Tomáš Sedláček: Zombie a duchové aneb ekonomie a etika

Podívejme se na protesty intelektuálů na Wall Street (tento článek píši jen pár ulic od finančního distriktu), které jsou bezprecedentní a je třeba je brát vážně. Nejedná se totiž v marxistickém pojetí o proletariát, který si chce polepšit a skuhrá na své nuzné podmínky, ale o mladé, vzdělané a většinou i dobře situované jedince. A vskutku, nejsou sami, jsou podporováni drtivou většinou myslitelů: jen namátkou, schválně si prohlédněte současné ekonomické bestsellery třeba na Amazonu: jsou to všechno knihy kritické ke kapitalismu, odvracející se od racionálních modelů, návraty ke slovům, jako je mýtus, iracionalita, nefunkčnost, kolaps, krize atd.

Tělo bez duše

Nyní není diskuse o tom, zda kapitalismus funguje nebo nefunguje, ale kde a za jakých podmínek. A ještě přesněji položená otázka: on totiž kapitalismus funguje, skutečnou otázkou je, zda funguje tak, jak bychom chtěli. Tedy zda produkuje výsledky, které jsou kompatibilní s naším etickým cítěním.

Tyto dvě oblasti nelze odtrhnout, respektive v momentě, kdy je odtrhneme, vzniká z obojího hororová postava, jak ji známe z filmů. Oddělíme-li duši od těla, zůstane nám zombie (efektivní nelidská, ač z člověka pocházející, mašina, která se chce sytit a rozmnožovat – a udělá pro to bez soucitu cokoli). Oddělíme-li duši od těla, rovněž obdržíme strašidelného ducha, který nás straší, cosi nám němě vyčítá, obžalovává nás a ničí nás z nějakého (většinou morálního) důvodu. Duch má prostě být s tělem, jinak to, ve fantazijní rovině, znamená průšvih. Podobná analogie platí o etice (duchu, smyslu, cíli, soucitu, člověčenství, měkkosti) a ekonomii (těle, nástroji, prostředku, osobním kalkulu, mechaničnosti a tvrdosti).

Obávám se, že to je přesně to, co se stalo s ekonomií. Oddělili jsme nástroj od jeho smyslu. Vykloubený nástroj nás ničí (nebo to tak alespoň mnohdy vnímáme) a vykloubená morálka zase staví vysoká očekávání. Můžeme si za to sami: příliš dlouho jsme se jako ekonomové snažili uměle oddělit etiku od ekonomie ve snaze dostat ekonomii „mimo dobro a zlo“, jako snad jedinou oblast společenského života. Naším teoretickým vzorem byla fyzika, věda zabývající se mrtvými objekty, a tak se nedivme, že jsme postavili ekonomii jako stroj, který nemá duši.

Z loutkáře loutka

Jenže to nejde. Koneckonců počátky ekonomie se o rozdělení nikdy nesnažily, naopak. Adam Smith, tatíček ekonomie, byl především morálním filozofem. Stejně tak jeho předchůdce Bernard Mandeville řešil především morální otázky (vyplácí se neřest?). Rovněž další klasikové jako Thomas Malthus, John Stuart Mill a koneckonců i samotný Marx byli primárně zaujati etikou v (!) ekonomii.

To, že se ekonomie emancipovala od etiky, jsme brali jako pokrok, a on to přitom byl úpadek. Náš problém není v technikáliích (naopak: technicky vše až zrůdně elegantně funguje podle své vlastní logiky), náš problém je v absenci duše, která se jí pak musí dodávat uměle skrze stát (který jakoby hlídá a polštářuje ten mechanický stroj, který má tendenci zefektivnit, na co sáhne).

Koneckonců to, že se nástroj vymkne kontrole, známe z mnoha archetypů a dodnes je to téma mnoha filmů a pohádek. Třeba roboti z Čapkova R. U. R. Jinými slovy z nástroje se stane cíl sám pro sebe, nástroj získá svoji vlastní vůli a zotročuje. To samé platí o filmu Matrix, kde je zápletka podobná.

Po čem tedy nevědomky volali tito protestující? Abychom ekonomii vrátili duši a duši abychom vrátili tělo, aby vyrábělo výsledky, na které bychom mohli být hrdí a nemuseli se za ně omlouvat.

Publikováno v HN, 6.10.2011