Tomáš Sedláček: Řecko není pozadu, je napřed
Kvůli dvěma světovým válkám, které přinesla Evropa Evropě (neohrožoval nás žádný útok zvenčí ani hladomor nebo „nedostatek místa“), jsme sami začali cítit, že jsme ztratili morální, politické, ekonomické, vojenské i filozofické právo vést svět, tedy být supervelmocí.
Pak byla Evropa v prachu a zmatku poválečné obnovy, ze kterých se dostala za vydatné pomoci Marshallova plánu (Američané pomáhali kontinentu, kde válka vznikla a odkud se přenesla na celý svět, a nebyly to půjčky, ale dary!). Od té doby se Evropa zmohla a utvořila ve svých dějinách cosi absolutně bezprecedentního: svobodnou unii národů, které spolu neválčí, ale jednají a obchodují.
Musíme si pomáhat
Důležitější je však jiná poučka: ničit (či nepomoci) hospodářsky padlé národy či regiony není moudré. Kdysi jsme si mysleli, že můžeme vydělat jen na úkor kohosi jiného, dnes je opak pravdou. Můžeme nejlépe prosperovat spolu, ne proti sobě.
V tom je krása ekonomie: vyhledává rozdíly a sbližuje. A nyní jsme obchodně tak propojeni, že je pro nás pád jedné malé ekonomiky tak velkým emotivním i ekonomickofinančním šokem, že uděláme cokoli, abychom se mu vyhnuli, dokud zůstává alespoň kapka naděje.
A mimochodem, kdyby se řecký (nebo maďarský či irský) skorobankrot odehrál před šedesáti a více lety, naši političtí i hospodští lídři by řešili zřejmě jen jediné: jak oslabenou zemi co nejelegantněji vojensky obsadit. Dnes se těmto národům snažíme pomoct skoro doslova ze všech našich (zbývajících) sil. Možná mi namítnete, že pomáháme, abychom si pomohli sami. Ano, možná, ale i to je veliký pokrok, protože ještě před dvěma generacemi bychom si chtěli pomoct tím, že je zničíme.
Zda za tento nárůst solidarity a omezení válek může poučení z dějin, nárůst evropského ducha nebo instituce EU (které vlastně v zárodku vylučují použití zbraní obchodních válek, jakými jsou devalvace, cla, protekcionismus), nechávám na úvaze čtenáře. Jisté je jen jedno: tak dlouhé období míru v Evropě nikdy nebylo. Pokud tedy ve svém hlavním cíli byl projekt integrované Evropy naprosto úspěšný, pak bychom za něj měli být vděční, ač nás občas něco stojí.
Antický rozměr bankrotu
Řekové, stejně jako za dob antických, jsou před námi. Zbankrotovali o nějaké desetiletí dříve než Itálie, Španělsko, ale i my, a dokonce i Německo. Kdybychom my všichni pokračovali v nezměněné trajektorii, tak jak jsme byli zvyklí z minulé generace, zbankrotovali bychom též. Trhy se ukazují být příliš slabými a příliš opožděnými hlídači velikosti státního dluhu – trhy prostě nejsou schopny státy včas přimět k obezřetnosti při zadlužování. Nad tím musí bdít demokratický národ – a jeho politici – sami. A že toho nejsme schopni, se ukazuje dost jednoznačně. Právě proto potřebujeme společná pravidla o nezadlužování a též zejména(!) o splácení dluhu v letech dobrých. To byl a je celý smysl fiskálního kompaktu, který jsme nedávno odmítli. Česká republika si bude muset velice rychle vymyslet své vlastní fiskální pravidlo, jinak budeme brzy dost nápadní. A aby byla sranda, vsadím se, že to naše pravidlo bude dost podobné tomu, které jsme právě odmítli. A navíc budeme mít – na rozdíl od zbytku EU – velké problémy s vynutitelností, neb nad námi nebude stát žádný společně upletený bič.
Vlastně máme štěstí, že země, které v Evropě zatím hrozily bankrotem, byly samými malými ekonomikami. Snad nám toto varování (díky němuž naše dnešní vláda dost možná vyhrála minulé volby) bude stačit. Kolik dalších a větších bankrotů ještě budeme potřebovat, než kápneme božskou?
Publikováno v HN, 15.3.2012
