Tomáš Sedláček: Monopoly aneb O sociální nespravedlnosti

Mluvit o sociální spravedlnosti je běžné. Přitom mám pocit, že řeč by spíš měla být o sociální nespravedlnosti. Součástí sociální spravedlnosti je totiž tržní nespravedlnost. Proč mají bohatí „nuceně dávat“ (daně a sociální transfery) těm sociálně slabším, co je to za spravedlnost? Anebo tím chceme dát najevo, že tržní soutěž je ze své podstaty „nespravedlivá“, a proto musí být doplňována ex post, jaksi uměle, přílepkem, který tržní soutěži dodá (jako externí dodavatel) spravedlivější výsledek?

A vůbec: spravedlnost je zvláštní termín, který se mění v různých kontextech dle zvyklostí. Přijdete-li do obchodu, je považováno za spravedlivé, že dříve je obsloužen ten, kdo přišel první. Nárok na hodnotu nákupu však máte podle toho, kolik máte peněz – tady na čase příchodu nezáleží. U doktora je to totéž. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Děláme však výjimky u vážných případů, jejichž ošetření je neodkladné. Jinde mají přednost starší (místa v tramvaji), někde slabší (děti do záchranných člunů), jinde silnější (mistrovství boxu). Společenský zmatek nastává v momentě, kdy se tyto zajeté kategorie (tiché dohody) začnou míchat. V miniaturním podání to vidíme nyní v diskusi kolem důchodové reformy, kdy se posouvá dříve zajetý systém, na který jsme všichni zvyklí. A koneckonců: co je „spravedlivé“, je v jádru každé takové diskuse, ač se to mnohdy nahlas neříká.

Vítěz bere vše

V ekonomii jsme si půjčili termín od známé písničky skupiny ABBA, The Winner Takes it All. Třeba sport nebo umění jsou v tomto mnohdy krutější než trhy. Vítěz závodu bere vše – a to přesto, že ostatní běhali vlastně skoro stejně dobře a rychle, s maličkým rozdílem setin vteřiny. A ještě jedna zajímavost: Všimli jste si někdy, jak je zvláštní, že chceme soutěžit téměř ve všem, i v oblastech, které se k tomu naprosto nehodí (tanec, krasobruslení, vázání kytek)? Jinými slovy soutěž není něco, co je vyhrazeno jen trhu, je to hlubší lidská vlastnost. No, a pokud chceme mít vítěze, potom budeme mít i poražené. Otázkou je, co s nimi, aby je prohra ze soutěže nadobro nevyřadila.

Jistě znáte hru Monopoly. Začíná komunisticky: každý má stejný obnos peněz, žádné výhody, kostka je spravedlivá a lidé se ve svých šancích a pohybech řádně střídají. Hra se ale po pár kolech stává nespravedlivou. Ten, kdo vyhraje první velký obnos peněz, má větší šanci pravděpodobnost, že vyhraje celou hru a s každým dalším vítězstvím konverguje vítězství směrem k tomuto hráči (může víc investovat).

Potud v pořádku. Teď se ale pokusme zastavit nad tím, jak by to vypadalo, kdyby se tato hra hrála – v brzké dospělosti – jenom jednou. To by jistě nebylo považováno za spravedlivé, ale myslím, že je to dobré podobenství „trhu bez přívlastku“. Vítěz bude vítězem na celý život a celý život bude pánem nad svými spoluhráči. Takže i hra, která začíná spravedlivě, brzy končí nespravedlivě. Ale co když podobné principy fungují podobně v „reálném světě“ při našich ekonomických hrách?

Pozitivně nespravedlivé

Takže diskuse o sociální spravedlnosti je složitá. Již jen to, že o ní diskutujeme, znamená, že nejsme spokojeni s výsledky „tržní spravedlnosti“, že ji považujeme za suboptimální (a do jisté míry za nespravedlivou) a že máme pocit, že spravedlnost musíme do systému nějak (ne)systematicky, mimotržně dodat (třeba redistribucí).

Hra Monopoly (a příklad sportu) však ukazuje, že soutěž (a tedy i možnost prohrávání) je něco, co vyhledáváme a po čem toužíme – ačkoli víme, že nakonec nutně povede k nerovným výsledkům. Ale vyspělost společnosti se možná pozná i podle toho, jak se chová k těm, co prohráli. A to je nespravedlivé, pozitivně nespravedlivé.

Publikováno v HN, 5.5.2011