Vladimír Dlouhý: Americká stopa ve střední Evropě
Rozhodnutí americké centrální banky nakoupit státní obligace za 600 miliard dolarů vyvolalo velkou kritiku. Zejména proto, že to ve svých důsledcích posílí měny rozvíjejících se zemí, zproblematizuje jejich export a také – protože jde o spekulativní investice – destabilizuje makroekonomickou rovnováhu. Protože mezi exportní ekonomiky patříme i my či Polsko, nabízí se samozřejmá otázka: Jsme nějak ohroženi?
Odpovězme rovnou, že česká ekonomika není pro krátkodobé spekulanty zajímavá. Dojde-li v následujících měsících k přílivu kapitálu do Česka (a dalšímu zhodnocení koruny), bude to spíše díky současnému stavu ekonomiky. Solidní fiskální pozice a vládní politika přilákají spíše přímé, nikoliv spekulativní investice. Nic špatného.
Polsko je jiný případ. Prošlo velmi dobře krizí a má vyšší hospodářský růst. Je to dáno strukturálními rozdíly, ale i volnější fiskální politikou (letos tamní veřejný deficit přesáhne 7 % HDP). To má za následek větší úroková rozpětí, která přitahují spekulativní kapitál. Polská ekonomika tedy může čelit většímu zhodnocení měny než my. Polská ekonomika je tedy zranitelnější.
Je však docela možné, že „úprk vpřed“ se Polsku podaří a růst bude tak rychlý, že pro veřejné finance vygeneruje výnosy k pokrytí dnešních i budoucích schodků. Jde však o rozdíl mezi českou a polskou situací a český ekonomický konzervatizmus. Srovnatelně pomalejší růst a fiskální disciplína nás ostatně provázely po celé dvacáté století a vyplatilo se to. Až nastane příští krize (a ona nastane), naše výchozí pozice bude výhodou.
Krátkodobě jsou na tom ale obě země podobně: jsou odkázány na německý růst. Fiskální politika české vlády je pro následující dva roky danou skutečností.
V Polsku, díky blížícím se volbám, je vládní politika rovněž předurčena. Pak to ale znamená, že v obou zemích rozhodující roli budou mít centrální banky. Obě provádí od roku 1999 politiku inflačního cílování, tedy jejich primárním zájmem je cenová stabilita. Účinnost jejich nástrojů však dnes může být omezena. Obnoví-li se inflační tlaky, pak zvýšení základních sazeb posílí spekulativní investice i kurz, avšak při existující likviditě úroky na peněžních trzích nemusí na posun v základní sazbě zpočátku příliš reagovat. Výsledkem pak může být větší objem horkých peněz v ekonomice, zhodnocení měny s dopadem na export, nejasné důsledky pro růst a přetrvávající vyšší inflační očekávání.
Náš region jistě není dnešním stavem na kapitálových trzích ohrožen tak jako některé rozvojové ekonomiky. Centrální banky však budou mít složitější život a můžeme očekávat postupná zvyšování základních sazeb a současně i tolerování přijatelného posilování měny, jež bude částečně pohlcovat potenciální inflaci. Cenová stabilita bude však hlavní prioritou, růst bude až druhořadý. Američané jsou na tom lépe, Fed se podle zákona musí starat o inflaci i o růst. Takže to dělá, aniž by se na kohokoli ohlížel.
Publikováno v HN, 12.11.2010
