Zmocněnkyně vlády pro lidská práva na 11.setkání národnostních menšin

Dne 14. listopadu vystoupila zmocněnkyně pro lidská práva Mgr. Monika Šimůnková na 11. setkání národnostních menšin, které – tak jako každý rok – zorganizovalo hlavní město Praha. Konferenci zahájil radní hlavního města Mgr. Lukáš Kaucký. Na konferenci dále vystoupil ředitel Domu národnostních menšin o. p. s. a zástupci několika národnostních menšin, které se na území hlavního města nacházejí. Zmocněnkyně vlády pro lidská práva se vyjádřila k aktuálním otázkám zejména ve vztahu k sociálnímu vyloučení Romů a k charakteru poradních orgánů, ve kterých jsou představitelé národnostních menšin zastoupeni a kterých je i zmocněnkyně pro lidská práva sama členem.

Projev zmocněnkyně pro lidská práva přikládáme zde:

Dámy a pánové,

děkuji za tu čest vystoupit zde, v budově Magistrátu hl.města Prahy, na úvod již 11.setkání národnostních menšin.

Nedaleko odsud, na Příkopech, bylo centrum německé Prahy se střediskem v Německém domě, dnes známém paradoxně jako slovanský. Ještě blíže máme centrum Prahy židovské. Z obou dvou těchto tradičních komunit zbyly jen trosky. Přibyly ale komunity nové. Dnes žije v Praze početná skupina Rusů, Ukrajinců, Vietnamců, ale i Američanů (i když ne tak početná jako počátkem 90.let) a obyvatel západní Evropy. A pak je tu samozřejmě menšina slovenská, i když všichni asi cítíme, že vzhledem k blízkosti obou našich národů, četným smíšeným svazkům atd. jde o vztah vymykající se těm ostatním. Romská menšina je také tradiční, faktem ale je, že vzhledem k vyvraždění většiny českých Romů nacisty jde v drtivé většině o Romy původně ze Slovenska, eventuelně dalších zemí.

Každá národnostní menšina je pro většinovou společnost obohacením, nemůžeme si ale zastírat, že vztah menšiny a většiny může být – a kolikrát také je – zdrojem problémů. Je i jednou z náplní mé práce, aby se dělo spíše to první a nikoliv to druhé. Až už skrze činnost Rady vlády pro národnostní menšiny, finanční podporou menšinových jazyků či veřejným vystupováním.

Když jsem v úvodu zmínila bohatou multikulturní historii Prahy, neznamená to, že bych si soužití různých etnik a kultur idealizovala. Vím velmi dobře, že evropské národy si přečasto na cestě ke svým národním státům prošly etapou národnostní homogenizace a často tvrdého potlačování práv národů menšinových. I v Čechách idealizované doby devatenáctého a první půlky dvacátého století žily jednotlivé národy často spíše vedle sebe, nikoliv spolu. Nezapomeňme, že například Češi a Němci měli oddělené sportovní organizace, hasičské oddíly, turistické svazy…

Nyní, po nešťastných událostech 20.století, máme možnost, budovat vztahy mezi národy na kvalitativně jiné úrovni. Evropská unie dnes sice prožívá těžké časy a po pravdě jen těžko dovedu odhadnout její budoucnost. Ale jednu věc jí může upřít jen málokdo. Koncept otevřených hranic výrazně pomohl odbourat krizové momenty ve vztahu mezi národy i mezi většinovým etnikem a menšinami v jednotlivých členských zemích EU.

Tam, kde chybí symbolické vymezení „nás proti nim“, ono „my a oni“, tam se logicky otupuje ostří nacionalismu a xenofobie. Desítky a stovky drobných i velkých problémů, které dříve menšinám komplikovaly život, jsou dnes minulostí.

V současnosti záleží především na samotných příslušnících národnostních menšin, zda - a do jaké míry - se re rozhodnou udržet si svoji identitu. Česká republika neklade nikomu legislativní či institucionální překážky v rozvíjení vlastní identity. Přiznejme si ale, že často neexistuje uvnitř jednotlivých menšin konsenzus, kam až zajít v integraci do většinové společnosti, do jaké míry na oltář integrace obětovat vlastní specifika. Je také rozdílem, zda patříte například k územně kompaktní menšině polské nebo k roztroušené menšině německé. Zda patříte k menšině výrazně fyziologicky odlišné - jako například Vietnamci - nebo jste nerozeznání od Čechů jako Ukrajinci. Záleží, jakou máte podporu od svého domovského státu. Podobná dilemata řešila a řeší ostatně i početná česká komunita třeba ve Spojených státech, kde zákonitě vazby na starou vlast váznou a většinou zůstávají jen matnou vzpomínkou na prarodiče, kteří přišli kdysi počátkem 20.století přes oceán za lepším.

Dámy a pánové,

v České republice naštěstí neřešíme zásadní mezietnické spory. I krize na Šluknovsku a jinde v ČR je problémem v první řadě sociálním, ne etnickým. To ale neznamená, že před námi nestojí v oblasti národnostních menšin žádné výzvy.

Řešíme problém nedostatečně reprezentativního zastoupení menšin, které naráží na často nedostatečnou legitimitu zástupců národnostních menšin

Před rokem se zde pan Klípa, sekretář rady vlády pro národnostní menšiny, ptal: „Jak by měla vypadat Rada vlády pro národnostní menšiny, aby byla více demokratická, tedy aby reflektovala opravdové potřeby lidí s menšinovou národnostní? Jaký by v ní měl být poměr nezávislých expertů, aby vládě předkládala co nejkvalitnější návrhy nad partikulární zájmy?“

Musím sebekriticky přiznat, že na žádnou zázračnou formuli lepšího zastoupení menšin jsme zatím nepřišli.

Dámy a pánové,

Při příležitosti jako je tato se nemohu nezmínit – a už jsem to částečně nakousla – o bolavém problému sociálně vyloučených lokalit, tedy problému, který bolí nejen mediálně tolik propírané Šluknovsko. Zmínila jsem, že se nejedná v první řadě o konflikt etnický, ale sociální. Jde o oblast, kde se kumulují hned více nežádoucích jevů: nezaměstnanost, obecně nízká vzdělanost, vykořeněné obyvatelstvo, kriminalita… Řešení je běh na dlouhou trať a nebude dokonalé.

Mezi tou záplavou špatných zpráv ale občas zaniká těch několik dobrých. Před deseti dny jsem nedaleko odsud, v prostorách Nové scény Národního divadla, otevírala výstavu fotografií „Proměny v moravskoslezském kraji“. Bylo nesmírně povzbuzující vidět výsledek mnohaleté společné práce realitní agentury, obcí, neziskových sdružení, jako je Občanské soužití pana Kumara Vishwanathana i vládní Agentury pro sociální začleňování. Proměny, které některé původně sociálně vyloučené lokality zažily, jsou povzbuzením pro každého z nás a důkazem, že když se chce, tak to jde. Trvá to léta, dá to hodně práce, stojí to hodně peněz a nervů, ale výsledek stojí za to.

Dámy a pánové, vážení hosté,

touto povzbuzující zprávou si dovolím ukončit své úvodní vystoupení. Přeji všem, aby si 11.setkání národnostních menšin užili a vrátili se z něj plni nejen nových informací, ale i radosti přátelských setkání a třeba i ze shlédnutí hudebních a tanečních vystoupení slovenského folklórního sdružení Libora nebo dětského tanečního souboru Cikne Čercheňa nebo romského hudebního souboru Milana Šenkiho.