Tomáš Sedláček: Pryč ze země nikoho

Na současné bohatství a pohodlný pobyt v civilizaci jsme si rychle zvykli.

Mám dojem, že teď je nejvyšší čas tuto nevděčnost opustit. A znovu, se vším všudy, se přihlásit tam, kam Česká republika patří – do Evropy.

Evropská integrace je pro nás alfou a omegou úspěchu. Vždycky to tak bylo a naopak pokaždé, když jsme se od jádra Evropy vzdálili, dařilo se nám hůře.

Jestliže se Evropa dostala do problémů, jsme v problému i my a je v našem zájmu vymyslet, co pro její, a tedy i naši záchranu udělat – spíš než si mnout dlaně a podomácku mudrovat, případně nerozhodně lavírovat a schovávat se za všelidové hlasování v referendu.

Vůbec není pravda, že bychom se v Unii rozpouštěli jako kostka cukru či ztráceli suverenitu. Naopak, máme jí více než kdy jindy, teď, když se nás zbytek Evropy ptá, či nás dokonce žádá o pomoc. Takový vliv jsme nikdy v historii neměli. Už to, že Evropa nyní rokuje o vzájemné pomoci, je pokrok. Dříve bychom se radili, jak na odpadlíky typu Řecko nebo Irsko zaútočit. Zní to sice pateticky, ale právě my ve střední Evropě bychom měli ocenit, že celou generaci žijeme v míru a svobodě. A to je víc než všechny ratingy světa.

Krize není evropská ani politická, krize je globální a ekonomická. Evropská unie za ni nemůže a euro už vůbec ne. Krize začala ve Spojených státech, které jsou zadluženější než Evropa.
A mimochodem, všimněte si, že to, co nás tlačí k hlubší integraci, je ekonomika, nikoli politika. Je to tedy přesně naopak, než se obvykle tvrdí.

To ekonomika předběhla v integraci politiku a politika ji nestíhá dohánět. Ekonomicky jsme propojení mnohem více než politicky. Ekonomika už nezná nacionalismus ani hranice mezi národy. Díky Bohu.

A politika musí v tomto ekonomiku následovat.

Rok 2012 bude jednoznačně rokem rozhodujícím. Budeme stát spolu, nebo hodíme ručník do ringu, preventivně se vylekáme a smíříme se s rozpadem toho, co Evropa 50 let budovala? Pokud necháme naše přátele padnout, čeká nás nepředvídatelná a chaotická lavina státních a firemních bankrotů, hromadné propouštění a skutečně kruté a dlouhodobé propady HDP.

Alternativa je snažit se stát spolu a pomáhat si, ač je to nespravedlivé, ale tak to občas chodí. Krajní varianta, jako je rozpad eura, by vůbec nic neřešila. Krize by neskončila (proč by měla, je přece globální), ale naopak teprve pořádně začala.

Mimochodem, ona fiskální pravidla, o nichž Unie jedná, jsou velice podobná tomu, co NERV pro Česko navrhuje už tři roky. Vláda to sice po celou dobu chválila, ale zůstalo u slibu a nic se nepřijalo. Pravidlo „v dobrých letech šetřit a zadlužovat se jen v letech slabých“ je přesně ten princip, který odpovídá tomu našemu. Tedy žádný „diktát“ či tlačení nás do něčeho, co pro nás není dobré.
Můžeme to brát jako jakousi obdobu skupinové terapie, jen místo alkoholismu odbouráváme návyk na státním dluhu.

Jestli má v Unii vzniknout užší integrovanější jádro, neměli bychom váhavě postávat bokem. Musíme naopak udělat všechno pro to, abychom do něj pronikli.

Troufnu si tvrdit, že bychom měli i přispět na pomoc Itálii nebo Řecku, těm polobohům, ke kterým jsme před osmi lety vzhlíželi. Dokonce mám za to, že bychom se klidně mohli znovu otevřeně přihlásit k tomu, že dříve či později přijmeme euro. Zvlášť pokud je pravda, že nás (a Poláky) o takové gesto německá diplomacie uprostřed nejhlubší eurokrize žádala.

Říká se sice „bližší košile než kabát“, ale v téhle zimě nám jen košile nestačí. Potřebujeme společný evropský kabát. Už jsme si zvykli, že jsme navzájem solidární, pokud jde o přesouvání peněz mezi regiony v rámci jednoho státu. Jsme Češi, musíme si pomáhat.

Teď je čas tuhle identitu rozšířit na Evropu. Unie se buď semkne, nebo rozpadne. Je v našem zájmu (pokud se na věc nedíváme škodolibě), aby se stalo to první. Jít na východ do zimy přece nechceme a zůstat v zemi nikoho také ne.

Publikováno v časopise Forbes, 2.2.2012