Tomáš Sedláček: Euro nad dolar aneb Politicky korektní krize

Postihuje země, které jsou mimo eurozónu (Island, Maďarsko, Pobaltí) i země s eurem (Řecko, Irsko, Portugalsko), postihuje střídavě více Ameriku (kde krize začala), tu zas Evropu. Vybírá si „jižní“ země, na které se hodí kritika zprava (Řekové, máte příliš málo aktivní ekonomiky a příliš mnoho státu), ale nevyhne se ani zemím na severu, na které se dá zase aplikovat kritika zleva (Irové, měli jste bankovnictví, ve kterém bylo zapojeno příliš málo státu, příliš málo regulace).

Zkrátka s krizí je v tomto smyslu zábavná potíž, protože si dělá, co chce, padni komu padni, a nejde ji snadno zobecnit.

Co (kdo) je lepší?

Zábavné je sledovat, jak se pokaždé otáčí i nálada. Když krize postihovala USA spíše než Evropu, všude se psaly oslavné články na to, jak je evropský model lepší než ten americký. Teď už to neuslyšíte, ani kdybyste se rozkrájeli.

Podobně tak s eurem; když bankrotovaly Island a Maďarsko, euro se zdálo být ochranným valem proti krizi a množily se debaty o tom, kde všude a jak co nejrychleji euro zavést. Teď je zas móda opačná.

Podobně je tomu s eurem a dolarem. Přestože teď máme tendenci dívat se spatra zejména na euro, mám pocit, že obavy by měly být spíše opačné. Dolar představuje více rizik než euro.
Tak za prvé: euro se nemusí bát -na rozdíl od dolaru - o ztrátu své pozice jakožto globální rezervní měny, euro jí prostě není. Kdyby totiž dolar o tuto svou pozici přišel, znamenalo by to bezprecedentní oslabení a počátek veliké marginalizace americké měny.

Za druhé: euro ani EU jako celku nikdo rating nesnížil - opět na rozdíl od USA -, a to jednak proto, že to dost dobře nejde, ale zejména proto, že finance hlavních tahounů Evropské unie jsou na tom o poznání lépe než Amerika jako celek.

Za třetí: Amerika se zdá být - v hledání řešení - paradoxně mnohem rozdělenější a rozhádanější než Evropa. Zde nemáme extrémní hnutí Tea Party, které by nejraději zrušilo veškeré zdravotní a sociální pojištění, a nejlépe rovnou i daně a celý stát(y) i s jeho (nekonečně škodlivou) regulací. Na druhé straně máte lidi z Occupy Wall Street, kteří by zas nejraději zrušili, anebo aspoň pořádně zregulovali celou Wall Street a okolí. Nic z toho se v Evropě neděje. Stejně tak politická diskuse: v Americe se krize řeší snahou zvyšovat spotřebu a také radikálním uvolňováním měnové politiky. To v Evropě je aspoň shoda na tom, že chceme předluženost skutečně řešit a na pořadu dne jsou úsporné rozpočty a škrty.

„Léčba“ rozpadem

A konečně za čtvrté: EU se stále může pochlapit a integrovat a tím řadu svých problémů vyřešit. Zda se to povede, je ve hvězdách, ale naděje tu každopádně je. Pochopitelně existuje i opačné riziko - že se EU rozpadne. Je to podobné, jako kdybychom říkali, že se americká krize vyřeší rozpadem dolaru. Čemu by to pomohlo? Zadlužovaly by se státy méně? Našly by se jiné zdroje mimo zvyšování daní nebo snižování vládních výdajů?

Evropa prostě jen ukazuje varovné signály dříve než Amerika, a proto opticky vypadá ohroženěji. Proč bankrot Kalifornie nebereme stejně vážně jako Řecka, přestože Kalifornie je daleko větší?

Pomohlo by USA, kdyby se Kalifornie vyloučila z dolaro-zóny? V Evropě prostě bouchají hrnce dříve, protože jsou menší a jednotlivé státy vydrží méně přetlaku než ty velké. Jenže až to začne bouchat v USA, může být pozdě. Proto bychom měli být za varování Řecka a Irska, Maďarska a Islandu, vděční. Ukazují nám, že model „spotřebou k růstu, růstem k spotřebě“, není funkční a ani možný. Máme lepší výchozí podmínky než USA toto vyřešit.

Publikováno v HN, 27.10.2011