Jiří Rusnok: Reformy během krize? Bohužel ano

Hospodářské reformy se nejlépe dělají, když země prochází ekonomickým růstem. A nejvíc bývají potřeba tehdy, když se něco nedaří - třeba právě v době, kdy ekonomika neroste. Bohužel, v České republice stále potřebujeme nejen změny reagující na recesi, ale i ty, které jsou potřebné dlouhodobě.

O tom, že Česká republika potřebuje reformu systému penzí a sociálního zabezpečení vůbec - protože nejde zdaleka jen o starobní důchody -, se hovoří snad od poloviny devadesátých let.

Stejně tak ale potřebuje snížit vedlejší náklady práce, zpružnit pracovní trh, změnit zaostávající vzdělávací systém, zajistit racionálnější fungování zdravotní soustavy (včetně hospodárnosti chodu nemocnic a opatření proti korupci) a veřejného zdravotního pojištění, v neposlední řadě dále zlepšovat vymahatelnost práva… a ještě pár dalších důležitých změn podporujících dlouhodobý růst i udržitelnost veřejných financí.

Do řady opatření se nikomu dlouho nechtělo buď proto, že v době růstu nebylo to, jak jsou naléhavá, zřejmé, anebo prostě proto, že jsou nepopulární. Když se konečně začalo na poli reforem něco dít, přichází (či spíše přišlo) období celosvětové stagnace.

Příliš mnoho zajíců

A tak se zdá, že namísto škrtů ve státních financích a místo spouštění náročných operací typu reformy penzí by měl naopak přijít růst státních výdajů k podpoře ekonomiky. Namísto zavádění dalších přímých plateb u lékaře či zpřísňování podmínek pro poskytování různých dávek by měl stát občanům nechat či přímo dát co nejvíc peněz, aby podpořil spotřebu.

Jenže právě to by byla cesta do řecké pasti. Nehledě na to, že se podobné úvahy nyní vedou i v dalších zemích. Především v USA se stalo hitem uvažování, zda si rozpočtové reformy a odpisy aktiv může chřadnoucí ekonomika dovolit. Zda nepotřebuje naopak investice, aby nezkolabovala.

Vlády se tak dostávají do začarovaného kruhu, který dobře znají centrální bankéři, pokud například chtějí omezovat inflaci, ale zároveň politici volají po podpoře růstu - a ještě navíc třeba nepříjemně posiluje domácí měna (a přitom vzlíná inflace v důsledku nějakého externího nákladového šoku). Jako kdyby měl člověk s jednou puškou ve stejný okamžik honit několik zajíců.

Bankéři dobře vědí, že s jedním nástrojem lze sledovat jen jeden cíl. Vlády jsou na tom podobně. A dnes nemají vedle rozpočtu v rukou téměř nic. Drtivá většina z nich se totiž už dávno vzdala vlivu na centrální banky, aby řídily měnovou politiku podle jejich zadání. V nejsilnější části Evropy se pak tato měnová politika předala na nadnárodní úroveň. A především, dnes jsou sazby úroků tak nízko a v otázce úvěrů nepředstavuje úzké hrdlo cena peněz, nýbrž riziko, že měnovou politikou se dá snad něco zkazit, ale máloco zachránit.

Takže to vypadá, jako by vlády stály mezi dvěma zly - zaříznutím ekonomického růstu a riskantní hrou se zadlužením. V Česku to ale tak úplně neplatí. Ono zlo zastavení růstu je totiž dáno především vnějšími faktory.

Podíváme-li se na USA, o nichž byla řeč na začátku, pak je tato ekonomika spíše uzavřená. Domácí poptávka je pro ni klíčová. Stejně tak na starém kontinentu - jednotlivé země eurozóny jsou vysoce otevřené, eurozóna jako celek je ale už mnohem uzavřenější. Pokud má mít stimulace domácí poptávky nějaký smysl, pak synchronizovaně právě v eurozóně jako celku. Případně v Evropské unii jako celku.

Stimulace domácí poptávky v České republice izolovaně od zbytku zemí unie by z velké části podpořila dovoz. Jestliže například někteří po začátku recese doporučovali zvyšovat důchody k podpoře poptávky po potravinách a předmětech základní spotřeby, prokázali tím velmi malý smysl pro realitu. Neboť i v těchto zbožových skupinách je dnes import mimořádně silný.

Boj o důvěru

Samozřejmě má stále smysl snažit se o dodatečné příjmy rozpočtu. V tomto případě se spíš nabízí posilování daní z majetku a exkluzivní spotřeby, případně zdraví závadné spotřeby alkoholu a tabáku než další zatěžování tvorby pracovních míst nebo dušení podnikatelů a živnostníků.

Především ale zdejší ekonomika, jejíž renomé díky stále ještě relativně udržitelnému stavu veřejných financí nyní spíše posiluje, potřebuje reformy, které přitáhnou kapitál a dlouhodobé investice. To znamená především posilování vymahatelnosti práva, zvyšování vzdělanosti obyvatel a nastartování změn, které podpoří dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.

Konkurence v boji o důvěru o pár zemí oslabila. Takže samotné vysílání signálů může mít mnohem větší význam než doposud. Právě teď se nám taková investice může vrátit velice brzo.

Je přitom jasné, že si státní finance nemohou dovolit start všech těchto reforem podle původního plánu. Kdo ztratil zaměstnání, také se asi nepustí zrovna do přestavby domu. Jakémukoli takovému odkladu by měla předcházet analýza, odklad by měl být zdůvodněný a obsahovat nový harmonogram. Tak bude působit důvěryhodně a transparentně.

Pokud se ale někdo těší, že nástup krize vysloveně znamená nutnost návratu k mejdanu na úvěr, musí spoléhat na nezodpovědnost politiků. A zrovna ta nám přitom tolik vadí.

Publikováno v HN, 4.11.2011