Vladimír Dlouhý: Nehrajme v Unii černého pasažéra

Polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski minulý týden dramaticky prohlásil, že se méně bojí německých či ruských tanků než německé nečinnosti při úsilí o záchranu eura. Prohlášení vzbudilo velký ohlas a obecně je dobře, že je střední Evropa slyšet. Nabízí se otázka, jak se k takovému prohlášení staví čeští politici. Nejsem politik, ale nabízím trochu jiný pohled.

Euro není příčinou krize, ale přispělo k zadluženosti periferních zemí a učinilo evropskou měnovou unii (EMU) mnohem zranitelnější v případě vnějších šoků, jakým byla finanční krize roku 2008. Minulost však v tomto okamžiku není důležitá. Džin byl z lahve vypuštěn, existence eura je realitou a jeho kolaps by znamenal novou recesi. Polská i česká ekonomika jsou stabilní, aby překonaly další šok, ale dopady budou tvrdé. Hospodářský pokles by mohl být větší než v roce 2009, s následnou nezaměstnaností a politickými důsledky.

Fiskální integrace je nezbytná

Skutečná stabilizace eura nebude výsledkem jednoho zázračného opatření, jako je eurobond, bilionový Evropský stabilizační fond (EFSF) nebo masivní intervence Evropské centrální banky (ECB). To vše bude potřeba, ale ještě něco navíc: politická průchodnost reforem v periferních zemích, překonání rizika malé úvěrové schopnosti bank, prohloubení fiskální integrace (bez které společná měna prostě fungovat nemůže) a vše, co zvýší důvěru trhů a posílí konkurenceschopnost eurozóny.

Riziko je v detailech a euro bojuje o čas. Na rozdíl od polského ministra zahraničí však nemyslím, že bychom měli vyzývat Německo k záchraně eura, ani se neobávám jeho neakceschopnosti. Sdílím německé obavy a rozumím tomu, že Německo vyžaduje záruky, aby se EMU nejprve zavázala k celkové strategii, a především, aby v periferních zemích byla k realizaci reforem nastolena politická a celospolečenská vůle.

Klíčové rozhodnutí však Německo nebude dělat nyní. Udělalo ho před více než deseti lety, když souhlasilo se zavedením společné měny za podmínek, které se ukázaly jako nedostatečné pro její efektivní fungování. Dnes hrozí rozpad, EMU je pod časovým tlakem a všechny stavební kameny Němci požadované strategie prostě včas na místě nebudou.

Nemáme plán B

Logika měnové unie je neúprosná, a pokud chce Německo euro zachránit, pak právě proto, že zásadní rozhodnutí udělalo již v devadesátých letech, musí ustoupit z některých oprávněných požadavků; v tom má Sikorski plnou pravdu. Pokud z nich ustoupit nechce, pak rozpad eura opravdu hrozí. Budiž, dokonce si myslím, že rozpad eura nemusí znamenat konec EU, ale musíme pro tento případ mít i plán B (a ten nemáme). A aby bylo jasno: ekonomicky bude pro střední Evropu velmi dobře, pokud Němci ustoupí a najde se (kompromisní a zpočátku asi tradičně polovičaté) řešení stabilizující eurozónu dlouhodoběji.

Ministr Sikorski však řekl více: jednoznačně se přihlásil k tomu, co zavedení eura mělo završit, tedy k poválečnému projektu evropské integrace s jeho základními hodnotami a sociálním modelem, a rovněž k členství Polska v EMU tak rychle, jak to bude možné. Vyjádřil se tak vlastně ke dvěma skutečnostem, ke kterým bychom měli mít stanovisko i my.

První je podpora stabilizace eura. Nemusíme Němce vyzývat k akci, ale podaří-li se stabilizace a Německo zaplatí nejvíce, nehrajme černého pasažéra a přispějme od roku 2013 k Evropskému stabilizačnímu fondu. Nebude to kvůli společné měně či EU, nýbrž proto, že kolaps eura těžce dopadne i na naše občany. Jako nečlenská země jsme přes společný trh s EMU těsně propojeni, dejme najevo solidaritu.

Druhou je celá evropská integrace. Ministr Sikorski reprezentuje legitimní názor, který má zastánce i u nás. Poválečná evropská integrace, se všemi jejími hodnotami a atributy, je v podstatě v pořádku, chceme se k ní těsněji připojit a přejeme si politickou unii. Euro má problém jen v důsledku souběhu tří nešťastných skutečností: finanční krize, neodpovědného chování periferních zemí a nízkého stupně fiskální, a tedy i politické federalizace.

Bez reformy integračního procesu to nepůjde

Hloubka problému eurozóny je však předurčena velkou zadlužeností mnoha zemí a jejich nízkou konkurenceschopností, což je důsledkem právě poválečného sociálního modelu. Stále více Evropanů to vidí, nemyslí si, že integrace je v pořádku, a chtějí změnit mnoho věcí, nejen sociální model: demokratický deficit, přehnaný důraz na otevřenou společnost a multikulturalismus, excesivní práva menšin a jiné skutečnosti, které do této krize představovaly nedotknutelné principy. Tito lidé nechtějí hned bořit zásady, ale otevřeně o nich mluvit. Pokud to však velká část evropských elit bude považovat za útok na samou podstatu evropské integrace, odmítat to a současně bránit vybudované administrativní pozice, pak se této politické karty zmocní okrajové, radikální skupiny a bude nejen po diskusi, ale i po integraci.

Nemusíme vidět jen cestu zpět

Stabilizace eura je teď v zájmu nás všech, ale pak musí následovat zastavení, ohlédnutí a hluboká reforma celého evropského integračního procesu. Země eurozóny projdou reformou „za pochodu“, pro ostatní země Unie pak bude euro atraktivnější, a to nejen z pohledu výhod typu, že firmy se nemusí zajišťovat proti kurzovým změnám a lidé na dovolené směňovat.

Možná jsem optimista, ale myslím, že taková reforma je možná a že k ní bude prostor. Nemusíme v Evropě vidět jen úplnou cestu zpět. Je i cesta vpřed: společný trh životně potřebujeme všichni a jeho prohloubení, odstranění překážek v oblasti finančních služeb a kapitálových trhů je příkladem. Jedno je však jisté: po stabilizaci eura už to nemůže být evropská integrace jako před touto krizí.

Publikováno v LN, 10.12.2011