Projev premiéra Fialy na veřejném senátním slyšení „Přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma“

Premiér Petr Fiala pronesl projev na veřejném senátním slyšení „Přesun velvyslanectví ČR do Jeruzaléma“, 29. května 2025.

Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo, senátorky a senátoři, vzácní hosté, dámy a pánové, děkuji za pozvání na veřejné slyšení, které se týká otázky naší ambasády v Izraeli.

Slyšení se koná ve velmi rozjitřené atmosféře, všichni sledujeme v Pásmu Gazy, které vyvolává diskuse v České republice. Mnozí lidé mi říkali „proč tam jdete, pane předsedo vlády, vždyť to bude nepříjemné, složité a kontroverzní.“ Já jsem se ale nikdy nevyhýbal tématům, která jsou složitá, ani tomu, aby byla diskutována v komplikované době. Já se tady pokusím nabídnout vyvážený pohled na celou věc. Vyvážený – možná u tak rozjitřeného tématu – úplně nikoho neuspokojí, ale nemyslím si, že by to mělo automaticky znamenat, že takový pohled není správný.

Před časem se tím zabývala Poslanecká sněmovna, která už 10. října 2023, tedy pouhé 3 dny po teroristickém útoku Hamásu na Izrael, přijala usnesení, aby vláda ve vhodném okamžiku iniciovala přesun české ambasády z Tel Avivu do Jeruzaléma.

Toto rozhodnutí samozřejmě plně respektuji a nejenom to, považuji ho také za správné. Dovolte mi nyní rozvést, co mě k tomu vede. Začnu tím, že pro přesun existují dva hlavní důvody.

První důvod je prostý a vychází ze zdravého rozumu. Přesun ambasády by znamenal, že se i v tomto případě přihlásíme k běžné diplomatické praxi, podle níž velvyslanectví zpravidla sídlí v hlavních městech.

Je to výraz úcty k druhému státu – a je to také praktické a intuitivní. Možná, že kdybychom mezi občany uspořádali průzkum, velká část by se divila, že ambasádu v Jeruzalémě nemáme a možná by si ani nevzpomněli někteří na Tel Aviv a na ty souvislosti kolem toho.

Druhý důvod je mnohem důležitější. Jeruzalém za své hlavní město považuje sám Izrael a jako suverénní stát poprávu žádá, aby jej takto respektovali i ostatní.

Jeruzalém se stal hlavním městem hned po vzniku moderního Izraele v roce 1948 a od té doby tam sídlí všechny hlavní státní instituce – prezident, premiér, Knesset a většina ministerstev. Dává to samozřejmě smysl, vzhledem k jeho významu v posledních třech tisících let židovské historie.

Tyto dva vzájemně propojené argumenty – tedy ustálenou praxi a svobodu volby – považuji za zásadní. Jsou jasné, logické a neměli bychom je ignorovat.

Zároveň tu existuje několik dalších, spíše praktických či pragmatických důvodů, proč bychom o přesunu měli uvažovat a ve vhodnou chvíli k němu přistoupit. Já tu z nich vyberu čtyři hlavní.

Za prvé je to hluboký geopolitický posun, který v regionu právě teď probíhá. On je trošku zakryt těmi aktuálními událostmi, ale neměli bychom na něj zapomenout. Státy Blízkého východu si stále více uvědomují, že Izrael nikam nezmizí, že je součástí jejich světa – a že navíc že spolupráce s ním je pro ně výhodná.

Viditelným důkazem tohoto posunu byly Abrahámovské dohody z roku 2020. Tyto dohody – a to je taky potřeba říct – přečkaly i probíhající válku v Gaze a všechny její důsledky, což ukazuje jejich odolnost a skutečnou hodnotu pro všechny strany.

Izrael zároveň v posledních měsících výrazně oslabil několik klíčových spojenců nebezpečného revolučního režimu Íránské islámské republiky, především Hizballáh v Libanonu. Vedlo to mimo jiné ke změně režimu v Sýrii, která dnes – podobně jako Libanon – signalizuje zájem k Abrahámovským dohodám přistoupit. Postupně se zlepšují také vztahy mezi Izraelem a Saudskou Arábií; představitelé Izraele jsou vítáni v Kataru. Toto všechno jsou historické změny a je potřeba je vidět. Blízký východ by se díky nim mohl postupně stabilizovat. Krok, jako je přesun ambasády v takové situaci už bude naprosto přirozený.

Za druhé bych tu rád připomněl historickou kontinuitu naší politiky. Přesun ambasády do Jeruzaléma je logickým pokračováním politiky, kterou naše země vůči Izraeli zastává dlouhodobě.

Je to politika, která má svoje kořeny už v roce 1927, kdy Tomáš Garrigue Masaryk navštívil tehdejší židovské osídlení v Mandátní Palestině. A k této politice jsme se navrátili hned poté, co jsme se vymanili ze Sovětského bloku a okamžitě obnovili přerušené vztahy s Izraelem.

Česká republika de facto oficiálně uznává Západní Jeruzalém jako hlavní město Izraele od znovunavázání diplomatických vztahů v roce 1990. V roce 2018 jsme tam otevřeli Český dům, v roce 2021 plně funkční pobočku ambasády, tedy přesun samotné ambasády nebude náhlý krok, ale bude to završením velmi dlouhé cesty.

