Tomáš Sedláček: O pokušení, kterému nelze odolat
Jak by se vám líbilo, kdyby za vás mohl soused vytvářet dluh – a to téměř bez omezení. Nelíbilo? A přece se vám to děje. Ten soused se jmenuje stát a dělá to přes dva základní nástroje: fiskální politiku (zjednodušeně řečeno možnost zadlužovat) a monetární politiku (zjednodušeně řečeno možnost tisknout peníze).
Aby mi nebylo rozuměno špatně: oba nástroje jsou užitečné. Jen není dobře, když je mají najednou k dispozici politici. Jejich základní motivace (jsou-li u moci) je být znovu zvolen. A pokud disponují oběma nástroji, budou jich k tomu zneužívat. Pokušení je prostě příliš velké, než aby mu bylo možné odolat.
Kdyby dvanáct apoštolů...
Důkazem budiž časy, kdy politici opravdu oba nástroje mívali v rukou. Většinou to skončilo hyperinflací a těžkou krizí: pokud prostě politik sedí na tiskárně na peníze, bude čas od času tisknout. (Koneckonců kdo z nás, kdyby takovou tiskárnu měl, by ji občas nevyužil?) Některému pokušení je prostě lepší nebýt vystaven.
Monetární politika od té doby naštěstí stačila urazit dva kroky: zaprvé přešla z rukou státu do rukou centrálních bank, jež nejsou řízeny politiky. (Nutno dodat, že přesně od těch dob nás přestala strašit inflace). Zadruhé pak přešla v mnoha zemích Evropy zavedením eura z rukou jednotlivých centrálních bank do rukou jediné instituce – ECB (a od té doby si země eurozóny nemusejí dělat starosti s vzájemným směnným kurzem.)
V tomto smyslu je fiskální politika dva kroky za monetární. K čemu to vedlo? Politická monetární politika vedla k vysoké inflaci, politická fiskální politika vedla a povede k vysoké zadluženosti. Dokud se jí nezbavíme. I kdyby členy vlády bylo dvanáct apoštolů, za současných podmínek a nastavení by pokušení zadlužovat se neodolali ani oni. Amen.
Takže se nabízí také dva kroky, o kterých se začíná (konečně) hovořit. Prvním z nich je depolitizace fiskální politiky. Tu by mohla zajišťovat jakási rozpočtová rada, která by státu určovala, jak má vypadat celkový rozpočet.
Nehovořila by do toho, na co či kam se dané peníze pošlou (to je výsostné politikum a musí zůstat v rukou politiků), ale určovala by celkovou jeho výši. Jinými slovy by tedy určovala výši deficitu či přebytku.
Druhou – a také lepší možností – je adoptovat fiskálního autopilota, který by výši přebytky či schodku určoval automaticky: podle vývoje HDP. To je ono pravidlo, které mnoho stran převzalo do svých předvolebních kampaní a současná vláda dokonce do programového prohlášení. Jednoduše jej lze shrnout takto: čím větší růst HDP, tím více přebytku. Deficit by se povoloval jen v letech slabého ekonomického růstu.
Společenstvo Prstenu
Rozhodující ovšem je, že by nerozhodovali politici, nýbrž pravidlo, které nelze jen tak okecat, pokud se na něm všichni shodnou. Prostě se prsten moci vezme mocným politikům a dá se neškodnému autopilotovi, který jej z definice nemůže zneužít.
Často zapomínáme na to, že rozpočet má být především vyrovnaný. Tak aby výdaje odpovídaly příjmům. Zadlužené roky by měly být výjimečné (když je na tom ekonomika vážně špatně!) a s deficity by se mělo šetřit jako se šafránem. Vedli jsme to úplně naopak.
Role vlády (a tedy i NERVu) by do budoucnu neměla spočívat v bezhlavém povzbuzování růstu HDP pomocí dluhu. Měli bychom se naučit i brzdit růst, abychom dosáhli přebytku. Všude se hovoří o snižování deficitu. Ale to je lichá debata a je to strašně málo. Měli bychom hovořit o přebytcích rozpočtu. Žijeme v době, která je charakteristická tímto: všude samý přebytek, jen přebytek rozpočtu aby člověk pohledal.
Publikováno v HN, 4.11.2010
