Tomáš Sedláček: Růstem pro růst

Má úvaha o růstu dovedla Jana Macháčka k napsání reakce, kterou vhodně pojmenoval „Nechte to růst (kontra Sedláček)“ a od minulého týdne se těším na pokračování v polemice. Vše se dá shrnout, myslím, již do nadpisu: nechat něco růst je něco úplně jiného než nutit něco růst.

Přičítám to tomu, že nemotorně píšu, nicméně asi podvacáté opakuji, co jsem psal již v minulém článku: je lépe, když je lépe, dvě piva jsou více než jedno, pokud vše optimisticky roste, lépe se zaměstnává, lépe se reformuje, lépe se investuje - také se lépe splácí dluh atd. Mám radost, když prodej knih roste a když mám vyšší plat, vlastně když mají všichni vyšší plat, atd. Nemyslel jsem si, že je to třeba zmiňovat. Mé otázky však se snažily, zřejmě neúspěšně, jít víc do hloubky. Ano, je lepší, když je o prázdninách krásně. Otázka ale je, co dělat, když prší.

Tak za prvé, co dělat, když „ono nám to neroste“. Dát na skřipec? Překrmovat? Za druhé, růst, který jsme zde měli - a máme - je růst umělý, nepřirozený, protože hnaný (státním) dluhem. Pokud si někdo půjčí sto tisíc, jen blázen by o něm řekl, že je o sto tisíc bohatší. Pokud to udělá stát, vnímáme to jako bohatnutí. Proč? Ano, my se můžeme chovat, že jsme o sto tisíc bohatší, ale to je asi tak všechno. Dříve nebo později je třeba platit.

Růstem pro růst

Honza Macháček tak říká: půjčme si nyní, abychom mohli lépe splácet dluh. Říká: pojďme nakopnout, dluhově, růst, abychom víc rostli a vyhrabali se ze zpomalení růstu, což nám, umožní (maňana) snížit dluh. To lze dělat krátkodobě, ale není možné říkat zítra, zítra donekonečna. „Pak“ je to třeba splatit zpomalením růstu (vybrat na daních více, než se rozdá a výnos dát na splácení dluhu). Kdo chce uměle urychlovat růst, musí jej někdy uměle brzdit. Říká se tomu snižování amplitudy hospodářského růstu.

Žádné stromy nerostou do nebe, a ani les neroste do nekonečna. V přírodě existuje jakási harmonie a rovnováha. Žádný druh se zatím nepřemnožil tak, že by vytlačil všechny jiné - a pokud se to výjimečně stane, může sám vyhynout. Jinými slovy, nechceme prodat své parky a uvolnit místo pro růst továren (ani zcela naopak) a nechceme pracovat i o sobotě a neděli, ač oboje růst zvýší. Taky se nechceme celé týdny flákat. Musíme hledat jakousi vyváženost, jako příroda.

Má třetí otázka byla, zda je růst výsledkem kapitalismu, nebo jeho podmínkou. Budeme od trhu brát jen to dobré, a ne i to špatné? Budeme zatracovat kapitalismus, pokud na chvíli škobrtne? Nemáme vůbec od kapitalismu příliš vysoké očekávání? Ten má jistě mnoho chyb (jako všechny systémy), na kterých je třeba pracovat.

Je rozumné asi čekat, že naše ekonomiky budou většinu času a let růst. Díky Bohu a kapitalismu za to (ale my jsme moc neděkovali). Ale, jak vidět již od nepaměti, občas se stane, že na nějakou dobu růst poleví. Je rozumné chtít růst neustále? Po kytce, po dítěti, po vzdělání?

Master reset

Moje čtvrté téma bylo: ekonomie se na svém počátku sama sebe ptala, jak bude vypadat společnost, až dorosteme. Růst byl jen jakási cesta k tomuto bodu. Zasteskl jsem si, že se toto téma téměř vypařilo. Hovořme o růstu, ale pojďme se bavit i o jeho cíli.

A poslední úvaha: I pole musí odpočívat, nemůže stále produkovat. Věděli to již staří Izraelité a ve Starém zákoně byla povinnost nechat pole každý sedmý rok ladem. A každých čtyřicet devět let dokonce udělat takový master reset, a nemovitý majetek vrátit původním vlastníkům. Když si chvíli nerůstu mohla dovolit civilizace stokrát chudší než jsme my, proč to neumíme také?

Publikováno v HN, 8.9.2011