Tomáš Sedláček: (Ne)smysl života a „42“
Kdo četl Stopařova průvodce po Galaxii od Douglase Adamse, ví, co je správná odpověď na otázku po smyslu života, vesmíru a vůbec. Pro ty z vás, kteří jste tuto senzační klasiku nečetli, jde zhruba o následující. Lidé už jsou otrávení věčným hledáním odpovědi na otázku smyslu života, vesmíru a vůbec a rozhodnou se jednou provždy na tuto otázku odpovědět objektivně a jednoznačně - a hlavně vědecky.
Smysl nesmyslu
Lidé tedy sestrojí megapočítač, který má na tuto otázku odpovědět. Stroj se na několik tisíciletí hluboce zamyslí. Potom konečně za pompézních oslav ohlásí neomylný výsledek. Je to jasné, mnohokrát ověřené, dokázané a jednoznačné: odpovědí na smysl života, vesmíru a vůbec je: 42.
To vyvolá značné rozpaky a nastává hon za pochopením smyslu této prazvláštní odpovědi. Tolik náš milý příběh. Proč nám ovšem celá absurdita přijde vtipná, je zřejmě to, že nás dobře vystihuje. Přesně tak nějak bychom si totiž vědeckou pravdu představovali: zaprvé (a snad nejdůležitěji), pravda je odhalena a obsažena v čísle (věda miluje čísla), zadruhé je pravda výsledkem jakéhosi šíleně složitého počítačového výpočtu, kterému nikdo nerozumí. Zatřetí je to pravda objektivní, tedy na lidských názorech, omylech a stereotypech zcela nezávislá.
Další vtip spočívá v tom, že samotné číslo, bez kontextu, nemá žádný smysl. Vezměme si jiný příklad. Když o dívce řeknu: Ona je jako květina, co tím vlastně míním? Z vědeckého hlediska je tato věta lživá: samička lidského savce skutečně nemá s květinou nic moc společného. Ženy, jak známo, fotosyntézu neumějí, zato umějí číst a psát a usmívat se a plno dalších užitečných věci, o kterých taková kytka vůbec nemá ánunk.
Co tedy míníme tou vědecky hloupou větou? Míníme tím třeba to, že je dotyčná krásná nebo křehká. Ani tím třeba ale už nemíníme, že dotyčná hezky voní. Tak jak je tedy možné, že si rozumíme? Jak a odkud víme, jakou přesně z těch tisíce vlastností, které květina má, míníme? Je to podobné jako s odpovědí „42“. Tyto věty začnou dávat smysl až po zasazení do daného kontextu. Koneckonců, chtěl-li by muž polichotit ženě vědecky, pravdivě a objektivně, musela by věta vypadat nějak takto: Dnes jsi z 87 % krásná (jen pouhých 13 % žen je dnes krásnějších než ty), tvé rty jsou sice krásné jen z 23 %, ale plně to nahrazuješ svými kotníky, které jsou krásné na neuvěřitelných 94 %. A tak dále…
Ponechme nyní stranou, že by tento popis ženám asi nepolichotil, a všimněme si, že říkat pravdu („Líbíš se mi, Máňo!“) lze paradoxně lépe ještě většími absurditami (které nemají s ženou už vůbec nic společného) typu: Jsi jak mocné slunce vycházející nad vyprahlou stepí.
Radši přiznat barvu
Stejně tak i naše vědecké pravdy nedávají bez kontextu žádný smysl. Je jakási pravda básníků, kterou jakýmsi způsobem vnímáme, a je pak též pravda vědců, ke které potřebujeme vysvětlení, zasvěcení. Pokud se třeba běžný člověk dozví, že inflace v měsíci květnu byla 0,4 %, pak pochopitelně vůbec netuší, proč zrovna tato veličina je tak důležitá. Zkrátka není-li ekonom, potřebuje někoho, kdo ho do kontextu zasadí, uvede a bude mu jakýmsi tlumočníkem.
Třeba takový model predikce růstu HDP neříká nic jiného než toto: pokud se stane to, co čekáme, že se stane. Model sám je schopen předvídat jen předvídatelné a protahovat minulý vývoj do budoucna. Pokud nás ale čeká zvrat, to už model předpovědět neumí. A to jsou právě ty věci, které nás zajímají a mají zajímat. Občas je lepší přiznat barvu (tedy „nevím“) než se snažit simulovat umělohmotnou jistotu v situaci fundamentální nejistoty. To už pak rovnou můžeme říkat „42“.
Publikováno v HN, 16.2.2012
