Vladimír Dlouhý: Splácení dluhů na principu letadla

Mario Blejer, bývalý guvernér argentinské centrální banky (a předtím vysoký představitel Mezinárodního měnového fondu) nedávno napsal, že evropská měnová unie vytváří obrovské Ponziho schéma.

Řečeno českým žargonem, eurozóna hraje se svými obyvateli pověstné letadlo: původním věřitelům periferních zemích je spláceno pomocí evropských půjček, které současně slouží k financování dnešních primárních deficitů. Tyto země mají provést rychlé reformy, které sníží zadluženost tak, že se za několik let ukáže, že šlo pouze o krizi likvidity těchto zemí, nikoliv jejich insolventnost.

Už teď se však ukazuje, že potřebné reformy budou v lepším případě trvat mnohem déle, v horším se stanou politicky neprůchodnými a zkolabují. Eurozóna a s ní celá Evropská unie a také Mezinárodní měnový fond pak budou tyto půjčky různě přefinancovávat a restrukturalizovat (jeden z takových kroků se chystá právě na konci letošního června) a politici i finančníci se budou předhánět v hledání různých zázračných mechanismů.

Pád jednoho, problémy všech

Trhy však nevnímají eurozónu jako jeden konzistentní celek, díky „no bail-out“ principu posuzují jednotlivé země individuálně a bankrot jedné, byť malé ekonomiky, může mít kaskádovitý efekt se vskutku nebezpečnými důsledky nejen pro evropské, ale i světové hospodářství.

Navíc, toto není jenom krize zadlužeností, ale je to zároveň i měnová krize (perifierní země současně bojují i s deficity běžného účtu, které jsou rovněž z půjček eurozóny financovány) a kromě toho ještě i bankovní krize (řada německých a dalších bank a finančních institucí má ve svém portfoliu až příliš velké množství cenných papírů státních i soukromých institucí nejproblémovějších zemí). Ze všech těchto důvodů je momentálně politicky schůdnější budovat Ponziho pyramidu.

Letadlo proto muselo vzlétnout, a dokonce ani nemusí spadnout. Země eurozóny jsou dohromady dostatečně silné, aby vytvářely zdroje pro další financování. Jediným skutečným omezením je politická průchodnost, a v tom se odvážím učinit předpověď.

Minimálně v případě Řecka a Portugalska bude přizpůsobení pomalé - efekty reforem přijdou pozdě a deficity běžného účtu vyžadují razantní deflační řešení, tedy pokles cen a mezd, což nelze očekávat. Irsko bude na hranici solventnosti několik let a potřeba zabránit nebezpečí nákazy do Španělska, stejně jako ochrana vlastních finančních institucí povede bohatší země k dalšímu financování, k dalším půjčkám, byť se skřípěním zubů a s různými politickými peripetiemi.

Bohatý Sever a chudý Jih

Důsledky pak budou „federalizační“: nakonec bude veškerý dnešní dluh, pocházející z periferních zemí, ať přímo státní, nebo soukromých finančních institucí, které si státní bondy koupily, vlastněn EMU, a tedy o něm bude nutno rozhodovat na „federální“ úrovni. To si vyžádá příslušného administrátora (evropský ministr financí) a příslušné financování (Eurobond).

A bude vymalováno: další rozhodující krok k politické unii bude na světě. Jen si na rozdíl od některých kolegů nemyslím, že to bude dobře - periferní země de facto ztratí suverenitu, Evropa se začne štěpit na bohatý Sever a chudý Jih a jako celek ještě více ztratí na konkurenceschopnosti vůči dalším oblastem světa.

Publikováno v HN, 15.6.2011