Není přitom v rozporu s principem, že finální status Jeruzaléma, respektive jeho západní a východní část. Finální status má být výsledkem přímého jednání mezi Izraelci a Palestinci, do nějž České republice nepřísluší nijak zasahovat. Lze si tedy představit, že východní Jeruzalém by se tedy v budoucnu mohl stát hlavním městem palestinského státu, na činnost naší ambasády v západní části by to ale nemělo žádný vliv.

Třetí argument je v našich zahraničněpolitických a ekonomických zájmech. Symbolické gesto, které završí cestu, kterou jsem tu připomněl, totiž může mít i velmi konkrétní dopady. Věřím, že by ještě více posílilo naše vztahy s Izraelem ve strategických oblastech, jako je bezpečnost, nové technologie či kybernetika.

Tento předpoklad se však netýká jen Izraele. Přesun ambasády posílí i naši pozici ve vztahu ke Spojeným státům. Americká ambasáda se do Jeruzaléma přesunula za podpory republikánů i demokratů. Náš krok by tedy nebyl stranickopoliticky jednostranný a posílil by naši transatlantickou vazbu.

A za čtvrté, v neposlední řadě bude přesun ambasády krokem pro zachování mezinárodního řádu, pořádku, ustálených pravidel a zároveň krokem proti delegitimizaci Izraele. Vysvětlím proč.

Argumenty, jimiž je dnes zpochybňováno jeho právo na existenci, jsou obdobné těm, které používá třeba Rusko k delegitimizaci Ukrajiny a které lze použít proti každé svobodné zemi, která nepatří mezi světové supermocnosti. Tedy i proti nám.

Je pravda, a to je také potřeba říct, že přesun ambasády by podle některých interpretací znamenal porušení mezinárodního práva. Kritici v této souvislosti obvykle citují rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 242 a č. 478.

Zmiňované rezoluce – to je potřeba si uvědomit – byly přijaty v odlišném geopolitickém kontextu, za studené války, kdy kupříkladu v Radě zasedal Sovětský svaz a u té první zastupoval Čínu dokonce ještě Tchaj-wan. Já to tady neříkám, abych ty rezoluce zpochybnil, říkám to proto, abychom si všichni uvědomili, že nemusejí vystihovat dnešní realitu.

Dámy a pánové, myslím, že moje pozice je zcela jasná – přesun české ambasády do Jeruzaléma považuji za gesto, které bude rozumné, historicky konzistentní a také mezinárodně obhajitelné. Jsem přesvědčen, že Česká republika tento krok dříve či později učiní.

Ale samozřejmě platí, že nic není černobílé. V mezinárodních vztazích to platilo vždy a každé rozhodnutí představuje volbu, která něco přináší a jiné dveře může zase uzavřít. Proto je důležité dotknout se také rizik, negativních souvislostí, a hlavně otázky správného načasování.

Jinými slovy, aby to bylo úplně jasné – Česká republika ambasádu do Jeruzaléma přesune, protože je to správné. Otázka nezní jestli, ale kdy.

Můžeme ten krok učinit hned – s větším symbolickým efektem, ale také s většími riziky pro sebe i pro Izrael. Nebo jej uděláme o něco později – ve chvíli, kdy se o tom možná bude méně mluvit, ale zase to přinese reálný politický výsledek.

A právě to považujeme za odpovědnou politiku: držet směr, ale být trpělivý a zvolit si správný čas.

Přesun ambasády – na tom se myslím shodneme ať už jsme pro nebo proti – je velmi silné gesto. Je to gesto, které musí přijít ve správnou chvíli. Nejspíš ve chvíli, kdy už Izrael nebude v mimořádném stavu – ve válce s Hamásem, ideálně po rozšíření Abrahámovských dohod mezi Izraelem a dalšími arabskými státy.

Musíme vnímat celý mezinárodní kontext, který pokračující válka v Gaze zahájená teroristickým útokem na Izrael nepochybně proměňuje.

Česká republika si dnes zachovává respekt tím, a i respekt na Blízkém východě, že je ve své zahraniční politice čitelná, důsledná a předvídatelná. Právě díky této konzistenci máme často větší hlas, než by odpovídalo naší velikosti.

Tento politický kapitál má konkrétní hodnotu. Musíme jej využívat k prosazování vlastních pozic a máme je také využívat k obhajobě zájmů našich přátel a spojenců.

Tento kredit by určitě nebylo moudré proměnit v rychlé gesto, které by nás izolovalo od některých klíčových partnerů a ztížilo naši schopnost dál působit tam, kde na tom skutečně záleží včetně toho, že představujeme hlas, který je užitečný pro pochopení situace v Izraeli a pro prosazování jeho zájmů.

Přesun ambasády nesmí být ukvapený krok, byť chápu, že bychom za něj u řady lidí sklidili hlasitý potlesk. Byl by to potlesk upřímný a který by reagoval na správné gesto. Byl by to ale potlesk krátkodobý. Naším cílem musí být, aby tento krok pomohl našemu postavení a našemu hlasu dlouhodoběji. Buďme proto trochu trpěliví, ale zároveň buďme připraveni tento krok učinit ihned, jakmile nastane ta pravá chvíle.

Děkuji za pozornost.

Petr Fiala, předseda vlády