Jiří Schwarz: Eurobondy: cesta k politické unii

Když se v druhé polovině devadesátých let debatovalo o zavedení Hospodářské a měnové unie (EMU) s jednotnou měnou, považovali mnozí ekonomové tento projekt za udržitelný jen v podmínkách fiskální a politické unie. Fiskální unie neznamená jen koordinaci dosud nezávislých národních fiskálních politik, nýbrž postupné zavedení jednotných rozpočtových pravidel.

Obdobně jako měnová unie znamenala nahrazení národních měn eurem, Evropská fiskální unie by znamenala nahrazení národních rozpočtových politik (a to jak příjmových, tak výdajových) jednotnou evropskou rozpočtovou politikou.

Rozpočtová politika, na rozdíl od měnové politiky členských zemí eurozóny, doposud zůstává doménou demokratického politického rozhodování na národní úrovni. V Evropské unii svrchovaných států nelze zavést jednotná rozpočtová pravidla bez řízené koordinace národních hospodářských politik. To nelze uskutečnit bez postoupení některých výsadních pravomocí svrchovaného státu.

Patří mezi ně daňový monopol, což znamená jak zavádění daní, tak změny jejich výše. Stejně k nim patří i stanovení výše rozpočtových výdajů včetně systémů sociálních podpor a zabezpečení.

Pobdobně jako se země EMU zřekly svých měnových pravomocí ve prospěch Evropské centrální banky, budou se členské země budoucí Evropské fiskální unie muset zříci svých fiskálních pravomocí.

Nyní stojí eurozóna na prahu další etapy prohlubování integrace. Klíčem k jeho překročení je povolení vydávání eurobondů (euroobligací) členským zemím EMU.

Po vydávání eurobondů volají ministři financí těch zemí eurozóny, které se potýkají s největší rozpočtovou nerovnováhou. Po Řecku, Španělsku, Portugalsku zazněl tento požadavek snad nejsilněji z úst italského ministra financí Giulia Tremontiho. Splácení veřejného dluhu se stává v těchto zemích stále větším problémem. Vzhledem ke ztrátě důvěry a rostoucí hrozbě státního bankrotu jsou věřitelé ochotni těmto zemím poskytovat další finanční prostředky jen za vyšší úrokovou sazbu. To prodražuje splácení dluhů, odčerpává finance z ekonomiky a podvazuje ekonomický růst. Pokud by předlužené země mohly získávat finance na splácení vydáváním a prodejem eurobondů, je jisté, že by si půjčovaly levněji. Kredibilita EMU s Německem, Rakouskem, Nizozemskem, Belgií, Lucemburskem, Finskem, Estonskem, Slovinskem a Slovenskem je vyšší než důvěryhodnost vyjmenovaných zemí na jihu eurozóny.

Co by to znamenalo? Na jedné straně by země EMU s největšími rozpočtovými problémy pravděpodobně levněji obnovily svou fiskální rovnováhu, na druhé straně by na jejich dluhy doplácely ekonomiky se zdravějšími veřejnými financemi. Je vysoce pravděpodobné, že po uvedení eurobondů na finanční trh by si německá nebo rakouská vláda musela půjčovat na krytí svého dluhu za vyšší úrok. Eurobondy by jistě byly spojeny s vyšším úvěrovým rizikem než dosud vydávané obligace německé nebo rakouské vlády. Pro německé či rakouské daňové poplatníky by to znamenalo větší daňovou zátěž. Prostřednictvím eurobondů by na ně byla přenesena část daňového břemena italských, řeckých a dalších daňových poplatníků ze zemí s neodpovědnými a rozhazovačnými politiky, které si svobodně zvolili.

Nelze očekávat, že by němečtí, rakouští, nizozemští, slovenští a jiní daňoví poplatníci ze zemí s lepší fiskální disciplínou dlouhodobě dobrovolně přispívali na nehospodárnost v Řecku, Itálii a jinde v EMU. Prostřednictvím svých politiků by chtěli prosadit jednotná rozpočtová pravidla vedoucí k fiskální disciplíně – Evropské fiskální unii. Rozpočet je doménou politického rozhodování, které je suverénní kompetencí státu. Bez jejího postoupení do Bruselu, tedy bez ukročení k Evropské politické unii, je zavedení jednotných fiskálních pravidel nemožné. Národní hospodářská politika by se v evropském hospodářském mechanismu politické unie rozpustila jako kostka cukru.

Publikováno v LN, 16.8.2011