Tomáš Sedláček: Rozcestí aneb Problém lenosti a problém hyperaktivity
To, co se stane tento podzim, zdá se mi, bude mít nedozírné dopady na budoucnost Evropy. Krize se přestěhovala z ekonomiky na úroveň států a tápání je bezprecedentní. Není divu, že si s tím nikdo neví rady – kdyby bankrotovalo tolik evropských států najednou kdykoli předtím v dějinách, řešilo by se to úplně jinak: válkou.
Proto buďme vděční i za mnohdy neflexibilní a bezradnou Evropskou unii a euro. Státy proti sobě nemohou devalvovat, bránit si v dovozech obchodními válkami a pomáhat si na úkor jiných cly. Důvody, proč by rozpad eurozóny nic neřešil a byl by nákladnější než transfery, jsem popsal na tomto místě minulý týden (jde o krizi dluhovou, nikoli měnovou).
Transferová unie – proč ne?
Evropa si může dovolit na rozcestí přešlapovat ještě pár měsíců – a pak se bude muset volky nevolky rozhodnout, zda zvolí větší integraci, nebo rozpad. Jiná varianta není, ať se nám to líbí, nebo ne. A pokud to domyslíte do konce, výhodnější bude varianta první. Proč? Protože v opačném případě již žádný společný projekt několik generací dohromady nedáme.
Mnoho lidí se bojí transferové unie. Ale není čeho, protože transferově funguje bez povšimnutí již dávno – například chudší regiony (nejen ČR) dostávají z kohezních a jiných fondů nemalé transferové částky.
Transferově funguje nejen EU, ale i USA, kde je role federálního rozpočtu mnohem větší než v Evropě. Transfery fungují na úrovni států – regionům s většími problémy pomáhají jiné regiony. A konečně, transfery fungují též na úrovni společností, které mají své dcery rozeseté po mnoha zemích, kde každá chvilku tahá pilku – a pomáhá dočasně ostatním.
A že „my problém nemáme“, tak ať nás do toho netahají? Naopak. Měli bychom být hrdí, že nejsme Evropě zátěží a že po historicky dlouhé době stojíme na straně těch, kteří pomoc nepotřebují, a naopak pomoct mohou – buď svými nápady, nebo pohříchu i finančně. Kdoví jaká bude krize příští, kdy naše kostky nemusí být tak šťastně vrženy jako teď. Ano, v české ekonomice je mnoho problémů – ale nikoli takových, že bychom jimi museli nebo potřebovali zatěžovat okolní svět. A to je dobrá zpráva, kterou si můžeme s klidným svědomím hrdě vychutnat.
Irsko versus Řecko
Problém totiž není tak jednoduchý, jak se u Řecka zdá – tam totiž celkem přesně víme, co dělat, jen je proti tomu jistý odpor (utáhnout si opasky, snížit výdaje nebo zvednout daně a přitvrdit na laxním sociálním státu blahobytu).
Evropa totiž čelí i jinému problému: irská krize, na kterou se v závalu Řecka zapomíná. Poukazujeli Řecko na „levicové“ problémy „líné ekonomiky“, poukazuje Irsko na „pravicové“ problémy „hyperaktivní ekonomiky“.
Irsko bylo kdysi, jen si vzpomeňme, bezproblémová, vzorová, konkurenceschopností oplývající výstavní země zaslíbená. Malývelký ekonomický zázrak, na který se závistí hleděli mnozí.
A nyní ten problém: s řešením řeckého problému si zhruba víme rady (úsporná opatření), kdežto jak si poradit s tím, že na mělčině uvízne bankovní ekonomika irského a islandského typu? Řešením není jen okleštění přebujelého státu, ale také příliš z řetězů utržené tržní ekonomiky irské.
A je to právě irský problém, který mnohem spíše připomíná začátek americké hypotečně-úvěrové krize než případ řecký. Neměli bychom tak rychle zapomínat.
Jinými slovy, nikdy nebudeme vědět, odkud se vyloupne další čert – zda z útrob bank, státu, či podniků. Je proto lepší držet pospolu a pomáhat si, dokud to jde.
Publikováno v HN, 22.9.2011
