Tomáš Sedláček: Rozpustit a vypustit aneb České nevím-ne

Jak se z toho vykecat? Je to totiž pro ně dost veliký problém - naše politika, hradní a poslední dobou i vládní, je zásadně, ale zásadně proti všemu, co začíná na E, co jen zavání Evropou, integrací, spoluprací, a vlastně vůbec čímkoli, co není ryze mono-kulti české, co přesahuje hranice našeho krásného Hobitína, ve kterém je přece tak stabilně a dobře, ačkoli všude vůkol běsní krize. I ty peníze, co sem z EU tečou, jsou podezřelé!

Pondělí toho bylo smutným příkladem. Co na tom, že cosi podobného - zákon o vyrovnaném rozpočtu - chtěl kdysi ekonom Václav Klaus? Co na tom, že to dnešní největší vládní strana víceméně měla ve volebním programu a několikrát slíbila zavedení razantních fiskálních pravidel? Co na tom, že svůj domácí úkol nesplnila? Co na tom, že cosi podobného NERV neúnavně (teď už možná únavně) a jednohlasně navrhuje od svého založení před třemi lety?

Přijetím fiskální smlouvy si mohla vláda tuto úlohu elegantně odškrtnout, hodilo by se jí to do krámu. Jenže problém! Ona to navrhla EU.

Každý ekonom se musí chytat za hlavu. Každý politik také - nevyužít takovou šanci, jak zabránit levici (ale i pravici) zadlužovat naši zemi, to je opravdu veliká odvaha! Jako kostka cukru Takže vládě zbyly jen dva možné manévry. Jeden je zaútočit z pravého křídla a tvrdit, že návrh fiskálního kompaktu je příliš měkký. Jenže on za prvé není a my bychom (za druhé) museli prokázat, že u nás máme něco mnohem „drsnějšího“ a lepšího. Jenže my nemáme vůbec nic. Takže toto skutečně použít jako důvod nešlo. Byli bychom pro smích ještě víc.

No a druhá karta, kterou šlo hrát, už je známá: oni nám chtějí vzít tu naši, tu, jak-se-tomu-říká, suverenitu! Jo, to tady vždycky fungovalo. Jenže pak se zas krkolomně vysvětluje, jak nám suverenitu mohlo vzít zavedení něčeho, co jsme sami dlouho chtěli.

Co na tom, že je tento argument ohraný, až srdce bolí? To, že se rozpustíme v EU jako kostka cukru, se říkalo již před lety a patří to k jedněm z těch diskreditovaných proroctví, která nakonec dopadla úplně naopak. Jako členové EU máme mnohem větší a silnější postavení. A větší suverenitu ovlivňovat dění kolem sebe, než bychom měli mimo něj, stejně jako v případě NATO, OECD a tak dále.

Tak třeba

Jan Zahradil si myslí (a myslí to asi vážně), že svým „ne“ vyjadřujeme svou suverenitu (všech ostatních 25 zemí je tedy nesuverénních?). A kdybychom náhodou s něčím, co je z EU souhlasili, byť je to rozumné, což sám jaksi přiznává, je to servilnost. Prostě čím více „ne“ řekneme, tím lépe, tím budeme suverénnější, až se staneme nejsuverénnějším suverénem na světě! Co na tom, že i americký prezident si nemůže dovolit dělat věci po svém a musí hledat mezinárodní podporu, kompromisy a shodu? Co na tom, že dnes ve světě všichni chápou, že „národ sám“ nic nezmůže, byť je to třeba velké a silné Německo, USA nebo hrdá Francie. Všichni hledají koalice, spojence - kolikpak jich máme my? Zdá se mi, že čím dál tím méně, a naopak čím dál tím více zemí nad námi začíná kroutit hlavou. A nakonec nám nezbude nikdo.

Kam a kudy?

Tak nevím, jak zní takový český recept na krizi, na tu naši nebo (nedejbože) evropskou. Ani nevím, kam vlastně vláda chce tuto republiku či ekonomiku směřovat. Od jádra Evropy, nebo k jádru Evropy? Jaká bude fiskální zodpovědnost? Kde hledáme spojence? O co nám jde? Chceme silnou Evropu, nebo ne? Ještěže je v odpovědích aspoň Hrad mnohem čitelnější!

Publikováno v HN, 2.2.2012