EN

Vláda České republiky

Stránka byla přesunuta do archivu

Tomáš Sedláček: Nano- a megacelky aneb Kolaps pravidel trhu



Pravidelný čtvrteční komentář člena NERV Tomáše Sedláčka v Hospodářských novinách.

To, že ekonomika a ekonomická logika nefunguje v extrémně malých jednotkách, nazvěme si ji třeba nanoúroveň (abychom ji odlišili od mikroúrovně), to se mezi ekonomy šušká již dávno. Překvapující a nové však je to, že pravidla tržního kapitalismu nekolabují jen v extrémně malých celcích, ale také, jak ukazuje současný vývoj, v celcích extrémně velkých. I tady paradoxně zjišťujeme, že věci fungují lépe, když se nechováme podle přísných pravidel tržního kapitalismu.

Nano a kolaps pravidel

Jak bychom mohli popsat charakteristiky tržního kapitalismu? Za prvé operování a vyjadřování hodnoty v ceně, tato cena musí být přesná, dále pak směna něco-zaněco a toto něco za něco musí být vědomé. A směňují se věci ve stejné kategorii hodnoty. Dále to jistě bude efektivita, zisk, kalkul (podnikáme, za nějakým vědomým účelem atd.), četná konkurence (hodně nabídky a hodně poptávky, která se může vzájemně nahrazovat) a nepevnost (obchodních) vztahů (ty lze, bez újmy zrušit a přejít k někomu jinému). Věci mají být spravedlivé, funguje se dle jasných pravidel, většinou psaných a závazky se musejí dodržovat.

Co se týče rodiny či přátelství, tedy nanocelků, je asi technicky proveditelné, aby zmíněné principy fungovaly i na této úrovni. To ale nechceme. Zde prostě funguji „pravidla“ jiná, měkká, nespecifikovaná, nereciproční, nepřesná a do jisté míry nespravedlivá. Tak například vydáváme velkou energii na různé rituály, při kterých se snažíme tvářit, jako kdyby peníze neexistovaly. Už jen placení v restauraci představuje takovou, vlastně rozpačitou chvíli, při které například dáváme dýška (což je možno číst jako snahu bojovat proti exaktnosti ceny) a snažíme se platit jeden za druhého (teď zaplatím já, příště ty). A ačkoli i zde se snažíme, aby taková věc byla zhruba vyrovnaná, důležité slovíčko je zde právě to zhruba.

Pokud pozvu kamarádku na víno, nemohu jí položit na stůl 40 korun, což je, řekněme, cena za dvě deci. To bych ji jistě urazil. Jaký je ale rozdíl, když stejný obnos dám číšníkovi? Z ekonomického žádný, ale v prvním případě jsem porušil pravidlo tvářit se, jako kdyby peníze (mezi přáteli) neexistovaly (navenek, v jednání s třetími stranami je již jejich použití legitimní). Proto škrtáme cenovky na dárcích (ačkoli zhruba hodnotu daru všichni odhadnout umíme) a proto ony rozpaky, kdykoli se mezi přáteli mluví o penězích.

Čas na změnu pohledu

V rodině nefunguje ani peněžní, ale ani směnný systém. Věci se redistribuují úplně nespravedlivě, podle jiných, citových pravidel. V rodině a mezi přáteli se nedělají věci výhodně, podle pravidel a už vůbec ne psaných. Už jste někdy viděli sepsaná „pravidla přátelství“? A přesto přátelství funguje a nikdo proti němu na ulicích neprotestuje. Když bankrotuje stát nebo velká firma, najednou se začínáme chovat netržně a pomalu začíná platit komunistické „každému podle jeho potřeb (Řecko, Irsko, Maďarsko atd.), každý podle svých možností (Německo, Slovensko atd.)“. Koneckonců podobně jako v rodině. A tady je možná zakopán pes: pro megacelky nefungují pravidla trhu (jak postupně zjišťuje). Pro megacelky je třeba přijít s jinými pravidly, a přestat předstírat, že zde „trh vyřeší vše“. Je to stejně bláhové, jako snažit se řešit problémy přátel či rodiny tím, že do vztahů zavedeme pevnější tržní pravidla.

Ekonomika a trh můžou relativně dobře fungovat, zdá se, kdesi uprostřed, v jakési zóně mezi nano a mega, při prodeji čaje a novin, v rámci standardní konkurence. Pro velké a malé celky jsou však pravidla fungování zcela jiná. Je načase to začít brát v potaz.

 

Publikováno v HN, 20.10.2011