Vladimír Dlouhý: Česká státnost v 21. století

Pokusím se pojmenovat dvě skutečnosti, které tento neblahý stav předurčují. První je, že pod vlivem vnější ekonomické krize a domácích politických skandálů (ať skutečných či zveličených) občané naší země ztrácejí sebevědomí a hrdost na stát, ve kterém žijí. Roztrpčení nad politikou a slabým státem dosáhlo takového stupně, že stále více lidí začíná pochybovat o tom, zda má vůbec realizovat své základní demokratické právo – jít volit.

Za druhé, listopadová revoluce před 23 lety byla chápána jako obnovení naší státní a národní suverenity, ale současně i jako první krok k začlenění naší země do demokratické Evropy a Evropské unie. Tento blok však v posledních letech zažívá jednak nejhlubší krizi ve své poválečné historii, a jednak – což je ještě důležitější – pod tlakem této krize začíná činit kroky k vytvoření celoevropského nadnárodního, státního celku, který ve svých důsledcích znamená potlačení pro nás teprve před nedávnem znovu nabyté suverenity.

Země schopných

To první je jen a jen na nás. Změna nepřijde rychle, bude to proces, který však musí někde začít. Zkusme si právě při příležitosti Dne české státnosti vzpomenout, že jsme zemí mimořádně schopných lidí, připomeňme osobnosti, které naši zemi proslavily ve světě. Připomeňme také naše krajany žijící v zahraničí – je velmi dobře, že v Praze proběhlo setkání zahraničních Čechů a že krajané se zúčastnili řady akcí, které se kolem 28. září konaly.

Přestaňme závidět těm lepším(závidíme si u nás a hodně), ale současně tvrdě postihujme nepoctivce a parazity. Dejme šanci schopným. V zahraničí nás v minulosti neproslavili jen sportovci a umělci, ale také inženýři a technici. Podpořme jejich vzdělání a dejme jim perspektivu. Samozřejmě, pro obnovu důvěry lidí ve stát bude nutno udělat mnoho dalšího, ale od podpory těch nejlepších mezi námi je možné začít.

To druhé je také hodně na nás, ne však zcela. Od dob svatého Václava, přes Karla IV. až po Palackého a Masaryka, všichni velcí státníci naší historie chápali, že v případě českého národa a státu suverenita a současné začlenění do širších politických seskupení jsou rub a líc stejné mince. Každý z nich pak měl ve své době omezenou volbu a byl za postoje kritizován: svatý Václav za vazalství vůči Jindřichu Ptáčníkovi patrně zaplatil životem a Palacký nemohl tušit, že Rakousko nepřekročí stín dualistického řešení.

Masaryk pak v roce 1918 žádnou volbu ani neměl. Byl přesvědčen, že musí nový stát zakotvit v nově se formující demokratické Evropě, byť tato Evropa byla po první světové válce v nesrovnatelně horším stavu, než je ta dnešní. Alternativa v podobě naivních panslavistických představ neodpovídala ani tradicím, ani historii českého národa a bolševickou revolucí v roce 1917 stejně vzala za své. Masaryk svoji představu prosadil, vedl stát, obklopen diktátorskými režimy. Že nakonec demokratická západní Evropa v Mnichově selhala, to nebyla vina nás, Čechů, a už vůbec ne Masaryka.

Krize jednoho projektu

Také po roce 1989 Československo a jeho nástupnické státy nehledaly jinou alternativu než příslušnost k Evropě, tehdy ještě západní. Ale jak vypadá svého času přitažlivá a prosperující Evropa dnes? Nepromyšlené urychlení politické integrace v posledních desetiletích, příliš štědré sociální zabezpečení vedoucí k zadluženosti, vystřízlivění z multikulturalismu, uspěchané zavedení společné měny – to vše přivedlo demokratickou Evropu ke krizi její poválečné integrace. Je to však krize jednoho politického projektu a za fasádou EU jsou jednotlivé země, se kterými my jsme ekonomicky i historicky spojeni tak jako s žádnými jinými zeměmi.

Suverenita znamená vlastní názor: poukazovat na rizika společné měny, nepřistoupit ihned na pakt o fiskální odpovědnosti, varovat před demokratickým deficitem v rychle se integrující Evropě jsou jen příklady. K suverenitě patří i to sebevědomí a také vlastní politika, hospodářská a další, která z nás v očích partnerů dělá stabilní zemi.

Je však tato krize takového charakteru, abychom zpochybnili Masarykovo přesvědčení o příslušnosti k Evropě? Jsem přesvědčen, že není. Evropa dnes stojí na rozcestí a je na ní, jakou cestu zvolí. Země se společnou měnou se vskutku mohou rozhodnout pro hlubší politickou integraci. Stejně tak se ale může stát, že v jednotlivých členských zemích tuto cestu voliči odmítnou, neboť správně budou cítit, že taková politická integrace nemůže být dlouhodobě stabilní. Před Evropou je těžké desetiletí, ale její společný vnitřní trh má stále velkou sílu a je pro nás zásadní. Kulturní a historické podobnosti se silnými a stabilními evropskými ekonomikami jsou rozhodující. Alternativy naší příslušnosti k jiným seskupením neexistují.

A vrací nás to zpět domů. Jen sebevědomí lidé v dobře fungujícím státě a stabilní ekonomice v této krizi obstojí. Máme v tomto směru co dohánět. Soustřeďme se na to. Jen tak naši státnost dále posílíme. Evropa se mezitím může velmi změnit, třeba i k lepšímu.

Publikováno v LN, 1.10.2012