bude stejným „propadákem“ jako tolik medializovaný vládní projekt Zelená úsporám. Podnikoví manažeři přece jen vědí lépe než politici, kam investovat.

Publikováno v LN, 16.9.2011